Dětská práce; až do krajnosti

Mises.cz: 29. června 2015, Urza, komentářů: 8

Na téma dětské práce jsem již absolvoval mnoho nejrůznějších diskusí, jejichž rozsah byl více či méně pokryt mnoha díly známých libertariánských autorů; včera jsem se však účastnil jedné, která mě donutila zamyslet se nad tím, kde jsou vlastně limity toho, co je ještě přijatelné a co bychom už měli odsuzovat. S ohledem na to, že článek pojednává o věcech, které běžně vyvolávají silné emoce, prosím čtenáře, aby se snažili pokud možno zachovat chladnou hlavu; ač očekávám, že většina lidí mé názory zavrhne jako naprosto nepřijatelné, budu rád za každého, kdo se nad nimi analyticky zamyslí.

Začněme tím, na čem se shodneme nejspíš úplně všichni: Je-li dítě k tvrdé práci nuceno násilím (například otrokářem), jedná se o hrubé porušení jeho přirozených práv, což je zcela neomluvitelné a zavrženíhodné; totéž lze říci o případech, kdy je dítě nějakým způsobem podvedeno, tedy například nedostane za práci domluvenou mzdu, případně nerozumí tomu, co jeho práce obnáší, což může zahrnovat třeba poslání dítěte do uranového dolu bez toho, aby chápalo, jaké jsou následky radiace a podobně. Výše uvedené jednání by samozřejmě bylo zavrženíhodné i v případě, že by se nejednalo o děti, ale dospělé. V dalším textu se tedy pojďme bavit o práci, ke které není nikdo nucen násilím a zároveň pracující plně chápe, co a za jakých podmínek se po něm chce.

Pokračujme tím, na čem se shodnou asi všichni rozumní lidé, kteří se nad celou věcí alespoň trochu zamysleli: Dítě pracující v podmínkách, které shledáváme v rámci našich poměrů přijatelnými. Ve středu Evropy se s něčím podobným příliš často nesetkáváme, neboť žijeme v porovnání se zbytkem světa v obrovském bohatství, takže děti, které by musely pracovat z existenčních důvodů, tu de facto nejsou, zatímco děti, které by si nějakou brigádu vzaly třeba proto, aby si naspořily na počítač, většinou nikdo nepřijme, protože to zakazuje zákon a pro zaměstnavatele by to znamenalo problém (ještě v devadesátých letech jsem si jako dítě jednoho takového našel, ale dle mně dostupných informací je to dnes daleko obtížnější). V chudších částech světa (Asie, Afrika) je to však pro mnoho dětí běžná praxe.

Je to špatně? Inu, můžeme diskutovat o tom, zda je pro děti lepší trávit čas brigádami, nebo si místo toho „užívat dětství“ takové, jaké známe v našem civilizačním okruhu; to je však fatální chyba v úvaze: alternativou k práci pro chudé asijské děti je něco úplně jiného než pro děti naše. Ostatně i v naší civilizaci byla dětská práce úplně normální jen sto let zpátky; proč už není? Co se stalo? Prozřeli jsme? Pochopili jsme, že si naši „zaslouží“ lepší dětství? Ne. Prostě a jednoduše jsme zbohatli dost na to, abychom si tento luxus mohli dovolit. Až budou lidé v Asii a Africe také tak bohatí, jsem si naprosto jist, že i jejich děti budou pracovat daleko méně. Ostatně jde mimo jiné i o kvalifikaci: v chudých částech světa, kde skoro všichni vykonávají nekvalifikovanou práci, nevydělá si dítě až o tolik méně než dospělý, ergo může být i ono platným pracovníkem v chudé rodině a vydělávat na její přežití; v bohatších civilizacích je však nezanedbatelný počet pracovních míst, které vyžadují nějakou kvalifikaci, což činí průměrnou cenu práce dospělého relativně mnohem vyšší oproti ceně práce dítěte, takže mnoho rodin by si zaměstnáním svých dětí polepšilo jen minimálně.

Nyní pojďme ještě o krok dál, kde už zdaleka nepanuje taková shoda a diskuse bývá typicky spíše emocionální než logická: Dítě pracující v otřesných podmínkách vykonávající velmi těžkou práci za mizernou mzdu; příkladem mohou být kakaové plantáže, kde děti dřou od úsvitu do soumraku v příšerném vedru, aby za to dostali pitnou vodu a trochu jídla. Jsou jejich zaměstnavatelé zavrženíhodní? Než se pokusím otázku zodpovědět, rád bych nejprve připomněl již výše řečené, tedy že se stále bavíme pouze o situacích, kdy ty děti k té práci nikdo násilím nenutí. Co za takových podmínek znamená, když se dané dítě rozhodne takovou práci raději přijmout než nepřijmout? Inu, jednoduše to, že tu vodu a jídlo potřebuje tolik, že je ochotno za ni tak tvrdě pracovat; z toho logicky vyplývá, že přijetí takové nabídky (tvrdá práce za vodu a jídlo) představuje pro dané dítě zlepšení (dle jeho měřítek) oproti původnímu stavu, protože kdyby tomu tak nebylo, ono dítě by nabídku odmítlo. Z toho plyne, že ti, kdo děti v takových podmínkách zaměstnávají, jim pomáhají, neboť naprosto jednoznačně zlepšují jejich situaci oproti původnímu stavu.

Mnoho lidí namítne, že se jedná o využívání něčí zoufalé situace k vlastnímu obohacení. To je samozřejmě pravda; firmy, které využívají levné dětské práce, to pochopitelně dělají kvůli vlastnímu obohacení. Na druhou stranu mají-li tyto děti na výběr, zda takovou práci přijmou či odmítnou, a ony ji přesto přijmou, je to samo o sobě důkazem, že tato příležitost zlepšuje jejich situaci, neboť žádnou lepší možnost nemají (kdyby měly, využijí ji). Taková továrna či plantáž tedy jednak zlepšuje situaci dětí, dále umožňuje dané firmě si vydělat a v neposlední řadě může přinést i nižší ceny výrobků na našem trhu, čímž se ještě zvýší náš –již dost značný– blahobyt. Jak může být něco takového zavrženíhodné? Zlepšuje to situaci chudých dětí, zlepšuje to situaci jejich zaměstnavatelů, což v důsledku zlepšuje i situaci nás všech ostatních; ničí situaci to naopak nezhoršuje. Proč odsuzovat něco, co všem pomůže (někomu více, jinému méně, někomu trochu zlepšit své hrozné podmínky, jinému vydělat balík peněz, ale všem pomůže) a nikomu neuškodí?

A nakonec se budu, ač nerad, v rámci úplnosti a zachování konzistence, zabývat i extrémními argumenty, které odpůrci dětské práce někdy kladou: Dítě pracující v prostředí s radiací, dítě poskytující sex, dítě pracující s toxickými barvami, dítě darující ledvinu za zajištění základních životních potřeb. Jistě se všichni shodneme na tom, jak neuvěřitelně hrozné je, že se některé děti v takové situaci ocitají; na druhou stranu svět není ideální, takže i k takovým věcem nejspíše dochází (případně může docházet). Ostatně důvodem, proč někdo takové námitky vůbec vznáší, je snaha převést celý problém do emocionální roviny a přimět lidi ignorovat logické argumenty; přesto bych se i s těmito připomínkami rád vypořádal. Ačkoliv je radiace, dětská prostituce, otrava i život bez ledviny něco opravdu zlého (a žádnému dítěti nepřeji, aby muselo něčemu takovému čelit; ostatně to nepřeji ani dospělým), musíme se vždy ptát, co je alternativou. A protože zde řešíme případy, kdy dané dítě chápe, co a za jakých podmínek se po něm chce, a k dané činnosti jej nikdo nenutí, je zjevné, že pokud dítě nabídku přijme, byla by alternativa –ať to znamená cokoliv– horší; kdyby tomu tak nebylo, nabídka by nebyla přijata.

Než začnete dštít oheň a síru, prosím, uvažte následující: Žije-li nějaké dítě v tak mizerných podmínkách, že je pro něj lepší například prodávat své tělo, aby se mohlo najíst, a někdo k takovému dítěti přijde a dá mu možnost volby, zda chce raději hladovět, nebo se s ním vyspat za jídlo, dělá pro něj pořád více než ten, kdo sedí u počítače a čte si tento článek. Nepochybuji o tom, že je mezi námi mnoho lidí, kteří těm dětem nějak pomáhají (poskytují jim své zdroje například skrze charitu a podobně), ostatně i já k takovým patřím. Je však třeba si uvědomit, že jsou-li i navzdory naší pomoci v chudých zemích stále takové děti, evidentně je naše pomoc nedostatečná. Ve výsledku se ty děti, ke kterým se naše pomoc nedostala, takže jim nezbývá než prostituovat (a podobně), mají lépe díky těm, kdo jim platí, než by se měly bez nich.

Rozhodně netvrdím, že je správně, aby nějaké děti zažívaly takové hrůzy; je do nebe volající, že některé děti musejí takto žít, je otřesné, v jak zoufalých situacích se lidé v chudších částech světa často ocitají. Vůbec nechci nic takového „obhajovat“, neboť je to celé pravděpodobně taková hrůza, že si ji my ve střední Evropě ani nedokážeme představit. Pouze tvrdím, že lidé, kteří chtějí na chudých dětech zbohatnout (firmy zaměstnávající levnou pracovní sílu v chudých částech světa), jim tímto pomáhají; rozhodně nejde o nějakou nezištnou pomoc, nedělám si ani iluze, že by jejich motivací byl soucit, nicméně výsledkem jejich konání (bez ohledu na to, čím je motivované) je reálná pomoc lidem v nouzi, zlepšení jejich situace (znovu připomínám, že se stále bavíme o případech, kdy nejde o otroctví a dotyčné děti nikdo k ničemu nenutí, byť jsou třeba pod tlakem zoufalých okolností). Nelíbí-li se nám to, pomozme; nepomáháme-li dostatečně (což jest tolik, aby nezbyl nikdo v tak zoufalé situaci), pak je pokrytecké odsuzovat ty, kdo tak činí (byť třeba s čistě sobeckými motivy, ale zlepšují situaci těch chudých). Je-li někdo v zoufalé situaci, nabídka alternativy, byť také zlé, dotyčnému neuškodí, může-li ji odmítnout; přijme-li ji, pak volí –dle vlastních měřítek– menší zlo, než ve kterém se zrovna nachází, čímž –opět dle vlastních měřítek– zlepšuje svou situaci.