Dokáže rakouská teorie hosp. cyklu vysvětlit nezaměstnanost ve stavebnictví?
Mises.cz: 01. února 2011, Robert P. Murphy (přidal Jakub Skala), komentářů: 1
Během boomu byli pracovníci vtaženi do sektoru stavebnictví (a ostatních navázaných odvětví). Ve chvíli kdy realitní bublina splaskla, potřebovali tito přebyteční pracovníci někam jít. To je ten důvod, proč začala nezaměstnanost a nastala „recese“.
Pro potěchu čtenářů Mises Daily [na mises.org] se často pouštím do dusivých soubojů v ekonomické blogosféře. Poslední dobou se zdá, že ti, kteří argumentují, že řešením naší současné ekonomické bídy je rozpumpování „agregátní poptávky“, vítězí oproti ekonomům, kteří věří, že boom ve stavebnictví vedl k misalokaci reálných zdrojů. Ačkoliv rakušané nejsou v těchto diskusích konkrétně zmiňováni, platnost Misesovy-Hayekovy teorie hospodářského cyklu je zcela jistě zpochybňována.Keynesiánci by se již poněkolikáté měli blíže podívat na data. Jelikož si myslím, že rakouská teorie je skutečně platná, nebudu se bát ji podrobit empirickému ověření. Jak uvidíte, rakouská teorie z tohoto testu vychází na výbornou.
Příprava: "Příběh rekalkulace" Arnolda Klinga
Náš příběh začíná, když Arnold Kling zopakoval svým čtenářům, že si myslí, že tradiční model „funkce agregátní produkce“ mainstreamové makroekonomie je „falešný“. Místo nahlížení na ekonomiku jako na obrovskou „továrnu na HDP“ Kling považuje za podstatné, aby ekonomové – alespoň když hovoří o hospodářském cyklu – výslovně modelovali zřejmý fakt, že mezi sektory ekonomiky existují rozdíly a že pracovníci v těchto sektorech nejsou zaměnitelní.
Kling nazývá svůj pohled na vysvětlení recese „příběh rekalkulace“. Podle Klinga potřebuje ekonomika po neudržitelném období boomu „rekalkulovat“ a zjistit, kam mají přebyteční pracovníci (z nabobtnalých sektorů) jít, aby ekonomika mohla pokračovat ve stabilním udržitelném růstu. To je velmi podobné Misesovu pohledu „očistné“ role recese. Kling, ačkoliv sám není rakušanem, přiznává, že jeho teorie doplňuje rakouský pohled.
Scott Sumner trhá
Ve svém blogu, který Brad DeLong popsal jako „boží dílo“ Scott Sumner patrně zadupává Klingův příběh – a s ním tak mimoděk zadupává i rakušany. Sumner kritizuje Klinga takto:
Bez pochyby je rekalkulační pohled Arnolda Klinga intelektuálně přitažlivější než zmatený argument strnulých mezd, který používají zastánci „továrny na HDP“…
Ano, makroekonomie by měla být o specializacích a obchodu. Kromě teorie hospodářského cyklu, která vyžaduje speciální ad hoc model strnulých cen/mezd. Proč? Protože důkazy prostě neodpovídají žádnému jinému přístupu. Zde jsou Klingova slova k útlumu ve stavebnictví:
[Kling:] Chtěl bych navrhnout, že výstup, který je „ztracen“, je výstup, který lidé nechtějí. V letech 2008 a 2009 Američané nechtěli postavit dva miliony domů. Takže si nemyslím, že je správné, mluvit o nedostatečném výstupu. Místo toho bychom měli říkat, že lidé, kteří stavěli domy, nenašli obchodní model, podle kterého by produkovali něco, co lidé chtějí.
Ano, výstup ve stavebnictví byl v roce 2009 nízký a nezaměstnanost byla vysoká. Ale je tam kauzální vztah? Já říkám, že není. Počet nových domů [tj. počet domů které se začaly stavět v daném období, většinou jde o anualizovaný měsíční počet] vyvrcholil v lednu 2006 a poté padal roky:
leden 2006: nových domů = 2,303 milionu (anualizováno), nezaměstnanost = 4.7%
duben 2008: nových domů = 1,008 milionu (anualizováno), nezaměstnanost = 4.9%
říjen 2009: nových domů = 527 000 (anualizováno), nezaměstnanost = 10.1%
Takže počet nově stavěných domů spadl o 1,3 milionu v průběhu 27 měsíců a nezaměstnanost se sotva změnila. Zdá se, že tito pracovníci našli jiné práce, což se přesně má stát, pokud Fed udrží nominální HDP na nízké ale trvale rostoucí míře.
Nebyl to pouze DeLong, kdo si myslel, že tyto statistky jsou zdrcující, Kling sám hodil ručník do ringu, když přiznal: „Hmm. Preferoval bych použití residenční stavitelské aktivity, místo počtu nově stavěných domů… ale myšlenka zůstává. Největší část poklesu ve stavitelství domů byla za námi v říjnu 2009.“
Klingův ústup byl předčasný. Když se podíváme na vhodnější data, najdeme potvrzení obecného rakouského (a rekalkulačního) pohledu. Ale předtím, než budu pokračovat, chci, aby čtenář plně chápal proč Sumner, DeLong a dokonce i Kling považují Sumerovy statistiky za tolik významné.
Kling (a rakušané) argumentují, že tato recese není pouze o nedostatku „utrácení“, ale místo toho je spojena s předchozím boomem ve stavebnictví. Konkrétně během boomu byli pracovníci vtaženi do sektoru stavebnictví (a ostatních navázaných odvětví). Ve chvíli, kdy realitní bublina splaskla, potřebovali tito přebyteční pracovníci někam jít. To je ten důvod, proč začala nezaměstnanost a nastala „recese“.
Ve smyslu vládní politiky Kling (a rakušané) argumentují, že toto je skutečná misalokace zdrojů: příliš mnoho dřeva, skla a ano, práce, šlo během let boomu do stavebnictví. Aby se ekonomika přizpůsobila nové situaci, bylo potřeba času, aby pracovníci opustili sektor stavebnictví a porovnali své dovednosti s přáními zákazníků v uspokojivějším modelu.
V jednoduchém mainstreamovém modelu, kde máme jednu velkou produkční funkci Y=F(K,L) [výstup je funkcí kapitálu a práce], ve kterém je daná “zásoba” kapitálu a jisté “množství” homogenních pracovníků, nezachytíte takové jemné nuance. V tomto světě, zvlášť pokud předpokládáme, že ceny jsou “strnulé”, může být pravda, že masivní vládní deficitní utrácení – nebo nové peníze od Fedu – mohou zvýšit “agregátní poptávku” a obnovit plnou zaměstnanost. Ale ve skutečném světě, pokud chtějí spotřebitelé utrácet peníze za software, ale nezaměstnaní pracovníci přichází ze stavebnictví, nebude toto keynesiánské řešení fungovat.
Doufejme, že čtenář již teď chápe zdánlivou sílu Sumnerovy statistiky. Pokud recese byla o misalokaci reálných zdrojů – oproti poklesu nominálních výdajů – očekávali bychom, že míra nezaměstnanosti se bude lišit podle úspěšnosti stavebního sektoru. Jinými slovy, pokud má Kling a rakušané pravdu, očekávali bychom, že pokles ve stavění domů bude úzce souviset s rostoucí mírou nezaměstnanosti, když se propuštění dělníci snaží najít novou práci.
Nyní, když rozumíme Sumnerovu argumentu, podívejme se, proč ztroskotává.
Nové domy versus nezaměstnanost ve stavebnictví
Zde je nejdůležitejší část Sumnerova blogu: „Takže počet nově stavěných domů spadl o 1,3 milionu v průběhu 27 měsíců a nezaměstnanost se sotva změnila. Zdá se, že tito pracovníci našli jiné práce,…“
Tento argument má ale jednu závadu: počet nově stavěných domů není synonymem k počtu pracovních míst ve stavebnictví. Ve skutečnosti za obodbí od ledna 2006 do dubna 2008 – období, o kterém si Sumner myslí, že pracovníci ve stavebnictví museli být propouštěni po houfech, protože počet nových domů klesl o více jak polovinu – počet zaměstnaných ve stavebnictví ve Spojených státech klesl pouze ze 7,6 milionu na 7,3 milionu. Tady je graf, který ukazuje počet zaměstnanců ve stavebnictví (modře) oproti celkové míře nezaměstnanosti (červeně):
Tvrdím, že na tomto grafu není pro rakušany (nebo Klinga) nic zostuzujícího. Jak se boom ve stavebnictví zintenzivňoval, čímž nasával více a více pracovníků, celková nezaměstnanost stabilně klesala. Potom, když boom ve stavebnictví eskaloval a další další pracovníci přestali být vcucáváni do tohoto sektoru, celková nezaměstnanost se dostala na svoje minimum. Poté začala zaměstnanost v sektoru klesat, a s tím i růst celková nezaměstnanost.
Takže co je chybného na Sumnerově přístupu? Část problému je zestručněna v Klingově kritice – Sumner se nedívá na ekonomiku jako na komplexní kapitálovou strukturu s různými liniemi navzájem propojených produkčních procesů, které se musí „splést“, aby konečný výstup vyjíždel z linky. Místo toho Sumner a jeho keynesiánští spojenci považuje ekonomiku za kupu masérů a stand-up komiků, kterým nejsou vyhrazené kapitálové statky, které musí doplňovat pracovníky v každém odvětví. V jejich světě, když se změní utrácení spotřebitelů (nebo dokonce zamrzne), produkční struktura bleskově mění směr. Kapitál nemá žádnou „paměť“, jak byl používán, dokud nedošlo k této náhlé poruše.
Ale ve skutečném světě, a speciálně v sektoru stavitelství, jsou čas a struktura kapitálu velmi důležité. V letech před rokem 2006 počet nových domů stabilně rostl. Pokud by se tento počet jednoduše ustálil v lednu 2006 – takže by (anualizované) nově započaté domy každý měsíc zůstaly na vysokých 2,3 milionech – zaměstnanost ve stavebnictví by i tak rostla.
Důvodem pro to je fakt, že ve stavebnictví je mnohem více faktorů než jen nově započaté domy. Tento fakt sám o sobě nám dává několik měsíců navíc, jak ukazuje pohled na počet dokončených domů.
Ale co je důležitejší, pracovníci ve stavebnictví jsou potřeba k udržování již existujících domů. Jinými slovy, pokud by stavitelé dál stavěli anualizovanou měrou 2,3 milionu domů od ledna 2006 dál a pokud by se do nich lidé normálně stěhovali, celková zaměstnanost v oboru by musela vzrůst nad úroveň z ledna 2006. Tito pracovníci by byli potřební ke stavění nových domů a bylo by potřeba nových pracovníků (vysátých z jiných odvětví), kteří by např. vyráběli stoly na zahradu, nebo by stavěli nový supermarket na konci ulice v nově postavené čtvrti.
Jsem ekonom, nikoliv expert na stavitelství. Nebudu předstírat, že vím, co přesně dělali dělníci ve stavitelství celé ty dva roky od doby, kdy počet nových domů vrcholil. Ale co vím, je fakt, že Sumner se mýli ve svém hodnocení pracovního trhu. Oproti tomu, co tvrdí Sumner, neexistovala žádná velká relokace pracovníků ze stavebnictví (od ledna 2006 do dubna 2008), kterou by museli rakušané nebo Kling vysvětlit.
Abychom viděli, že Sumner přehlíží zajímavou dynamiku trhu práce, podívejme se na očištěná data. Místo pohledu na celkovou zaměstnanost ve stavebnictví (což jsem používal v grafech v tomto článku), se můžeme podívat na užší skupinu „stavitelů“ [obecně dělníci ve stavebnictví] podle statistického úřadu, jejichž počet během období od května 2006 do května 2007 ironicky narostl (z 1,02 milionu na 1,05 milionu). Oproti tomu během stejného období poklesla zaměstnanost mezi „zedníky“ z 118 080 na 116 290. Takže není překvapivé, že celková míra nezaměstnanosti v tomto období nevystřelila vzhůru, jelikož 2 000 propuštěných zedníků není příliš velký zlomek tohoto segmentu.
Spojení realitní bubliny s nezaměstnaností ve stavebnictví
V této sekci bych chtěl nabídnou dva další grafy, abych prokázal platnost rakouské (a Klingovy) teorie. Následující graf ukazuje zaměstnanost ve stavebnictví (modře) oproti indexu cen bydlení (červeně):
Neukazuje tento obrázek přesně to, co by si Kling a rakušané přáli? Jak rostly ceny domů strmě vzhůru (což bylo podpořeno Greenspanovou politikou, řekl bych), stavitelé zvětšili produkci, což nalákalo více dělníků. Když ceny dosáhly vrcholu, totéž se stalo se zaměstnaností ve stavitelství. Nakonec začalo oboje přibližně ve stejnou dobu padat (a ceny domů by padaly pravděpodobně mnohem více, pokud by se je vláda a Fed nesnažily podpírat každým trikem v učebnici).
Nyní by DeLong nebo Sumner mohli namítnout, že zaměňuji kauzalitu s korelací. Spotřebitelé se z nějakého důvodu v roce 2007 pomátli a udělali nemyslitelné – začali šetřit část svých příjmů. A tak v tomto bodě začalo vše padat, včetně cen domů a zaměstnanosti ve stavebnictví. Sumner a DeLong by mohli namítnout, že v tomto příběhu nic reálně nekoresponduje s obavami rakušanů z „příliš mnoha domů“.
A od toho je tady následující krasný graf. Zobrazuje zaměstnanost ve stavebnictví (modře) oproti množství neobydlených domů (červeně):
Pro ty, kteří chtějí nazývat období boomu ve stavitelství bublinou a vinit misalokaci na trhu práce, je tento graf velmi uklidňující. Rostoucí červená čára ukazuje rostoucí počet domů ve Spojených státech, ve kterých nikdo nebydlel. To je přesně to, co bychom očekávali uprostřed spekulativní bubliny, kdy lidé kupují druhé a třetí domy, nikoliv aby v nich žili nebo je dokonce jenom pronajímali, ale pouze aby je „otočili.“ (Povšimněte si, že Paul Krugman se hlásí ke stejné logice co se týká rostoucích cen ropy a otázky, zda je tato cena řízena spekulacemi nebo „fundamenty“. Znakem spekulace je fyzické držení produktu mimo koncové uživatele.)
Abychom to zopakovali, poslední graf pekně pasuje do rakouské teorie. Nemusíme se ani dívat na tržní ceny jako na měřidlo realitní bubliny. Můžeme se podívat na něco fyzického, konkrétně na domy, které jsou prázdné. I zde nezaměstnanost ve stavebnictví – ať klesá či roste – poměrně úzce následuje velikost realitní bubliny.
Nemůžeme ignorovat efekty TARPu, bailoutů Fedu a Stimulačního balíčku
Před uzavřením tohoto článku bych chtěl připomenout Arnoldu Klingovi a dalším sympatizantům rakouské teorie realokace, že ekonomika trpí z více důvodů než jen pokles v realitách. Pokud by vláda nic nedělala, pak bychom měli zlou recesi v letech 2007-2008. Ale nyní by již byla daleko za námi. Ceny domů a akcií by se zbortily, ale nezaměstnanost by nyní byla na běžné úrovni.
Místo toho jsme utrpěli řetězem intervencí na trhu včetně TARPu, bailouty Fedu za více něž bilion dolarů a „stimulačním“ balíčkem za více než 700 miliard dolarů, prodloužením podpory v nezaměstnanosti, masivní změnou zdravotního pojištění, stop-and-go zákazy na težbu ropy v mexickém zálivu a EPA (Environmental Protection Agency) jednohlasně vyhlásila, že bude regulovat uhlíkové emise.
V tomto kontextu není pro ekonomické zastánce volného trhu ostudou, že ekonomika se od pádu v roce 2008 vleče a zdá se, že trvá příliš dlouho, než se odrazí zpět od malé roztomilé realitní bubliny. Ale to je přesně to, co rakušané tvrdili, že se stane, konkrétně že tyto enormní intervence pouze prodlouží recesi a budou zasahovat do nezbytné realokace pracovníků do udržitelných odvětví.
Závěr
Je to ve skutečnosti potřetí, kdy slavní keynesiánci nesprávně použili statistiku, aby (ve své hlavě) vyvrátili rakouskou teorii realokace. V jednu chvíli Krugman a DeLong tvrdili, že míra nezaměstnanosti mezi jednotlivými státy USA nemá žádný vztah k velikosti realitní bubliny v daném konkrétním státu. Ale oni používali špatné období, ve kterém by otestovali tuto teorii a jakmile jsme je opravili, ztráty zaměstnání v jednotlivých státech začaly pěkně pasovat do poklesu realitního trhu na úrovni států.
Při jiné příležitosti Krugman argumentoval, že pokles zaměstnonosti ve výrobě byl vážnější než pokles ve stavebnictví, a že toto by mělo zesměšnit zastánce misalokace. Ale já jsem ukázal, že procentuální pokles ve stavebnictví byl mnohem horší než ve výrobě a že analýza těchto dvou sektorů – dokonce po rozložení výroby na trvalé a krátkodobé zboží – byla přesně ve shodě s učebnicí rakouské teorie. Naopak pokud by tato recese byla pouze o „nedostatečném utrácení“, neměly by tyto sektory důvod se chovat tak, jak se chovaly.
A tak jsme nyní u třetího (a budou další?) pokusu, kdy keynesiánci (a jejich příležitostný soudruh z chicagské školy Sumner) používají statistiku, aby vyvrátili rakouskou teorii. Nyní, když jsem opět ukázal, že data odpovídají teorii Misese a Hayeka poměrně dobře, předpokládám, že se obrátí k naší straně smýšlení...
Původní článek naleznete zde.