Doprava: Symbol upadajícího hospodářství

Mises.cz: 27. října 2012, Jan Průša, komentářů: 24

Kouzlo Evropy spočívá v rozmanitosti národů, z nichž každý má svůj jazyk, svou kulturu, svou identitu a svoje rarity. Nelze se proto divit, že snahy vnutit těmto národům příkazem shora jakousi „identitu EU“ selhávají. Je-li však něco evropskou tradicí, pak je to zlozvyk, snadno se vzdávat všeho těžce vydobytého. To platí hlavně pro svobody, které pod přívalem předpisů vytvářených nevolenými elitami ubývají stále rychleji. Léto je obdobím cestování, a tak bychom se měli zeptat, jak že to vlastně v té EU chodí se svobodou pohybu.

Svoboda pohybu – jedině regulovaná

Už rozmach starověkého Říma byl spojen s rozsáhlým budováním cest, kterých v celé říši bylo snad 400 000 kilometrů, z toho pětina dlážděných. Římanům bylo jasné, že hospodářský život se vždy přelévá do dopravních tepen. Primární snahou průkopníků dopravy bylo samozřejmě zvyšovat rozsah a rychlost, což zase zvyšovalo dostupnost cestování. Nejprve bylo nutné spoléhat se na dostavníky s pravidelným přepřaháním koní. Průmyslová revoluce je zase nerozlučně spojená s budováním železnic.

Skutečnou revoluci v osobní dopravě však znamenal automobil, který přinesl svobodu moderního cestování. Henry Ford auto zpřístupnil širokým masám a dnes jeho průlomový model chodíme obdivovat do muzea. Jenže i při pohledu na zatuchlou Evropu dneška si musíme připadat jako v muzeu. Jako kdyby čím dál regulovanější doprava přesně odrážela stav skomírajícího evropského hospodářství.

Vezměme auta – ta dnes musí splňovat tolik norem, že nezlevňují, ačkoliv by jinak zlevnění výrobcům umožňoval technický pokrok. Možná se dočkáme povinných airbagů pro chodce, povinných senzorů na alkohol, povinných hlásičů přivolávajících pomoc při havárii a podobných zdražení. Není nepředstavitelné, že za pár let se z aut stanou dálkově ovládaná vozítka jezdící jednotnou rychlostí po jednotných trasách, pochopitelně určených samozvanými dopravními experty. Ovšem jen pokud auta tou dobou už nebudou zakázaná úplně.

Hlavně omezit konkurenci a rychlost

Nejzastaralejším faktorem je však bezpochyby rychlost, u které se vývoj zastavil před desítkami let. Auta se dnes sice vyrábí mnohem výkonnější a bezpečnější a do dálniční sítě se investují miliardy. Místo rozvolňování dopravních předpisů však přichází návrhy úplně opačné – ve Španělsku zvažují omezit maximální povolenou rychlost na dálnicích na 110 km/h, v Německu zase v obcích na 30 km/h. Nemluvě o českých dálničních tunelech, které při rychlosti 80 km/h zcela ztrácejí ekonomický smysl – místo nich se mohla levněji postavit okreska, kde by se dnes jezdilo vlastně rychleji.

Přitom o bezpečnost jde až v poslední řadě, hlavní důvody tvrdé represe ze strany policie jsou ekonomické. Pokuty se pomalu stávají oficiální daní, kterou občas musí zaplatit každý rozumně jezdící řidič. Pro naplnění veřejné kasy a splnění plánu je totiž nejjednodušší hlídat ty nejpřehlednější úseky, kde jet pomalu je nemožné, a města jako Prostějov nebo Sokolov si na návratnost radarových systémů sestavují obchodní plány.

V letecké dopravě situace není o moc růžovější. Několika nízkonákladovým společnostem se obrovským konkurenčním úsilím podařilo uspět i proti státem dotovaným a odbory ovládaným národním přepravcům, čímž zpřístupnily letadlo i nízkopříjmovým vrstvám. Jenže politici si uvědomili, že příliš svobody jim bere kontrolu nad občany. A tak pomocí zastrašujících kampaní zavedli nesmyslné bezpečnostní kontroly, které jsme tupě přijali, a ochotně se svlékáme před každým letem, aniž by nám to přišlo pohoršující.

Konkurenci definitivně zničí zavedení emisních povolenek na CO2 pro letecké společnosti a rázem bude po dostupném cestování. Nejspíš to ani nikomu nebude vadit. Vždyť když šéf Ryanairu a geniální inovátor Michael O’Leary chce v letadlech vyzkoušet místa na stání, aby cestování ještě více zlevnil, levicoví intelektuálové se chlubí, kdo tímto návrhem bude více opovrhovat.

Průvan v zatuchlém ovzduší

Česká republika má jedinečnou příležitost stát se průkopníkem nových možností v dopravě. Zatímco v mnoha zemích na železnici ještě panuje tuhý odborářský komunismus, u nás jsme ukázali, jak s konkurencí vše funguje nezměrně lépe.

Proto máme nejlepší předpoklady udělat další kroky: Upravit zaostalé dopravní předpisy a místo výběrčí daní nechat policisty dělat důležitější práci. Zrušit ponižující letištní kontroly. Skončit s vyhazováním miliard v ČSA. Omezit dotace veřejné dopravy, prodat České dráhy a SŽDC.

V opačném případě je možné pokračovat ve zpomaleném, zatuchlém režimu a pohodlně směřovat k ekonomickému úpadku.

Převzato z blogu autora.