Jakmile pochopíme, že současné problémy plynou z pokřivení kapitálové struktury, které způsobil Fed (americká centrální banka, pozn. překl.), je zřejmé, že nejhorším doporučením pro Fed je snížit úrokové sazby a napumpovat ještě více likvidity. Uměle levné úvěry jsou přece tím, co nafouklo realitní bublinu. Greenspan snížil úrokovou sazbu na nevídané jedno procento – což znamená, že po očištění o inflaci byla úroková míra ve skutečnosti negativní – a na této úrovni ji držel celý rok. Jeho motivem byla očividně snaha zabránit recesi v „reálné ekonomice“ po prasknutí dot-com bubliny. Ve skutečnosti ale zasadil sémě pro současnou krizi. Pokud bude Bernanke i nadále posílat bankéřům stovky miliard jako na běžícím pásu, za pět let se při pohledu zpět budou zdát současné problémy stejně malicherné, jako se dnes zdají události roku 2001.

Raději než začít úplně od píky, v tomto článku se pokusím ilustrovat důležitost kvalitní teorie kapitálu znázorněním toho, jak velmi inteligentní ekonomové – jedním z nich je laureát Nobelovy ceny – dělají elementární chyby při své kritice rakouské teorie hospodářského cyklu (ABCT). Pro zachování stručnosti zde nebudu popisovat celou teorii; linky v předchozím odstavci odkazují na mé vlastní vysvětlení,  zde můžete vidět skvělou prezentaci Rogera Garrisona, pro ucelené vysvětlení klikněte zde. Nyní, když předpokládáme, že čtenář zná základy rakouského příběhu, se podíváme na Krugmanovu kritiku ABCT a následný  komentář Tylera Cowena:

[Paul Krugman] Problém vidím zde: Podle jednoduché aritmetiky se celkové výdaje v ekonomice nezbytně musí rovnat celkovým příjmům (každý prodej je zároveň koupě, a naopak). Když se tedy lidé rozhodnou utratit méně za investiční statky, neznamená to snad, že se tím zároveň rozhodují utratit více za spotřební statky – z čehož vyplývá, že propad investic musí být vždy doprovázen odpovídajícím boomem ve spotřebě? Pokud je tomu tak, proč by měla růst nezaměstnanost?

Ve skutečnosti se jedná o dvě odlišné věci. Cowen totiž lehce změnil předmět diskuse. Abych vám pomohl pochopit moji odpověď, zkusím nejprve parafrázovat podobné (ale odlišné) námitky obou pánů proti Misesově-Hayekově teorii.

Základem rakouské teorie je skutečnost, že v období umělého boomu jsou práce a jiné zdroje nasměrovány do investičních projektů, jejichž uskutečnění není kompatibilní s celkovou mírou reálných úspor. Dříve nebo později pravda vyplave na povrch a neudržitelné projekty musí být opuštěny ještě před dokončením. Podnikatelé si uvědomí, že se šeredně mýlili, všichni se cítí zchudle a omezí spotřebu. Mnoho pracovníků je propuštěno z práce, dokud se výrobní struktura neupraví ve světle odhalených skutečností.

Krugman tvrdí, že tento scénář nedává smysl. Můžeme říci, že někteří producenti (například stavitelé) expandovali v období boomu příliš, a teď znenadání zjistí, že zákazníci přestali mít zájem o jejich produkty (třeba kancelářské budovy). Krugman argumentuje tím, že lidé musejí svoje peníze utratit někde jinde. Jestliže jejich peníze nespolkly kancelářské budovy, musí být zákonitě utraceny za jiné věci (lístky do kina, tlačenku s cibulí, cédéčka Evy a Vaška). Takže není tak úplně jasné, vyvozuje Krugman, proč by měla vysoká nezaměstnanost doprovázet kocovinu po úvěrové chlastačce. Pokles pracovních míst ve výrobě statků vyšších řádů (řečeno rakouskou terminologií) by měl být vybalancován nově vytvořenými místy v nižších stupních produkce.
Cowenova námitka je, jak jsem řekl, podobná, ale rozhodně není stejná. Cowen se udivuje, proč by se lidé měli cítit bohatí během uměle vyvolaného boomu, jak tvrdí rakouští ekonomové. Vzhledem k tomu, že pracovníci a suroviny jsou přesunuti k produkci statků vyšších řádů, jako jsou bagry nebo dopravní kužely, existence vzácnosti znamená, že by mělo být na počátku boomu k dispozici menší množství spotřebních statků (televize, koloběžky, svíčková se šesti). Pokud je produkováno méně spotřebních statků, reálný příjem na hlavu musí zákonitě klesnout, což je znovu opakem toho, co tvrdí rakušané.

Udělal jsem vše pro to, abych správně interpretoval argumenty Krugmana a Cowena. Musím přiznat, že když jsem jejich poznámky psal, z každého argumentu na mě vyskočil nějaký nesmysl. Co se týče Krugmana, jeho pohled je založen na statickém pojetí příjmů a výdajů. Použitím této účetní tautologie – bez indexování času – by mohl stejně tak tvrdit, že reálný důchod se nemůže v ekonomice nikdy změnit, ani kdyby vláda ohlásila, že 10 % nejproduktivnějších zaměstnanců v každé firmě bude zastřeleno. (I poté by se celkové příjmy stále rovnaly celkovým výdajům).

Cowen se zase podle všeho domnívá, že reálný důchod je ekvivalentní reálné spotřebě. Neznám vhodnější způsob reakce než „ne, není“. Pokud je někdo zaměstnán ve stříbrném dole a pobírá mzdu ve stříbrných mincích, které skladuje ve svém sklepě, může mít velmi vysokou reálnou mzdu, ačkoli jeho spotřeba je velmi nízká. Popravdě řečeno, Cowen publikoval tuhle věc na svém blogu, nikoli v odborném časopisu; nerad bych viděl sbírku nejhloupějších věcí, které jsem v životě řekl, na svém blogu. Zkusme připustit, že chtěl říci, že ABCT očekává pokles reálné spotřeby (nikoli důchodu) v období boomu. Cowen argumentuje, že to neodpovídá statistikám. Během boomu pozorujeme investice do nových (a více „oklikových“ v rakouštině) projektů. Pracovníci dostávají vyšší mzdy, a tím pádem nakupují více spotřebních statků. Je to ale možné, ptá se Cowen, jestliže, jak tvrdí rakušané, jsou během boomu zdroje odtaženy od výroby spotřebních statků (iPody) a místo toho věnovány produkci investičních statků (buldozery)? V následující sekci se dostaneme k tomu, co Cowen přehlíží.

Výše jsem poukázal na základní mezery v Krugmanových a Cowenových argumentech. (Jiní rakušané již v minulosti reagovali na Krugmana. Můžete se podívat na odpovědi Garrisona a Cochrana.) Obecně se dá říci, že oba ekonomové ignorují navýsost důležitý pojem konzumace kapitálu. To je také důvod k tomu, proč musí člověk pochopit teorii kapitálu, jejímiž průkopníky jsou Carl Menger a Eugen von Böhm-Bawerk, aby si mohl udělat obrázek o tom, co se vlastně stalo s americkou ekonomikou. Jakákoli mluvící hlava na CNBC, která nerozumí konceptu konzumace kapitálu, nám dá pouze příšerné doporučení.

Při úvahách o tomto článku jsem dlouze váhal. Nakonec jsem se rozhodl podat vysvětlení střední obtížnosti. Pokud bych problematiku příliš zjednodušil, čtenář by můj výklad nemusel zcela pochopit. Pokud bych podal příliš komplexní vysvětlení, nikdo by můj článek nedočetl. Bez dalších průpovídek se přesuneme na hypotetický ostrov, na kterém žije 100 lidí a jediným spotřebním zbožím je suši.

Na počátku je ekonomika v nekonečně udržitelném ekvilibriu. Každý den vypluje 25 lidí na pusté moře k lovu ryb. Dalších 25 lidí pracuje na rýžových polích. Dalších 25 obyvatel vezme rýži a ryby (samozřejmě těch z předchozího dne) a připravuje z nich suši. Zbylých 25 lidí věnuje svůj čas údržbě lodí a sítí. Touto cestou je každým dnem vyprodukováno 500 plátků suši, což umožňuje každému ostrovanu zkonzumovat denně pět kusů. To není vskutku špatný život, zvlášť když vezmeme v úvahu výhled na širé moře a absenci Pavla Poulíčka.

Ale běda, jednoho dne připlaví vlny na pláž Paula Krugmana. Poté, co je vzkříšen, prozkoumá primitivní ekonomiku a začne radit ostrovanům, jak dostat jejich životní úroveň na tu americkou. Ukáže jim motor (stále plný paliva) ze svého vraku a jsou učarováni. Jelikož neznají ekonomii, jeho argumenty jsou velmi přesvědčivé a začnou následovat jeho doporučení.

Původní rozmístění pracovních sil je narušeno. Pod Krugmanovým plánem k prosperitě, 30 ostrovanů vezme loďky (jednu s motorem) a vydají se na ryby. 30 lidí sklízí rýži. Dalších 30 vyrábí suši. Dalších pět lidí prohledává ostrov kvůli surovinám nezbytným k provozu motoru; každý den spálí benzin a semtam je nezbytné vyměnit olej. Zbývá nám tedy ještě pět lidí. Ti se věnují údržbě lodí a sítí. (Pokud vás to zajímá, Krugman není zapojen do produkce suši. Svůj čas tráví na houpací síti, kde píše eseje, ve kterých svaluje vinu za chudobu ostrovanů na lakotu kokosových palem.)

Několik měsíců jsou domorodci přesvědčeni, že ten bledý držitel Nobelovy ceny je génius. Každý den je vyrobeno 606 plátků suši, tudíž každý (včetně Krugmana) může nyní místo pěti konzumovat šest kusů denně. Zvýšení životní úrovně připisují částečně motoru, ale hlavně nové organizaci výroby. Předtím se pouze 25 lidí věnovalo rybaření, 25 sběru rýže a 25 přípravě suši. Teď každé povolání okupuje 30 osob. Takže i bez motoru by denní produkce vzrostla o 20 %, pokud předpokládáme, že ostrované jsou stejně dobří v různých pracích, a že je příroda obdařila hojností ryb a rýže. (Příspěvkem motoru bylo ve skutečnosti pouze extra 6 kousků potřebných k nakrmení Krugmana).

Po určité době se však nedostatečná údržba lodí a sítí projeví sníženým výstupem. Pokud se údržbě věnuje pouze 5 namísto 25 osob, nemůže se to obejít bez následků. Sítě jsou čím dál více roztřepené a v loďkách se začnou objevovat trhliny. To znamená, že se oněch 30 rybářů vrací každý den s menším a menším úlovkem, protože jejich vybavení není tak dobré jako dříve. Kuchaři se dostávají do potíží, čelí nerovnováze mezi rýží a rybami. Proto začnou dávat do každého plátku suši menší kousek ryby. Ostrované pořád dostávají šest plátků denně, jenže nyní obsahuje každý kousek menší množství masa. Ostrované jsou vzteky bez sebe – kromě těch, kteří nesnáší syrové ryby.

Jako trénovaný ekonom naštěstí Krugman ví, co dělat. Navrhne, aby dva zemědělci a dva kuchaři vypomohli rybářům. S 34 lidmi na palubě jsou teď ostrované schopni chytit stejné množství ryb jako předtím, přestože nyní používají potrhané sítě a polorozpadlé lodě. Krugman – velmi zběhlý v matematice – dokázal přesměrovat přesně tolik pracovníků, aby počet ulovených ryb přesně korespondoval s množstvím rýže. S těmito surovinami je nyní zbylých 28 pracovníků schopno přichystat 556 kusů suši denně. To umožňuje každému konzumovat denně pět a půl plátků, s bonusovým kouskem pro Krugmana.

Ostrované jsou však trochu znepokojeni. Když poprvé poslechli radu Krugmana, jejich spotřeba vzrostla z pěti na šest plátků denně. Když se zdálo být vše ztraceno, Krugman dokázal situaci zachránit s tím, že přísun potravy klesl na 5,5 kousků suši za den. Obyvatelům vtloukal do hlavy, že 5,5 je stále lepší než 5. Jejich obavy nakonec zahnal řečmi o Cobb-Douglasově produkční funkci a kresbou IS-LM křivek do písku.

Protože jsou naše stránky přístupné dětem, náš příběh v tomto bodě zastavíme. Netřeba říkat, že po určité době si těch pět údržbářů uvědomí, že je nutné zamezit dalším ztrátám. Raději než usilovat o údržbu všech lodí a sítí v pěti lidech namísto původních pětadvaceti, soustřeďují svou práci jen k 20 % nejzachovalejších lodí a sítí, aby je udrželi v co nejlepším stavu. Za této situace je nemožné udržet denní výstup na tak vysoké úrovni. K tomu, aby se alespoň vrátili k původní udržitelné produkci pěti suši denně, musí projít obdobím strádání, při kterém se bude většina z nich věnovat pouze produkci sítí a lodí. (Můžeme pouze doufat, že profesora Krugmana zachránili Švédové).

Pět lidí věnujících se výrobě benzinu a motorového oleje musí své zaměstnání opustit, protože taková činnost byla pro jejich primitivní kapitálovou struktura nepatřičná. Motor vyřadí z provozu, jakmile jim dojde benzin.

Během období přechodu budou někteří ostrované nezaměstnaní. Vzhledem k malému počtu použitelných lodí a sítí je k chytání ryb, sběru rýže a přípravě suši zapotřebí pouze omezené množství lidí. Nemělo by smysl zaměstnat více lidí produkcí lodí a sítí, protože by postavili více lodí a upletli více sítí, než je dlouhodobě udržitelné. Proto deset lidí nepracuje. Mohli by samozřejmě zkusit chytat ryby holýma rukama, nebo sbírat rýži, kterou by jedli samotnou, jenže takové činnosti považují za ztrátu času. Za daných okolností je rozhodnuto, že v období přechodu bude každý den 10 lidí odpočívat, ačkoli jsou všichni hladoví. Tak příšerná Krugmanova rada byla.

Jak náš jednoduchý příběh znázorňuje, v moderních ekonomikách používají pracovníci kapitálové statky ke zvýšení produktivity své práce při přeměně přírodních zdrojů na spotřební statky. Díky existenci časové struktury výroby je sice možné krátkodobě zvýšit spotřebu, avšak pouze na úkor údržby kapitálových statků (lodě a sítě), které jsou tím pádem „konzumovány“. Po určité době se následky začnou projevovat, a žádné opatření nemůže zabránit prudkému poklesu spotřeby.

Ačkoli byl tento příklad velmi zjednodušený, věřím, že dokázal nastínit základní rysy hospodářského cyklu. Když ostrované prvně implementují Krugmanovu radu, cítí se mnohem bohatší. Koneckonců všichni jedí šest kousků suši namísto pěti, o tom není sporu. A nemají žádný důvod si myslet, že tento stav je neudržitelný – vždyť přece používají nový motor. To je analogické s argumenty o „Nové ekonomice“ během dot-com boomu, nebo s důvěrou vkládanou do nových finančních instrumentů používaných během boomu hypotečního. Při každém boomu si lidé najdou důvod věřit, že zrovna tentokrát je doba jiná.

V našem příběhu byla počáteční prosperita iluzí. Ačkoliv ostrované z nové technologie benefitovali, převážná část dodatečné spotřeby byla financována konzumací kapitálu, tj. opotřebením lodí a sítí. To je analogické s nadměrnou konzumací dováženého zboží během hypotečního boomu, kdy se lidé mylně domnívali, že rostoucí hodnota jejich nemovitostí bude více než kompenzující. Jinými slovy, pokud by Američané věděli, že se po několika letech hodnota nemovitostí propadne, spotřebovávali by daleko méně. Konzumovali kapitál, aniž by si to uvědomili. Stejně jako ostrované, kteří si neuvědomili, že zvýšená spotřeba suši je vykoupena chátráním lodí a rozpadem sítí.

Všimněte si, že tento aspekt rovněž odpovídá na Cowenovu námitku: lidé konzumují více během boomu – tj. jedí více suši – i když mezitím nové, neudržitelné investice byly zahájeny (hledání paliva pro Krugmanův ultramoderní motor.) Cowen má pravdu v tom, že udržitelné prodloužení kapitálové struktury vyžaduje na počátku snížení spotřeby; investoři se vzdávají současné spotřeby a nalévají své úspory do nových projektů. Jenže při boomu vyvolaném úvěrovou expanzí není k dispozici dostatek reálných úspor k financování nových projektů. Proto je také tento boom neudržitelný. Tento fakt také vysvětluje, proč ve stejnou dobu roste i spotřeba. V dlouhém období je to sice nemožné, ale krátkodobě lze zvýšit objem investic do nových projektů a zároveň zvýšit spotřebu. Toho lze docílit zanedbáním údržby kapitálových statků. Díky tomu byli také ostrované schopni na několik měsíců zvýšit objem produkce. Moderní ekonomika je nesmírně komplexní a obvykle trvá několik let, než je neudržitelná výrobní struktura rozeznána.

Náš příklad také ukázal, proč během recese roste nezaměstnanost. Lidé neradi pracují, raději by se povalovali. Aby byli ochotni vzdát se volného času, musí být dostatečně kompenzováni. V období recese, kdy bylo nutné omezit produkci ryb, rýže a suši, nebyly k dispozici alternativní činnosti, které by se vyplatilo provozovat. V našem příběhu jsme předpokládali, že pouze 90 lidí může být začleněno do výrobní struktury do doby, než se podaří plně obnovit zásoba lodí a sítí. Pak teprv budou mít nezaměstnaní ostrované něco užitečného na práci.

V reálném světě se děje to samé: během recese, která následuje uměle vyvolaný boom, musí být zdroje přeskupeny; od některých projektů musí být upuštěno (produkce benzinu); a kapitálové statky (lodě a sítě) musí být obnoveny, neboť byla během boomu ignorována jejich údržba. Nějakou dobu trvá, než se milion všemožných druhů materiálu, nářadí a vybavení přeskupí tak, aby mohl pokračovat normální růst. Během přechodného období je produktivita některých pracovníků tak mizivá, že se nevyplatí je najímat (obzvlášť při existenci minimálních mezd a dalších regulací).

Základní Krugmanovou chybou je to, že ignoruje časovou strukturu produkce. Když jsou dělníci propuštěni z odvětví produkujících investiční statky, nemůžou ze dne na den přejít k výrobě televizí a svíčkové. Výroba televizí a svíčkové je totiž závislá na kapitálových statcích, které musely být již v předstihu vyrobeny (někdo musel vykrmit krávu, což nějakou dobu trvá). V našem příkladu se nemohli nezaměstnaní vrhnout do přípravy suši, protože nebyl dostatek ryb k pokrytí tak vysoké produkce. Rovněž se nemohli věnovat lovu ryb, protože nebyly k dispozici lodě a sítě. Nemohli se ani pustit do výroby lodí a sítí, protože v tomto odvětví již pracovalo dost ostrovanů potřebných k tomu, aby mohl být stav lodí a sítí obnoven do své dlouhodobě udržitelné úrovně.

Při postgraduálním studiu se mě čas od času ptali, proč se zabývám tak obsoletní školou myšlení. Nikdy jsem jako důvod neuváděl subjektivismus, monetární teorii či podnikání (entrepreneurship), ačkoli je v těchto oblastech rakouská škola daleko silnější než neoklasický mainstream. Vždy jsem odpověděl: „Jejich teorie kapitálu a teorie hospodářského cyklu jsou nejlepší, na které jsem kdy narazil.“ Současná ekonomická krize – a skutečnost, že laureáti Nobelovy ceny ani nerozumí tomu, co se děje – ukazuje, že moje volba byla správná.

Původní článek naleznete zde.