Dva lidé jdou do lesa bez policajta, kolik jich přežije?

Mises.cz: 13. listopadu 2012, Mark R. Crovelli (přidal Jakub Skala), komentářů: 166

Před pár týdny jsem se povaloval na kraji krásného pole kukuřice ve východním Coloradu a vedl jednu z nejzajímavějších diskusí v mém životě, ačkoliv v tu chvíli jsem si to ještě neuvědomoval. Vydali jsme se na pole v naději, že budeme lovit holuby, ale toho dne prakticky žádní nelétali. V důsledku toho jsem se rozvalil v trávě a brokovnici pohodil vedle sebe. Moji přátelé a jejich zbraně na tom byli podobně, takže jsme byli zcela nepřipraveni střílet, když se náhodou nějací holubi skutečně ukázali.

Měli jsme spoustu času si povídat, jelikož nebylo na co střílet, takže jsem časem dokázal převést konverzaci na anarchismus, jak bývá mým zvykem. Někteří z mých přátel nevěděli, že jsem nenapravitelný anarchista, takže jsem využil možnost vysvětlit jim, proč si myslím, že je volnotržní anarchismus eticky a ekonomicky nadřazený jakémukoliv jinému společenskému uspořádání.

Jejich odpověď na moje argumenty nepřekvapivě poukazovala na Hobbesovskou myšlenku, že lidé by v případě absence vlády jednali jako barbaři nebo divoká zvířata. Bez policistů by se lidé navzájem přepadávali, okrádali a znásilňovali, dokud by náš druh zcela nevymřel.

Nyní na chvilku zapomeňme na to, že anarchismus neimplikuje absenci práva nebo obrany[1], a zapomeňme i na to, že Hobbesovy myšlenky o naší přirozenosti jsou naprosto směšné, a uvažujme pouze, jak zajímavá tato tvrzení byla v dané situaci. Pět ozbrojených mužů sedících na poli desítky mil od policejních důstojníků se normálně baví o anarchismu, aniž by se navzájem snažili znásilnit, okrást a zabít, je vcelku jedinečná záležitost, jestli jsou myšlenky Thomase Hobbese o povaze člověka správné. Stejně tak je zajímavé, že nikdo z nás se nebál, ba nikoho ani nenapadla možnost, že by byl někým znásilněn, okraden nebo zabit toho dne tam v divočině coloradských plání. Tak jako obyvatelé Colorada v 19. století, potkali jsme toho dne řadu ozbrojených mužů, z nichž jsme nikoho neznali, a přesto nikomu z nás nepřišlo na mysl, že bychom se měli obávat o svoji počestnost, bohatství nebo životy.

A co víc, žádný z mých přátel nedostal strach, když zjistil, že jsem anarchista. Pokud má pravdu Hobbes v tom, že lidé jsou vlci, člověk by si myslel, že moji přátelé vyskočí na nohy, popadnou svoje brokovnice a pomalu vycouvají z pole, jakmile zjistí, že je mezi nimi někdo, kdo opovrhuje státem. Pokud je stát nezbytný k tomu, aby se lidé mezi sebou navzájem nevraždili, jak se potom mohli zády k takovému barbarovi, jako jsem já, který opovrhuje policajty, nesnáší politiky a myslí si, že státní soudci zaslouží opovržení? Jak by někdo mohl takovému člověk vůbec věřit – speciálně uprostřed plání Colorada, kde jsou policajti tak vzácní, jako byli toho dne holubi?

Přesto moji přátelé ani nemrkli okem, když zjistili, že jsem anarchista. Je pravda, že to shledávají intelektuálně znepokojivé, ale přesto jsme všichni pokračovali v povalování a debatování v rozehřáté prérijní trávě, popíjeli studené pivo a čekali na ptáky, kteří nikdy nepřilétli.

Tato situace názorně ukazuje, že Hobbes se mýlí ve svých názorech na lidskou povahu a i v tom, co drží lidi od toho, aby se navzájem okrádali, znásilňovali a zabíjeli. Je jednoduše absurdní si myslet, že to, co brání tisícům po zuby ozbrojených můžu v coloradské prérii před vzájemný vražděním se, je strach z nějakého venkovského policajta padesát mil daleko, který si k večeři dává koblihy, nebo strach z politiků v Colorado State Capital Building, kteří pilně vytvářejí legislativu, aby zlepšili důchody odborářům. To, co těmto lidem brání se navzájem pozabíjet, je skutečnost, že lidé jsou přirozeně z velké většiny spolupracující a mírumilovní. Pokud by to tak nebylo, tak by žádné množství vesnických policajtů a zkorumpovaných politiků nedokázalo zabránit hordám ozbrojených mužů, aby se uprostřed coloradské prérie nepozabíjely.

Zdá se, že zastánci státu včetně Thomase Hobbese tomuto intuitivně rozumí, protože se cíleně snaží vyhnout diskusi o konkrétních zástupcích státu. Mluví o státu pouze v těch nejabstraktnějších termínech, jako kdyby podvědomě věděli, že jejich argumenty by byly zcela absurdní, kdyby do debaty zavedli skutečné policajty a politiky.

Používají termíny jako „vláda“, „policie“ a „soudy“ pouze v tom nejvíce abstraktním a neurčitém smyslu. Nikdy neukáží na skutečné politiky a neřeknou nic jako: „Hele, kdyby nám Nancy Pelosi ve Washingtonu neříkala, co máme dělat, všichni bychom se navzájem znásilňovali a zabíjeli.“ Nikdy neukáží na skutečného policajta a neřeknou: „No, je celkem zřejmé, že bez Larryho, toho tlustého chlápka s knírem v modrém obleku, který támhle pojídá hot dog, bychom právě teď mezi sebou bojovali na život a na smrt.“ A nikdy neukážou na skutečné státní soudy a neřeknou: „Musíš přiznat, Marku, že rozsudky státních soudů v Coloradu jsou vždy tak férové a spravedlivé, jak si jen člověk dokáže představit. Žádné jiné soudní uspořádání by nikdy nemohlo být lepší než to, které máme nyní.“

Pokud žijete ve městě, tak jako já, a jste obklopeni policajty, kteří rozdávají pokuty za překročení rychlosti, státními učiteli „vzdělávajícími“ vaše děti, státními regulátory s prsty kolem krku vaší firmy a slizkými politiky, kteří po vás žadoní hlasy, je pochopitelné, že můžete akceptovat a odůvodňovat si existenci těchto parazitů. Jsou natolik pevně zakořeněni v životech moderních amerických měst, že je téměř nemožné představit si život bez nich.

Proto je tak důležité, aby člověk čas od času vypadnul z města s bandou přátel a kupou brokovnic. Neexistuje nic více osvobozujícího než sezení v horké prérii s brokovnicí, studeným pivem a stovkami mil daleko od podlézavých politiků, státních učitelů, zkorumpovaných policajtů a soudců a (ze všeho nejhorších) berních úředníků. Nejde jen o vnímání fyzické svobody, kterou to přinese, ale i psychické svobody, která jde ruku v ruce s tím. Být schopen podívat se zpět na výběrčí daní, politiky a policajty se svobodnou myslí a ptát se, zda jsou tito parazité vůbec nezbytní, je skvělá věc.

Zkuste to a uvidíte, jestli to z vás taky neudělá nenapravitelného anarchistu.

[1] Myšlenka anarchického kapitlismu se samozřejmě neopírá o to, že lidé jsou jen beránci. Existují lidé, kteří mají chuť páchat nějakou formu násilí a právě proto je nezbytné, aby existovaly instituce, které jim v tom budou co nejefektivněji bránit. Tak jako všude jinde to nejsou instituce státní, ale soukromé. Viz http://www.mises.cz/zaklady-rakouske-ekonomie-a-liberalismu/pravo-justice-bezpecnost.aspx

Článek původně vyšel na lewrockwell.com.