Dvě vize pro Evropu

Mises.cz: 19. února 2011, Mises.org (přidal Jakub Čech), komentářů: 9

[Výňatek z Tragedy of the Euro (2010)]

Již od vzniku Evropské unie probíhá souboj mezi advokáty dvou rozdílných ideálů. Jaký postoj by měla zaujmout: klasicky-liberální vizi nebo socialistickou vizi Evropy? Zavedení Eura hrálo klíčovou roli ve strategiích těchto dvou vizí. Aby bylo možné pochopit tragédii Eura, je nutné být obeznámen s těmito dvěma zásadními a rozcházejícími se vizemi a napětím, jež vyšlo na povrch ve světle jednotné měny.

Klasicky-liberální vize

Zakládající otcové Evropské unie, Maurice Schuman (Francie [narozen v Lucembursku]), Konrad Adenauer (Německo), a Alcide de Gasperi (Itálie), všechno německy mluvící katolíci, byli následníky klasicky-liberální vize Evropy. Byli to také křesťanští demokraté. Klasicky-liberální vize považuje individuální svobodu za nejdůležitější kulturní hodnotu Evropanů a křesťanství. Suverénní státy v této vizi brání právo na osobní vlastnictví a tržní ekonomiku v Evropě bez hranic, čímž umožňují volnou směnu zboží, služeb a nápadů.

Římská smlouva z roku 1957 byla pro klasicky-liberální vizi Evropy hlavním úspěchem. Smlouva přinesla čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, volnou nabídku služeb, volný pohyb finančního kapitálu, a volný pohyb osob. Smlouva obnovila základní práva, která byla součástí Evropy během klasicky-liberálního období 19. století, ale která byla opuštěna v dobách nacionalismu a socialismu. Byla obratem od doby socialismu, která vedla ke konfliktům mezi evropskými národy a která byla završena dvěma světovými válkami.

Klasicky-liberální vize je zaměřena na obnovení svobod z 19. století. Na společném evropském trhu by měla převládat svobodná konkurence bez vstupních bariér. V této vizi by nikdo nemohl zakázat německému kadeřníkovi, aby stříhal vlasy ve Španělsku a nikdo by nebyl oprávněn zdanit Angličana za převod peněz z německé do francouzské banky, nebo za investování na italském akciovém trhu. Nikdo by regulacemi nemohl zabránit francouzskému pivovaru v prodeji piva v Německu. Žádná vláda by nemohla rozdávat dotace a deformovat tím konkurenci. Nikdo by nemohl zabránit Dánovi, aby utekl z jeho státu blahobytu a extrémně vysokých daní a migroval do státu s nižším daňovým zatížením, jakým je například Irsko.

K dosažení tohoto ideálu mírové spolupráce a vzkvétajících směn by nebylo potřeba nic víc než svobody. Neexistovala by v této vizi potřeba k vytvoření evropského superstátu. Klasicky-liberální vize je ve skutečnosti k evropskému superstátu velmi skeptická; je považován za škodlivý pro individuální svobodu. Z filosofického hlediska je mnoho zastánců této vize inspirováno katolictvím a hranice evropské komunity jsou křesťanstvím definovány.

V souladu s katolickým sociálním učením by měl být zachován princip subsidiarity: problémy by měly být řešeny na co nejnižším a nejméně koncentrovaném stupni. Jedinou přípustnou centralizovanou evropskou institucí by byl Evropský soudní dvůr, jehož aktivity by byly omezeny na dohlížení nad spory mezi členskými státy a zabezpečování čtyř základních svobod.

Z klasicky-liberálního pohledu by v Evropě mělo být velké množství soupeřících politických systémů, tak jak tomu v Evropě bylo po staletí. Od středověku po 19. století existovaly velmi odlišné politické systémy, jako například nezávislá města Vlámska, Německa a severní Itálie. Existovala království jako Bavorsko a Sasko a byly zde republiky jako Benátky. Politická různorodost se nejjasněji projevovala v silně decentralizovaném Německu. V kultuře plurality a různorodosti věda a průmysl vzkvétaly.

Konkurence na všech úrovních je pro klasicky-liberální vizi klíčová. Vede k ucelenosti jak úrovně výrobků, cen faktorů a hlavně ke konvergenci mezd. Kapitál se přesunuje tam, kde jsou nízké mzdy, čímž je zvyšuje; pracovní síla jde na druhé straně za vysokými mzdami, čímž je snižuje. Trhy nabízí decentralizované řešení environmentálních problémů, jež je založeno na soukromém vlastnictví.

Daňová konkurence podporuje nízké daně a fiskální zodpovědnost. Lidé volí migrací, vyhýbajíc se vysokým daním, stejně jako firmy. Suverénní rozhodování o národních daních je viděno jako nejlepší ochrana před tyranií. Konkurence přetrvává také v oblasti peněz. Rozdílné monetární autority si konkurují v nabízení měn vysoké kvality. Autority nabízející stabilnější měny vytvářejí tlak na to, aby je ostatní autority následovaly.

Socialistická vize     

V přímé opozici ke klasicky-liberální vizi je socialistická vize nebo také vize evropské říše zastávaná politiky jako Jacques Delors nebo François Mitterand. Koalice etatistických zájmů nacionalistů, socialistů a konzervativců dělá vše, co může, aby tuto agendu posunula vpřed. Chce vidět Evropskou unii jako říši nebo pevnost: protekcionistickou navenek a intervencionistickou uvnitř. Tito etatisté sní o centralizovaném státě spravovaném schopnými technokraty - jak si tito etatističtí technokraté sami sebe představují.

V tomto ideálu by centrum říše vládlo nad jejími periferiemi. Existovala by zde společná a centralizovaná legislativa. Zastánci socialistické vize Evropy chtějí vybudovat evropský megastát napodobením národních států na evropské úrovni. Chtějí evropský stát blahobytu, který by se staral o redistribuci, regulaci a harmonizaci legislativy v rámci Evropy. Harmonizace daní a sociálních regulací by probíhala na nejvyšším stupni správy. Pokud by se daň z přidané hodnoty v Evropské unii pohybovala mezi 15 - 25 procenty, socialisté by ji harmonizovali na 25 procent ve všech zemích. Takováto harmonizace sociální regulace je v zájmu nejvíce chráněných, nejbohatších a nejvíce produktivních pracovníků, kteří si mohou takovou regulaci "dovolit" - zatímco jejich vrstevníci nemohou. Pokud by například byly německé sociální regulace aplikovány na Poláky, měli by Poláci problém s Němci soupeřit.

Záměrem socialistické vize je poskytnout věčnou moc centrálnímu státu, tzn. Bruselu. Socialistická vize Evropy je ideální pro politickou třídu, byrokraty, zájmové skupiny, privilegované a dotované sektory, které chtějí vytvořit silný centrální stát pro jejich vlastní obohacení. Přívrženci tohoto pohledu prezentují evropský stát jako nutnost a považují ho jen za otázku času.

Cestou socialismu by se jednoho dne stal evropský stát tak mocným, že by se suverénní státy staly jen jeho přisluhovači. (První náznaky takového přisluhovačství můžeme již spatřovat v případě Řecka. Řecko funguje jako protektorát Bruselu, kterému je říkáno, jak se vypořádat s vlastním deficitem.)

Socialistická vize pro evropský stát neposkytuje žádné jasné geografické limity - na rozdíl od katolicky inspirované klasicky-liberální vize. Politická konkurence je vnímána jako překážka centrálnímu státu, který se vymaňuje z veřejné kontroly. V tomto smyslu se centrální stát v socialistické vizi stává stále méně a méně demokratickým, jak je moc přesouvána k byrokratům a technokratům. (Jako příklad zde slouží Evropská komise, výkonný orgán Evropské unie. Komisaři nejsou voleni, ale jmenováni vládami členských zemí.)

Historicky byly precedenty pro tento dávný socialistický plán založení kontrolujícího centrálního státu v Evropě ustanoveny Karlem Velikým, Napoleonem, Stalinem a Hitlerem. Rozdíl je však v tom, že tentokrát není potřeba žádných vojenských prostředků. Ale k pohánění centrálního evropského státu je používáno donucování státní mocí.

Z taktického pohledu by byly zastánci socialistické vize použity především krizové situace jak k vytvoření institucí nových (jakou je například Evropská centrální banka (ECB) nebo možná v budoucnosti Evropské ministerstvo financí), stejně jako k rozšíření moci institucí již existujících, jakými jsou Evropská komise nebo ECB.

Závěr

Klasicky-liberální a socialistická vize Evropy jsou v důsledku neslučitelné. Nárůst moci centrálního státu, jak je navrhováno socialistickou vizí, ve skutečnosti značí spíše omezení čtyř základních svobod a především méně individuální svobody.

[Originál: Two Visions For Europe - Philipp Bagus, Mises.org, Pondělí, 7. února 2011]