Ekonomická krize jako úpadek tvůrčí činnosti

Mises.cz: 30. října 2012, Jan Průša, komentářů: 5

„Čím více stát zasahuje, aby vynutil záruky životní úrovně, čím více reguluje mzdy, zavádí povinné pojištění, zdravotní péči, vzdělání a celkově přebírá vládu nad životy zaměstnanců, a to ve prospěch firem a zaměstnavatelů, tím více narůstá zmíněný stav polootroctví. A pokud se bude státní socialismus tohoto druhu rozvíjet, řekněme, po tři generace, stane se z něj natolik zakořeněný zvyk a rámec uvažování, tak naočkovaný do státních politik a k nim přikovaný, že z něho nebude úniku.“

Předpověděl docela přesně britský spisovatel Hilaire Belloc v roce 1938 ve své knize The Great Heresis.

Ona krize, o které dnes tak často mluvíme, je logický důsledek dlouhodobého společenského vývoje. Chybně ji označujeme jako krizi ekonomickou. Hospodářství je pouze jednou složkou tototo vývoje, i když se v něm negativní vlivy projevují nejjasněji.

Plíživý neproduktivní socialismus

Českou produktivní ekonomiku, stejně jako všechny západní vyspělé ekonomiky, stále více a rychleji napadá parazit neproduktivní složek. Pod jejich tíhou se hospodářství zadrhává. Z 10 500 000 obyvatel ČR jich pracuje ani ne polovina; v roce 2011 bylo pracujících 4 872 000. Ovšem i z těchto pracujících se jich na produktivní činnosti mnoho pouze přiživuje, a někteří ji dokonce přímo brání.

Sem patří zejména neproduktivní, přerozdělující státní instituce, kterých přibývá. Aniž bychom zpochybňovali základní úlohy státu (např. obrana nebo justice), narůstají armády byrokratů a kontrolorů, kteří dohlížejí na úspornost žárovek a správnou zahnutost dovezených banánů. V České republice proteče rukama státních byrokratů už přes 43 % veškeré ekonomické produkce, a to je obrovské číslo. Než se nadějeme, bude u nás zase většinově státem řízené hospodářství, odkud už je jen krok k totalitnímu politickému režimu.

Tuto neprodukci pomáhají skrývat hordy předražených asistentů, poradců, pseudoodborníků, vizážistů, stylistů a tiskových mluvčích. Ti všichni jsou na státní byrokratický aparát pevně přisátí a bobtnají spolu s ním.

Státe, dej!

Pečovatelský státní sektor přímo vychovává k vyhýbání se produktivní činnosti.

Například poskytováním univerzitního vzdělání zdarma pro mládež, kterou studium ani zbla nezajímá. Na oborech pochybných nebo s nesmyslně nafouknutým počtem studentů - počínaje politologiemi, sociologiemi, multi-kulturologiemi, přes komunikační studia, studia fotbalových rozhodčích a studia společensko-pohlavní (tzv. genderová). A konče ekonomy, kteří se místo dobrého řízení svého podnikání a investic učí špatně řídit rovnou celý stát.

K neproduktivní činnosti stát vychovává také poskytováním všemožných dotací a grantů. Ne těm, kteří prospějí zákazníkům, ale těm, kdo buď nejvíce pochlebují (korupce idejí) nebo se o grant s byrokratem přímo rozdělí (korupce peněžní).

Eurozóna jako maska problémů

A v tomto úpadku ekonomické tvůrčí činnosti vznikla eurozóna. Eurozóna umožnila těm slabším mezi slabými (např. Řecku a Španělsku) maskovat svou méně výkonnou ekonomiku. Dovolila jim žít si nad poměry a na dluh. Toto maskování příchod kolapsu oddálilo, ovšem samo o sobě nezpůsobilo.

Banky, přímo napojené na stát a řízené politikou státní centrální banky, vesele nakupovaly státní dluhopisy bez ohledu na jejich důvěryhodnost. Nakupovaly a stále je nakupují z peněz svých klientů, aniž by tito střadatelé o tom měli ponětí. Úspory, o kterých si myslíme, že máme připraveny na budoucnost, se ve skutečnosti s mlaskáním projídají, mnohdy daleko za našimi hranicemi (zkuste si zjistit, kolik z vašeho důchodového spoření je vloženo v dluhopisech kterých zemí).

Zastavme nefunkční centrální plánování

Z toho také vyplývá, že jakákoliv opatření týkající se měnové unie se nijak nedotknou skutečných příčin dnešní krize, které jsou v zásadě tři: (1) Pracujeme méně, než jaký si představujeme životní standard. (2) Když už něco vytvoříme, necháme si to vzít státními byrokraty, kteří to přerozdělí a vyplýtvají. (3) Abychom to dohnali, životní standard si udržujeme na dluh.

Zatím se prosazují kroky, které pouze pokračují v maskování, v růstu neproduktivního parazitického sektoru, ve větším přerozdělování a zadlužování. Paradoxní je, že rostoucí masu příživníků musí živit stále menší počet tvrdě pracujících lidí, kteří jsou narůstajícím socialismem vykořisťováni a pochopitelně se začínají bouřit.

Otázkou zůstává, jestli se ještě dokážeme vzpamatovat a vrátit se k principům zdravého ekonomického růstu, tj. k samostatné tvrdé tvůrčí práci, ke spoření a investování. A nebo zda necháme šílence jako Bernakeho v USA nebo Draghiho v Evropě roztáčet tisk peněz, způsobenou inflací nás okrádat o naše úspory prostřednictvím inflace (= drahotou) tempem několika procent ročně a přivést ekonomiku k totálnímu bankrotu.

Chtěl bych doufat v to první. Bohužel se s každým krokem přibližujeme k tomu druhému.

Převzato z blogu autora.