Ekonomická sofismata: Dominance skrze průmyslovou převahu

Mises.cz: 18. června 2012, Frédéric Bastiat (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

Stejně jako v čase války, kdy národ získává převahu nad svými nepřáteli skrze své technicky dokonalejší zbraně, může národ v čase míru získat převahu nad svými konkurenty skrze svůj pokročilejší průmysl?

Toto je otázka nejvyššího zájmu ve věku, kdy nikdo, jak se zdá, nepochybuje o tom, že na poli průmyslu, stejně jako na poli válečném, silnější rozdrtí slabšího.

Aby tomu ovšem tak bylo, tak někdo musel nalézt mezi prací, která je vykonávána na věcech, a násilím páchaným na lidech melancholickou a nešťastnou analogii. Jak by mohly tyto dva druhy činností být identické ve svém efektu, jestliže jsou protikladné ve své podstatě?

A pokud je pravdou, že v průmyslu, stejně jako ve válce, je převaha nutným následkem technologické nadřazenosti, proč se potom zabýváme pokrokem nebo politickou ekonomií, když žijeme ve světě, v němž bylo vše Prozřetelností uspořádáno tak, že tentýž efekt – útisk – je nevyhnutelným následkem principů, které jsou v přímém protikladu?

S ohledem na docela novou politiku, ke které volný obchod dovedl Anglii, vznáší spousta lidí následující námitku, která, jak musím připustit, si získala určitou váhu i u nezaujatých lidí: dělá snad Anglie něco jiného, než že míří k tomu samému cíli odlišnými prostředky? Neaspirovala snad vždy na světovou nadvládu? Jistá si nadřazeností svého kapitálu a práce, nezavádí volnou konkurenci, aby udusila průmysl na kontinentu a získala tak pro sebe privilegium krmit a oblékat národy, které zruinovala?

Bylo by pro mě snadné demonstrovat, že těmto obavám chybí jakákoliv opora ve faktech, že naše údajná podřadnost je velmi přeháněna, že všechna naše hlavní průmyslová odvětví nejenže si drží své pozice, ale ve skutečnosti expandují pod vlivem zahraniční konkurence, a že nevyhnutelným efektem je všeobecné zvýšení spotřeby, které dokáže absorbovat domácí i zahraniční produkci.

Dnes chci ovšem podniknout čelní útok proti této námitce a umožním jí veškerou sílu a veškerou výhodu místa, které si pro sebe zvolila. Odhlédnu tedy od konkrétních případů, jako jsou Anglie a Francie, a budu se snažit obecně promyslet, jestli země, které se díky své technické nadřazenosti v nějakém průmyslovém odvětví podařilo eliminovat zahraniční konkurenci v tomto odvětví, a tudíž učinit krok k dominanci nad jinou zemí a současně i závislosti na ní, jestli jinými slovy nevydělají na této operaci obě země a jestli to není náhodou ten národ, který je sužován touto obchodní rivalitou, který na tom vydělá nejvíce.

Dokud je produkce vnímána pouze jako příležitost k rozmnožení pracovních míst, tak je poplach, který spouštějí protekcionisté, na místě. Pokud uvažujeme o oceli jenom v souvislosti s jejími výrobci, tak zajisté dostaneme strach, že konkurence z jiné země, kterou příroda bezplatně obdařila bohatšími nalezišti železné rudy, uhasí oheň ve vysokých pecích té země, kde je rudy i paliva nedostatek.

Je tohle ale kompletní pohled? Je snad ocel spojena pouze s těmi, kteří ji produkují? Nemá náhodou také spojení s těmi, kteří ji používají? Je jejím jediným účelem zkrátka být produkována? A má se její užitečnost posuzovat podle množství práce, které poskytla zaměstnání, nebo podle množství služeb, ke kterým se díky své tvrdosti a kujnosti hodí? Neplyne z toho, že když cizinci sníží jeho cenu i dokonce na takovou úroveň, že bude výroba v naší zemi zcela ztrátová, prokáže nám více dobra v tom druhém ohledu než v tom prvním?

Měli bychom mít na mysli, že existuje spousta věcí, které nám cizinci, z důvodů jejich přirozených výhod, brání přímo produkovat a ve vztahu k nimž jsme situováni do stejné pozice, jako je tato hypotetická pozice s železem. U nás neprodukujeme ani čaj, ani kávu, ani zlato či stříbro. Znamená to, že náš průmysl kvůli tomu trpí nějakým zmenšením? Nikoliv. Znamená to pouze, že na vytvoření ekvivalentní hodnoty nezbytné pro získání těchto komodit prostřednictvím směny je potřeba méně práce, než by bylo potřeba k jejich přímé produkci. Tudíž nám zbývá více práce, kterou můžeme věnovat na uspokojování našich dalších potřeb. Náš průmysl je o to bohatší a silnější. Vše, co zahraniční konkurence může způsobit, i v případech, kdy nás zcela vytlačí z nějakého průmyslového odvětví, je úspora práce a zvýšení naší výrobní kapacity. Je tohle snad způsob, jakým by cizinci nad námi mohli získat nadvládu?

Pokud by někdo ve Francii objevil zlatý důl, tak to automaticky neznamená, že by bylo v našem zájmu odsud zlato těžit. Ve skutečnosti je jisté, že bychom se neměli do takového podniku pouštět, pokud by vytěžení jedné unce zlata absorbovalo více práce než dovoz jedné unce zlata z Mexika výměnou za látky. V takovém případě by bylo lepší považovat naše přádelny za zlaté doly. A co platí o zlatu, platí stejně i o železu.

Iluze má svůj zdroj v naší neschopnosti vidět, že zahraniční průmyslová nadřazenost snižuje potřebu pouze jednoho konkrétního druhu práce na našem domácím trhu a činí tento konkrétní druh práce zbytečným, jenom aby nám dala k dispozici výsledky té samé práce takto eliminované. Pokud by člověk žil v potápěčském zvonu pod vodní hladinou a musel si do tohoto zvonu čerpat vzduch pumpováním, pak by tato činnost pro něj byla nekonečným zdrojem pracovních příležitostí. Učinit cokoliv, co by zasahovalo do zaměstnání jeho práce touto činností, zatímco jeho podmínky by zůstaly nezměněné, by pro něj znamenalo velké potíže. Pokud by ale tato práce ustala jenom proto, že by už nebyla nutná, jelikož by se člověk ocitl v prostředí, kde může nasát vzduch do svých plic bez zvláštního úsilí, pak ztráty této práce nemusí vůbec litovat. Taková ztráta je politováníhodná jen v očích těch, kteří vidí celou hodnotu práce jen v práci samotné.

Je to přesně tento druh práce, který stroje, volný obchod a technologický pokrok všeho druhu postupně eliminují; nikoliv produktivní práce, ale práce, která se stává zbytečnou, přebytek práce zbavený smyslu či výsledku. Na druhé straně protekcionismus nám práci vrací; ponořuje nás opět pod vodu, aby nám dal pracovní příležitost při používání vzduchové pumpy, nutí nás hledat zlato v nepřístupném domácím dole raději než v našich domácích přádelnách. Jeho celý efekt by se dal vyjádřit frází: mrhání energií.

Rozumí se samo sebou, že zde mluvím o obecném účinku a nikoliv o dočasných poruchách způsobených přechodem od špatného systému k dobrému. Takové poruchy nutně doprovázejí každý pokrok. To může být důvodem k usnadnění přechodu, jak jen to bude možné, ale není to důvodem pro systematické bránění veškerému pokroku, a ještě menším k jeho odmítnutí.

Průmyslová konkurence je všeobecně zobrazována jako konflik; to ale není pravdivý obrázek, nebo je pravdivý, pokud se omezíme pouze na sledování toho, jaký má jeden podnik vliv na jiný obdobný podnik, a v myšlenkách je oddělíme od zbytku lidstva. Co by ale mělo být bráno v úvahu především, je účinek na spotřebu a na všeobecný blahobyt.

To proto není vhodné srovnávat obchodní vztahy s válkou a brát je jako analogické.

Ve válce silnější poráží slabšího.

V obchodě silnější dodává sílu slabšímu. Toto zcela ruší jakoukoliv analogii.

Angličané mohou být silní a zruční, mohou mít enormní amortizované investice, mohou mít k dispozici dvě velké produktivní síly: železo a palivo, to vše znamená, že produkty jejich práce jsou levné. A kdo má prospěch z nízké ceny výrobku? Člověk, který ho kupuje.

Není v moci Angličanů absolutně zlikvidovat jakoukoliv část naší práce. Vše, co mohou dokázat, je učinit ji nadbytečnou vzhledem danému výsledku, který již byl dosažen, poskytnout nám vzduch a v tentýž okamžik vybavit pumpou, zvýšit tudíž výrobní kapacity, jež jsou nám k dispozici, a – co je obzvláště pozoruhodné – učinit svou údajnou dominanci nad námi méně možnou, čím více se jejich průmyslová nadřazenost stává nepochybnou.

Tudíž jsme dospěli k závěru, že práce a násilí, které jsou tak odlišné ve své podstatě, nejsou o nic méně odlišné ve svých důsledcích, ať už o tom protekcionisté a socialisté říkají cokoliv.

Abychom dospěli k tomuto závěru, vše, co musíme, je umět rozlišit mezi prací, která byla opuštěna, a prací, která byla ušetřena.

Mít méně železa, protože člověk pracuje méně, nebo mít více železa, ačkoliv člověk pracuje méně, to jsou věci, které nejsou pouze odlišné, jsou protikladné. Protekcionisté je zaměňují, my ne. To je celé.

Měli bychom si uvědomit, že pokud se Angličané pustí do podnikání, které zahrnuje velký podíl aktivity, práce, kapitálu, inteligence a množství přírodních zdrojů, tak to nedělají jen proto, aby se s tím mohli chlubit, ale proto, aby si zajistili uspokojení svých potřeb výměnou za své výrobky. Jistě očekávají, že dostanou nejméně tolik, kolik dávají, a tím, co vyprodukují ve své zemi, platí za to, co si kupují jinde. Pokud nás tudíž zaplavují svými produkty, je to proto, aby byli zaplaveni našimi. V tom případě nejlepší způsob, jak získat pro nás co nejvíce produktů, je svoboda volby mezi dvěma způsoby jejich získání: přímou produkcí nebo nepřímou produkcí. Veškeré umění britského machiavellismu nás nemůže přinutit, abychom učinili špatnou volbu.

Zanechme tedy této dětinské praktiky srovnávání průmyslové konkurence s válkou, jakkoliv může mít tato falešná analogie prvek přijatelnosti, když dojde na izolované porovnání dvou konkurenčních továren, aby se určil výsledek jejich soutěžení. Jakmile do této kalkulace zahrneme účinek tohoto soutěžení na všeobecný blahobyt, tato analogie neplatí.

V bitvě ten, kdo je zabit, je již nadobro zničen a armáda je o něj slabší. V průmyslu továrna zavírá, jen pokud to, co produkuje, je nahrazeno a přebytek je využit domácím průmyslem. Představte si ten stav věcí, v němž za každého muže zabitého v boji vyskočí ze země dva plni síly a energie. Pokud se na nějaké jiné planetě taková věc děje, pak musíte připustit, že válka za takových podmínek se natolik odlišuje od toho, co známe zde, že si zasluhuje i jiné pojmenování.

Toto je tedy rozlišující charakter toho, čemu se tak nepříhodně říká průmyslové válčení.

Ať tedy Angličané a Belgičané snižují ceny svého železa, pokud mohou; ať je sníží natolik, že nám budou posílat železo zadarmo. Těmito prostředky docela dobře mohou uhasit oheň v našich vysokých pecích, jinými slovy ve vojenském slovníku zabít jednoho z našich vojáků, ale jak zabrání vzniku tuctu nových průmyslových odvětví, jejichž vznik bude nutným důsledkem této levnosti a která se stanou výnosnějšími než to, které bylo zabito?

Náš závěr tudíž musí být, že dominance skrze průmyslovou převahu je nemožná a je to protiřečení, jelikož každá převaha, která se promítne do nižší ceny zboží, nakonec pouze dodá sílu všem ostatním národům. Vykažme z politické ekonomie všechny výrazy vypůjčené z vojenského slovníku: boj za rovných podmínek, dobytí (trhu), porážka, invaze, tribut. Co tyto termíny naznačují? Zmáčkněte je a nic z nich nevzejde. Nebo spíše z nich vzejdou absurdní chyby a škodlivé předsudky. Takové výrazy jsou nepřátelské k mezinárodní spolupráci, zastírají formování mírumilovné a nerozborné jednoty všech lidí světa a zpomalují lidský pokrok.[1]

Poznámky:

[1] Pokud by autor žil déle, pravděpodobně by vydal i třetí díl Ekonomických sofismů. Hlavní obsah této knihy se již objevil ve sloupcích v Le Libre échange.