Ekonomické harmonie: Mládeži Francie

Mises.cz: 29. ledna 2013, Frédéric Bastiat (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

[Všechny Ekonomické harmonie naleznete v sekci Literatura.]

Chuť učit se, potřeba v něco věřit, mysl imunní vůči starým předsudkům, srdce nedotčená nenávistí, zápal pro správnou věc, horlivost v citech, nesobeckost, loajalita, entuziasmus pro všechno dobré, krásné, upřímné, velkolepé a duchovní – to jsou neocenitelné dary mládí. Proto tuto knihu věnuji francozské mládeži. Zrno, které hodlám zasít, by muselo být vskutku neplodné, pokud by nevzešlo na půdě tak úrodné, jako je tato.

Můj mladý příteli, měl jsem v úmyslu obdarovat tě hotovou malbou a místo toho ti dávám pouze hrubou skicu. Odpusť mi, neboť kdo v naší době dokáže dokončit dílo tak velkého rozsahu? Zde je jeho nástin. Po jeho zhlédnutí může některý z vás prohlásit, jako jeden z velkých umělců: „Anch’io son pittore,“[1] chopit se štětce a dodat mým nedokončeným konturám barvu, obsah, světlo a stín, cit a život.

Můžeš si myslet, že název mé knihy, Ekonomické harmonie, je velmi ambiciózní. Jsem snad tak troufalý, abych tvrdil, že jsem odhalil plány prozřetelnosti se společenským řádem a mechanismy působení všech sil, jimiž Bůh obdařil lidstvo, aby zajistily jeho pokrok?

Samozřejmě nikoliv. Ovšem dovolím si tvrdit, že tě vyšlu správnou cestu k nalezení této pravdy, když ti ukáži toto: Všichni lidé jsou puzeni, pokud jsou motivováni legitimním vlastním zájmem, k vytvoření harmonického společenského uspořádání. To je ústřední myšlenka mé knihy a její důležitost je ohromná.

Po jednu dobu bylo módou vysmívat se tomu, co je nazýváno sociálním problémem. Musím připustit, že některá navrhovaná řešení si plně zasloužila tento výsměch. Ale na samotném problému nic směšného není. Pronásleduje nás jako Banqův duch na Macbethově hostině, ačkoliv zdaleka ne tak potichu. Hlasitě křičí na vystrašenou společnost: „Najdi řešení nebo zhyň.“

Podstata tohoto řešení, jak záhy pochpopíš, z velké části závisí na tom, zda jsou zájmy lidí ve skutečnosti harmonické nebo navzájem protikladné.

Pokud jsou harmonické, tak odpověď na náš problém můžeme nalézt snadno, ponecháme-li lidi svobodné. Pokud jsou protikladné, tak odpověď bude spočívat v donucení. V prvém případě stačí nezasahovat. V tom druhém je zasahování nevyhnutelné.

Svoboda může mít pouze jednu podobu. Když jsme si jisti tím, že každá z molekul v kapalině má vše, čeho je zapotřebí k ustálení vodní hladiny, dojdeme k závěru, že nejjednodušším a nejjistějším způsobem, jak získat klidnou vodní hladinu, je nezasahovat do pohybu těchto molekul. Všichni ti, kteří vycházejí z teze, že zájmy lidí jsou harmonické, dojdou ke stejnému závěru, že praktické řešení sociálního problému je zkrátka nepřekážet těmto zájmům a nesnažit se je usměrňovat.

Naproti tomu donucení může nabýt bezpočtu podob podle bezpočtu možných úhlů pohledu. Tudíž ty myšlenkové školy, které vycházejí z předpokladu, že lidské zájmy jsou vzájemě protikladné, se ještě nedostaly k jinému společnému závěru než je ten, že je potřeba svobodu eliminovat. Stále se snaží určit, která ze všech nespočetných forem, jichž donucení může nabýt, je ta správná, nebo jestli vůbec nějaká správná existuje. A pokud snad nakonec dosáhnou vzájemné shody na tom, kterou formu donucení preferovat, tak před nimi bude stát ještě ta obtíž, jak přimět lidi všude na světě, aby ji akceptovali.

Jestliže přijmeme hypotézu, že lidské zájmy jsou z vlastní podstaty konfliktní a že tento konflikt můžeme odvrátit jen vynálezem nějakého umělého společenského řádu, pak jsou základy lidské společnosti velmi vratké a s obavami si musíme klást tyto otázky:

1. Budeme schopni nalézt někoho, kdo vynalezl uspokojivou formu donucení?
2. Bude tento člověk schopen prosadit svůj plán proti nespočetným školám, které prosazují jiné formy?
3. Bude lidstvo ochotné podrobit se tomuto plánu, který je podle naší hypotézy v rozporu s vlastním zájmem každého jednotlivce?
4. Za předpokladu, že lidstvo bude souhlasit s oblečením tohoto hávu, co se stane ve chvíli, kdy jiný vynálezce přijde s tím, co se bude jevit jako lepší háv? Mají lidé zachovávat špatný společenský řád při vědomí, že je špatný, nebo budou měnit společenský řád každé ráno podle záchvěvů poslední módy a přesvědčivosti vynálezců?
5. Nesjednotí se ti vynálezci, jejichž plány společenského uspořádání byly odmítnuty, proti přijatému plánu? A nebudou mít dobrou šanci ho zničit, protože ze své podstaty jde proti zájmům každého jednotlivce?
6. A nakonec, existuje vůbec lidská síla schopná překonat všechny základní protiklady, o kterých předpokládáme, že jsou charakteristikou veškerých lidských sil?

V kladení podobných otázek by se dalo pokračovat do nekonečna. Mohl bych například poukázat na tuto potíž: Pokud pokládáte zájmy jednotlivců za protikladné k obecnému zájmu, na kom bude spočívat výkon principu donucení? Kam byste umístili ono těžiště? Bude snad mimo lidstvo? Muselo by být, abyste unikli před důsledky vašeho vlastního přesvědčení. Pokud svěříte tuto moc k donucení nějakým lidem, tak musíte nejprve dokázat, že tito lidé byli stvořeni z jiné hlíny než zbytek lidstva, že na rozdíl od nás nebudou nikdy upřednostňovat svůj vlastní zájem před zájmem celku a že když je postavíme do situace, v níž si budou moci dělat, co se jim zamane, a nebude proti nim možný jakýkoliv odpor, tak jejich mysli budou pracovat bezchybně, jejich ruce nebudou sváděny chamtivostí a jejich srdce závistí.

Různé socialistické školy (mám zde na mysli ty školy, které se dívají na umělý společenský řád jako na řešení sociálního problému) se radikálně liší od ekonomické školy ve své odpovědi na první a ústřední otázku: Jsou zájmy lidí, pokud by byli lidé ponecháni sami sobě, harmonické nebo antagonistické?

Je evidentní, že socialisté se vydávají hledat umělé společenské řády jen proto, že považují přirozený řád buď za špatný nebo neadekvátní. A za špatný ho považují přesně proto, že mají pocit, že zájmy jednotlivých lidí jsou v zásadním rozporu, protože jinak by se nemuseli uchylovat k donucení. Není nutné nutit k harmonii věci, které jsou přirozeně harmonické.

Pak tedy všude v naší společnosti nacházejí nesmiřitelné rozpory:

• Mezi majetným člověkem a chudákem.
• Mezi kapitalistou a dělníkem.
• Mezi prostými lidmi a buržoazií.
• Mezi zemědělskou a průmyslovou výrobou.
• Mezi obyvatelem města a venkovanem.
• Mezi našincem a cizincem.
• Mezi výrobcem a spotřebitelem.
• Mezi civilizací a pokrokem.

Toto všechno by se dalo shrnout do jedného bodu:

Mezi osobní svobodou a harmonickým společenským řádem.

A toto vysvětluje, jak dochází k tomu, že ačkoliv socialisté mají určitou sentimentální lásku k lidstvu ve svých srdcích, tak z jejich rtů plyne tolik nenávisti. Ve skutečnosti si každý z nich vyhradil všechnu svou lásku jen pro tu společnost, kterou si vysnil. Společnost, jaká existuje a v níž je našim údělem žít, nelze zničit tak rychle, jak by se jim líbilo, aby pak z jejích trosek mohl povstat Nový Jeruzalém.

Již jsem řekl, že ekonomická škola, která naopak vychází z předpokladu existence přirozené harmonie mezi lidskými zájmy, dospívá k závěrům příznivým pro osobní svobodu.

Ovšem musím připustit, že ačkoliv ekonomové obecně řečeno obhajují osobní svobodu, není bohužel pravdou, že by jejich principy byly vždy pevně zakotvené v počáteční premise o harmonii lidských zájmů.

Než postoupíme dále, a abych tě varoval před závěry, které budou nepochybně vyvozeny z tohoto přiznání, musím říci několik slov o vztahu mezi socialisty a politickými ekonomy.

Bylo by nesmyslem tvrdit, že se socialistům nikdy nepovedlo objevit žádnou pravdu, a že ekonomové nikdy neučinili žádnou chybu.

Rozdíl mezi těmito dvěma školami představuje jejich metoda. Socialismus, jako astrologie a alchymie, se vydává cestou fantazie a snění. Politická ekonomie, jako astronomie a chemie, se vydává cestou pozorování a analyzování.

Dva astronomové, pozorujíce týž fenomén, nemusí dospět ke stejnému závěru. Navzdory dočasnému nesouhlasu pociťují pouto stejné metody, které je dříve nebo později svede dohromady. Poznají, že patří ke stejnému společenství. Ovšem mezi astronomem, který pozoruje a astrologem, který fantazíruje, zeje nepřekonatelná propast, ačkoliv čas od času se může náhodou objevit nějaký styčný bod.

Totéž platí i o politické ekonomii a socialismu.

Ekonomové pozorují člověka, zákonitosti jeho podstaty a společenské vztahy, které vyplývají z těchto zákonitostí. Socialisté si vybájí společnost ze svých fantazií a pak vymýšlejí, jak předělat lidské srdce, aby se hodilo pro tuto společnost.

Ačkoliv se věda nemůže mýlit, jednotliví vědci jsou omylní. Nepopírám tudíž, že ekonomové mohou učinit chybná pozorování a dokonce hned na začátku dodám, že se tak nevyhnutelně děje.

Povšimněme si ale, k čemu to vede. Pokud jsou lidské zájmy skutečně harmonické, tak z toho plyne, že jakékoliv pozorování, z něhož by vyplýval opačný závěr, bylo chybné. Jaká je potom taktika socialistů? Shromáždí několik chybných pozorování z knih ekonomů, vydedukují z nich tyto závěry a pak ukazují, že jsou katastrofální. Poté zvýší svůj hlas a kritizují pozorovatele – například Malthuse[2] nebo Ricarda[3]. U toho se ovšem nezastaví a obrací se proti ekonomické vědě samotné. Obviňují ji z bezcitnosti a z toho, že usiluje o zlo. V takovém obviňování jdou proti rozumu a proti spravedlnosti. Věda není zodpovědná za chybné pozorování učiněné vědcem. Nakonec zacházejí ještě dále. Obviňují samotnou společnost a hrozí jí zničením a předěláním. A proč? Protože, jak říkají, věda dokazuje, že naše současná společnost míří ke zkáze. Tím urážejí veškerou logiku, protože věda buď není na omylu – a v tom případě proč na ni útočit? – nebo je na omylu, a v tom případě by učinili nejlépe, kdyby nechali společnost na pokoji, protože není v ohrožení.

Ale tato taktika, jakkoliv je nelogická, stejně může být velmi škodlivá pro ekonomickou vědu. Obzvláště v situacích kdy ti, co se k ní hlásí, jednají podle pochopitelného avšak nešťastného impulsu, jenž jim velí zaslepeně podporovat názory kolegů a předchůdců ve všech bodech. Věda je královnou, jejíž dvorní etiketa by měla být založena na volném a snadném přijímání a opouštění. Atmosféra předsudků a stranickosti je pro ni osudnou.

Jak už jsem řekl, v politické ekonomii vede každé chybné tvrzení nutně k závěru, že ve společenském řádu existují antagonistické prvky. Na druhou stranu početné knihy ekonomů, včetně těch nejprominentnějších, se už jen z důvodu svého rozsahu nemohou uchránit, aby neobsahovaly několik chybných tvrzení. V zájmu naší vědy a společnosti je naší povinností na tyto chyby poukazovat a opravovat je. Tvrdohlavě je obhajovat z důvodů zachování prestiže ekonomické školy znamená vystavit útokům socialistů nejen nás, což je nevýznamné, ale samotnou pravdu, což může mít vážnější důsledky.

Abych tedy pokračoval: Prohlásil jsem, že političtí ekonomové obhajují svobodu. Ale aby idea svobody našla cestu do lidských myslí a srdcí, musí být pevně ukotvena na premise, že když jsou ponecháni lidé svobodní, tak jejich vlastní zájem je povede k vytváření harmonických společenství a ke společné práci, pokroku a obecnému blahu.

Někteří z ekonomů, a to včetně těch těšících se značné autoritě, propagovali tvrzení, která logicky vedla krok po kroku k opačným závěrům. Totiž že existuje absolutní zlo, že nespravedlnost je nevyhnutelná, že nerovnost se nutně bude zvyšovat, že pauperismus je nevymýtitelný, etc.

Například existuje dle mých znalostí jen velmi málo ekonomů, kteří by nepřičítali hodnotu přírodním zdrojům, darům, které Bůh poskytl bez nákladů svému stvoření, člověku. Slovo „hodnota“ implikuje, že se vzdáváme věcí v našem držení jen výměnou za platbu. Tudíž když vidíme lidi, obzvláště pozemkové vlastníky, kteří prodávají Boží dary výměnou za lidskou dřinu a dostávají platby za užitky, tedy za prostředky k uspokojení lidských potřeb, aniž by k výměně přispěli svou vlastní prací – je to očividná, ale nutná nespravedlnost, jak říkají tito autoři.

Máme zde slavnou Ricardovu teorii pozemkové renty. Tu lze shrnout následujícím způsobem: Cena potravin je založena na množství práce, které jejich produkce vyžaduje na té nejhorší obdělávané půdě. Jak populace roste, je nutné obdělávat stále méně a méně úrodné půdy. Tudíž veškeré lidstvo (mimo pozemkových vlastníků) je nuceno směňovat stále rostoucí množství práce za stejné množství potravin; či, což vyjde na stejno, dostává neustále méně potravin za stejné množství práce. Ovšem vlastníkům pozemků jejich příjmy neustále rostou s každým akrem horší půdy, která se začne využívat. Závěry: rostoucí bohatství zahálčivých tříd, rostoucí bída pracujících, nevyhnutelná nerovnost.

Pak je zde ještě slavnější Malthusova teorie. Populace má tendenci narůstat rychleji, než rostou prostředky k její obživě, a tento trend je pozorovatelný v každém okamžiku dějin lidstva. Člověk samozřejmě nemůže žít v míru a štěstí, pokud nemá dost jídla. Existují jen dvě brzdy této neustálé hrozby nadměrné populace: snížení porodnosti nebo zvýšení úmrtnosti, se všemi doprovodnými hrůzami. Mravní zdrženlivost, aby byla účinnou, by musela být dodržována všude, což je více, než lze očekávat. Pak tedy zbývá jen brzda v podobě chudoby, války, epidemií, hladomorů a smrti. Tedy nevyhnutelný pauperismus.

Existují další méně významné systémy, které také vedou k pochmurným závěrům. Například pan de Tocqueville[4] a mnoho dalších prohlašují, že pokud přijmeme právo prvorozenosti, tak skončíme s velmi malou a uzavřenou skupinou aristokracie. Pokud ho odmítneme, tak skončíme se zemí rozdrobenou na maličké a tudíž neproduktivní usedlosti.

Pozoruhodnou věcí je, že tyto čtyři zádumčivé teorie nejsou v žádném přímém vzájemném konfliktu. Kdyby byly, tak bychom mohli nalézt útěchu v tom, že se ve svém působení vzájemně vyruší. To ovšem není ten případ. Všechny zapadají do jedné obecné teorie, která, podpořena početnými a věrohodnými fakty, zdánlivě vysvětluje neutěšený stav moderní společnosti a jelikož je chválena mnoha prominentními autoritami, působí na naše bojácné a zmatené mysli s přímo děsivou přesvědčivostí.

Zbývá nám ukázat, jak proponenti těchto pochmurných teorií zároveň byli schopni zastávat se harmonie lidských zájmů a vydedukovat osobní svobodu jako svůj závěr. Pokud je totiž lidstvo nevyhnutelně tlačeno k nespravedlnosti zákonem hodnoty, k nerovnosti zákonem renty, k chudobě populačním zákonem a k neplodnosti zákonem dědičnosti, pak nemůžeme říci, že Božím výtvorem je harmonický řád, jako je tomu ve fyzickém vesmíru. Místo toho musíme s hlavou skloněnou zármutkem připustit , že se mu zalíbilo vytvořit společenský řád založený na nesmiřitelném a odporném nesouladu.

Nesmíš věřit, můj mladý příteli, že socialisté odmítli teorii, kterou budu, nazývat teorií nesouladu, abych nikoho neurazil. Naopak: navzdory své kritice ekonomie, přijali tuto teorii jako pravdivou. A právě proto, že ji přijali, navrhují nahradit svobodu donucením a přirozený společenský řád umělým a dílo Boží svým vlastním vynálezem. Svým oponentům tvrdí (a v tomto aspektu si nejsem jistý, zda si nepočínají logičtěji): nevyvratitelně jste dokázali, že pokud se nechá zájmům lidí svobodný rozvoj, povede to lidstvo k nespravedlnosti, pauperismu a neplodnosti. Tudíž my se proti vaší teorii bouříme právě z toho důvodu, že je pravdivá. Chceme zničit společnost jaká je dnes, protože ta se nevyhnutelně řídí těmi zákony, které jste popsali. Chceme zkusit, co dokážeme, protože Bůh nás zklamal.

Zde panuje shoda na premisách, spory jsou pouze o závěrech.

Ekonomové, o kterých jsem mluvil, říkají: Velké zákony Prozřetelnosti vedou společnost cestou ke zkáze, ale musíme být opatrní se zasahováním do jejich působení, protože naštěstí jejich účinky brzdí některé sekundární zákony, které oddalují konečnou katastrofu. Svévolné zasahování z naší strany by pouze oslabilo hráze a jen by uspíšilo velkou přílivovou vlnu, která nás nakonec pohltí.

Socialisté říkají: Velké zákony Prozřetelnosti vedou společnost cestou ke zkáze, takže musí být zrušeny a na jejich místo dosadíme jiné zákony z našeho nevyčerpatelného arzenálu.

Katolíci říkají: Velké zákony Prozřetelnosti vedou společnost cestou ke zkáze, proto se musíme zříci pozemských tužeb a najít únik před světem v odříkání, sebezapření, asketismu a rezignaci.

A tak uprostřed vřavy výkřiků úzkosti a trýzně, výzvám k revoltě nebo k rezignaci a zoufalství, pozvedám svůj hlas, aby lidé uslyšeli tato slova: Není pravdou, že by velké zákony Prozřetelnosti vedly společnost cestou ke zkáze.

Popírám tuto nešťastnou premisu. Není to nejlepší způsob, jak ukončit rozpory a kontroverze? Ústřední myšlenka této knihy, harmonie lidských zájmů, je jednoduchá. Není jednoduchost zkušebním kamenem pravdy? Zákony vládnoucí světlu, zvuku, pohybu, se nám zdají tím pravdivější, protože jsou v základu prosté. Proč by totéž nemohlo platit pro zákony lidských zájmů?

Je smírná. Co by mohlo být smírnějšího než poukazovat na to, že jejich vlastní zájmy spojí dohromady lidi různých povolání, tříd, národů a dokonce i doktrín?

Je uklidňující, protože ukazuje chyby v těch systémech, podle kterých je zlo na nezadržitelném vzestupu.

Je zbožná, protože nám říká, že to není jen nebeský, ale i společenský mechanismus, v němž je vidět moudrost a sláva Boží.

Je praktická, protože nic není snazší uvést do praxe než toto: Nechť si lidé volně pracují, směňují, učí se, sdružují a reagují jeden na druhého, protože tak, díky zákonům Prozřetelnosti, z jejich svobodné a inteligentní aktivity vzejde řád, harmonie, pokrok a všechny věci, které jsou dobré a mohou být stále lepší.

Na tomto místě si jistě mnozí řeknou: tak tohle je ten optimismus ekonomů! Jsou tak zotročeni svým systémem, že zavírají oči před fakty ze strachu, aby je neviděli. Navzdory veškeré chudobě, nespravedlnostem a útlaku, které pustoší lidskou rasu, neustále pokračují v popírání existence zla. Zápach střelného prachu spáleného při povstáních nedosáhl jejich otupělých nosů. Pro ně jsou barikády v ulicích němé, a ačkoliv se společnost otřásá a rozpadá, tak budou neustále opakovat: „Vše je v pořádku a žijeme v tom nejlepším z možných světů.“

To zajisté není pravda. Nemyslím si, že by všechno bylo v pořádku.

Mám pouze naprostou důvěru v moudrost zákonů Prozřetelnosti a z toho důvodu mám důvěru ve svobodu.

Otázkou je, jestli máme nebo nemáme svobodu.

Otázkou je, zda tyto zákony Prozřetelnosti působí s plnou silou, nebo je jejich působení narušováno protikladnou činností institucí lidského původu.

Popírat zlo! Popírat bolest! Kdo by mohl? Museli bychom zapomenout na to, že mluvíme o lidstvu. Museli bychom zapomenout na to, že my sami jsme lidmi. Pokud pokládám zákony Prozřetelnosti za harmonické, tak to neznamená nezbytně, že vylučují veškeré zlo. Postačuje, že zlo má své vysvětlení a účel, že je sebeomezující, a že veškerá bolest může být prostředkem k zamezení ještě větší bolesti eliminací toho, co jí působí.

Společnost se skládá z lidí a každý člověk má svou svobodnou vůli. Protože každý člověk má svobodnou vůli, může činit volby; protože může činit volby, tak se při nich může mýlit; protože se může mýlit, může kvůli těmto omylům trpět.

A zajděme dále: Musí chybovat a musí trpět, protože jeho výchozím bodem je neznalost a ve své neznalosti před sebou vidí mnoho neznámých cest, z nichž většina vede k chybě.

Tyto chyby pak způsobují utrpení. Toto utrpění buďto dopadá na toho, který chybu učinil, a v tom případě je uveden do pohybu zákon odpovědnosti, nebo může dopadnout i na někoho nevinného, a v tom případě uvádí do pohybu podivuhodný zákon solidarity.

Působení těchto zákonů, spolu se schopností vidět souvislost mezi příčinou a následkem, nás musí nakonec přivést zpět na cestu spravedlnosti a pravdy.

Nejenom že nepopírám existenci zla, dokonce uznávám, že má svůj účel ve společenském řádu stejně jako ve fyzickém vesmíru.

Pokud ale má zlo plnit svůj účel, tak zákon solidarity nesmí uměle narušovat působení zákona odpovědnosti. Jinými slovy, musí být respektována svoboda jednotlivce.

Pokud lidmi vytvořené instituce intervenují do těchto záležitostí, aby vyrušily působení Božského zákona, tak po chybě bude stejně následovat zlo, ale toto zlo dopadne na nesprávnou osobu. Udeří toho, koho by nemělo udeřit; již neslouží jako varovná lekce; již není sebeomezující; již nemizí díky svému vlastnímu působení. Zlo přetrvává a neustále roste, jako by se to stalo ve světě, kdyby následky všech nerozvážných činů a výstřelků spáchaných obyvateli jedné polokoule dopadaly výlučně na bedra obyvatel druhé polokoule.

A toto je přesně tendence většiny vládních institucí, které byly vymyšleny jako léky na zla, která na nás dopadají. Pod pláštíkem filantropické podpory umělého druhu solidarity se smysl jedinců pro odpovědnost stává čím dál apatičtějším a neúčinnějším. Skrze nepatřičné použití veřejného aparátu zákonného donucení je vztah mezi prací a mzdou narušen, působení zákonů výroby a směny je pokřiveno, kapitál a lidská práce jsou špatně směřovány, mysli jsou zmateny, absurdní požadavky jsou zaníceně propagovány, divoké naděje se třpytí před očima lidí, neslýchaná množství lidské energie jsou vyplýtvána, populační centra jsou přemisťována, samotná zkušenost se stává neúčinnou. Krátce řečeno, všechny zájmy lidí se dostávají do umělého konfliktu. Jak se srážejí, lidé křičí: Vidíte, zájmy jednotlivých tříd jsou protikladné! Zájmy jednotlivých národů jsou navzájem v rozporu! Zájmy všech lidí jsou antagonistické. Osobní svoboda způsobila tyto problému. Oklestěme a potlačme tuto svobodu.

A tak, protože svoboda je pro mnohé dosud posvátným slovem, které rozněcuje lidská srdce, její nepřátelé se snaží zbavit ji jejího jména a její prestiže a překřtěnou na konkurenci by ji chtěly odvést na popraviště zatímco jásající davy by samy natahovaly ruce, aby jim byly nasazeny okovy otroctví.

Nestačí potom pouze představit přirozené zákony společenského řádu v celé jejich majestátní harmonii. Je také nutné ukázat rušivé vlivy, které znesnadňují jejich působení. Tento úkol jsem na sebe vzal v druhé části této knihy.

Snažil jsem se vyhnout kontroverzím. Při tom jsem bezpochyby promeškal příležitost prezentovat svoje principy s tou silou, která by se mohla projevit v debatě s opačnými principy. Ale kdybych čtenářovu pozornost obracel k mnoha detailům ve svém pojednání, neriskoval bych, že zmatu jeho pohled na celek? Pokud představím budovu takovou, jaká skutečně je, záleží pak snad na tom, jak se jevila druhým, i kdyby to byli ti, od kterých jsem se učil, jak se na ni dívat?

Nyní bych chtěl sebevědomě apelovat na lidi všech přesvědčení, kteří staví spravedlnost, pravdu a obecný blahobyt nad věrnost svému konkrétnímu systému.

Ekonomové, moje závěry stejně jako vaše jsou ve prospěch osobní svobody. Pokud kritizuji některé z premis, které rozesmutnily srdce vaší generace, přesto snad najdete v mé práci dostatek důvodů, proč milovat a sloužit naší věci.

Socialisté, vy kladete svou víru ve sdružení. Vyzývám vás, abyste řekli – poté, co si přečtete tuto knihu –, zda by byl současný společenský řád, osvobozený od zneužití a překážek, které mu byly postaveny do cesty – jinými slovy těšící se svobodě – tou nejobdivuhodnější, nejkompletnější, nejtrvalejší, nejuniverzálnější a nejspravedlivější ze všech forem sdružení.

Rovnostáři, vy uznáváte pouze princip reciprocity služeb. Nechť jsou lidské transakce svobodné a já prohlašuji, že pak nebudou nic víc a nic méně než recipročními směnami služeb, kterým budou neustále klesat náklady, či hodnota, a neustále růst jejich užitek.

Komunisté, vy toužíte po tom, aby si lidé jako bratři mohli společně užívat výhody, které Prozřetelnost poskytla nám všem. Já vám dokážu, že v současném společenském řádu stačí pouze dosáhnout svobody, aby se uskutečnily věci, které překonají i vaše nejbláhovější naděje. Právě v našem společenském řádu jsou všechny věci společné pro všechny, za předpokladu, že si člověk buď sám dá práci, aby sklidil Boží dary (což je jen přirozené), nebo poskytl ekvivalentní službu těm, kteří tyto potíže převzali na svá bedra (což je jen spravedlivé).

Křesťané všech vyznání, pokud právě vy nemáte být těmi z celého lidstva, kdo pochybuje o Božské moudrosti, jak se nám zjevuje v jeho nejvelkolepějším díle, kterého nám bylo dopřáno poznat, v této knize nenajdete jediné slovo, které by bylo v rozporu s nejpřísnějšími zásadami vašeho mravního zákona nebo s mystikou vašich dogmat.

Vlastníci, jakkoliv velký je váš majetek, pokud dokážu, že vaše práva, která dnes lidé tak vehementně zpochybňují, byla získána stejně jako u toho nejchudšího manuálního pracovníka výměnou za skutečné služby, které jste poskytli buď vy nebo vaši předkové, pak tato práva nadále budou nezpochybnitelná.

Pracovníci, slibuji vám ukázat, že se můžete těšit z plodů země, kterou nevlastníte a to s menším úsilím a bolestmi, než kdybyste měli kultivovat svou vlastní prací zem, která by vám byla dána ve svém původním stavu.

Kapitalisté a dělníci, já věřím, že mohu doložit existenci tohoto zákona: „Úměrně tomu, jak dochází k akumulaci kapitálu, roste absolutní podíl kapitálu na celkových výnosech a jeho relativní podíl klesá; pro práci platí, že roste její relativní podíl a absolutní podíl roste ještě rychleji. Opačný efekt můžeme pozorovat, když vystrašený kapitál mizí.“[5] Z tohoto zákona můžeme jasně vyvodit, že zájmy dělníků a zaměstnavatelů jsou harmonické.

Malthusovi následovníci, upřímní avšak zmýlení milovníci svých bližních, vy, jejichž jedinou chybou je touha uchránit lidstvo proti fatálnímu působení zákona, který pokládáte za nevyhnutelný; já mám daleko příznivější zákon, který mohu nabídnout na jeho místo: „Za jinak stejných okolností, se zvyšováním lidské populace roste výkonnost výrobních prostředků.“ Pokud toto platí, tak vy jistě nebudete těmi, kteří si budou stěžovat, že trnová koruna byla sňata z čela naší milované vědy.

Vy, kteří násilím nebo podvodem navzdory zákonu nebo skrze působení zákona bohatnete z majetku jiných lidí; vy, kteří žijete díky chybám, které rozšiřujete, neznalosti, kterou prohlubujete, válkám, které provokujete, omezením, která uvalujete na obchod; vy, kteří daníte práci, která je kvůli vám neproduktivní; vy, kteří vedete parazitickou existenci kvůli chybným politikám, připravte si svůj sžíravý inkoust pro sepsání kritiky: vám jediným nemám co nabídnout. Účelem této knihy je eliminovat nespravedlivé nároky, které vznášíte. Jakkoliv můžeme v jiných věcech mluvit o kompromisech, existují dva principy, mezi nimiž není možný žádný kompromis: svoboda a donucení.

Pokud jsou zákony Prozřetelnosti harmonické, tak mohou působit pouze za podmínek svobody, protože jinak harmonie chybí. Tudíž když ve světě pozorujeme něco disharmonického, tak to bude korespondovat s nějakým narušením svobody nebo spravedlnosti. Utlačovatelé, lupiči, vy, kteří pohrdáte spravedlností, vy nemůžete mít své místo ve všeobecné harmonii, protože vy jste těmi, kdo ji narušují.

Znamená to, že účinkem této knihy bude oslabení moci vlády, ohrožení její stability a snížení její autority? Můj cíl je přesně opačný, ale musíme si navzájem porozumět.

Účelem politických věd je určit, co by mělo a co by nemělo spadat pod vládní kontrolu. Při tomto rozhodování nikdy nesmíme pustit ze zřetele ten fakt, že stát vždycky jedná skrze silové nástroje. Jak služby, které nám poskytuje, a ty, které si od nás bere na oplátku, jsou na nás uvaleny ve formě daní.

Otázka poté zní takto: K čemu má jeden člověk právo přinutit druhého člověka silou? Já znám pouze jednu takovou věc a tou je spravedlnost. Nemám žádné právo nutit druhé lidi k tomu, aby byli zbožní, dobročinní, dobře vzdělaní nebo pracovití; ale mám právo nutit je ke spravedlnosti: to je případ legitimní sebeobrany.

Ve skupině jednotlivců nemůže existovat žádné nové právo nad to, které mají již jako jednotlivci. Pokud je užití síly jednotlivcem ospravedlněno pouze v případě legitimní sebeobrany, tak stačí jen poznat to, že jednání vlády má vždy násilnou formu, abychom došli k závěru, že ze své vlastní podstaty může být rozšířena jen za účelem udržování bezpečnosti a spravedlnosti.

Veškeré jednání vlády za touto hranicí je zásahem do osobního svědomí, inteligence a pracovitosti – jedním slovem do lidské svobody.

Musíme se neustále a neúnavně věnovat úkolu ochrany celé domény soukromé aktivity před zásahy vlády. Pouze za této podmínky můžeme s úspěchem získat naší svobodu a zajistit působení harmonických zákonů, které způsobují rozvoj a pokrok lidské rasy.

Bude moc vlády oslabena těmito restrikcemi? Ztratí stabilitu, když ztratí něco ze svého rozsahu? Bude mít menší autoritu, pokud bude mít méně funkcí? Bude méně respektována, když bude adresátem pro méně stěžovatelů? Stane se z ní větší loutka v rukou zájmových skupin, když dojde k redukci jejího obrovského rozpočtu a udělovaných výhod, které tyto zájmové skupiny lákají? Bude vystavena většímu nebezpečí, když ponese méně odpovědnosti?

Právě naopak: zdá se mi evidentní, že omezit veřejnou policejní moc na její jedinou oprávněnou funkci, ale funkci, která je zásadní, nesporná, konstruktivní, žádaná a všemi akceptovaná, znamená získat pro ni všeobecný respekt a spolupráci. Jakmile tohoto bude dosaženo, tak nevím, z jakého zdroje by mohly povstat všechny naše současné nešvary systematického házení klacků pod nohy, parlamentního hašteření, pouličních nepokojů, revolucí, krizí, divoce prosazovanými požadavky všech frakcí, které by chtěly vládnutí strhnout na sebe a kvůli tomu slibují lidem absurdní a nebezpečné věci. Také bychom tím ukončili neustálé vyhrožování válkou a ozbrojený mír, který je téměř stejně katastrofální, drtivé a nerovnoměrné zdanění, neustále rostoucí a nepřirozené zasahování politiky do veškerého lidského konání, které je z velké části odpovědné za zcela umělou redistribuci kapitálu a práce, což je zdrojem dalšího nekonečného podrážděni, neustálých vzestupů a pádů, hospodářských krizí a nezdarů. Tyto a stovky dalších příčin narušení, odcizení, závisti a nepořádku by již neexistovaly; a ti, kterým byla svěřena vládní odpovědnost, by pracovali pro  obecnou harmonii a nikoliv proti ní. Harmonie nevylučuje existenci zla, ale redukuje toto zlo do stále menší oblasti, která odpovídá naší neznalosti a našim lidským slabostem.

Mladý muži, v této době, kdy je politováníhodný skepticismus výsledkem a trestem za naši intelektuální anarchii, bych byl velmi šťasten, kdyby tě četba této knihy pohnula k zašeptání toho uklidňujícího slova, které je tak sladké pro rty, které není jen útočištěm před zoufalstvím, ale pozitivní silou, jež je dosti mocná, jak nám bylo řečeno, aby pohnula horami. Slovo, kterým začíná křesťanské vyznání víry: Věřím. Věřím nikoliv zaslepenou a poslušnou vírou, protože se zde nezabýváme mystérii zjevení; ale odůvodněnou vědeckou vírou, jak se to sluší v záležitostech, jež byly ponechány člověku k jeho vlastnímu zkoumání a probádání. Věřím, že Ten, který je stvořitelem našeho fyzického světa, nezůstal netečný ani vůči společenskému světu. Věřím, že Jeho moudrost utvářela i lidské bytosti obdařené vlastní svobodou vůlí, takže je byl schopen svést dohromady a způsobit, aby navzájem mohli žít v harmonii, stejně jak to učinil s inertními molekulami. Věřím, že Jeho moudrost je stejně jasně patrná ze zákonů, kterým jsou podrobeny lidská vůle a lidské zájmy, jako z těch, které řídí pohyb hmotných těles. Věřím, že dění ve společnosti, i to, které způsobuje bolest, je zdrojem zlepšení a pokroku. Věřím, že zlo bude nahrazeno dobrem a uspíší jeho příchod, zatímco dobro nebude končit zlem, a tak nakonec bude triumfovat. Věřím, že dlouhodobým trendem ve společnosti je neustálý růst hmotné, intelektuální a morální úrovně sdílený veškerým lidstvem. Věřím, že nejenže člověk může získat zpět svou volnost v jednání a může mu být umožněno bez zasahování chovat se podle svých přirozených sklonů, ale že z tohoto vyplyne jeho postupný mírový rozvoj. Věřím v tyto věci nikoliv proto, že bych si je přál, nebo proto, že uspokojují tužby v mém srdci, ale protože k nim po zralé úvaze dospěl můj intelekt.

Pokud bys snad ty někdy zašeptal toto slovo, Věřím, a naplnilo tě dychtivostí donést ho druhým, mohl by být sociální problém brzo vyřešen, protože navzdory všemu, co se o něm říká, je jeho řešení prosté. Lidské zájmy jsou harmonické; odpověď tedy zcela spočívá v jediném slovu: svoboda.

[1] „Také jsem malíř“ – slova, která údajně pronesl mladý Correggio, když poprvé uviděl Rafaelův obraz sv. Cecilie.

[2] [Thomas Robert Malthus (1766–1834), britský ekonom. Srov. kapitolu 16 Bastiatovo pojednání o jeho Essay on the Principle of Population. ]

[3] [David Ricardo (1772–1823), britský klasický ekonom.]

[4] [Alexis Charles Henri Clérel de Tocqueville(1805–1859), politolog, politik a autor mnoha významných knih.]

[5] Fungování tohoto zákona mohu jasněji znázornit na číslech. Vezměme si tři období, během nichž dochází k nárůstu kapitálu, zatímco pracovní síly je pořád stejně. Celkovou produkci v těchto obdobích mějme jako: 80-100-120. Rozdělení pak bude následující: