Chápal politickou ekonomii jako vědu o tvorbě a rozdělování bohatství. Nikdy se nepokoušel o „čistou politickou ekonomii“ bez vazby k politice a sociálním otázkám. Podle něho neměla ekonomická teorie smysl „sama o sobě“ a pro „sebe samu“. Jeho „Principy politické ekonomie s některými aplikacemi v sociální filosofii“ z roku 1848 se pokoušely spojit principy politické ekonomie s otázkami humanity a pokroku.

John Stuart Mill si ještě nestačil pořádně odvyknout mateřskému mléku, když začala jeho velmi striktní výchova. Otec James (jo, je to ten, co naléhal na Davida Ricarda, aby vydal svoje „Principy“), ho začal učit řečtině, když mu byly 3 (slovy tři) roky. Když mu bylo devět let, četl Platóna, Xenofonta a Diogena v řečtině a začal se učit latinsky (jestli Vám to přijde ujeté, tak věřte, že není všem dnům konec).

Mezi osmým a dvanáctým rokem vyčerpal malý John Stuart Mill zásoby dobře vybavených knihoven: četl Aristotela a Aristofana, zvládal aritmetiku a geometrii. Navíc, aby se ve zbytku času (když zrovna něco nestudoval) neflákal, tak musel učit latinu svoje bratříčky a sestřičky. Když mu bylo čtrnáct let, začal ho otec brávat s sebou na procházky do lesa a přednášel mu přitom Ricardovu politickou ekonomii. Druhý den mu potom musel synátor předložit písemný obsah řečeného, aby byl „zcela jasný, přesný a snesitelně úplný“. Představte si chudáka kluka v pubertě, který namísto očumování slečen klopýtá za otcem po zalesněných pěšinách a činí si poznámky ze složitých teorií D. Ricarda.

Aby toho nebylo málo, tak paní matka nepřekypovala mateřskou laskavostí. Zkrátka a dobře to vypadá, že dům rodiny Millů nebyl tím místem, kam bychom vyrazili na horký čaj s domácí bábovkou na společenské tlachání o láskyplném sálání rodinného krbu. Takže se díky takovému cepování stal intelektuálním vševědem, ale přesto zůstával velmi skromným člověkem: „Ve všem tom přirozeném nadání jsem spíše pod než nad průměrem. Čeho jsem dosáhl, toho by jistě dosáhl kterýkoli chlapec nebo děvče s průměrnými vlohami“.

Pantáta byl přesvědčen, že „poskytl synovi náskok čtvrt století před jeho vrstevníky“ (úspěch si člověk musí zasloužit, na ten nemá nikdo nárok, že jo).

V roce 1826 se John Stuart Mill seznámil s učením radikálního filosofa Jeremy Benthama, který tvrdil, že „příroda podřídila lidstvo nadvládě dvou vládců – rozkoši a bolesti“. Jeho učení si nekladlo žádný menší cíl než přinést „největší štěstí pro největší počet lidí“. A odpovědná vláda by měla tento postulát vpravit do hlav zákonodárců. J. Bentham vyvozoval závěry, ze kterých musel v té době přecházet zrak a demokraté museli mít pohledy zamlžené dojetím.

V rozkoši jsou si totiž všichni lidé rovni, ale v bolesti je to poněkud jinak. Pokud si král zvrtne kotník, má to jen poloviční význam proti tomu, jestliže si stejný úraz přivodí děvečka v kravíně. Jestliže děvečce pomůže ovázání kotníku více než by to prospělo vladaři, má dostat obvazy ona.

K tomu všemu vymyslel J. Bentham metodu kvantifikace množství rozkoše a bolesti, kterou nazval „šťastným počtem“, protože některá zkušenost je příjemnější nebo bolestnější než jiná. Původně byly faktory, kterými zkušenosti měřil čtyři: intenzita, trvání, určitost a povědomí. Následně dodal ještě tři faktory: zmnožení, poskvrněnost a účinek pro ostatní. Zřejmě se to seběhlo tak, že byl J. Bentham na nějakém mejdanu, kde se seznámil s pohlednou dámou a objevil faktor zmnožení. Z dámy se vyklubala choť trenéra místního boxerského šampióna, který mu ručně poskvrnil zážitek. A změněná fyziognomie jeho obličeje dala vzniknout poslednímu faktoru – účinku pro ostatní. K tomuto instrumentáři přidal J. Bentham ještě další návody, které byly stejně srozumitelné jako Acquis communitaire. Každopádně Johna Stuarta Milla četba tohoto díla uspokojovala v jeho tíhnutí k vědecké preciznosti (musí být vzrušující matematicky vyjádřit „zmnožení“) a vybavila jej novým pohledem na sociální procesy.

V roce 1834 navštívil francouzského filozofa Augusta Comta, který na něho udělal velký dojem. Úplně největší tím, že ho okamžitě požádal o finanční výpomoc a následně ho drze poučoval o povinnosti podporovat učeného vědátora v nouzi.

V roce 1836 nastaly v jeho životě dvě naprosto zásadní události – zemřel jeho otec a až po uši se zamiloval (že by ten J. Bentham měl s tou bolestí a rozkoší recht?). Naneštěstí byl předmět jeho vášně, paní Harrieta Taylorová, vdaná a měla děti. Takže z toho byl klasický trojúhelník (nikoli trojka, ale trojúhelník, nemravové). Harrieta žila s manželem a John Stuart Mill ji navštěvoval pokaždé, když pan choť vyrazil za živobytím. Takhle to běželo až do roku 1851, kdy se šťastně vzali (pan Taylor zemřel již o dva roky dříve, ale milenci byli zřejmě přesvědčeni, že dlouhé zasnoubení ospravedlní jejich předchozí skandální vztah).

V mezidobí od zamilování po sňatek se věnoval ekonomii a v roce 1848 vydal svoje stěžejní dílo „Principy politické ekonomie“. Okamžitě a bez odkladu prohlašuji, že na rozdíl od svých předchůdců nepřišel ve svém díle s ničím omračujícím, čím by otočil kolem dějin. Ale vyměnil některé vadné šutry v různých úrovních dosavadní stavby.

Navázal na teorii ceny a hodnoty A. Smitha a D. Ricarda, ale významně ji obohatil. Rozdělil zboží do tří skupin:

1. výrobky, kde je nabídka fixní (Ricardovo vzácné zboží), u kterého je cena určena pouze poptávkou, protože nabídka je naprosto nepružná.
2. výrobky, jejichž nabídku lze zvyšovat při konstantních výnosech a jejich hodnota je dána náklady v průměrných výrobních podmínkách.
3. výrobky, jejichž nabídku lze zvyšovat jen při rostoucích nákladech a jejich hodnota je dána náklady v nejhorších výrobních podmínkách.

Když nyní zavřete oči (a neusnete) a představíte si (nebo si to nakreslíte) grafické znázornění této teorie hodnoty, tak překvapeně zjistíte, že se tři skupiny liší pouze sklonem nabídkové funkce (na svislé ose je cena, na vodorovné je množství). Zboží první skupiny má vertikální nabídku, druhá skupina má horizontální nabídku a třetí skupina má rostoucí nabídku. John Stuart Mill sice nikdy nenakreslil funkce nabídky a poptávky (tyto funkce poprvé nakreslil Francouz Augustin Cournot v roce 1838), ale z jeho výkladu je naprosto evidentní, že zcela dobře a správně chápal poptávku a nabídku jako funkce, které spojují ceny s poptávaným resp. nabízeným zbožím.

Současně pochopil, že objevil cenovou pružnost poptávky, tzn. když změna ceny vyvolá změnu poptávaného množství. Při zvýšení ceny klesnou výdaje na zboží a při snížení ceny se zvýší výdaje na zboží (to přece všichni znají, stačí, aby hypermarkety oznámily, že budou obří slevy, tzn. bude nižší cena, a lidé skoupí všechno harampádí, které tam nabízejí, tzn. vzroste poptávané množství).

V téhle chvíli už chyběl maličký, úplně nepatrný krůček ke správnému pochopení hodnoty jako rovnovážné ceny. John Stuart Mill ten krůček neudělal. Namísto toho zůstal věrný tradici a jako jeho předchůdci tvrdil, že tržní cena je něco jiného než hodnota (mimochodem, někteří političtí komentátoři v Právu jsou o tom přesvědčeni dodnes). Trval na tom, že vzájemný vztah mezi nabídkou a poptávkou určuje pouze tržní ceny, nikoli však hodnoty, protože ty jsou určeny pouze náklady. Povedlo se mu promarnit historickou příležitost k epochálnímu objevu (no znáte ty Brity a jejich úctu k tradici, ale čeho je moc, toho je příliš). Ale to zpřesnění už mu nikdo a nikdy nevezme.

V těchto oblastech se u něho svářil racionální přístup (který měl od svého otce a Davida Ricarda) s benthamovským romantismem „největšího štěstí pro největší počet lidí“. 

Jeden by ani nevěřil, jak je v daňové oblasti John Stuart Mill v dnešních časech nesmírně aktuální. Fakt. V době, kdy se všude diskutuje na téma „rovné daně“, kterou jako obrovskou novinku představili v roce 1994 stanfordští profesoři Alvin Rabuschka a Jerry Hall, jenom zasvěcenci vědí, že s tímhle nápadem přišel ve svých „Principech“ již John Stuart Mill. A to v roce 1848. Nazýval ji proporcionální daní (tedy ve vymýšlení názvu měli stanfordští profesoři větší fantazii, to je fakt) a navrhoval stejné procento odvodu z příjmů bez ohledu na jeho výši. Jako nošení dříví do lesa tady bude znít připomenutí, že progresivní zdanění představuje stále vyšší procento zdanění s růstem výše příjmu.

Je úplně úsměvné, jak osvěžujícím zvukem dnes znějí jeho slova ze 158 let mladého díla: „Zdaňovat vyšší příjmy vyšším procentem než příjmy nižší znamená uvalit daň na průmysl a hospodářství; znamená to trestat lidi za to, že pracovali tvrději a naspořili více než jejich sousedi“. Tak, tak, už tehdy věděl, že progresivní daň snižuje chuť k práci.

I když se podle něho měla proporcionální daň vztahovat na většinu obyvatel, tak navrhoval výjimku pro chudé v tom, že by byli úplně vyňati ze zdanění. A pak, že je ekonomie asociální věda a ekonomové prý neberou v potaz ty „soft“ faktory. Berou.

Pokud se choval v otázce zdanění příjmů vůči bohatým umírněně, tak veškerá náklonnost ze strany této skupiny vůči jeho osobě vzala za své, když prezentoval svoji představu „rovných možností“. Jestliže jisté děti zdědí po svých rodičích obrovské částky, tak tím získávají podle Johna Stuarta Milla neomluvitelnou výhodu vůči ostatním. A šel ještě dále, když tvrdil, že ti, co snídají na stříbrných talířích odmalička, budou spíše žít z bohatství svých rodičů než vytvářet bohatství nové.

Jeho pronikavý pohled zachytil, že vysoké dědické daně nevyvolávají nechuť k práci, jak je tomu u progresivního zdanění příjmů.

Vysvětloval svůj přístup následovně: „Je ve veřejném zájmu, aby byl omezován nikoli majetek, o nějž se člověk zasloužil, nýbrž majetek získaný bez vlastní zásluhy“. Takže John Stuart Mill byl velkým obhajovatelem „dědické daně“. Ale jak jste již mohli vidět u Davida Ricarda (a jeho teorie pracovní hodnoty), tak občas platí pořekadlo „o mistrovi a utnutí“, klasiky nevyjímaje.

Praxe nám ukazuje, že jeho analýza má drobné vady na kráse. Rodiče mohou různými krkolomnými cestičkami převádět majetek na děti. A tak nám z tohoto důvodu vzniká (jako nezamýšlený důsledek) nezbytnost zavést také „darovací daň“. Se vší pakárnou s tím spojenou, v podobě různých lehkoživků zvaných úředníci, kteří musejí sedět v kancelářích, které se nacházejí v budovách a budovách, které se musejí vytápět, být něčím vybaveni a nehledě na korupci, která je s tím spojena stejně jako pivo s fotbalem. Lidé prostě sledují svoje zájmy a nechce se jim platit daně z něčeho, co už bylo několikrát zdaněno, a navíc peníze mohou zmírnit žal. (Přinejmenším tak, že se udělá parádní pohřební hostina, kde se všichni dobře najedí a napijí, než se s ostatními pozůstalými nádherně pohádají o výši svých podílů).

Kromě toho se může stát (a také se to děje), že vysoké dědické a darovací daně znechucují starším lidem práci nebo je vedou k utrácení majetku na extravagantní účely. Krátce řečeno, ani tohle není to pravé ořechové.

Někdy to vypadá, jako by ho zdaňování dědictví bohatých zaneprázdnilo takovým způsobem, že se nezabýval chudými. Ale chyba lávky, zabýval. Byl si velmi dobře vědom, že sociální prostředí podmiňuje také tvorbu veřejného mínění. Velmi ho zajímalo, jakým způsobem může společnost pomoci chudým, aniž by je zároveň odvracela od pohnutek hledat si práci. Tady se naplno projevil jeho vnitřní svár mezi racionalitou a romantismem.

John Stuart Mill rozlišoval lidi zdravé od invalidních. Byl toho názoru, že jestliže podpora invalidům snižuje jejich tíhnutí k vlastnímu uplatnění, není to ještě důvodem, aby jim byla podpora odebrána.

Jestliže byl citlivý k postiženým, tak pro zdravé neměl žádnou shovívavost. Předpokládal, že nabízená pracovní místa musejí být co do náročnosti neméně namáhavá než ta, ve kterých pracují ti nejméně šťastní z těch, kteří si živobytí obstarávají sami (na tomto místě si vůbec nejsem jist, jestli jsem již trestuhodně nepřekročil hranice politické korektnosti).

V jeho světě by nemohli sedět lidé doma na dávkách, podporách a nevímčemještě a současně se dívat, jak na volná místa přijíždějí pracovat lidé ze zahraničí. Obával se totiž, že „Kdyby byla podpora poskytována příliš štědře a bezpodmínečně, pak by se celá pokolení chudých rodila do rodinných poměrů, z nichž dávno vyčpěla jakákoli pracovní etika.“ Za ještě nebezpečnější považoval to, že podle jeho předpokladu povede vyšší hladina podpory v nezaměstnanosti nutně k vyšší míře porodnosti. Tak, tak, jasnozřivost klasiků je oslňující.

Byl zastáncem rozvoje veřejného školství pro nemajetné. Neviděl nic špatného na tom, bude-li žákům vštěpováno pochopení pro kapitalistické hodnoty. Kapitalistická společnost je podle Johna Stuarta Milla povinna učit své občany, jak uspět ve společnosti založené na laissez faire: „Nevidím jinou cestu krom té, že podněcování zvídavosti, vzdělanosti a lásky k nezávislosti u pracujících tříd musí být doprovázeno odpovídajícím růstem zdravého rozumu, jenž se projeví střízlivým jednáním.“ Racionalita a romantika byly jeho věčným dilematem. Soukromě bych poznamenal, že v dnešních časech si z podobných návrhů vezmou určití lidé jenom ten romantismus (aktivita plátce) a racionalitu (aktivitu příjemce) posunou na zítřek tzn. na nikdy.

Nebýt K. Marxe, (o kterém nikdy neslyšel) mohl být John Stuart Mill posledním politickým ekonomem, který se zabýval sociálními otázkami a současně rozuměl ekonomickým vztahům, které velmi obohatil. Uznával kapitalismus za progresivní systém, který požene lidstvo k překonání „říše nutnosti“ do stavu, kdy se nebude dále honit pouze za přežitím, ale rozvíjet vlastní lidství. Takže: „Život příslušníků jednoho pohlaví nebude věnován honbě za dolarem, kdežto život druhého pohlaví nebude věnován výchově dolarových lovců.“ Každopádně jeho model měl více k tomu, co dnes nazýváme „státem blahobytu“ než k Marxovu komunismu. 

Vzhledem k jeho propagaci „rovných možností“, by se mu náš moderní svět, ve kterém je honba za dolarem umožněna všem, určitě velmi líbil.