Ekonomický nepravidelník XII. - Gary Becker

Mises.cz: 09. října 2017, Modrý pták, komentářů: 1

[Všechny doposud vydané Ekonomické nepravidelníky naleznete v sekci Literatura.]

Gary Stanley Becker (1930 – přeji mu mnoho dalších let života)

Ve svém díle přistoupil k člověku jako k racionální bytosti, která ve všech životních situacích maximalizuje svůj užitek na základě souboru preferencí. Chápe racionálního člověka tak, že směňuje statky bez ohledu na charakter trhu. Vydal se daleko za hranice ekonomie do oblastí, které byly doménou jiný oborů: sociologie, psychologie, kriminologie nebo demografie. Dokázal pomocí standardní ekonomické analýzy a ekonomických nástrojů popsat a vysvětlit důvody diskriminace, kriminality, vzniku rodiny atd.

Gary Becker se narodil v malém hornickém městečku Pottsville ve východní Pensylvánii. Jeho otec absolvoval v rodném Montrealu 8 tříd základní školy a byl celý hříčný vydělat nějaké peníze. Takže vyrazil v 16 letech do Spojených států za obchodem. Jeho matka dorazila do Spojených států v doprovodu rodičů jako 6 měsíční mimino z východní Evropy (odkud konkrétně se mně nepodařilo zjistit). Ve škole strávila stejný počet let jako její budoucí choť. Rodinka se často stěhovala za obchodem až dorazila v roce 1935 do New Yorku, konkrétně do Brooklynu, kde Gary Becker absolvoval základní a střední školu. Coby šestnáctiletý puberťák se rozhodl jít studovat matematiku ačkoli byl v té době mnohem lepším házenkářem než studentem matematiky. Důvod rozhodnutí byl poněkud zvláštní. Jeho otec téměř přišel o zrak a nadějný házenkář mu musel předčítat z novin ceny akcií a další finanční ukazatele. Termíny ho přímo nudily, ale velmi ho zajímal postup výpočtu, takže vyrazil na Princetone studovat matematiku. Svět byl bohatší o jednoho vynikajícího studenta a současně zchudnul o jednoho házenkáře.

V roce 1951 studia na Princetone dokončil a vyrazil získat doktorát na Chicagskou univerzitu. Jeho učitelem nebyl nikdo jiný než M. Friedman. Doktorát získal v roce 1955 a odešel vydělávat na chléb svůj vezdejší na Columbijskou univerzitu. V roce 1957 debutoval Gary Becker knihou „Ekonomie diskriminace“ a okamžitě z toho byla spoušť. Kdekdo byl šokován drzostí, se kterou se pustil do revíru jiných oborů se standardní ekonomickou analýzou a nástroji. Navíc ve své premiéře přišel s šokující zprávou: diskriminace je důsledkem nepružnosti pracovního trhu nebo rasové předpojatosti zákazníků. To ještě mnozí netušili, kam všude bude „drzý“ Gary Becker v budoucnosti nahlížet. Na všechny pády poskytl šokovanému publiku čas na přežvýkání a strávení nového přístupu.

V roce 1964 publikoval knihu „Lidský kapitál“, která byla opět nevídanou bombou. Gary Becker rozvinul teorii „lidského kapitálu“ (tento termín zavedl do ekonomie M. Friedman) a dokázal, že růst příjmů je závislý na investicích do „lidského kapitálu“. Především do vzdělání a zdraví, což doložil bohatými statistickými údaji (zcela v souladu s metodologií pozitivní ekonomie, že). Pro přírodovědce dodávám, že svá zjištění dokládal nejen pomocí statistiky, ale také matematickými modely (je přece vystudovaným matematikem).

Gary Becker dokázal „výnosnost lidského kapitálu“ tak, že porovnával mzdy nekvalifikovaných pracovníků a mzdy kvalifikovaných pracovníků. Doložil, že výnosy z investic do „lidského kapitálu“ byly v 2. polovině 20. století vyšší než jiné formy investic. Zkrátka a dobře: lidé investují do svého vzdělání, zdraví nebo poznávání (např. cestování), protože očekávají, že jim to v budoucnosti přinese odměnu v podobě vysokých výdělků. Gary Becker také dodal úžasný historický příklad investování do „lidského kapitálu“: Židy. V důsledku častého vyhánění, konfiskací a pronásledování byly u Židů mnohem vyšší investice do „lidského kapitálu“ než u jiných národů. Židé v důsledku projevů „náklonnosti“ ze strany nežidovského obyvatelstva celé planety investovali do obchodních a organizačních schopností nebo vzdělání namísto investic např. do nemovitostí.

V roce 1968 se vrátil na Univerzitu v Chicagu jako profesor ekonomie a v roce 1974 se vrátil k působení spouště. Vydal knihu s názvem „Eseje z ekonomie zločinu a trestu“, ve které doložil, že zločin je racionální rozhodnutí. Zločinec porovnává výnosy ze zločinu (co mu to přinese) s náklady zločinu (pravděpodobnost odhalení a výše trestu). Pokud jsou zavedeny přísnější tresty, tak se zvyšují náklady zločinu a zločinnost se snižuje. Učebnicovým příkladem je zavedení drakonických trestů v Saudské Arábii v 20. letech 20. století, které vedlo k úplnému vymýcení kriminality. Tím se velmi utkal s tvrzením, že „zločinci za svoje činy nemohou, protože jsou obětí sociálního prostředí“. Netřeba zdůrazňovat, že napadením tohoto „korektního“ postoje získal Gary Becker mezi sociology (a dalšími) nehynoucí popularitu.

V roce 1976 vydal svoje stěžejní dílo „Ekonomický přístup k lidskému chování“. V této knize vysvětluje, že ekonomický přístup ke studiu lidského chování považuje za obecný a použitelný na veškeré lidské chování. Ekonomie se od jiných společenských oborů neliší předmětem zkoumání, ale přístupem ke zkoumání člověka. Lidské chování je nezbytné chápat tak, že se člověk vždy snaží maximalizovat svůj vlastní užitek na základě svého souboru preferencí. Takto se člověk chová ve všech životních situacích a je lhostejné, jestli aktuálně někoho diskriminuje, zakládá rodinu, páchá zločin, vzdělává se nebo se rozvádí. Racionalita jeho chování má stále stejné principy.

Tady pozorní a pozornější mohou poukázat na lidskou omylnost. Ta rozhodně není s výše uvedeným v rozporu. Gary Becker praví, že špatný odhad budoucnosti nebo nedokonalá paměť je omezením racionality. Tato omezení v žádném případě nezpůsobují takové zásadní odchylky skutečnosti od předpovědi, aby mohl být princip racionality vyloučen nebo odmítnut jako metoda popisu chování lidí. Občas je k vidění, že listí nebo noviny letí ze země vzhůru a také se kvůli tomu nezpochybňují Newtonovy zákony gravitace. Stejně tak je tomu s omezením racionality.

Jestliže má být princip racionality používán ve všech situacích, tak je evidentní, že výnosy a náklady jsou nejen peněžní, ale také nepeněžní. Nepeněžní výnosy jsou radost z dětí, společenské postavení nebo poklidný rodinný život. Nepeněžní náklady jsou především náklady časové, protože čas je vzácným faktorem.

Gary Becker a jeho starší chicagský kolega George Stigler (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1982) společně založili ekonomii času. Podstatou časových nákladů, protože je čas vzácný faktorem jsou náklady obětované příležitosti. Tzn. hodnota toho, co člověk obětuje, když na nějakou činnost vynakládá svůj čas (zakladatelem teorie nákladů obětované příležitosti je skvělý představitel Rakouské školy Friedrich von Wieser, který na obětovanou příležitost hleděl prostřednictvím peněz).

Učebnicovým příkladem nákladů obětované příležitosti je každý čtenář tohoto textu. Kvůli čtení musel obětovat čas, který mohl věnovat něčemu úplně jinému. Gary Becker pomocí ekonomie času vysvětlil např. vysoké životní tempo, dopravní zácpy, což jsou nesporně oblasti, které byly doménou jiných oborů.

Skutečnost, že nyní mohou strkat nos do jiných oborů vedla k tomu, že obvykle velmi racionální ekonomové pustili na špacír svoje emoce. Někteří byli tak okouzleni, že začali ekonomii nazývat nadšeně „imperiální vědou“ a Gary Becker byl pro ně „imperátorem“. No co, každý má nárok občas projevit svoje slabůstky, že ano. Seriózní vědci v tomto punktu nejsou žádnou výjimkou.

V roce 1981 vydal „Pojednání o rodině“, kde rozebral ekonomickou analýzou a nástroji rozhodnutí o vstupu do manželství, rozhodování o počtu dětí, době jejich narození, rozvodech atd.

Nyní se pokusím vysvětlit teorii diskriminace a něco z ekonomie rodiny. 

Teorie diskriminace

Termín diskriminace zavedla do ekonomické teorie Joan Robinsonová (žákyně J. M. Keynese). Zjišťovala důvody, které vedou k tomu, že jsou různým osobám účtovány různé ceny za stejné zboží. Došla k závěru, že důvodem je (pochopitelně) touha po dosažení zisku. Když pan Hoteliér účtuje vyšší cenu za pokoj panu Cizinci než panu Tuzemskému, tak to není proto, že je pan Hoteliér rasista, který nemá rád pana Cizince. Je to proto, že pan Cizinec nemá informace o alternativních kapacitách a možnostech bydlení a tudíž jeho poptávka po ubytování je nepružná. Pokud by stejnou cenu účtoval také panu Tuzemskému, tak ten (protože je doma) zareaguje pružně a půjde jinam nebo se neubytuje vůbec a zůstane doma.

Zkrátka a dobře lidem s nepružnou poptávkou lze účtovat vyšší ceny než lidem s pružnou poptávkou. Klasickým příkladem jsou slevy na vstupenky pro studenty a penzisty. Podnikatelé jim neposkytují slevy, protože by je milovali (a současně chtěli cenově diskriminovat ostatní), ale tyto skupiny mají velmi pružnou poptávku. Na zvýšenou cenu reagují velmi citlivě a např. na výstavu nebo do kina by nedorazili. Kdyby Joan Robinsonová nevymyslela pro tento jev název cenová diskriminace, který je chápán velmi hanlivě a vyvolává pocity nekalých úmyslů, tak jsme si mohli ušetřit spoustu trablů. V důsledku pejorativního názvu jsou svatí mezi námi najednou ochotni tvrdit, že samotné poskytnutí slevy je diskriminace, protože pan Včera platil za stejné zboží jinou cenu než pan Dnes. To je takový nesmysl, že je trapné, že to někoho vůbec napadne. A tak se Gary Becker raději podíval na diskriminaci na pracovních trzích, kterou do té doby nikdo nestudoval.

Zahájil tím, že definoval diskriminaci jako situaci, kdy jsou dvě osoby odlišné rasy nebo odlišného pohlaví při stejné produktivitě práce, odměňovány odlišným platem. Všem nechápavým oznámil, že v případě různé produktivity nelze v případě odlišných platů mluvit o diskriminaci. Plat je odrazem výkonu a při odlišném výkonu je logická odlišná výše platu.

Následně přišel Gary Becker s tím, že na konkurenčních pracovních trzích mohou nastat tři situace:

1. Představte si pana Rasistu, který nemá rád pana Fialového, a proto ho nezaměstná. Naopak má rád pana Růžového a zaměstná ho. Stejně se chovají všichni ostatní zaměstnavatelé. Co se stane? Klesne poptávka po službách pana Fialového a stoupne poptávka po službách pana Růžového. S rostoucí poptávkou však také poroste mzda pana Růžového a s klesající poptávkou bude klesat mzda pana Fialového. V tu chvíli se na scéně objeví nový subjekt. Tím je pan Lhostejný, který se nestará o kategorie mám rád / nemám rád. Stará se o kategorie chci vydělat / nechci vydělat, a proto radostně sáhne po panu Fialovém. Je totiž při stejné produktivitě levnější než pan Růžový, což umožní panu Lhostejnému dosáhnout vyššího zisku než dosahuje pan Rasista. To samozřejmě povede k tomu, že se buď pan Rasista probere ze své nelásky nebo z trhu zmizí. A jeho podniky budou nahrazeny podniky pana Lhostejného.

Gary Becker z výše uvedeného příkladu dělá závěr, že na konkurenčním trhu je diskriminace možná pouze a výhradně v případě, že se zaměstnavatelé chovají systematicky iracionálně. Nejspíše proto, aby se schválně přivedli na mizinu a mohli být nahrazeni rasově nepředpojatými podnikateli.

2. Pan Xenofob zásadně nechodí na kávu s bábovkou k panu Lhostejnému, protože zaměstnává pana Fialového. Pan Xenofob nesnáší pana Fialového. Naopak chodí zásadně k panu Rasistovi, protože zaměstnává pana Růžového. V takové situaci budou podniky pana Lhostejného úplně prázdné a pan Rasista bude mít lokály plné. V tu chvíli pan Lhostejný pochopitelně také sáhne po panu Růžovém, dokud mzda pana Fialového neklesne na úroveň, která mu bude kompenzovat ušlý zisk v důsledku menší návštěvnosti předpojatého pana Xenofoba. Na druhé straně pan Rasista začne „cenově diskriminovat“ pana Xenofoba, protože mu bude muset naúčtovat vyšší cenu kávy s bábovkou. Důvodem vyšší ceny kávy s bábovkou je pochopitelně rostoucí mzda pana Růžového, která je zase důsledkem rostoucí poptávky po jeho službách.

Z výše uvedeného dělá Gary Becker závěr, že na konkurenčním trhu je diskriminace možná pouze a výhradně v případě, že jsou zákazníci rasově předpojatí. A navíc jsou ochotni si za svoji předpojatost připlatit. To pochopitelně vyvolává zajímavou otázku, jak může někdo přinutit zákazníka, aby nebyl rasově předpojatý?

3. Pan Fialový nemá dobrou pověst. Je lhostejné z jakých důvodů. Pan Lhostejný se obává, že nevydělá tolik peněz jako kdyby zaměstnal pana Růžového, který má pověst bez poskvrny. Obává se, že zákazníci se budou jeho lokálu vyhýbat, v důsledku špatné pověsti pana Fialového. Navrhne panu Fialovému, aby přijal nižší mzdu, která mu zohlední riziko zaměstnávání pana Fialového v důsledku jeho špatné reputace. Ačkoli má pan Fialový stejnou produktivitu jako pan Růžový, tak bude v důsledku svojí špatné pověsti pobírat nižší mzdu.

Podobně na tom bude paní Dychtivá, která se nemůže dočkat těhotenství. Avšak než k němu dojde, tak by ráda přispěla do rodinného rozpočtu nějakou kačkou na výbavičku pro mimino. Jenže pan Lhostejný nechce paní Dychtivou zaměstnat, neboť se obává, že se mu náklady vynaložené na její školení, výcvik atd. nevrátí. Navíc bude stejně muset přijmout náhradu na dobu těhotenství, což s sebou ponese další náklady. Následně po návratu do zaměstnání bude paní Dychtivá v pravidelných intervalech absentovat v práci. Důvodem budou angínové a chřipkové epidemie, které budou kosit potomstvo. To panu Lhostejnému také ponese náklady navíc. Takže pan Lhostejný zaměstná paní Dychtivou pouze za mzdu, která bude rozhodně nižší má při stejné produktivitě pan Fialový. Důvodem je opět zohlednění rizika, které zaměstnání paní Dychtivé s sebou nese.

Soukromě bych poznamenal, že stát může vydat zákon, aby pan Lhostejný zaměstnal pana Fialového za stejnou mzdu jako pana Růžového bez ohledu na pověst pana Fialového. A stát také může nařídit, aby pan Lhostejný zaměstnal paní Dychtivou za stejnou mzdu jako pana Fialového bez ohledu na finanční rizika, která to s sebou nese tzv. nivelizaci mezd. Výsledkem bude, že pan Lhostejný nezaměstná ani pana Fialového ani paní Dychtivou a tito rozšíří počty nezaměstnaných. Pan Lhostejný je racionální tvor a nebude si určitě dělat násilí. Každý, kdo bude jenom vzdáleně vypadat jako paní Dychtivá nebo pan Fialový nezíská u něho zaměstnání. Stát by samozřejmě mohl pana Lhostejného sankcionovat, když paní Dychtivou nebo pana Fialového nezaměstná. Jenže v takovém případě pan Lhostejný raději zaplatí pokutu. Empirické výzkumy to jednoznačně potvrzují.

Je tedy vůbec možné někoho diskriminovat? Ano, na nekonkurenčním pracovním trhu. Například vládní instituce mají monopol na určité činnosti. Pan Verbíř může být předpojatý vůči paní Dychtivé, která bude mít v armádě nižší žold při stejném výkonu než pan Fialový.

K vypracování „teorie diskriminace“ byl Gary Becker inspirován problémy, se kterými se potýkala jeho manželka Guity Nashat a její rodina, která pocházela z území dnešního Íránu. 

Ekonomie rodiny

Stejně jako v jiných oblastech lidé v případě rodiny poměřují užitek a náklady. Tyto nemají (většinou) peněžní podobu, což aplikaci analýzy výnosů a nákladů nijak nebrání. Pan Svobodný se rozhoduje, zda-li mu vstup do manželství se slečnou Laskavou přinese vyšší potěšení než náklady, které v manželství pan Svobodný nesporně ponese. Mezi výnosy bude patřit fakt, že už nebude sám, nebude muset nadále pokračovat v otravném putování po lokálech za účelem nalezení partnerky a ušetřené peníze za drinky budou peněžním výnosem. Nákladem manželství je úplně všechno ostatní s výjimkou výše uvedených výnosů. Pokud zmíněné tři výnosy převýší zbylé náklady, potom pan Svobodný vstoupí do manželství se slečnou Laskavou.

Následně se pan Laskavý (rozený Svobodný) a paní Laskavá (rozená Laskavá) budou rozhodovat o počtu potomků, kterými naplní hnízdečko lásky. Počet dětí bude výsledkem porovnání výnosů v podobě potěšení z výchovy dětí, radosti z rodinného života a nákladů obětované příležitosti. Tam budou zahrnuty obětované dovolené, koníčky, kariéra, pohodlí atd. Je evidentní, že když bude paní Laskává mít skvělé místo, tak počet narozených dětí nebude vysoký (jak ukazují empirické výzkumy).

Pokud bude mít pan Laskavý nebo paní Laskavá dost svého partnera a budou se rozhodovat o rozvodu, tak opět uplatní analýzu nákladů a výnosů. Míra rozvodovosti bude stoupat, pokud bude paní Laskavá existenčně nezávislá na svém choti, tak její rozhodování bude mnohem snazší (empirické výzkumy to opět dokazují). Gary Becker také doložil, že bohaté manželské páry se rozvádějí méně než chudé manželské páry. Důvodem je fakt, že rozvod je pro ně relativně nákladnější než pro chudé. Představa nákladů v podobě alimentů, právníků, dělení majetku atd. je dostatečně odstrašující. Halasné články v bulvárních sdělovacích prostředcích (hrome, jsou dnes ještě nějaké nebulvární?) o rozvodech bohatých vyvolávají iluzi opaku. Ale to jsou výjimky z pravidla.

Gary Becker také vysvětlil ekonomickou hantýrkou „altruistické vztahy“ jako je láska, pocit sounáležitosti nebo vzájemná pomoc. Definoval je jako zvláštní reakce entity zvané rodina na změny vnějšího ekonomického prostředí. Dokázal, že v „přehlédnutelném a těsném“ rodinném prostředí nebudou mít změny vnějších ekonomických parametrů přímo úměrný vliv na vnitřní vztahy. Pokud budou např. zvýšeny přídavky na děti, tak nestoupne automaticky o zvýšenou částku životní úroveň dítěte. Stejně tak neklesne jeho životní úroveň s poklesem přídavků. Solidarita tzn. dobrovolné uskrovnění ostatních členů rodiny bude vnější změny kompenzovat.

Takto Gary Becker přímo zpochybnil účinnost sociálních transferů, které jsou určeny jednotlivým členům rodiny např. dětem nebo seniorům. Tyto transfery naopak povedou k rozvolnění vztahů v rodině, neboť oslabují přirozenou solidaritu mezi členy rodiny. Takže např. děti se již nebudou starat o svoje staré rodiče, neboť budou přesvědčeny, že je to povinností státu. Státní zásahy takto narušují tradiční a přirozené vztahy v rodině.

V roce 1977 nahradil Gary Becker svého učitele M. Friedmana na postu prezidenta „Americké ekonomické asociace“ a setrval na tomto postu dlouhá léta. Stejně jako pro jeho učitele to byl poslední stupínek před vrcholem nejvyšším – Nobelovou cenou za ekonomii, kterou získal Gary Becker v roce 1992. Svým dílem nesporně významně přispěl k obohacení ekonomie a ukázal, že to rozhodně není ponurá a suchá věda, ale obor, který může svými nástroji a analýzou obohatit jiné společenské obory. Ačkoli na něho hledělo zpočátku okolí s krajní nedůvěrou, svým skvělým dílem dosáhl Gary Becker mimořádného uznání a je naprostým právem členem ekonomické dvorany slávy.