Ekonomie jako věda o procesech, nikoliv o rovnováze

Mises.cz: 31. srpna 2013, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 4

[Pro mises.cz napsal Martin Hrabal.]

Jedním z moderních paradigmat v managementu je tzv. procesní řízení, kterému se už jistou dobu věnuji. Jeho ústředním bodem spolu s dalšími metodami [1] je poznání, že jakéhokoliv výsledku dosahujeme skrze proces, tj. logickou sekvenci vzájemně provázaných aktivit. Manažeři v moderních organizacích se pak zaměřují nikoliv na řízení skrze tradiční byrokratické organizační struktury, které organizaci štěpí na různé divize, oddělení, úseky atp., ale na řízení procesů. Vyladěné procesy zaměřené na přidanou hodnotu pro zákazníka jsou zásadním posunem od statických struktur k dynamickým. Přechodem ze strnulosti k flexibilitě. Ačkoliv je management praktickou vědou využívající mnohé z vědy ekonomické, v samotné ekonomii podobné paradigma nepřevládá.

Kurzy mikroekonomie a makroekonomie na vysokých školách, učebnice i odborné práce mnohých ekonomů, zprávy analytiků, se zaměřují především na studium rovnováhy resp. stavu trhů. Domnívám se, že rovnováha není nejdůležitějším faktorem studia ekonomie a v tomto článku se chci pokusit vysvětlit proč.

Ekonomie je vědou zabývající se tím, jak lidé s neomezenými potřebami jednají ve světě omezených zdrojů. Pokud má být skutečnou pozitivní vědou bez vynášení hodnotových soudů, musí se bezpodmínečně zabývat tím, co je, nikoliv tím, co by mělo být. Mainstreamová ekonomie k tomuto problému přistupuje tak, že si osvojila metodologii přírodních věd. Používá k tomu složitý matematický aparát, který má vést k exaktnosti.

Základem mainstreamové ekonomie je model. Zjednodušeně řečeno ekonom stanoví své předpoklady (hypotézy) o ekonomické realitě, sestaví matematický model, získá empirická data a srovná je se svými předpoklady. Spojením ekonomie, matematiky a statistiky tak vznikla ekonometrie. Matematičtí ekonomové a ekonometrové se stručně řečeno snaží popsat ekonomickou realitu pomocí matematických modelů a využít tyto modely k predikci ekonomického vývoje. O jejich neúspěších barvitě píše např. Taleb ve své Černé labuti (2011).

Přejděme nyní k tomu, proč tento přístup není vhodný. Na rozdíl od přírodních věd, ekonomie je vědou zabývající se lidmi, resp. lidským jednáním v prostředí omezených zdrojů. Lidé se na rozdíl od objektů, kterými se zabývají přírodní vědy (např. fyzika, chemie), chovají účelově. Svým jednáním sledují určitý cíl a s ohledem na své prostředí. Atomy či molekuly nesledují žádný účel, a proto pozorováním a experimentováním lze usuzovat (s jistou mírou chybovosti) z části na celek. U lidí tomu tak není. Místo indukce je tak vhodná dedukce (Rothbard, 2001 a 2005). Dalším nedostatkem matematického přístupu je to, že v lidském jednání neexistují lineární vztahy, které by bylo možné rovnicemi popsat (Mises, 2006).

Pokud se chceme zabývat ekonomickou realitou a objevit její zákonitosti, nemůžeme proto postupovat jako fyzikové. Místo indukce použijme dedukci. Jako axiom pro další vyvozování ekonomických zákonitostí si Mises (opt. cit.) stanovil ten fakt, že lidé jednají. Toto tvrzení je nevyvratitelné. A logickou dedukcí důsledků určitých lidských jednání se tak můžeme dopracovat k závěrům a zákonům, které (v případě, že se nedopustíme omylu při vyvozování) jsou také nevyvratitelné.

Toto je zásadní rozdíl mezi ekonomickým mainstreamem a tzv. rakouskou ekonomickou školou [2]. I když se mainstream snaží na některé nedostatky reagovat „dynamizací“ svých modelů, stále ignoruje původní principy – účelovost a nelineárnost lidského jednání. Matematický popis ekonomické reality může zastírat skutečné příčinné závislosti, protože nemáme jistotu laboratorních opakovatelných pokusů. Znalost ekonomických procesů logicky vyvozených z axiomu lidského jednání naopak dokáže pomoci pochopit ekonomickou realitu mnohem přesněji. Místo empirického testování hypotéz zde máme aplikaci apriorních teorií. Pokusím se nyní podat příklad, kde jsou mainstreamová a rakouská metodologie v rozporu.

Základem moderní ekonomie je teorie mezní užitečnosti. V základních kurzech mikroekonomie na vysoké škole se dozvíme, že s rostoucí spotřebou daného statku roste celkový užitek klesajícím tempem až do bodu nasycení. Zákon klesajícího mezní užitku pak znamená, že s každou dodatečnou jednotkou spotřebovaného statku klesá jeho mezní užitečnost. Tato teorie předpokládá přímou měřitelnost užitku a nazývá se kardinální teorií mezní užitečnosti. Jejím zásadním nedostatkem je právě ten předpoklad měřitelnosti. Je nesmyslné porovnávat užitečnost jednotek statků mezi sebou v čase či mezi lidmi. V důsledku by to znamenalo, že např. x jednotek banánů je pro někoho 3x užitečnější než y jednotek jogurtů. To je zjevný nesmysl. Neexistuje možnost, jak změřit užitečnost a srovnávat ji v různých situacích v čase či interpersonálně.

Na tuto kritiku částečně reaguje tzv. ordinální teorie mezní užitečnosti, která užitek pokládá za nepřímo měřitelný. Už nepopisuje vztah mezi množstvím spotřebovávaného statku a užitečností, ale srovnává dva statky mezi sebou pomocí tzv. indiferenčních křivek. Tyto křivky nám říkají, v jakém poměru lze vzájemně směňovat dva ekonomické statky při zachování stejné úrovně užitku. Přestože se tato teorie nazývá ordinální, trpí podobnými problémy.

V obou případech platí, že neexistují lineární vztahy, které by nás opravňovaly používat matematické funkce. Lidské jednání je rovněž nespojité (Rothbard, 2001), čili použití první derivace pro získání funkce mezní užitečnosti z celkové užitečnosti v rámci kardinální teorie je neplatné. Ze stejných důvodů je problematická i indiferenční analýza. Nelze měřit užitek, tedy nelze konstruovat indiferenční křivky znázorňující stejnou míru užitku. Skutečná teorie mezní užitečnosti pamatuje na subjektivnost lidských preferencí a jejím objevitelem byl Carl Menger [3].

Až do druhé poloviny devatenáctého století ekonomové nedokázali patřičně vysvětlit podstatu hodnoty. Panovalo paradigma [4] objektivní hodnoty a stručně řečeno bylo jeho problémem vysvětlit, proč je hodnota zlata větší než hodnota vody. Voda je přece nezbytná pro život a je mnohem užitečnější. Tento paradox vysvětlil Menger (2007) tím, že lidé nehodnotí třídy statků obecně (voda, zlato, potraviny, nábytek atd.), ale hodnotí konkrétní dostupné množství statků v závislosti na svých potřebách. Proto má pro žíznivého člověka na poušti pohár vody větší cenu než pro člověka s běžným přístupem k vodnímu zdroji. Statky oceňujeme podle toho, jak přispívají k uspokojení našich potřeb. V čase a prostoru jsou naše potřeby odlišné a liší se také množství a kvalita dostupných ekonomických statků, proto statky oceňujeme různě. Neplatí tu tedy žádné lineární vztahy ani spojitosti, které by nás opravňovaly používat matematická vyjádření. Místo stavů musíme studovat dynamické procesy.

Když přejdeme od mezní užitečnosti ke studiu trhu, platí stejné zásady. Trh není statický, neprotínají se na něm žádné křivky, které by určovaly rovnovážné ceny (Zelený, 2007). Trh je dynamický proces. „Logická ekonomie je bytostně teorií procesů a změn.“ (Mises, opt. cit.).

Proč je to tak důležité? Jestliže je ekonomie vědou o tom, jak lidé jednají v prostředí omezených zdrojů, chceme tedy vysvětlit proces. Konstrukce matematických modelů rovnováhy nám nijak nepomůže proniknout do tržního procesu. Lidé mají různé tužby, různé cíle a snaží se je co nejefektivněji dosáhnout se zdroji, které mají k dispozici. Agregátní veličiny a makroekonomické modely neříkají nic o tom, jak lidé jednají. Avšak pro pochopení ekonomické reality je pro nás důležité znát konkrétní lidské cíle, konkrétní statky a ceny. Nikoliv imaginární cenovou hladinu nebo hrubý domácí produkt. Matematické modely nám neodpoví na naše otázky adekvátně.

Jsme příliš zaměření na stavy a události. Nejsme zvyklí vidět širší celky, rozpoznávat vztahy a procesy (Senge, 2007). Většina ekonomického zpravodajství nás zahlcuje zprávami o stavech: o výši průmyslové výroby, úrokových měr, měnových kurzů, cenové hladiny atd. Tyto ukazatele jsou prezentovány bez jakýchkoliv vazeb na příčiny či následky. A pokud ano, většinou špatně. Deprese neznamená jen pokles HDP (stav), ale proces přizpůsobení se tržním datům a očištění se od špatných investic. Konkurence není daná počtem konkurujících si firem nabízejících dané statky (stav). Jedná se o proces tržního výběru, ve kterém podnikatelé hledají cesty k co nejlepšímu možnému uspokojení spotřebitelů a který je vedený cenovým informačním systémem umožňujícím kalkulaci nákladů, výnosů a zisků. Další příklady již čtenáře jistě napadají samy.

Matematika a statistika jsou velmi užitečné nástroje, když víme, kdy je využít a jaké mají limity. Avšak z výše uvedených důvodů selhávají v případě modelování reality a predikce ekonomického vývoje. Jak píše Rothbard (2005), verbální tvrzení jsou smysluplná sama o sobě, algebraické a logické symboly nikoliv. Jsou vhodnější pro přírodní vědy, kde známe spíše závěry než axiomy. Verbálně vytvořit ekonomii, převést ji do logických symbolů a tyto výroky zpět převézt do běžného jazyka je nesmyslné a porušuje to princip Occamovy břitvy.

Pokud tedy „keynesiánci“ předpokládají, že trhy nefungují efektivně, a sestrojí matematický model, ten jim „poví“, že trhy jsou neefektivní. Pokud monetaristé předpokládají opak a zkonstruují svůj model, „vyjde“ jim, že trhy jsou efektivní [5]. Ekonom nemůže vyslovovat hypotézy a pak je empiricky testovat. Jeho předmět zkoumání nepodléhá stejným podmínkám jako přírodní vědy. Ekonom může pouze vyvozovat důsledky různých kategorií lidského jednání. Znalost procesů a jevů vyvozených z obecně platných zákonitostí lidského jednání nám poskytuje apriori teorie, kterou lze aplikovat na ekonomickou realitu. Pokud ekonomická realita neodpovídá přesně očekávání, nemusí to znamenat nesprávnost teorie. Pouze to, že působí zároveň jiný proces, který vyvažuje důsledky procesu, který studujeme. Pokud tedy pozorujeme rostoucí ceny statku X, přestože jejich nabídka roste, neznamená to empirické vyvrácení teorie rostoucí nabídky. Znamená to, že ceny statku podléhají i jiným procesům, které více než vyvažují účinky zvyšování nabídky (např. inflace měny) a které musíme objevit a vysvětlit.

Statistika může napomoci při studiu hospodářské historie, ale ne ekonomické teorie. Teorie je platná apriori a aplikujeme ji při vysvětlení reálných jevů. Chceme-li vyvrátit teorii, musíme projít celý logický řetězec vyvozování. Je-li dedukce špatná, musíme ji opravit. Pokud správná, jsou její výsledky apodikticky platné nezávisle na pozorování. Pouze musíme pozorování interpretovat ve světle mnoha rozdílných procesů, které nám nabízí teorie. Ceny a jiné ekonomické jevy podléhají různým faktorům změny zároveň. Ty mohou působit proti sobě. Bez znalosti těchto procesů budeme ztraceni. Žádný matematický model je neodhalí. [6]

Závěrem bych chtěl shrnout, proč považuji studium procesů za důležité. Procesy (podnikové i společenské) se spíše než na „co“ zaměřují na „jak“. Místo studia izolovaných jevů a stavů doporučuji studovat jejich vztahy, vidět širší celky a v jejich světle interpretovat realitu. Sledováním makroukazatelů a cen bez znalosti faktorů, které je ovlivňují, nikdy nepochopíme složité jevy. „Krabicová schémata“, IS-LM modely apod. nevypovídají o tržním procesu takřka nic. Jedná se o hrubá zjednodušení reality tak, aby šla převést do symbolického jazyka a vypadala tak náležitě vědecky. V horším případě mají zastírat skutečnost. Naopak aplikace teorií subjektivního mezního užitku a obecných zásad lidského jednání na konkrétní jednání na trhu a v souvislostech nabízí vysvětlení komplexních procesů, které stojí v pozadí událostí, které dennodenně čteme či vídáme ve zpravodajstvích.

Cílevědomé lidské jednání v interakci s ostatními lidmi a s přírodními podmínkami je příliš proměnlivé na to, aby umožňovalo použití metodologie přírodních věd. A jejich zjednodušení na soustavy ukazatelů a matematických modelů věci nepomáhá. Koncept procesů je slovy Mackenzieho (2009) intuitivní a přirozený. Je filosoficky nezbytný. Management toto paradigma uznává, ekonomický mainstream zatím nikoliv.

Poznámky

[1] Kromě Business Process Managementu zde můžeme zařadit např. teorii omezení, ABC/ABM, Six Sigmu aj.
[2] Rakouská škola reprezentovaná zmíněným L. von Misesem a M. N. Rothbardem označuje skupinu ekonomů počínaje C. Mengerem, E. von Böhm-Bawerkem, F. von Wieserem a dalšími, původem rakouskými ekonomy. Dnes tak označujeme ekonomy napříč národnostmi, kteří studují ekonomii v tradici metodologického subjektivismu, užívají deduktivní metody a odmítají matematické aplikace.
[3] Kromě Mengera patří k objevitelům mezního užitku, který vysvětlil dekády trvající paradox hodnoty, W. S. Jevons a L. Walras.
[4] Převládajícím paradigmatem byla pracovní teorie hodnoty, tj. statek je hodnocen podle práce na něj vynaložené. Zastával ji např. A. Smith, stojí na ní ale i marxistická teorie o vykořisťování.
[5] Jedná se samozřejmě o hrubé zjednodušení těchto teorií. Smyslem je poukázat na metodologii. Všimněte si také, jak často bývají předpoklady různých modelů mimo realitu a neodpovídají požadavku hodnotově neutrální pozitivní vědy. K tomu opět např. Taleb (opt. cit.).
[6] Na podobné téma (a mnohem lépe) shodou okolností nedávno psal i Robert Higgs (2013) na blogu The Independent Institute.

Literatura

HIGGS, Robert, 2013. Is Macroeconomics Really Economics?. The Beacon: The Blog of The Independent Institute [online]. [cit. 2013-08-19]. Dostupné z: http://blog.independent.org/2013/08/14/is-macroeconomics-really-economics/
MACKENZIE, Kenneth D., 2009 Process skeletons and functions. Human Systems Management. Č. 4, s. 201-212. ISSN: 0167-2533.
MENGER, Carl, 2007. Principles of Economics. Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institute. ISBN 978-193-3550-121. Dostupné z: http://mises.org/Books/Mengerprinciples.pdf
MISES, Ludwig von, 2006. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut. ISBN 80-863-8945-6.
ROTHBARD, Murray Newton, 2001. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut. ISBN 80-86389-10-3.
ROTHBARD, Murray Newton, 2005. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut. ISBN 80-86389-27-8.
SENGE, Peter M., 2007. Pátá disciplína: Teorie a praxe učící se organizace. Praha: Management Press. ISBN 978-80-7261-162-1.
TALEB, Nassim Nicholas, 2011. Černá labuť: následky vysoce nepravděpodobných událostí. Praha: Paseka. ISBN 978-80-7432-128-3.
ZELENÝ, Milan a Zdeňka ŠŤASTNÁ, 2007. Neučte se z vlastních chyb: pohlednice z druhého břehu. Praha: Ottovo nakladatelství. ISBN 978-80-7360-636-7.