Elity v kapitalismu

Mises.cz: 04. září 2011, Ludwig von Mises (přidal Jan Mašek), komentářů: 9

Celá řada významných myslitelů, počínaje Adamem Fergusonem, se snažila pochopit podstatu rozdílu mezi moderní kapitalistickou, tržní společností a starších systémů společenské spolupráce. Při snaze vystihnout hlavní odlišnosti proti sobě stavěli koncept válečnického státu na jedné straně a komerčního národu na druhé. Dávali do protikladu společnosti postavené na militantním základě a ty založené na svobodě jednotlivce, společnost statutu versus společnost kontraktu. Míra sympatií k jednomu nebo druhému z těchto systémů se samozřejmě lišila autor od autora, ale všichni se shodli na tom, že právě tyto charakteristiky představují rozdíl mezi těmito dvěma systémy a že neexistuje žádný jiný, třetí způsob uspořádání společnosti[i].

Sice lze někdy nesouhlasit s tím, jak někteří autoři charakterizovali jeden nebo druhý sociální systém, je ale třeba připustit, že samotná takto provedená klasifikace nám pomáhá správně pochopit jak zásadní historická fakta tak i podstatu současných společenských konfliktů.

Existuje několik důvodů, které nám zabraňují plně pochopit význam uvedeného dělení na tyto dva základní typy společenského uspořádání. V prvé řadě tu je známá neochota veřejnosti přijmout v plném rozsahu myšlenku, že lidé se nerodí stejní. Dále tu je neschopnost pochopit zásadní rozdíl ve významu soukromého vlastnictví výrobních prostředků v předkapitalistické a kapitalistické společnosti. A třetím důvodem je naprosto zmatené chápání nejednoznačného termínu „ekonomická moc“.

Vrozená nerovnost

Doktrína, která všechny rozdíly mezi jednotlivci přisuzuje vlivům po narození, je neudržitelná. Skutečnost, že se lidé rodí odlišní co do fyzických a mentáních schopností, nepopírá žádný rozumný člověk a zcela jistě ani pediatři. Někteří lidé předčí své vrstevníky co do pevnosti zdraví a vitality, jiní vynikají duševní silou či nadáním pro různé činnosti, další energií a odhodláním. Někteří lidé mají lepší předpoklady pro úspěch ve světských radovánkách, jiní horší.

V tomto smyslu, aniž bychom se uchylovali k jakémukoliv hodnotovému soudu, můžeme rozdělovat na lidi nadřazené a podřazené. Karel Marx nazýval „různou míru nadání jednotlivých lidí, a tím pádem i jejich produkční kapacitu, přirozenými privilegii“ a byl si plně vědom faktu, že lidé „by nebyli od sebe odlišnými jednotlivci, kdyby se rodili stejní.“[ii]

Před nástupem kapitalismu ti více nadaní své „nadřazenosti“ využívali tak, že pro sebe uzmuli moc nad masami těch méně nadaných, „podřazených“ lidí. Vítězní válečníci si pro sebe přivlastnili veškerou půdu vhodnou pro lov a zemědělství. Ostatním lidem nezbývalo než sloužit princům a jejich družině. Byli jejich nevolníky, otroky, bezzemky bez jediného groše.

Takto se věci měly ve většině zemí světa v dobách, kdy „hrdinové“[iii] byli všemocní a „komercionalismus“ neexistoval. Ale potom se v procesu, který, ač bržděn neustálou snahou o návrat ducha násilí, trval staletí a stále probíhá, zrodil duch obchodu, tj. mírové spolupráce na principu dělby práce, který podkopal způsob myšlení „starých dobrých časů“. Kapitalismus – tržní hospodářství – radikálně změnil hospodářskou a politickou organizaci lidstva.

Před kapitalismem neznali nadřazení lidé jiný způsob vyjádření své nadřazenosti než porobit si masy podřazených lidí. Ale v kapitalismu ti schopnější a nadanější lidé mohou své nadřazenosti využít jen tak, že své schopnosti dají ve prospěch uspokojení potřeb a přání většiny méně nadaných lidí.

V tržním hospodářství jsou spotřebitelé pány. O tom, co se vyrobí, kolik se toho vyrobí, kdo to bude vyrábět a v jaké kvalitě, rozhodují právě oni svým rozhodnutím koupit nebo nekoupit. Ten podnikatel, kapitalista či vlastník pozemků, který nedokáže nejlépe a nejlevněji uspokojit ty nejnaléhavější z ještě neuspokojených přání spotřebitelů, zkrachuje a je tak donucen svou výhodnou pozici přepustit ostatním.

V kancelářských budovách a laboratořích se scházejí ty nejvýkonější mozky a proměňují nejsložitější poznatky vědeckého výzkumu v další a další přístroje a zboží pro lidi, kteří nemají nejmenší ponětí, jaké vědecké teorie umožnily jejich vznik. Čím větší firma, tím důležitější je pro ni se rychle adaptovat na stále se měnící přání a představy obyčejných lidí – jejího pána. Základním principem kapitalismu je masová produkce pro masy lidí. Jedině souhlas velkého množství lidí dovolí, aby se z malého podniku stala velká korporace. V tržním hospodářství má hlavní a poslední slovo obyčejný člověk. Právě on je tím zákazníkem, který „má vždycky pravdu.“

Jako důsledek suverenity spotřebitele v tržní ekonomice vznikl v politické sféře institut zastupitelské vlády. Podobně jako jsou podnikatelé a investoři závislí na svých zákaznících, tak i politici jsou závislí na svých voličích. Stejný historický proces, ve kterém došlo k výměně předkapitalistického způsobu výroby za kapitalistický, vyměnil královský absolutismus a další formy vládnutí menšin většinám za lidovou demokracii.

Kdykoliv socialismus nahradí tržní hospodářství, nastupuje autokratická vláda. Je naprosto lhostejné, zda se socialistická či komunistická despocie maskuje pod pojmy jako „diktatura proletariátu“, „lidová demokracie“ nebo „Führer“. Vždy to znamená nadvládu menšiny nad většinou.

Těžko si představit větší nepochopení kapitalistické společnosti, než když lidé nazývají kapitalisty a podnikatele „vládnoucí třídou“, která „vykořisťuje“ masy obyčejných lidí. Ani se nemusíme zamýšlet nad otázkou, jak jinak by se lidé, kteří jsou za kapitalismu podnikateli, snažili využít svých vyšších schopností v nějakém alternativním výrobním systému. V kapitalismu spolu tito podnikatelé soupeří o přízeň mas svých méně talentovaných spoluobčanů. Veškeré jejich myšlenky se upínají na další způsoby uspokojení potřeb jejich zákazníků. Každý rok, každý měsíc, každý týden se na trhu objeví něco nového, o čem včera nikdo neslyšel a zítra to bude mít doma každý. Právě proto, že podnikatelé dělají všechno pro svůj zisk, tak jsou nuceni se podřídit touhám spotřebitelů.

Zmatení konceptu vlastnictví

Druhým nedostatkem při tradičním zkoumání problémů společenské hospodářské organizace je nepochopení některých právních konceptů, zejména konceptu soukromého vlastnictví.

Před nástupem kapitalismu převládala ekonomická soběstačnost. Nejprve soběstačnost na úrovni každé rodiny a s postupem komercionalizace na úrovni malých regionálních celků. Velká většina výrobků se vůbec nedostala na trh. Byly spotřebovány, aniž by byly prodány a nakoupeny. Za takových podmínek nebyl zásadní rozdíl mezi soukromým vlastnictvím výrobních statků a spotřebních statků. V obou případech sloužil majetek jen jeho vlastníkovi. Vlastnictví jak výrobních tak spotřebních statků mělo význam jen pro jejich vlastníka, který je plně využíval sám.

Ale v tržním hospodářství je situace úplně odlišná. Vlastník výrobních prostředků, kapitalista, může využít výhod, které mu jeho majetek poskytuje, jen když je využívá pro co největší možné uspokojení potřeb spotřebitelů. V tržním hospodářství lze získat a udržet si vlastnictví výrobních prostředků, jen pokud jejich majitel slouží veřejnosti. Pokud je veřejnost nespokojená, o majetek přijde. Soukromé vlastnictví hmotných výrobních prostředků je jakýmsi společenským mandátem a jakmile si spotřebitelé začnou myslet, že někdo jiný by tyto kapitálové statky využíval efektivněji k uspokojení jejich potřeb (spotřebitelů), majetek je odebrán.

Systém zisku a ztráty zajišťuje, že kapitalisté jsou nuceni se ke „svému“ majetku chovat, jako by nepatřil jim, ale spotřebitelům, kteří jim ho propůjčují jen pod podmínkou, že bude sloužit právě jim. Tento skutečný význam konceptu soukromého vlastnictví hmotných výrobních prostředků v kapitalismu byl často ignorován či nesprávně chápan, jelikož lidé – ekonomové, právníci i laici – se chybně soustředili na fakt, že právní pojetí vlastnictví, tak jak bylo vyvinuto před rozvojem kapitalismu, se od těch dob příliš nezměnilo, zatímco jeho skutečný význam se radikálně proměnil.[iv]

Ve feudální společnosti se každý člověk podílel na ekonomickém blahobytu jen v takové výši, jakou mu přidělili lidé u moci. Chudý člověk byl chudý proto, že dostal jen málo nebo vůbec žádnou půdu. Takový člověk si mohl oprávněně pomyslet (říci to nahlas by bylo příliš nebezpečné): „Jsem chudý proto, že ostatní lidé mají více, než si zaslouží.“

Ale když se někomu v rámci tržního hospodářství daří akumulovat kapitál, protože jeho použití vedlo k maximálnímu možnému uspokojení potřeb zákazníků, nebohatne jen on, ale bohatnou všichni. Na jedné straně jeho zaměstnanci, protože více kapitálu znamená větší produktivitu a tedy mzdy, a na druhé straně všichni ostatní, jelikož větší produktivita znamená více zboží k dispozici na trhu. Lidé z rozvojových zemí jsou chudší než Američané proto, že mají méně úspěšných kapitalistů a podnikatelů.

K všeobecnému růstu životní úrovně může dojít jen tehdy, pokud je tempo akumulace nového kapitálu vyšší než růst populace.

Formování kapitálu je proces, kterého se účastní i spotřebitelé: přebytků dosáhnou jen ti podnikatelé, kteří nejlépe slouží veřejnosti. O tom, na co konkrétně bude již vytvořený kapitál použit, rozhodnou majitelé podle svého odhadu toho, které z ještě neuspokojených potřeb zákazníků jsou ty nejurgentnější. Neboli spotřebitelé řídí jak vznik kapitálu, tak jeho následné použití.

Dva druhy moci

Pokud v debatě o trhu použijeme slovo „moc“, musíme si být plně vědomi, že v tomto kontextu má tento termín zcela jiný význam, než v jakém se tradičně používá v politických debatách o státních záležitostech.

Státní moc je moc zbít každého, kdo by se opovážil protivit se nařízením vydaným státním aparátem. Nikdo by netvrdil, že právě stát tento typ moci nemá. Za každým státním nařízením stojí v konečném důsledku policisté, vězeňští bachaři a kati. Ať se nějaká aktivita státu může zdát jakkoliv prospěšná, vždy ji v konečném důsledku umožňuje pouze moc donutit své občany dělat to, co by mnoho z nich jinak neudělalo, kdyby jim nehrozila perzekuce ze strany policie a trestních soudů.

Státní nemocnice slouží bohulibému účelu. Ale daně, které státním úředníkům umožňují držet tuto nemocnici v chodu, nebyly zaplaceny dobrovolně. Lidé platí daně proto, že kdyby nezaplatili, šli by do vězení, a kdyby se fyzicky bránili, šli by na šibenici.

Je pravda, že většina lidí se tomuto systému chtě nechtě přizpůsobí. Jak říká David Hume, „podřídí své vlastní pocity a vášně svým vůdcům.“ Jsou s tím smířeni, protože si myslí, že dlouhodobě vzato je v jejich zájmu být ke státu loajální, než se pokusit ho svrhnout. Ale to nemění nic na skutečnosti, že státní moc je jediná, která může trestat neposlušnost násilím. Vzhledem k lidské přirozenosti je existence státu pro civilizovaný život nezbytná. Alternativou je anarchie a vláda silnějšího. Ale zůstává skutečností, že státní moc je mocí věznit a zabíjet.

Koncept ekonomické moci, tak jak ho používají socialističtí myslitelé, znamená něco úplně jiného. Poukazují na schopnost ovlivňovat chování jiných lidí tím, že je jim nabídnuto něco, co oni sami považují za atraktivnější možnost než vyhnutí se oběti, kterou musí na oplátku podstoupit sami. Stručně řečeno se jedná o nabídku výměny, aktu oboustranně výhodné směny. Dám ti a, když ty mi dáš b. Nemůže být řeči o donucení ani o vyhrožování. Kupující nevládne prodávajícímu a prodávající nevládne kupujícímu.

V tržní ekonomice lidé svoje životy samozřejmě přizpůsobili institutu dělby práce a návrat k soběstačnosti je nemyslitelný. Pokud by byl někdo donucen žít soběstačným životem běžným z dob dávno minulých, bojoval by doslova o holé přežití. Za normálních okolností neexistuje v tržní ekonomice žádné nebezpečí, že by nastal pád do pravěkého systému ekonomické soběstačnosti na úrovni rodiny. Malou ukázkou toho, jaký ničící efekt může mít jakékoliv narušení tržního procesu, je státem benevolentně tolerované či dokonce otevřeně podporované násilí odborů vůči klíčovým hospodářským odvětvím.

V tržní ekonomice závisí každý specialista – a všichni lidé jsou specialisty – na všech ostatních specialistech. Tato vzájemná provázanost je charakteristická pro mezilidské vztahy v kapitalismu. Socialisté tuto vzájemnou závislost ignorují a místo toho mluví o ekonomické síle. Například za jeden z druhů ekonomické moci podnikatelů považují „možnost určit výrobek.“[v] Je velmi obtížné se více mýlit při popisu základních rysů tržní ekonomiky. Ten, kdo v konečném důsledku rozhoduje o tom, co se bude vyrábět, je naopak spotřebitel a nikoliv podnikatel.

Je pouhou pověrou, že státy chodí do války kvůli silnému vojenskému průmyslu nebo že se lidé opíjejí proto, že lihovary mají „ekonomickou moc.“ Pokud chce někdo pod pojmem ekonomická síla chápat možnost si vybrat – nebo, jak socialisté říkají, „určit“ – výrobek, potom je třeba mít na zřeteli, že tuto moc plně vlastní spotřebitelé.

Významný britský ekonom Edwin Cannan řekl, že „moderní civilizace, téměř každá civilizace, je založena na principu odměňovat ty, kteří trhu přinášejí užitek, a trestat ty, kterým se to nedaří.“[vi] Trhem se myslí nakupující, spotřebitelé, úplně všichni lidé. Naproti tomu v režimu státního plánování nebo socialismu o cílech produkce rozhoduje nejvyšší plánovací úřad; jednotlivec dostane to, co úředník rozhodl, že by měl dostat. Žádné prázdné řeči o ekonomické síle podnikatelů nemůžou zastřít tento fundamentální rozdíl mezi svobodou a nevolnictvím.

“Moc” zaměstnavatelů

Pojmem ekonomická moc mnoho lidí rovněž naráží na podmínky vnitřního fungování v rámci různých firem. Běžně se říká, že majitel soukromé firmy nebo prezident korporace má v rámci své firmy absolutní moc. Ma svobodu se oddávat jakýmkoliv svým vrtochům. Všichni jeho zaměstnanci jsou vydáni všanc jeho rozmarům. Musí mu podlézat a poslouchat jej na slovo, jinak se vystavují riziku propuštění a následnému hladovění.

Také tato logika přemýšlení přiřazuje zaměstnavatelům typ moci, kterým disponují jen spotřebitelé. Potřeba porazit své konkurenty produkcí nejlepších a nejlevnějších možných výrobků nutí každého podnikatele zaměstnávat lidi nejvhodnější pro výrobu toho kterého výrobku. Každá firma se musí snažit překonat své konkurenty nejen výběrem té nejvhodnější výrobní metody a nákupem těch nejvhodnějších materiálů, ale i najímáním toho správného typu zaměstnanců.

Je pravdou, že majitel firmy má svobodu ventilovat své osobní sympatie či antipatie. Má volnost dát přednost podřadnějšímu zaměstnanci před výkonnějším. Může propustit kvalitního asistenta a místo něj najmout někoho nekompetentního a neefektivního. Ale všechna špatná rozhodnutí, která v tomto ohledu učiní, mají vliv na jeho ziskovost. Musí za ně plně zaplatit. Právě suverénní postavení spotřebitelů na trhu je tím, kdo takovou vrtošivost trestá. Tržní síly nutí podnikatele s každým zaměstnancem zacházet výlučně podle jeho schopností přispívat ke konečné spokojenosti zákazníků.

Tím, co v tržních transakcích brzdí zlovolné a záštiplné jednání, je právě nákladnost takového chování. Spotřebitelé mají svobodu z důvodů, kterým se říká neekonomické či iracionální, bojkotovat dodavatele, kteří by jejich potřeby uspokojovali nejlevněji a nejlépe. Ale potom musí nést následky buď v podobě nižšího uspokojení svých potřeb či vyšší ceny. Státní úřady vynucují dodržování svých nařízení násilím nebo pohružkou násilí. Trh násilí nepotřebuje, protože neracionální chování je trestáno automaticky.

Kritici kapitalismu si jsou této skutečnosti plně vědomi, když poukazují na to, že firmy usilují jen a pouze o zisk. Zisku lze dosáhnout pouze uspokojováním veřejnosti buď lépe, nebo levněji, nebo lépe a levněji. Spotřebitelé mají právo na rozmary a vrtochy. Obchodník či výrobce má jediný úkol: uspokojovat spotřebitele. Pokud někdo podnikatele kritizuje za slepou posedlost ziskem, musí si uvědomit dvě věci.

Za prvé, tento přístup mu vnucují spotřebitelé, kteří při špatném zacházení nepřijmou žádné výmluvy. Za druhé je to právě toto ignorování „lidského aspektu“, které má za následek trestání podnikatele za svévolné a zaujaté zacházení se svými zaměstnanci.

Z uvědomění si těchto faktů nevyplývá ani odsouzení ani chvála tržního hospodářství a jeho politického protějšku, zastupitelské demokracie. Věda je z hlediska hodnotového soudu neutrální. Ani nedokazuje prospěšnost a ani nezatracuje; pouze popisuje a analyzuje skutečnost.

Úloha elit

Spotřebitelé sice v podmínkách čistého kapitalismu maji hlavní slovo, co se týče rozhodování o cílech výroby, ale z toho nevyplývá žádný názor ohledně morálky či intelektuálních schopností těchto lidí. Jednotlivci coby spotřebitelé i jednotlivci coby voliči zůstávají omylnými lidmi a často si mohou vybrat něco, co jim v konečném důsledku škodí. Filozofové, kteří tvrdě kritizují chování svých spoluobčanů, mohou mít leckdy pravdu.

Ale ve svobodné společnosti neexistuje jiný způsob, jak zabránit škodlivým následkům chybného rozhodnutí jiného člověka, než se ho o tom pokusit přesvědčit a nechat ho své chování změnit dobrovolně. Tam, kde vládne svoboda, je přesně toto hlavním úkolem elit.

Lidé nejsou stejní a podřazenost mnoha z nich se promítá mimo jiné do způsobu, jakým si užívají výdobytků kapitalismu. Mnoho autorů si stýská, že by pro svět bylo požehnáním, kdyby obyčejní lidé trávili méně času nevkusnými světskými radovánkami a angažovali se místo toho v ušlechtilejších činnostech.

Ale neměli by tito ctnostní kritici vinit spíše sami sebe? Proč se těmto lidem, kteří jsou nadáni morální a intelektuální převahou, nepodařilo přesvědčit masy podřadnějších spoluobčanů, aby se vzdali svých hrubých zvyků a vylepšili svůj nevytříbený vkus? Pokud je něco špatně na chování většiny lidí, zodpovědnost leží jak na nich samotných, tak na neochotě či neschopnosti elit je přesvědčit, aby přijali jejich vlastní vyšší hodnotové standardy. Vážná krize, ve které se naše civilizace ocitla, je způsobena nejen nedokonalostí širokých mas. Je za ni zodpovědné i selhání elit.

[i] Viz Ludwig von Mises, Human Action (Chicago: Henry Regnery, 1966), pp. 195-198.

[ii] Karl Marx, Critique of the Social-Democratic Program of Gotha (Letter to Bracke, May 5, 1875).

[iii] Werner Sombart, Händler und Helden (Hucksters and Heroes) (Munich, 1915).

[iv] Významný římský básník Quintus Horatius Flaccus jako první upozornil na tuto vlastnost typickou pro vlastnictví výrobních prostředků v tržní ekonomice. Viz Mises, Socialism (Yale, 1951), p. 42 n; (Liberty Fund, 1981), p. 31 n.

[v] Například A.A. Berle, Jr., Power without Property (New York: Harcourt, Brace, Inc.), 1959, p. 82.

[vi] Edwin Cannan, An Economist's Protest (London: P. S. King & Son, Ltd., 1928), pp. vi-vii. 

Článek původně vyšel zde.