Epilog socialismu 09

Mises.cz: 15. dubna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Nacismus

Filosofie Německé nacionálně socialistické dělnické strany je tím nejryzejším a nejkonzistentnějším projevem antikapitalistického a socialistického ducha naší doby. Její základní ideje nejsou původem německé nebo „árijské“, ani nejsou charakteristické jen pro současné Německo. Genealogický strom nacistické doktríny zahrnuje Francouze jako Sismondi a Georges Sorel a Anglosasy jako Carlyle, Ruskin a Houston Stewart Chamberlain, kteří v něm zaujímají významnější pozici, než jakýkoliv Němec. Dokonce ani nejznámější ideologická tretka nacismu, pohádka o nadřazenosti árijské panské rasy modrookých blondýnů, není německého původu. Jejím autorem byl Francouz Gobineau. Němci židovského původu, jako Lassalle, Lasson, Stahl a Walter Rathenau, přispěli k základním zásadám nacistické politiky více, než Sombart, Spann a Ferdinand Fried. Slogan, na kterém nacisté postavili svoji hospodářskou politiku, Gemeinnutz geht vor Eigennutz (zájem společnosti má přednost před zájmem jednotlivce), je stejný jako ideje, které formovaly americký New Deal nebo sovětské řízení hospodářských záležitostí. Implikuje, že podnikatel, který se stará o vlastní zisk, tím poškozuje zájmy široké společnosti a je posvátnou povinností lidové vlády odstranit ziskový motiv veřejnou kontrolou výroby a distribuce.

Jedinou německou ingrediencí v nacismu je jeho touha po dobytí životního prostoru (Lebensraum). A ani to není výlučně německá specialita, ale shoduje se s ideami, kterými se řídí politiky vlivných stran i v jiných zemích. Jsou to ty strany, které prohlašují příjmovou nerovnost za hlavní problém. Nacisté dělají totéž. Nacisty charakterizuje fakt, že nejsou smířeni se stavem věcí, v němž jsou Němci navždy odsouzeni k „uvěznění“, jak říkají, na relativně malém a hustě osídleném území, kde musí být produktivita práce nižší, než v relativně řidčeji osídlených zemích, které jsou obdařeny většími přírodními zdroji. Jejich cílem je spravedlivější distribuce přírodních zdrojů země. Jako ti, kteří „nemají“, se dívají na majetek bohatších národů, které obsadily větší kusy zemského povrchu, se stejnými pocity, s nimiž se mnoho lidí dívá na vyšší příjmy svých vlastních krajanů. „Pokrokáři“ v anglosaských zemích tvrdí, že „svoboda nemá žádnou cenu“ pro ty, kteří mají relativně málo majetku. Nacisté dělají totéž v mezinárodních vztazích. Podle jejich názoru jediná svoboda, která stojí za to, je Nahrungsfreiheit (tj. potravinová soběstačnost). Jejich cílem je získání teritoria tak velkého a s tolika přírodními zdroji, aby mohli žít v hospodářské izolaci, ale přitom se stejnou životní úrovní, jakou mají ostatní národy. Považují se za revolucionáře bojující za svá přirozená práva proti nespravedlivým nárokům reakcionářských národů.

Pro ekonomy je snadné odhalit omyly nacistických doktrín. Ale ti, co pohrdají ekonomií jako „reakcionářskou a ortodoxní“ a vzhlíží přitom k mylným plánům socialismu a ekonomického nacionalismu, by měli s jejich odmítnutím velké problémy. Nacismus není totiž nic jiného, než konzistentní aplikací jejich vlastních socialistických doktrín na podmínky relativně hustě osídleného Německa.

Více než sedmdesát let němečtí profesoři politických věd, dějin, práva, geografie a filosofie vštěpovali svým žákům vášnivou nenávist ke kapitalismu a kázali o válce za „osvobození“ od kapitalistického Západu. Němečtí „katedroví socialisté,“ tolik obdivovaní v ostatních zemích, byli katalyzátorem pro dvě světové války. Již na přelomu století byla většina Němců radikálními podporovateli socialismu a agresivního nacionalismu. Již tehdy byli pevně oddaní principům nacismu. Chyběl pouze nový název, který by označil jejich doktrínu.

Když sovětská politika vyhlazování všech disidentů a bezohledného násilí otevřela stavidla masovému vraždění, ze kterého stále někteří Němci měli špatné svědomí, tak již nic nestálo v cestě postupu nacismu. Nacisté rychle přijali sovětské metody. Z Ruska dovezli: systém vlády jedné strany a její průnik do veškerých životních aktivit; prominentní postavení tajné policie; koncentrační tábory; mimosoudní popravy a uvězňování oponentů; vyhlazování rodin podezřelých a exulantů; metody propagandy; organizaci přidružených stran v zahraničí a jejich využití pro destabilizaci tamních vlád, špionáž a sabotáž; využití diplomatických a konzulárních služeb pro rozdmýchávání nepokojů a mnoho dalších věcí. Nacisté byli pilnými žáky Lenina, Trockého a Stalina.

Hitler nebyl zakladatelem nacismu. Byl jeho produktem. Stejně jako jeho společníci byl jen obyčejným gangsterem. Byl nevzdělaný a líný. Propadl i na nižších stupních střední školy. Nikdy neměl poctivé zaměstnání. Jeho vojenská kariéra za první světové války byla spíše průměrná. Byl maniakem posedlým megalomanií. Učení profesoři ovšem podpořili jeho sebevědomí. Werner Sombart, který se dříve vychloubal tím, že zasvětí svůj život boji za Marxovy ideje,[1] Sombart, kterého Americká Ekonomická asociace zvolila čestným členem, a mnoho neněmeckých universit mu udělilo čestné tituly, prohlásil, že Führertum je zjevením, a že Führer dostává pokyny přímo od Boha, nejvyššího Führera vesmíru.[2]

Nacistický plán byl komplexnější a tudíž destruktivnější než plán marxistů. Jeho cílem bylo zrušit laissez-faire a zavést státní plánování nejen v produkci materiálních statků, ale i v produkci lidí samotných. Führer nebyl pouze vrchním ředitelem veškerého průmyslu, byl i vrchním ředitelem chovné stanice, která měla odchovat kvalitnější lidi a eliminovat podřadné kusy. Grandiózní plán eugeniky měl být uskutečněn podle „vědeckých“ principů.

Marně obhájci eugeniky protestují, že neměli na mysli to, co nacisté provedli. Cílem eugeniky je kontrola nad lidskou reprodukcí s použitím policejní síly. Jejím návrhem je, aby byly stejné metody, které jsou využívané u chovných domácích zvířat, použity i na lidi. To je přesně to, oč se nacisté pokoušeli. Jedinou námitkou, kterou proti nim konzistentní eugenik může mít, je, že jeho plán se liší od plánu nacistických učenců, protože by chtěl odchovat jiný typ člověka, než nacisté. Stejně jako každý propagátor ekonomického plánování má za cíl uskutečnění pouze svého vlastního plánu, tak i obhájci eugenického plánování mají na mysli jen svůj vlastní plán, ve kterém sami figurují jako vrchní chovatelé lidského rodu.

Eugenici říkají, že by chtěli eliminovat kriminální individua. Ovšem označení člověka za kriminálníka se může lišit podle společenských a politických ideologií. Jan Hus, Giordano Bruno a Galileo Galilei byli kriminálníky z pohledu zákonů, které jejich soudci aplikovali. Když Stalin vyloupil z Ruské banky několik milionů rublů, tak spáchal zločin. Dnes je v Rusku zločinem kritizovat cokoliv, co Stalin kdy udělal. V nacistickém Německu byl kriminálním činem sexuální styk mezi „árijcem“ a příslušníkem „podřadné“ rasy. Koho by eugenici eliminovali, Bruta nebo Caesara? Oba porušili zákony své země. Kdyby v osmnáctém století eugenici zamezili notorickým alkoholikům mít děti, tak by se nenarodil Beethoven.

Musíme znovu zdůraznit, že neexistuje žádné vědecké "mělo by". Které lidské vlastnosti jsou žádoucí a které nežádoucí, to je věc osobních hodnotových soudů, jenž se nedají vědecky potvrdit nebo vyvrátit. Eugenikové klamou sami sebe, když předpokládají, že budou schopni určit, které kvality by v lidském rodu měly převládnout. Jsou příliš hloupí, aby vzali v úvahu možnost, že jiní lidé by mohli vybírat podle svých vlastních hodnotových soudů.[3] V očích nacistického masového vraha je „plavovlasá bestie“ tím nejdokonalejším zástupcem lidského rodu.

Masové vraždění v nacistických táborech bylo příliš strašlivé, než aby šlo adekvátně popsat slovy. Ovšem bylo logickým důsledkem konzistentní aplikace doktrín a politik vydávajících se za aplikovanou vědu a podporovaných některými lidmi, kteří v oblasti přírodních věd projevovali nadání a technickou zručnost v laboratorním výzkumu.

Poznámky:

1) Sombart, Das Lebenswerk von Karl Marx, Jena 1909, str. 3.

2) Sombart, A New Social Philosophy, překlad K. F. Geiser, Princeton University Press 1937, str. 194.

3) Srov. Zničující kritiku eugeniky od H. S. Jenningse, The Biological Basis of Human Nature, New York 1930, str. 223-52.