Epilog socialismu 10

Mises.cz: 22. dubna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Poučení ze sovětské zkušenosti

Mnoho lidí po celém světě tvrdí, že sovětský „experiment“ poskytl rozhodující důkaz ve prospěch socialismu a vyvrátil hlavní námitky, které proti němu byly vzneseny. Fakta údajně mluví sama za sebe. Již není nutné věnovat pozornost aprioristickým úvahám akademických ekonomů, kteří kritizovali socialistické plánování. Klíčový experiment odhalil jejich omyl.

Nejprve je nutné pochopit, že v oblasti záměrného lidského jednání a společenských vztahů není možné provést žádný experiment a žádný experiment také proveden nebyl. Experimentální metoda, které přírodní vědy vděčí za své výsledky, je neaplikovatelná ve společenských vědách. Přírodní vědy mohou v laboratoři pozorovat výsledky změny pouze jediného prvku, zatímco ostatní prvky zůstávají konstantní. Jejich experimentální pozorování se vztahují ve smyslu zkušenosti k určitým izolovatelným prvkům. To, co přírodní vědy nazývají fakty, jsou kauzální vztahy objevené při takových experimentech. Jejich teorie a hypotézy musí být v souladu s těmito fakty.

Zkušenost, kterou se zabývá věda o lidském jednání, je v zásadě odlišná. Je to historická zkušenost s komplexním jevem, který byl způsoben množstvím měnících se prvků. Sociální vědy nikdy nejsou v pozici, že by dokázaly kontrolovat podmínky těchto změn a izolovat jednu od druhé způsobem, kterým může postupovat experimentátor při přípravě svých experimentů. Nikdy nemají tu výhodu, že mohou pozorovat důsledky změny pouze jednoho prvku za jinak stejných podmínek. Nikdy nezískají fakta ve smyslu, v němž přírodní vědci používají tento termín. Každý fakt a každá zkušenost, kterou se společenské vědy zabývají, je otevřen několika rozdílným interpretacím. Historické zkušenosti nikdy nemohou vyvrátit teoretická tvrzení ve stejném smyslu, v němž ho může vyvrátit experiment.

Historické zkušenosti nikdy nemluví samy za sebe. Musí být interpretovány z hlediska teorií, které jsou konstruovány bez pomoci experimentálních pozorování. Na tomto místě nepotřebujeme epistemologicky analyzovat logické a filosofické problémy, které to implikuje. Postačí říci, že nikdo – ani vědec, ani laik – při zacházení s historickou zkušeností nikdy nepostupoval jinak. Každá debata o významu a smyslu historických dat sklouzává v debatu o abstraktních obecných principech, které logicky předcházejí datům, jenž mají být vysvětlena a interpretována. Odkaz na historické zkušenosti nikdy nevyřeší jakýkoliv problém a nezodpoví žádnou otázku. Tytéž historické události a tatáž statistická čísla mohou být vydávána za potvrzení naprosto protichůdných teorií.

Pokud by nás historie mohla něčemu naučit, pak by to bylo to, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je nezbytným předpokladem veškerého materiálního blahobytu. Všechny civilizace byly až dodnes založeny na instituci soukromého vlastnictví. Pouze ty národy, které začaly respektovat soukromé vlastnictví, se pozdvihly nad bídné přežívání a vyprodukovaly vědu, umění a literaturu. Neexistuje žádný příklad, který by ukázal, že by nějaký jiný společenský systém mohl poskytnout lidstvu tyto civilizační výdobytky. Nicméně jen málo lidí toto bude pokládat za dostatečné a nesporné vyvrácení socialistického programu.

Naopak se najde jistě mnoho lidí, kteří budou argumentovat z druhého konce. Často se tvrdí, že systém soukromého vlastnictví je přežitý přesně z toho důvodu, že to byl systém, který lidé aplikovali v minulosti. Jakkoliv přínosný mohl být takový společenský systém v minulosti, tak totéž nemusí platit pro budoucnost. Nový věk si vyžaduje nový model společenské organizace. Lidstvo dosáhlo dospělosti a je nesprávné držet se principů, které platily v dřívějších fázích vývoje. To je jistě nejradikálnější zavržení experimentalismu. Experimentální metoda může tvrdit: protože A vedlo v minulosti k výsledku B, tak k němu povede stejně i v budoucnosti. Nelze tvrdit: protože A vedlo v minulosti k výsledku B, tak to dokazuje, že k němu již nikdy nedojde.

Navzdory faktu, že lidstvo nemělo žádnou zkušenost se socialistickým způsobem výroby aplikovaným na průmyslovou společnost, socialističtí spisovatelé vykonstruovali různé plány socialistických systémů založené na aprioristickém uvažování. Jakmile si ovšem někdo troufl tyto projekty analyzovat a prozkoumat jejich proveditelnost a jejich možný dopad na blahobyt lidstva, tak socialisté vehementně protestují. Tyto analýzy, říkají, jsou jen marnou aprioristickou spekulací. Nemohou vyvrátit správnost našich tvrzení a vhodnost našich plánů. Nejsou experimentální. Člověk musí socialismus vyzkoušet a výsledky poté promluví samy za sebe.

To, co socialisté žádají, je absurdní. Dovedeno do důsledků jejich ideje implikují, že člověk nemá možnost odmítnout žádný plán, jakkoliv nesmyslný, vnitřně rozporný a neproveditelný, který sociální reformátoři navrhnou. Podle jejich názoru jedinou přípustnou metodou pro odmítnutí takového – nezbytně abstraktního a aprioristického – plánu je ho vyzkoušet přeorganizováním celé společnosti. Jakmile někdo přijde s plánem, o kterém bude tvrdit, že přinese lepší společenský řád, tak všechny národy ho musí vyzkoušet a počkat si, co se stane.

Ani ti nejtvrdohlavější socialisté nemohou popřít, že existuje mnoho různých plánů na vybudování budoucí utopie, které jsou navzájem nekompatibilní. Existuje sovětský vzor celkové socializace a byrokratického řízení. Existuje německý vzor Zwangswirtschaft, ke kterému míří Anglosaské země. Existuje cechovní socialismus, který je pod názvem korporativismus stále populární v katolických zemích. Každá z těchto možností má mnoho různých variant. Podporovatelé většiny z těchto konkurenčních plánů tvrdí, že dobré výsledky lze čekat jen tehdy, pokud je přijmou všechny národy. Popírají, že socialismus, uskutečněný jen v jedné zemi, může přinést všechny blahodárné důsledky, které jsou mu připisovány. Marxisté prohlašují, že rajská zahrada komunismu se objeví pouze ve „vyšším stádiu,“ poté, co si pracující třída projde „skrze dlouhé boje, skrze celý historický proces, který přemění nejen vnější okolnosti, ale i člověka samotného.“[1] Jinými slovy, měli bychom zavést socialismus a pak tiše čekat velmi dlouhou dobu, než se dostaví slíbené požitky. Žádné nepříznivé zkušenosti v přechodném období, jakkoliv může být toto období dlouhé, nemohou vyvrátit tvrzení, že socialismus je tím nejlepším představitelným způsobem společenské organizace. Blahoslaveni budiž ti, kdo uvěřili, aniž by viděli.

Ale který z mnoha socialistických plánů, jenž jsou navzájem v rozporu, bychom měli přijmout? Každá socialistická sekta vášnivě prohlašuje, že jen její značka je tím opravdovým socialismem a ostatní sekty předkládají padělky a zcela zhoubná opatření. Ve vzájemných bojích se různé socialistické frakce uchylují ke stejným metodám abstraktního uvažování, které stigmatizují jako prázdný apriorismus, kdykoliv jsou aplikovány proti správnosti jejich vlastních tvrzení a uskutečnitelnosti jejich vlastních plánů. Nemáme samozřejmě k dispozici jinou metodu. Omyly vytvořené systémem abstraktních úvah – jako je socialismus – nelze vyvrátit jinak než abstraktními úvahami.

Základní námitka, vznesená proti uskutečnitelnosti socialismu, se týká nemožnosti ekonomické kalkulace. Bylo nezvratně prokázáno, že socialistické společenství nemá možnost provádět ekonomickou kalkulaci. Kde nejsou tržní ceny výrobních faktorů, protože se tyto nedají ani prodat, ani koupit, je nemožné používat kalkulaci při plánování budoucích činností a vyhodnocování výsledků minulých činností. Socialistické vedení by zkrátka nemělo možnost zjistit, jestli ve svých plánech používá těch nejvhodnějších prostředků k dosažení svých cílů. Naslepo by tápalo, jak tomu i mnohde je. Bezúčelně by plýtvalo vzácnými výrobními faktory, jak materiálními, tak lidskými. Nevyhnutelnými důsledky by byly chaos a chudoba.

Dřívější socialisté byli příliš zaslepení, aby si všimnuli tohoto klíčového bodu. Ani dřívější ekonomové si neuvědomovali jeho plnou důležitost. Když jsem v roce 1920 vydal článek o nemožnosti ekonomické kalkulace v socialismu, socialističtí apologeti se teprve vydali hledat metodu kalkulace, která by se dala v socialismu použít. Marnost plánů, které vyprodukovali, lze snadno ukázat. Ti z komunistů, kteří se nemusí obávat sovětských popravčích, jako například Trocký, klidně přiznali, že ekonomické účetnictví je nemyslitelné bez tržních vztahů.[2] Intelektuální bankrot socialistické doktríny již nelze dále zastírat. Navzdory své bezprecedentní popularitě je socialismus vyřízený. Žádný ekonom, hodný toho jména, již nemůže tvrdit, že by byl uskutečnitelný. Člověk, který se dnes hlásí k socialistické myšlence, tím dokazuje svou naprostou neznalost základní ekonomické problematiky. Socialistická tvrzení jsou stejně marná, jako tvrzení astrologů a šarlatánů.

Co se týče ekonomické kalkulace, není ruský „experiment“ k žádnému užitku. Sověti stále fungují ve světě, jehož větší část se drží tržní ekonomiky. Své kalkulace a rozhodování zakládají na cenách, které vznikly v zahraničí. Bez pomoci těchto cen by jejich hospodaření bylo bezcílné a chaotické. Pouze natolik, nakolik používají tento zahraniční cenový systém, jsou schopni kalkulovat, vést účetnictví a připravovat své plány. V tomto ohledu může člověk souhlasit s tvrzením mnoha socialistických a komunistických autorů, že socialismus v jedné nebo v několika málo zemích ještě není skutečným socialismem. Samozřejmě tito autoři přikládají takovým tvrzením naprosto jiný význam. Snaží se říci, že plné požehnání socialismu nastane teprve tehdy, až se celý svět změní v jednu velkou socialistickou komunitu. Ti, kteří znají ekonomii, oproti tomu vědí, že socialismus by vedl k naprostému chaosu právě tehdy, kdyby byl uskutečněn po celém světě.

Druhá hlavní výhrada vznesená proti socialismu zní, že se jedná o méně efektivní systém produkce, než je kapitalismus, a že v něm poklesne produktivita práce. To má ten důsledek, že v socialistickém společenství bude nižší životní standard lidí ve srovnání s podmínkami převládajícími za kapitalismu. Není pochyb o tom, že sovětský experiment tuto námitku nevyvrátil. Jedním z mála jistých faktů, na kterém se ohledně sovětského režimu shodnou všichni lidé, je, že životní standard ruských lidí je daleko nižší než životní standard v zemi, která je dosud pokládána za přední výspu kapitalismu, tedy Spojených státech amerických. Pokud bychom měli brát sovětský režim jako experiment, tak jeho závěr by zněl, že se jasně prokázala nadřazenost kapitalismu a podřadnost socialismu.

Je pravdou, že obhájci socialismu budou interpretovat nízký ruský životní standard jiným způsobem. Podle nich to není výsledek socialismu, ale jiných vlivů působících socialismu navzdory. Budou se odkazovat na chudobu předsocialistického carského Ruska, ničivý účinek válek, údajnou nepřátelskost kapitalistických zemí, údajné sabotáže zbytků ruské aristokracie, buržoazie a kulaků a tak dále. Nemusíme nijak detailně zkoumat tyto věci. My totiž netvrdíme, že by historická zkušenost mohla potvrdit nebo vyvrátit teoretické tvrzení stejným způsobem, jakým může dobře postavený experiment falsifikovat tvrzení týkající se přírodních jevů. Nejsou to kritikové socialismu, ale jeho fanatičtí obhájci, kdo tvrdí, že sovětský „experiment“ něco prokázal o důsledcích socialismu. Ve skutečnosti je zjevná a nesporná fakta z ruské zkušenosti tlačí k nepřijatelným trikům a chybným sylogismům.

Pro účely argumentace předpokládejme, že by jejich interpretace byla pravdivá. I pak by bylo absurdní tvrdit, že sovětský experiment je důkazem nadřazenosti socialismu. Vše, co by se dalo říci, je: fakt, že v Rusku je nižší životní úroveň, neposkytuje rozhodující důkaz o tom, že by byl socialismus horší než kapitalismus.

Srovnání s experimentem v přírodních vědách by tento bod mohlo vyjasnit. Biolog si přeje otestovat nově vyvinutou potravinovou směs. Krmí s ní množství laboratorních myší. Všechny myši ubývají na váze a na nakonec pojdou. Ovšem experimentátor věří, že jejich úpadek a smrt nezpůsobila jeho nová potrava, ale náhodná infekce zanesená do myšího výběhu. Bylo by ovšem absurdní, kdyby prohlašoval, že experiment poskytl důkaz o vysoké výživové hodnotě jeho potravinové směsi, protože nepříznivý výsledek lze připsat náhodným okolnostem, nikoliv kauzální spojitosti s testovanou směsí. To nejlepší, co by mohl říci, je, že výsledek experimentu není přesvědčivý, a že neposkytuje důkaz proti nutriční hodnotě testovaného jídla. Věci pořád stojí tak, jako by se žádný experiment vůbec neodehrál.

I kdyby byl v Rusku životní standard o mnoho vyšší, stále by to nebyl rozhodující důkaz o nadřazenosti socialismu. Lze vznést námitku, že fakt nižšího životního standardu v Rusku než na kapitalistickém západě není rozhodujícím důkazem o podřadnosti socialismu. Je ovšem idiocií prohlašovat, že ruská zkušenost prokázala nadřazenost centrálního plánování výroby.

Ani fakt, že ruské armády, poté, co utrpěly mnoho porážek, nakonec – s výzbrojí vyrobenou v amerických továrnách a darovanou americkými daňovými poplatníky – přispěly k dobytí Německa, nedokazuje nadřazenost komunismu. Když britské síly utrpěly první porážky v Severní Africe, tak profesor Harold Laski, nejradikálnější obhájce socialismu, rychle vyhlašoval konečné selhání kapitalismu. Nebyl dostatečně konzistentní, aby interpretoval německé dobytí Ukrajiny jako konečné selhání ruského komunismu. Ani neodvolal své zavržení britského systému, když jeho země vyšla z války jako vítěz. Pokud by měly být vojenské události důkazem pozitivních vlastností jakéhokoliv společenského systému, tak poměr ztrát a zisků svědčí spíše ve prospěch Američanů, než Rusů.

Nic, k čemu v Rusku došlo od roku 1917, není v rozporu s tím, co tvrdili kritikové socialismu a komunismu. I kdybychom své soudy zakládali výlučně na svědectví komunistů a jejich přívrženců, není v ruských podmínkách žádný aspekt, který by svědčil ve prospěch sovětského společenského a politického systému. Veškerá technologická vylepšení posledních desetiletí mají svůj původ v kapitalistických zemích. Je pravdou, že Rusové okopírovali některé tyto inovace. To ovšem dělají i ostatní východní země.

Někteří komunisté se nás snaží přesvědčit o tom, že bezohledné potlačování disidentu a radikální zrušení svobody myšlení a svobody projevu, nejsou inherentními vlastnostmi systému státní kontroly výroby. Jsou to údajně pouze náhodné fenomény, charakteristické pro zemi, která nikdy nepoznala svobodu projevu a svobodu svědomí. Ovšem tito apologeti despocie nedokáží vysvětlit, jak by se lidská práva dala zachovat v systému státní všemohoucnosti.

Svoboda projevu a svoboda svědomí jsou přetvářkou v zemi, kde autority mohou odeslat kohokoliv, kdo se jim nelíbí, do pouštní nebo arktické pustiny a doživotně ho připoutat k těžké práci. Autokrat vždy dokáže ospravedlnit takové svévolné činy předstíráním, že mu jde jen o veřejné blaho a ekonomickou vhodnost. On sám je nejvyšším soudcem, který rozhoduje všechny záležitosti týkající se provedení plánu. Svoboda tisku je iluzí tam, kde vláda vlastní a provozuje všechny papírny, všechny tiskárny a všechna nakladatelství. Ona jediná v konečné instanci rozhoduje o tom, co se bude tisknout a co ne. Právo na shromažďování je marnou frází, když vláda vlastní veškeré prostory, kde by se takové shromáždění dalo uspořádat, a ona jediná rozhoduje, pro jaké účely tyto prostory budou využity. Tak je tomu i s ostatními svobodami. V jednom ze svých světlých okamžiků Trocký – samozřejmě Trocký pronásledovaný exulant, nikoliv Trocký nemilosrdný velitel Rudé armády – spatřil věci realisticky a prohlásil: „V zemi, kde je jediným zaměstnavatelem stát, opozice znamená pomalou smrt hladem. Starý princip: kdo nepracuje, ať nejí, byl nahrazen novým principem: kdo neposlouchá stát, ať nejí.“[3] Tento výrok by mohl celou debatu uzavřít.

To, co nám ruský experiment ukazuje, je velmi nízká životní úroveň mas a neomezená diktatura. Apologeti komunismu mají sklon vysvětlovat tato nepříjemná fakta jako pouhé náhody. Není to ovoce komunismu, ale vyskytlo se to navzdory komunismu. I kdyby člověk přijal jejich argumenty, stále by bylo nesmyslem tvrdit, že sovětský „experiment“ dokázal něco ve prospěch komunismu a socialismu.

Poznámky:

1) Srov. Marx, Der Bürgerkrieg in Frankreich, ed. Pfemfertem, Berlín 1919, str. 54.

2) Srov. Hayek, Individualism and the Social Order, Chicago University Press 1948, str. 89-91.

3) Citováno v Hayek, The Road to Serfdom, 1944, kapitola IX.