Epilog socialismu VI - Hereze Trockého

Mises.cz: 25. března 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Doktrína ruských bolševiků, italských fašistů a německých nacistů tiše předpokládá, že nikdy nenastane rozkol ohledně otázky, kdo by měl být diktátorem. Mystické síly, řídící chod dějinných událostí, vždy vyberou onoho neomylného vůdce. Všichni poctiví lidé jsou povinni podrobit se nevyzpytatelnému rozhodnutí dějin a ohnout kolena před trůnem osudem vyvoleného muže. Ti, kteří se nepodrobí, jsou heretikové a ničemové, co musí být „zlikvidováni.“

V realitě diktátorskou moc získává ten kandidát, který uspěje při eliminaci všech svých rivalů a jejich pomocníků. Diktátor dláždí svou cestu k nejvyšší moci pobíjením všech konkurentů, a jakmile ji dosáhne, tak si jí udržuje pobíjením těch, kteří by jeho pozici mohli ohrozit. Dějiny všech orientálních despocií se odehrávají podle tohoto scénáře, stejně jako dějiny moderních diktatur.

Když Lenin zemřel v roce 1924, Stalin vyhostil svého nejnebezpečnějšího rivala, Trockého. Trocký uprchl, trávil mnoho let v různých zemích v Evropě, Asii a Americe, aby byl nakonec zavražděn v Mexiko City. Stalin zůstal absolutním vládcem Ruska.

Trocký byl intelektuálem ortodoxně marxistického typu. Jako takový se snažil prezentovat svůj osobní spor se Stalinem jako konflikt principů. Snažil se vybudovat vlastní doktrínu, která by se odlišovala od Stalinovy doktríny. Označoval Stalinovy politiky jako odchylky od posvátného odkazu Marxe a Lenina. Stalin odpovídal stejným způsobem. Ve skutečnosti tento konflikt byl rivalitou dvou mužů, nikoliv konfliktem protikladných idejí a principů. Existovaly určité nepodstatné rozdíly, co se týče taktických metod, ale ve všem podstatném byli Stalin a Trocký naprosto ve shodě.

Trocký žil před rokem 1917 v několika cizích zemích a znal do určité míry jejich jazyky. Proto se vydával za odborníka na mezinárodní záležitosti. Ve skutečnosti o západní civilizaci, jejích politických ideách a hospodářských podmínkách, věděl jen málo. Jako potulný exulant se pohyboval prakticky výlučně v kruzích podobných radikálních revolucionářů. Jedinými cizinci, se kterými se stýkal v kavárnách a klubech střední a západní Evropy, byli marxističtí radikální doktrináři, které jejich předsudky odřízly od reality. Jeho hlavní četbou byly marxistické knihy a periodika. Jinou „buržoazní“ literaturou pohrdal. Naprosto nebyl schopen podívat se na události z jiného úhlu pohledu, než marxistického. Stejně jako Marx interpretoval každou stávku a každé malé vzbouření jako znamení nastávající celosvětové revoluce.

Stalin je nevzdělaný Gruzínec bez nejmenší znalosti jakéhokoliv západního jazyka. Nezná ani Evropu, ani Ameriku. I jeho výkony jakožto marxistického autora jsou pochybné. Ovšem byl to přesně ten fakt, že ačkoliv komunista, tak nebyl indoktrinován marxistickými dogmaty, co mu umožnilo triumfovat nad Trockým. Stalin se nenechal ohlupovat nepodloženými principy dialektického materialismu a tváří v tvář problému nehledal radu ve spisech Marxe a Engelse. Věřil svému vlastnímu rozumu. Byl dost soudný, aby si připustil fakt, že politika celosvětové revoluce, která byla zavedena Leninem a Trockým v roce 1917, zcela selhala mimo hranice Ruska.

V Německu byli komunisté, vedení Karlem Liebknechtem a Rosou Luxemburgovou, rozdrceni oddíly pravidelné armády a nacionalistickými dobrovolníky v krvavé bitvě vybojované v lednu 1919 v ulicích Berlína. Komunistický převrat v Mnichově na jaře 1919 a Höltzova vzpoura v březnu 1921 také skončily neslavně. V Maďarsku byli komunisté poraženi v roce 1919 Horthym a Gömbösem a rumunskou armádou. V Rakousku různá komunistická spiknutí selhávala v letech 1918 a 1919. Násilné povstání v červenci 1927 bylo snadno potlačeno vídeňskou policií. V Itálii v roce 1920 skončila okupace továren naprostým debaklem. Ve Francii a Švýcarsku se komunistická propaganda zdála velmi silná po uzavření příměří v roce 1918, ovšem velmi brzy se vytratila. Generální stávka ve Velké Británii v roce 1926 nepřinesla žádný výsledek.

Trocký byl zaslepen svou ortodoxií a odmítal si připustit, že by marxistické metody selhaly. Stalin si to oproti tomu uvědomoval velmi dobře. Neopustil myšlenku zažehnutí revoluce v cizích zemích a dobytí celého světa, ale přišel na to, že bude nezbytné agresi o několik let odložit a přijít s novými metodami jejího provedení. Trocký se mýlil, když obviňoval Stalina, že udusil komunistické hnutí mimo Rusko. Stalin se ve skutečnosti jen uchýlil k jiným prostředkům pro dosažení cílů, které mají společné všichni marxisté.

Jako energický marxistický dogmatik se Stalin jistě nemohl rovnat Trockému. Ovšem svého rivala vysoce převyšoval jako politik. Bolševismus vděčí za svůj úspěch na celosvětové scéně Stalinovi, nikoliv Trockému.

V oblasti vnitřní politiky se Trocký uchýlil k dobře známým tradičním trikům, které marxisté vždy používají, když kritizují socialistické politiky jiných stran. Cokoliv Stalin udělal, nebylo skutečným socialismem a komunismem, ale obludným překroucením vznešených principů Marxe a Lenina. Všechny katastrofální vlastnosti veřejného plánování produkce a distribuce, které se objevily v Rusku, byly dle interpretace Trockého výsledkem Stalinových vlastních politik. Nebyly to nevyhnutelné důsledky komunistických metod. Byly to fenomény stalinismu, nikoliv komunismu. Bylo výlučně Stalinovou chybou, že vznikla absolutistická a nikomu neodpovědná byrokracie, že si třída privilegovaných oligarchů užívala v luxusu, zatímco masy žily na pokraji hladu, že režim zlikvidoval starou gardu revolucionářů a odsoudil miliony k otrocké práci v koncentračních táborech, že se tajná policie stala všemocnou nekontrolovatelnou silou, že odbory naopak veškerou moc ztratily, a že masy ztratily všechny práva a svobody. Stalin se neukázal jako zastánce rovnostářské beztřídní společnosti, ale naopak jako průkopník návratu těch nejhorších metod třídní nadvlády a třídního vykořisťování. Nová vládnoucí třída, stranická nomenklatura, bezohledně utlačuje a vykořisťuje velkou většinu pracujícího proletariátu.

Trocký nedokázal vysvětlit, jak by toto všechno mohl dosáhnout jediný člověk a několik jeho patolízalů. Kde byly „materiální výrobní síly,“ ty deus ex machina marxistického historického materialismu, které – „nezávisle na vůli jednotlivců“ – určují běh lidských událostí „s nevyhnutelností přírodního zákona“? Jak se mohlo stát, že se jediný člověk ocitl v pozici, odkud mohl změnit „právní a politickou nadstavbu“, která je nevyhnutelně dána ekonomickou strukturou společnosti? Ani Trocký nemohl popřít, že v Rusku již neexistuje žádné soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Ve Stalinově říši je výroba i distribuce zcela kontrolovaná státem. Jedno ze základních dogmat marxismu je, že politická a filosofická nadstavba, která vznikne nad takto zorganizovaným ekonomickým systémem, bude závanem pozemského ráje. V marxistickém systému není místo pro obvinění jednotlivců za degenerativní proces, který by mohl zvrátit požehnání veřejného vlastnictví výrobních prostředků ve zlo. Konzistentní marxismus – pokud by konzistence byla s marxismem kompatibilní – by musel připustit, že Stalinův politický systém je nutnou nadstavbou jeho hospodářského systému.

Ve všech zásadních programových bodech byl Trocký se Stalinem v naprosté shodě. Trocký obhajoval industrializaci Ruska. To bylo cílem Stalinova pětiletého plánu. Trocký obhajoval kolektivizaci venkova. Stalin založil kolchozy a zlikvidoval kulaky. Trocký navrhoval postavit velkou armádu. Stalin vybudoval takovou armádu. Ani Trocký, dokud byl u moci, nebyl přítelem demokracie. Naopak fanaticky podporoval diktátorský útlak proti všem „sabotérům.“ Je pravdou, že neočekával, že on sám, Trocký, autor marxistických pojednání a veterán slavné říjnové revoluce, bude odhalen jako ten nejzákeřnější ze všech sabotérů. Jako všichni obhájci diktatury předpokládal, že on sám, nebo některý jeho blízký přítel, bude diktátorem.

Trocký byl kritikem byrokratismu. Ovšem sám nenavrhl žádnou jinou metodu, jak řídit záležitosti socialistického systému. Neexistuje totiž jiná alternativa soukromému podnikání založenému na zisku, než je byrokratické řízení. [1]

Pravdou je, že Trockému na Stalinovi vadila jen jediná věc: že Stalin je diktátorem a Trocký jím není. Ve svém sporu měli pravdu oba. Stalin měl pravdu v tom, že jeho režim je ztělesněním socialistických principů. Trocký měl pravdu v tvrzení, že Stalinův režim učinil z Ruska peklo.

Trockismus nezmizel docela s Trockého smrtí. Boulangerismus ve Francii také přežil nějakou dobu po smrti generála Boulangera. Ve Španělsku stále existují Karlisté, ačkoliv rod Dona Carlose vymřel. Taková posmrtná hnutí jsou pochopitelně odsouzena k neúspěchu.

Ve všech zemích ovšem existují lidé, kteří, ačkoliv jsou fanatickými stoupenci státního plánování a veřejného vlastnictví výrobních prostředků, se zděsí, když jsou konfrontováni se skutečnou tváří komunismu. Tito lidé jsou zklamáni. Snili o rajské zahradě, snadném životě plném bohatství, požitků, volnosti a možností si užívat. Nedokáží si uvědomit rozpornost ve svém obraze komunistické společnosti. Nekriticky spolykali bláznivé fantazie Charlese Fouriera a absurdity Veblena. Pevně věří Engelsovu tvrzení, že socialismus bude zemí neomezené svobody. Ze všeho, co nemají rádi, obviňují kapitalismus a doufají, že socialismus je zbaví všeho zlého. Svá vlastní selhání a frustrace připisují nespravedlnostem „šíleného“ konkurenčního systému a od socialismu očekávají, že v něm budou mít výsadní pozici a vysoký příjem, který jim po právu patří. Jsou popelkami, které touží po princi – zachránci, co rozpozná jejich zásluhy a ctnosti. Pohrdání kapitalismem a velebení komunismu je jejich útěchou. Pomáhá jim zamaskovat před sebou svou vlastní nedostatečnost a obvinit „systém“ za své vlastní chyby.

Při obhajobě diktatury takoví lidé vždy obhajují diktaturu svojí vlastní kliky. Když volají po státním plánování, tak mají na mysli vždy svůj vlastní plán, nikoliv plány druhých. Nikdy nepřiznají, že socialistický nebo komunistický režim je tím pravým a skutečným komunismem a socialismem, pokud v tomto režimu nebudou oni sami mít prominentní pozici a vysoký příjem. Pro ně je základní vlastností skutečného komunismu to, že všechny záležitosti jsou prováděny přesně podle jejich vůle a všichni, kdo s nimi nesouhlasí, jsou přinuceni se podrobit.

Faktem je, že většina našich současníků podlehla idejím socialismu a komunismu. To ovšem neznamená, že jsou jednotní ve svých návrzích jak socializovat výrobní prostředky a kdo a jak by měl provádět veřejnou kontrolu výroby a distribuce. Právě naopak. Každá socialistická skupina fanaticky odporuje plánům jiných socialistických skupin. Různé socialistické sekty mezi sebou bojují s tou největší zarputilostí.

Pokud by byly případ Trockého a analogický případ Gregora Strassera v nacistickém Německu pouze izolovanými náhodnými událostmi, tak by nestálo za to se jimi zabývat. Ovšem nejsou náhodné. Jsou typické. Jejich studium pomáhá odhalit psychologické příčiny jak popularity socialismu, tak jeho neproveditelnosti.

Poznámka:

1) Srov. Mises, Byrokracie.