Epilog socialismu VII - Osvobození démonů

Mises.cz: 01. dubna 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Dějiny lidstva jsou dějinami idejí. Jsou to ideje, teorie a doktríny, čím se řídí lidské jednání, podle čeho si lidé volí své cíle a prostředky k jejich dosažení. Senzační události, které probudí emoce a upoutají zájem povrchního pozorovatele, jsou pouze vyvrcholením ideologických změn. V lidských záležitostech nedochází k náhlým a všepohlcujícím přeměnám. To, co nazýváme „převratnou dějinnou událostí“, nastává tehdy, když se na scéně objeví ty síly, které již dlouho před tím působily za scénou. Nové ideologie, které již před dlouhou dobou nahradily staré, trhnou oponou a i ti nejpomalejší lidé si uvědomí změny, kterých si před tím nevšimli.

V tomto smyslu bylo bodem obratu Leninovo uchopení moci v listopadu 1917. Význam této události byl ovšem docela jiný, než jaký mu připisují komunisté.

Sovětské vítězství mělo ve vývoji směrem k socialismu pouze menší význam. V tomto ohledu měly větší důsledky pro-socialistické politiky průmyslových zemí střední a západní Evropy. Bismarckovo sociální pojištění dodalo pohybu směrem k socialismu daleko větší hybnost, než znárodnění zaostalých ruských továren. Pruský systém Národní železnice poskytl jeden z mála příkladů vládou řízeného podniku, co se po nějaký čas dokázal vyhnout zjevným finančním ztrátám. Britové již před rokem 1914 přejali podstatnou část německého systému sociálního zabezpečení. Ve všech průmyslových zemích se vlády pustily do intervencionistických politik, které nakonec musely vyústit v socialismus. Během války většina zemí zavedla to, co by se dalo nazvat válečným socialismem. Hindenburgův program, který se samozřejmě plně neuskutečnil z důvodu porážky Německa, nebyl o nic méně radikální a byl mnohem lépe promyšlený, než slavné ruské pětileté plány.

Pro socialisty v západních průmyslových zemích nemohou být ruské metody k velkému užitku. V těchto zemích je nevyhnutelná produkce průmyslových výrobků pro export. Nemohou přejmout ruský systém ekonomické autarkie. Rusko nikdy nevyváželo průmyslovou produkci v množstvích, která by stála za řeč. Pod sovětským systémem se stáhlo i ze světového trhu zemědělských plodin a surovin. Dokonce ani fanatičtí socialisté nemohou tvrdit, že západní země by se mohly zařídit podle ruského příkladu. Je očividné, že bolševiky oslavované technologické výdobytky jsou pouhou imitací toho, čeho je dosahováno na západě. Lenin ve svém sloganu definoval komunismus jako: „sověty plus elektrifikace.“ Ovšem elektrifikace není původem z Ruska a západní národy překonaly Rusko v oblasti elektrifikace neméně, než ho překonaly v ostatních průmyslových odvětvích.

Skutečný význam Leninovy revoluce spočívá v tom, že prosadila princip neomezeného násilí a útlaku. Byla negací všech politických ideálů, které se po staletí pomalu prosazovaly v evoluci západní civilizace.

Stát a vláda jsou aparátem násilného donucení a útlaku. Existence takového aparátu je nevyhnutelná, má-li být protispolečenským jednotlivcům a bandám zabráněno narušovat společenskou spolupráci. Z potlačení protispolečenských aktivit má prospěch celá společnost a drtivá většina jejích členů. Ovšem násilí a útlak nejsou proto o nic menším zlem a pokřivují charaktery těch, kteří jsou pověřeni jejich aplikací. Je nezbytné omezit pravomoci držitelů úřadů, nebo se z nich stanou absolutní despotové. Společnost nemůže existovat bez aparátu násilného donucení, ale nemůže existovat ani tehdy, když se z úředních činitelů stanou nikomu neodpovědní tyrani, s mocí ničit kohokoliv si zamanou.

Společenskou funkcí práva je omezit svévoli policejní moci. Vláda práva znamená omezení svévolné úřední moci jak je to jen možné. Striktně limitovaná diskrece vymezuje občanům oblast, v níž mohou jednat podle své vůle bez státního zasahování.

Svoboda a volnost znamenají vždy svobodu od policejního zasahování. V přírodě svoboda a volnost neexistují. Jsou zde pouze nezměnitelné přírodní zákony, kterým se musí člověk bezpodmínečně podrobit, pokud si přeje dosáhnout svých cílů. Svoboda není ani v imaginárních podmínkách ráje, který podle fantazie mnoha autorů existoval před vznikem společnosti. Tam je každý vydán na milost svému silnějšímu sousedovi. Svobodu lze uskutečnit jedině tehdy, když společenské mechanismy zabrání gangsterům zabíjet a okrádat jejich slabší bližní. Ovšem je to jedině vláda zákona, která zamezuje vládcům, aby se sami přeměnili v ty nejhorší gangstery.

Zákony určují normy legitimního výkonu moci. Zavádí přesné procedury pro změnu nebo zrušení stávajících zákonů a vyhlášení zákonů nových. Také zavádí procedury pro to, jak aplikovat zákony na konkrétní případy patřičnými úředními postupy. Zavádí soudy a poroty. Záměrem těchto opatření je vyhnout se situacím, kdy je jednotlivec vydán na milost a nemilost vládcům.

Lidé jsou náchylní k chybám a zákonodárci a soudci jsou lidé. Může se znovu a znovu dít to, že platné zákony nebo jejich interpretace soudy, znemožní exekutivním orgánům uchýlit se k nějakým opatřením, které by mohly být přínosné. Výsledkem ovšem není žádná velká škoda. Když zákonodárci rozpoznají chyby v platných zákonech, mohou je opravit. Je zajisté politováníhodné, když se zločinec vyhne trestu, protože existuje nějaká díra v zákonech nebo protože žalobce opomněl nějakou formalitu. Ale je to menší zlo v porovnání s následky neomezené moci v rukou „benevolentního“ despoty.

Je to přesně tento bod, který někteří lidé odmítají vidět. Takoví lidé kritizují formalismus patřičného výkonu práva. Proč by zákony měly bránit vládě přijímat některá užitečná opatření? Není fetišismem učinit svrchovaným zákon a nikoliv vhodnost? Obhajují pak to, aby stát blahobytu (Wohlfahrtsstaat) nahradil právní stát (Rechtsstaat). V tomto státu blahobytu bude mít paternalistická vláda k dispozici všechny prostředky, které může využít pro dobro společenství. Žádné „cáry papíru“ nebudou omezovat osvícené vládce v jejich snaze podpořit obecný blahobyt. Všichni oponenti musí být vytlačeni, aby nemohli brzdit laskavou činnost vlády. Žádné prázdné formality je nesmí uchránit před zaslouženým trestem.

Stalo se zvykem nazývat názory stoupenců státu blahobytu „sociálními“ a odlišovat je od „individualistických“ a „sobeckých“ názorů zastánců vlády zákona. Ve skutečnosti jsou podporovatelé státu blahobytu naprosto protispolečenští a netolerantní fanatici. Jejich ideologie potichu předpokládá, že vláda bude provádět přesně to, co oni sami pokládají za správné a přínosné. Zcela zanedbávají možnost, že může dojít ke sporu o to, co je správné a vhodné a co není. Obhajují osvícenou despocii, ale jsou přesvědčení, že osvícený despota se do nejmenšího detailu bude řídit jejich názory na to, jaká opatření by se měla zavést. Jsou pro plánování, ale na mysli mají výlučně svůj vlastní plán, nikoliv plány jiných lidí. Jsou zcela netolerantní a nepovolí žádnou opozici. Každý obhájce státu blahobytu a plánování je potencionální diktátor. Odmítá přesvědčovat své spoluobčany. Dává přednost tomu „odstranit“ je z cesty. Pohrdá „buržoazní“ společností, která má úctu k právu a jeho procedurám.

Nesmiřitelný konflikt mezi těmito dvěma doktrínami, vládou zákona oproti státu blahobytu, je tématem všech zápasů o svobodu, které lidstvo vybojovalo. Byla to dlouhá a těžká evoluce. Znovu a znovu vítězil absolutismus. Ale nakonec v západní civilizaci převládla vláda zákona. Vláda zákona a omezené vlády, strážené ústavou a listinami práv, to jsou charakteristické znaky civilizace. Byla to vláda zákona, co bylo nutnou podmínkou, aby se mohly zrodit úžasné výdobytky moderního kapitalismu a jeho – jak by řekli marxisté – „nadstavba“, demokracie.

Pro stoupence totalitarismu by bylo pošetilé otevřeně propagovat diktátorské výsledky jejich podniku. V devatenáctém století se idea svobody a vlády zákona těšila takové prestiži, že by se zdálo šílené útočit na ní přímo. Veřejné mínění bylo docela přesvědčené, že despotismus byl vyřízen a již se nikdy neobnoví. Nebyl snad dokonce ruský Car nucen zrušit poddanství, zavést porotní soudy, dát omezenou svobodu tisku a respektovat zákony?

Tak se socialisté uchýlili k triku. Ve svých ezoterických kruzích stále debatovali o diktatuře proletariátu, tj. diktatuře těch idejí, které zastával každý jednotlivý socialistický autor. Ovšem k širší veřejnosti začali mluvit jiným způsobem. Socialismus, tvrdili, přinese skutečnou a úplnou svobodu a pravou demokracii. Nakonec odstraní všechen útlak a donucení. Stát „odumře“ a v budoucím socialistickém společenství nebudou ani soudci a policisté, ani vězení a šibenice.

Bolševici tuto masku odložili v okamžiku, kdy byli přesvědčeni, že nadešel den jejich konečného a neotřesitelného vítězství. Začali otevřeně hlásat poselství krveprolití. To se setkalo s entuziastickou odpovědí mezi zdegenerovanými literáty a salónními intelektuály, kteří po mnoho let již bláznili ze spisů Sorela a Nietzscheho. Plody „zrady intelektuálů“[1] konečně dozrály. Mládí, které bylo krmeno ideami Carlylea a Ruskina, bylo připraveno převzít vládu.

Lenin nebyl prvním uzurpátorem. Mnoho tyranů zde bylo před ním. Ovšem jeho předchůdci se dostali do konfliktu s ideami zastávanými těmi nejprominentnějšími z jejich současníků. Veřejné mínění bylo proti nim v opozici, protože jejich principy vlády se lišily od přijímaných principů práva a legitimity. Byli v opovržení jako uzurpátoři. Leninova uzurpace byla propagována v jiném světle. Byl brutálním nadčlověkem, po jehož příchodu pseudofilosofové toužili. Byl falešným spasitelem mas, jehož historie vyvolila, aby přinesl spásu skrze krveprolití. Nebyl snad tím nejortodoxnějším učedníkem Marxova „vědeckého“ socialismu? Nebyl snad mužem vyvoleným provést socialistické plány, pro jejichž uskutečnění neměli slabší politikové v upadajících demokraciích dost kuráže? Všichni slušní dobromyslní lidé požadovali socialismus. Věda ho doporučovala ústy prominentních neomylných profesorů. Církve hlásaly křesťanský socialismus. Pracující toužili po zrušení mzdového systému. A zde byl muž, který měl naplnit všechny tyto plány. Byl dost uvážlivý, aby věděl, že když se kácí les, tak létají třísky.

O půl století dříve celý civilizovaný svět odsoudil Bismarcka, když v proslovu prohlásil, že všechny velké historické problémy se řeší krví a železem. Nyní se mnoho kvazi-civilizovaných lidí klanělo diktátorovi, který byl připraven prolít více krve, než se Bismarckovi mohlo kdy podařit.

Toto byl skutečný význam Leninovy revoluce. Veškeré tradiční představy o právech a legalitě byly hozeny přes palubu. Vláda ničím neomezeného násilí a útlaku nahradila vládu zákona. „Omezený horizont buržoazní legality,“ jak tomu říkal Marx, byl opuštěn. Zákony již neomezovaly moc vyvolených. Naopak jim daly svobodu zabíjet ad libitum. Primitivní člověčí impuls k násilnému vyhlazení všeho a všech, co nemá rád, potlačený dlouhým a únavným vývojem, znovu prorazil na povrch. Démoni se vyprostili ze svých okovů. Nastal nový věk, věk uzurpátorů. Zločinci byli povoláni do akce a poslechli tento Hlas.

Samozřejmě Lenin si takový vývoj nepřál. Nechtěl přiznat jiným lidem privilegium, které si nárokoval pro sebe. Jen on sám měl mít pravomoc likvidovat své protivníky. Pouze jeho vyvolila historie a svěřila mu diktátorskou moc. On byl jediný legitimní diktátor, protože – mu to řekl jeho vnitřní hlas. Lenin nebyl dost bystrý, aby předvídal, že jiní lidé s jinou agendou by byli tak smělí, aby se rovněž nazvali vyvolenými diktátory, osudem pověřenými úkolem vyvést masy z kapitalistického jha. Přesto během několika let dva takoví muži, Mussolini a Hitler, dosáhli velké proslulosti.

Je důležité neztratit ze zřetele, že fašismus a nacismus byly socialistické diktatury. Komunisté, jak registrovaní členové komunistických stran, tak jejich příznivci, označují fašismus a nacismus za poslední a nejzkaženější stádia kapitalismu. To je ovšem jejich běžný zvyk, označit každou stranu, která se bezpodmínečně nepodrobí diktátu Moskvy – dokonce i Německé sociální demokraty, klasickou stranu marxismu – za zaprodance kapitalismu.

Vážnější je, že se komunistům podařilo změnit sémantickou konotaci termínu fašismus. Fašismus byl variantou italského socialismu, založenou předním italským socialistou. Byl variantou přizpůsobenou konkrétním italským podmínkám. Nebyl produktem Mussoliniho mysli a přežije jeho pád. Zahraniční politiky fašismu a nacismu spolu v začátcích spíše kolidovaly. Fakt, že nacisté a fašisté začali po válce v Etiopii úzce spolupracovat a byli spojenci během Druhé světové války, nesmazal rozdíly mezi jejich principy, stejně jako spojenectví Spojených států a Ruska nesmazalo rozdíly mezi sovětským hospodářstvím a americkým ekonomickým systémem. Fašismus i nacismus přijali sovětský princip diktátorské moci a násilného potlačení opozice. Pokud někdo chce řadit fašismus a nacismus do stejné skupiny politických systémů, tak by se tato skupina dala nazvat diktátorské režimy a patřil by do ní i režim sovětský.

V poslední době komunistická sémantická inovace zašla ještě dále. Každého, koho nemají rádi, dokonce i stoupence systému svobodného podnikání, označují za fašistu. Bolševismus je údajně jediný opravdově demokratický systém. Všechny nekomunistické země a strany jsou v zásadě nedemokratické a fašistické. Takto termín fašismus ztrácí jakýkoliv reálný obsah.

Je pravdou, že se našli i nesocialisté – poslední zbytky staré aristokracie – kteří si pohrávali s ideou aristokratické revoluce podle vzoru sovětské diktatury. Lenin jim otevřel oči. Jak se před tím nechali napálit! Nechali se svést falešnými frázemi liberální buržoazie. Uvěřili, že není přípustné odchýlit se od vlády zákona a nemilosrdně rozdrtit svoje protivníky. Jak bláhoví byli Romanovci, když svým smrtelným nepřátelům dali výhodu nestranných legálních soudů! Když kdokoliv vzbudí Leninovo podezření, tak je vyřízený. Lenin bez váhání nechá bez soudu zmizet nejen podezřelého, ale i všechny jeho příbuzné a přátele. Carové se pověrčivě báli porušit pravidla napsaná na cárech papíru, které se nazývají zákony. Když Alexandr Uljanov usiloval o carův život, tak byl popraven jen on sám. Jeho bratr Vladimír byl ušetřen. Takto Alexandr III zachoval život Uljanova-Lenina, člověka, který pak bezohledně nechal zabít jeho syna, snachu, všechny jejich děti a všechny další členy rodiny, které dokázal chytit. Nebyla to hloupá a sebevražedná politika?

Nicméně toto snění starých Toryů nevyústilo v žádný čin. Jsou malou a bezmocnou skupinou, která se neopírá o žádné ideologické síly.

Idea takové aristokratické revoluce motivovala německé Stahlhelm a francouzské Cagoulards. Stahlhelm byly jednoduše rozpuštěny rozkazem Hitlera a francouzská vláda snadno uvěznila Cagoulardy, než měli možnost napáchat nějaké škody.

Frankův režim se asi nejvíce blíží takové aristokratické diktatuře. Ovšem Franko byl jen loutkou Hitlera a Mussoliniho, kteří si chtěli zajistit pomoc Španělska v plánované válce s Francií, nebo alespoň jeho přátelskou neutralitu. Když jsou tito protektoři pryč, tak bude muset buď přijmout západní metody vlády, nebo odejít.

Diktatura a násilné potlačení všech disidentů jsou dnes výlučně socialistické instituce. To bude jasné, jakmile se blíže podíváme na fašismus a nacismus.

Poznámky:

1) Srov. Benda, La trahison des clercs, Paříž 1927.