Euro: pošetilost politické měny

Mises.cz: 25. února 2012, Robert P. Murphy (přidal Martin Komrska), komentářů: 48

Finanční trhy pokračují v opakovaných vzestupech a pádech podle toho, jaké jsou poslední zprávy z Evropy. V době psaní tohoto textu jsou velkými událostmi slovenská neochota přispět na záchranný fond a pád Dexie, francouzsko-belgické banky s aktivy v hodnotě téměř 700 miliard dolarů. S tím, jak v posledních měsících nabírá na síle dluhová krize, stává se reálnou možností také pád samotného eura.

Avšak i kdyby se mu podařilo s vypětím všech sil situaci ustát – za pomoci masivních infuzí z kapes daňových poplatníků – zranitelnost eura poukazuje na pošetilost politické měny. Více než jakákoliv jiná měna v historii bylo euro produktem technokratů ve službě moderních národních států. Fakt, že euro je na smrtelné posteli necelou dekádu po svém vzniku, potvrzuje marnost centrálního plánování. Stabilní měnový systém, vyhýbající se pravidelným krizím, může vzniknout pouze spontánně prostřednictvím dobrovolných směn na trhu. 

Evropská unie a euro byly oficiálně vytvořeny Maastrichtskou smlouvou v roce 1993. Kromě politických a kulturních hodnot představovala EU se společnou měnou, jenž začala obíhat v roce 2002, významný posun ve snaze přetvořit Evropu na jednotnou ekonomickou zónu po vzoru Spojených států.

Před zavedením eura byla např. francouzská firma s továrnou v Itálii a dováženými vstupy z Německa vystavena rizikům plynoucím z pohybu měnových kurzů mezi frankem, lirou a markou. S jednotnou měnou by se firma mohla raději zaměřit na své zákazníky a výrobu, než aby se starala o devizový trh. Takováto stabilita napříč kontinentem by měla (alespoň se to předpokládalo) dát evropským podnikatelům tu samou výhodu, která plyne americkým podnikům z toho, že ve všech 50 státech je používán dolar.

Protože schopnost měny zajišťovat transakce roste, pouze pokud ji používá více lidí, mohli bychom očekávat, že země užívající euro budou chtít, aby se k nim přidalo co nejvíce sousedních států. V realitě však existují formální kritéria (zvaná Maastrichtská kritéria či „konvergenční kritéria“), která noví adepti před přijetím eura musí splnit. Tato pravidla definují standardy pro inflační míry, deficity státního rozpočtu, státní dluh, měnové kurzy a dlouhodobé úrokové míry. 

Na první dojem by se mohlo zdát podivné, že tvůrci nové měny budou bránit ostatním v jejím užívání. Připomeňme, že celá pointa měnové unie je redukovat transakční náklady mezi jednotlivými subjekty v rámci unie. Zdánlivě to vypadá, že pozitiva z jednotné měny mohou s rostoucím počtem uživatelů jedině růst. 

Nicméně existují ještě další významné faktory, které designéři eura (alespoň z části) berou na vědomí. Konkrétně, euro je nekrytá měna, což znamená, že tiskařské stroje mohou být kdykoliv použity k dosahování politických cílů. To vysvětluje, proč jsou země používající euro poměrně neochotné pustit do svého klubu země s relativně méně zodpovědnou fiskální politikou: Je zde totiž nebezpečí, že se více rozhazovační členové buď zmocní měnové politiky, nebo budou požadovat peněžní dotace (což vidíme v praxi).

Výhody komoditního standardu

Všimněme si, že žádná z těchto potenciálních hrozeb by neexistovala v rámci plně krytého komoditního standardu. Předpokládejme, že by tvůrci eura místo četby prací mainstreamových měnových teoretiků, jako je Robert Mundell, studovali návrhy Ludwiga von Misese z jeho The Theory of Money and Credit. V tomto alternativním vesmíru by bruselské autority byly ochotné emitovat papírová eura jakémukoliv jednotlivci nebo instituci (včetně států a centrálních bank), která za ně nabídne pevně stanovené množství zlata.

Misesovské schéma by představovalo závazek měnových autorit udržovat 100% zlaté krytí - patřičné množství zlata, fyzicky uložené v Bruselu, by stále krylo každou existující bankovku eura. Za takových okolností by se bruselští úředníci nemuseli zajímat o bonitu či výdajové zvyklosti institucí požadujících nová eura. Pokud žadatelé složí potřebné množství fyzického zlata, v Bruselu by rádi natiskli odpovídající počet bankovek.

Důvodem této bezstarostnosti je fakt, že žádný uživatel eura – pokud je 100% kryto zlatem – nemůže ovlivnit jeho kupní sílu, protože nemůže ovlivňovat budoucí „měnovou politiku“. Lidé z oblasti A používající euro nebudou postiženi defaultem na dluhové závazky určitého státu z regionu B, který také používá euro. Již existující eura, stejně jako ta, která budou emitována v budoucnu, budou stále ve stejném poměru směnitelná za zlato, nezávisle na solventnosti jakéhokoliv uživatele.

Pokud je pro někoho misesovská úvaha příliš abstraktní, existuje mnohem praktičtější (ačkoliv méně dokonalý) příklad: Státy USA a jejich užívání dolaru. Pokud vlády Kalifornie nebo Illinois nesplatí své miliardové závazky z emitovaných dluhopisů, nikdo se nemusí bát, že to způsobí také pád dolaru nebo že si relativně spořivější státy (jako je Idaho) odsouhlasí opuštění „dolarzóny“ a zavedou vlastní měnu.

Při zamyšlení se nad danou situací je zřejmé, že rozdílem oproti euru je (alespoň dosavadní) neochota Federálního rezervního systému zachraňovat nesolventní státy. Abychom byli zcela přesní, lidé v Idahu mohou být zasažení bankrotem Kalifornie, ale nikoliv proto, že obě území používají dolar.

Samozřejmě, pokud by Fed začal zachraňovat nesolventní státy, pak by jednotliví členové „dolarzóny“ pocítili důsledky. Lidé v Idahu by si uvědomili, že platí vyšší ceny kvůli tomu, že Fed uměle vytvořil miliardy dolarů za účelem povzbuzení trhu se státními dluhopisy. V takové situaci by koalice rozpočtově odpovědných států mohla požadovat, aby rozhazovační společníci přijali úsporná opatření, či dokonce zvážit úplné opuštění dolaru. 

Jak prezentované úvahy naznačují, můžeme si představit, že situace podobná současné krizi v Evropě by se mohla odehrávat také ve Spojených státech. Stačí, aby byl Federální rezervní systém ochoten tisknout další dolary kvůli rozpočtové nezodpovědnosti členských států. Doposud jsme si nespojovali vládní finance s budoucností dolaru, protože Fed doposud přímo nepřizpůsoboval svou politiku vládním výdajům. V situaci plně krytého komoditního standardu by byla nezávislost monetární a fiskální politiky mnohem silnější a umožnila by předcházet takovým krizím, jako se nyní odehrává v Evropě. 

Ten, kdo sleduje, jak se mainstreamoví ekonomové vyrovnávají se současnými problémy, zaznamenal, že směnitelnost za zlato rozhodně není předkládána jako možné řešení krize eura. Naopak, Paul Krugman nedávno svedl vinu za vznik krize právě na snahy o prosazení „novodobého zlatého standardu“ v Evropě.

To je mimořádné překroucení situace. Jak mohl Paul Krugman nazvat moderním zlatým standardem nekrytou měnu, explicitně vytvořenou ze dne na den byrokratickým nařízením bez jakékoliv historické spojitosti s komoditou?

Vysvětlením je, že Krugman vychází z mainstreamové teorie optimálních měnových zón. Tato teorie se pokouší stanovit optimální rozložení samostatných nekrytých měn. V tomto přístupu je hlavní nevýhodou příliš velkého regionu s jednotnou měnou to, že „optimální“ míra inflace pro jednotlivé regiony je rozdílná, což způsobuje ekonomické obtíže a následně politické konflikty.

V krizi, jako je tato, považuje Krugman a jemu podobní za žádoucí řešení znehodnocení řecké měny. To by usnadnilo splatit dluh a řecké exporty by se opět staly konkurenceschopné, což posílí ekonomický růst.

Problém tedy je (podle ekonomů typu Krugman), že Řecko není pánem svého ekonomického osudu. Protože přijalo euro, nemá nyní možnost využít inflační cestu ven z krize. Následně jsou Řekové odsouzeni k útrapám spojeným s fiskálními úspory a bolestivou deflací cen a mezd (známou také pod zavádějícím termínem „vnitřní devalvace“).

Nyní již můžeme porozumět (vágní) analogii, kterou Krugman a další spatřují mezi současnou situací v Evropě a klasickým zlatým standardem. V rámci zlatého standardu, pokud jedna země natiskne příliš mnoho peněz, vzrostou její domácí ceny rychleji než ceny v zemích okolních. Země následně vykáže obchodní deficit, neboť její exporty se stanou relativně dražší. Výsledný odliv zlata ze země nakonec donutí vládce ke zpřísnění měnové politiky, dokud mzdy a ceny neklesnou (když ne absolutně, tak alespoň relativně vůči úrovni v okolních zemích), což obnoví mezinárodní konkurenceschopnost. V rámci klasického zlatého standardu byla měna každé země spojena fixním kurzem ke zlatu, takže žádná země nemohla devalvací vlastní měny získat výhodu. Veškeré procesy zajišťující udržitelné obchodní vztahy se musely odehrát prostřednictvím změn v relativních cenách a mzdách, nikoliv skrze fluktuace měnových kurzů.

Silnější integrace

Mainstreamová teorie optimálních měnových zón vrhá světlo na další (údajné) ponaučení ze současné krize: pro členy eurozóny je potřeba zavést fiskální unii. Např. Mario Draghi, nový prezident Evropské centrální banky, nedávno řekl, že Evropa potřebuje „udělat kvantový skok v ekonomické a politické integraci“. Mainstreamová teorie ukazuje, že není optimální mít jednotnou měnu a nezávislé vlády provádějící různé fiskální politiky, čili „zřejmým“ závěrem je, že evropské vlády musí být pod kontrolou centrální agentury.

Jako obvykle jedna intervence vede k dalším. Po historii plné přivlastňování a následně potlačování tržně vzniklých peněz (zlato a stříbro) vsadily evropské vlády v posledních letech na vytvoření zcela nové nekryté měny. Ačkoliv deklarovaná zabezpečení tragicky selhala – Řecko a několik dalších členů se nikdy nepřiblížilo plnění Maastrichtských kritérií – údajným řešením je vytvoření ještě více centralizované síly s ještě menší kontrolou ze strany lidí, kteří jí budou podléhat.

Lidé v Evropě jsou klamáni. Nepotřebují obětovat ještě více politické suverenity ve prospěch skupiny internacionálních byrokratů a bankéřů. Sen o euru – integrované ekonomické zóně se stabilní měnou – může být dosažen skrze klasicko-liberální principy svobodného obchodu a zdravých peněz. Pokračující experimenty se systémem nekrytých měn nás provedou další sérií krizí, dokud neskončíme pouze s jednou globální nekrytou měnou, jejíž emitent již nebude mít žádnou zodpovědnost vůči nešťastným občanům, kteří budou nuceni ji využívat. Koneckonců, podle některých pozorovatelů může být právě toto od počátku záměrem.