Existuje prostor pro kompromisy se socialismem?

Mises.cz: 17. prosince 2011, Ludwig von Mises (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 5

Soukromé vlastnictví výrobních prostředků (tržní ekonomie nebo kapitalismus) a veřejné vlastnictví výrobních prostředků (socialismus nebo komunismus či „plánování“) lze úhledně rozlišit. Každý z těchto dvou systémů ekonomické organizace společnosti je otevřený přesnému a jednoznačnému označení a definici. Nikdy nemůže být jeden druhým překonán; nemohou být smíšeny nebo kombinovány; žádný postupný přechod nevede od jednoho k druhému; jejich obverse je rozporná. S ohledem na stejné výrobní faktory může existovat pouze soukromá nebo veřejná kontrola.

Pokud jsou v rámci systému sociální spolupráce pouze některé výrobní prostředky předmětem veřejného vlastnictví a zbytek je ovládán soukromými osobami, nevytváří to smíšený systém kombinující socialismus a soukromé vlastnictví. Systém zůstává tržní společností za předpokladu, že socializovaný sektor není zcela oddělen od nesocializovaného sektoru a nevede naprosto soběstačnou existenci. (V tom druhém případě tyto dva systémy nezávisle koexistují bok po boku - kapitalistický a socialistický.)

Veřejně vlastněné podniky působící v rámci systému, v němž jsou soukromé podniky i trh, a socializované země vyměňující zboží a služby s nesocialistickými zeměmi jsou začleněny do systému tržní ekonomiky. Podléhají zákonům trhu a mají příležitost se uchýlit k ekonomické kalkulaci.

Pokud je vzat v potaz nápad zavedení třetího systému lidské spolupráce v rámci dělby práce vedle těchto dvou systémů nebo mezi nimi, je vždy třeba začít pouze od představy tržní ekonomiky, nikdy však od představy socialismu. Představa socialismu s jeho neohebným monismem a centralismem, který dává moc volit a jednat jako jedna exklusivní vůle, neumožňuje řádné kompromisy nebo úlevy; tato konstrukce není připravená na žádnou úpravu nebo změnu.

Jiné je to ale s režimem tržní ekonomiky. Zde dualismus trhu a vládní moci donucování a pobízení nabízí různé nápady. Není to ve skutečnosti sebeúčelné nebo účelové, ptají se lidé, že vláda sama sebe drží mimo trh? Neměl by to být úkol vlády zasahovat a usměrňovat fungování trhu? Je nutné snášet alternativy kapitalismu nebo socialismu? Nejsou tu snad ještě jiné uskutečnitelné systémy sociální organizace, které nejsou ani komunismus ani ryzí a neomezené tržní hospodářství?

Proto lidé vymysleli různá třetí řešení, systémy, které, jak je prohlašováno, jsou zrovna tak vzdálené socialismu jako kapitalismu. Jejich autoři tvrdí, že tyto systémy jsou nesocialistické, protože je jejich cílem zachovat soukromé vlastnictví výrobních prostředků, a že nejsou kapitalistické, protože odstraňují „nedostatky“ tržní ekonomiky.

Vědeckému přístupu k problému, který je z nezbytnosti neutrální s ohledem na všechny hodnotové posudky, a proto neodsuzuje všechny funkce kapitalismu jako vadné, škodlivé nebo nespravedlivé, tato emotivní doporučení intervencionismu nijak nepomáhají. Úkolem ekonomie je analyzovat a hledat pravdu. Není volána na pomoc, aby chválila nebo neschvalovala podle jakýchkoli měřítek obecných postulátů a předsudků. S ohledem na intervencionismus musí položit jen jednu otázku a najít na ni odpověď: Jak to funguje?

Intervence

Existují dva vzory jak realizovat socialismus.

První vzor (můžeme jej nazvat Leninův nebo ruský vzor) je ryze byrokratický. Všechny rostliny, obchody a farmy jsou formálně zestátněny (verstaatlicht); jsou to útvary vlády provozované státními úředníky. Každá jednotka zařízení na výrobu stojí ve stejném vztahu k nadřízené ústřední organizaci stejně jako poštovní úřad k úřadu vrchního poštmistra.

Druhý vzor (můžeme ho nazvat Hindenburgův nebo německý vzor) formálně a zdánlivě zachovává soukromé vlastnictví výrobních prostředků a udržuje iluzi normálního trhu, cen, mezd a úrokových sazeb. Neexistují však již žádní podnikatelé, ale pouze vedoucí dílen (betriebsführer v terminologii nacistické legislativy).

Tito vedoucí dílen jsou zdánlivě důležití pro vedení podniků jim svěřených; kupují a prodávají, najímají a propouští pracovníky a platí je za jejich služby, smluvní dluhy a platí úroky a amortizace. Ale ve všech svých činnostech jsou bezpodmínečně vázáni poslouchat příkazy vydané nejvyšším vládním úřadem pro řízení výroby.

Tento úřad (Reichswirtschaftsministerium v nacistickém Německu) říká vedoucím dílen co a jak vyrábět, za jaké ceny a od koho koupit, za jaké ceny a komu prodat. Přiděluje každému pracovníkovi jeho práci a stanovuje jeho mzdy. Nařizuje komu a za jakých podmínek kapitalisté musí svěřit svoje prostředky. Tržní směna je pouhý klam. Všechny platy, ceny a úrokové sazby jsou stanoveny vládou; platy, ceny a úrokové sazby existují pouze na oko; ve skutečnosti to jsou pouze kvantitativní výrazy ve vládních rozkazech určujících každému občanovi povolání, příjem domácnosti, spotřebu a životní úroveň.

Vláda řídí všechny výrobní činností. Vedoucí dílen podléhají vládě, nikoliv poptávce spotřebitelů a cenové struktuře trhu. Je to socialismus zahalený do terminologie kapitalismu. Některé znaky kapitalistické tržní ekonomiky jsou zachovány, ale znamenají něco zcela jiného než to, co znamenají v tržní ekonomice.

Je nutné poukázat na tento fakt, aby se zabránilo záměně socialismu a intervencionismu. Systém intervencionismu nebo neomezeného tržního hospodářství se liší od německého vzoru socialismu už jen samotnou skutečností, že je stále tržním hospodářstvím. Úřad narušuje fungování tržní ekonomiky, ale nechce trh zcela odstranit. Chce, aby se výroba a spotřeba vyvíjely podél odlišných linií, než předepisuje neomezený trh, a chce svůj cíl splnit injekcemi rozkazů do pracovního trhu, příkazů a zákazů, k jejichž vymáhání stojí v pohotovosti policejní síly a jejich aparát násilného pobízení a donucování.

Ale toto jsou ojedinělé akty intervence. Cílem vlády není jejich sloučení do integrovaného systému, který určuje všechny ceny, mzdy a úrokové sazby, a proto vkládá plnou kontrolu výroby a spotřeby do rukou orgánů.

Systém ovládaného tržního hospodářství nebo intervencionismu má na jedné straně za cíl zachovat dualismus různých vrstev vládní činností a ekonomické svobody v tržním systému na straně druhé. Co jej charakterizuje jako takový, je skutečnost, že vláda neomezuje svoje aktivity na zachování soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jejich ochranu proti násilným zásahům. Vláda narušuje fungování podniků prostřednictvím příkazů a zákazů.

Intervence je vydaná vyhláška, přímo nebo nepřímo, orgánem odpovědným za administrativní aparát donucování a nátlaku, který nutí podnikatele a kapitalisty k použití některých faktorů výroby jiným způsobem, než k jakému by se uchýlili, pokud by byli poslušni jen diktátu trhu. Takový předpis může být buď rozkaz něco udělat, nebo příkaz něco nedělat.

Není nutné, aby tato vyhláška byla přímo vydána zavedeným a obecně uznávaným orgánem. Může se stát, že některé jiné agentury si přisvojí pravomoc vydávat příkazy a zákazy a prosazovat je pomocí jejich vlastního aparátu násilných donucování a útlaku. Pokud legitimní vláda toleruje takové postupy, nebo je dokonce podporuje zapojením svého vládního policejního aparátu, je to stejné, jako kdyby tak jednala sama vláda. Jestliže vláda je proti násilné akci jiných agentur, ale neuspěje v jejím potlačování prostřednictvím své vlastní ozbrojené síly, ačkoli by ji ráda potlačila, výsledkem je anarchie.

Je důležité si pamatovat, že státní zásahy vždy znamenají buď násilnou akci, nebo hrozbu takové akce. Vláda znamená v krajním případě povolání ozbrojených mužů, policistů, četníků, vojáků, vězeňských dozorců a popravčích. Základní charakteristikou vlády je prosazování vyhlášek bitím, zabíjením a vězněním. Ti, kteří žádají více vládních zásahů, nakonec žádají o více donucování a méně svobody.

Pro Mises.cz přeložil Central Scrutinizer. Článek původně vyšel na http://mises.org/daily/5660/.