F.A. von Hayek: Cesta do otroctví

Mises.cz: 21. května 2011, HynekRk, komentářů: 3

V minulém roce se na pultech knihkupectví objevil dotisk druhého vydání nejznámější knihy Friedricha Augusta von Hayeka „Cesta do otroctví“. V dnešní době, kdy se velká část knih druhého vydání ani nedočká, je potěšující, že je kniha jednoho z předních obhájců (byť s výhradou) svobody 20. století stále populární. Pojďme si ji přiblížit.

Svoboda a její význam

Ač Hayek věnoval svoji knihu socialistům všech stran a kniha se také většinou socialismu věnuje, my začneme opakem socialismu - svobodou. Ke svobodě má Hayek totiž rozhodně co říci. Asi nejzásadnějším tvrzením je skutečnost, že opuštění svobody v ekonomických záležitostech znamená také opuštění osobní a politické svobody [1]! Ekonomické cíle lidí nejsou totiž odděleny od jejich ostatních cílů. Toto si lidé zpravidla neuvědomují a domnívají se, že to, co zasahuje naše ekonomické zájmy, nemůže zasáhnout základní hodnoty našeho života. Pokud však: „... naše ekonomické snažení začne řídit někdo jiný, znamená to, že jsme neustále pod jeho kontrolou, dokud neoznámíme nějaký konkrétní cíl. Ten ovšem také podléhá schválení toho, kdo náš ekonomický život řídí, takže v praxi jsme manipulováni úplně ve všem.“ [2]. Ekonomická regulace a plánování znamená regulaci a řízení prakticky veškerého našeho života, protože v moderní ekonomice jsme prakticky ve všem závislí na prostředcích, které získáme od jiných lidí [3]. Přirozeně ekonomická svoboda znamená i riziko a odpovědnost - k jistotě a nejistotě, viz níže [4]. 

Se svobodou je velmi úzce spojeno uspokojování našich potřeb, které je řešené pomocí cenového systému. Kdy se podnikatelé na základě cen a vzniku zisku nebo ztráty snaží co nejlépe uspokojit nejnaléhavější potřeby nás spotřebitelů. Rozvinutá ekonomika - tj. rozvinutá civilizace - je založena na rozvinuté dělbě práce, která vyžaduje koordinaci jednotlivců. Jediný systém, který tuto koordinaci dokáže zajistit, je konkurenční systém svobodného trhu. Žádné ústředí není schopno zjistit, shromáždit, zpracovat a rozšířit obrovské kvantum nutných informací o všech změnách, které bez ustání ovlivňují podmínky nabídky a poptávky u různých statků a služeb. Není prostě schopno postihnout všechny důsledky lidského jednání a rozmanitost přírody [5].

Hayek ve své knize poukazuje na význam individualismu - tj. svrchovanosti názorů a zálib jednotlivce v jeho vlastní sféře a rozvíjení vlastních nadání a sklonů - pro výše uvedený rozvoj ekonomiky a civilizace. Tam, kde byly odstraněny překážky stojící v cestě volnému uplatňování lidské důmyslnosti a umu, se lidé naučili poměrně rychle uspokojovat stále větší okruh svých potřeb. Na následném rozvoji, který se nazývá běžně průmyslová revoluce, pak vydělali prakticky všichni. Autor si také všímá, že pokusy o využití i pokročilých technických vynálezů byly dříve často zadušeny (např. princip parního stroje byl znám již v době starověkého Říma), protože převládající názory se považovaly za závazné pro všechny [6]. Nelze také nezmínit, že chudý člověk (případně pokud je ještě i příslušníkem nepatrné rasové či náboženské menšiny) je v systému individualismu svobodnější a může dosáhnout velkého bohatství - například tím, že uspokojí svými výrobky a službami potřeby některých spotřebitelů (nemusí se však jednat nutně jen o získání majetku) - spíše než (a to platí i pro demokracii), když bude bojovat o přízeň mocných proti dobře organizovaným a bohatým zájmovým skupinám [7].

Hayek se věnuje i tomu, proč vlastně nastal ústup od liberálních idejí. Tento ústup klade do přelomu 19. a 20. století (ve starém Rakousku by se dalo mluvit o ústupu již od konce 80. let. 19. století). Dílem to bylo paradoxně vlivem úspěchu liberalismu, kdy se již dosažený pokrok počal považovat za samozřejmý a lidé chtěli ještě více tento pokrok urychlit, dílem to bylo vlivem liberální rétoriky, která obhajovala antisociální privilegia (Hayek je však blíže nespecifikuje) atd. [8]. Liberalismus samozřejmě pouze odstraňuje překážky, které stojí v cestě lidské důmyslnosti a umu při uspokojování potřeb, nic více slíbit nemůže. Vzniklý prostor je nutné vyplnit vlastní prací. Pokud někdo usiluje o privilegia, pak se nedá jeho počínání označit za liberální. Je pravda, že ve starém Rakousku si tzv. liberálové (tím nechceme tvrdit, že v řadě věcí nebyli skutečně liberální) řekli v době hospodářské krize o státní podporu a byli pro centralismus [9].

Socialismus a svoboda

„Cesta do otroctví“ však pojednává především o socialismu. Ke vztahu socialismu a svobody lze uvést z knihy následující postřehy. Jedinou alternativou ke svobodné společnosti je jediná vládnoucí moc – tj. socialismus, která má v moci všechny cíle lidské činnosti [10]. Neexistuje žádná třetí cesta (přirozeně to nemusí znamenat, že vládnoucí moc musí působit naráz ve všech oblastech ekonomických činností lidí, v dané konkrétní oblasti však vláda buď působí anebo nepůsobí). Socialismus znamená omezování ekonomické svobody a tím i svobody jako takové. Proto byli první socialisté otevřeně autoritářští [11]. Lidé si však svobody, ať tím myslí cokoliv, velmi cení. Socialisté proto začali slibovat „novou svobodu“. S tím úzce souvisí i posun ve významu slova svoboda. V očích socialistů již svoboda není osvobození od donucení a svévole moci ze strany jiných lidí, ale je jen jiným výrazem pro moc - pro svobodu vykonávat donucení nad ostatními lidmi [12]. Dle Hayeka je: „… mimo diskusi, že právě příslib větší svobody vábil na cestu socialismu více a více liberálů ... a často umožňoval socialistům přisvojovat si i samotné jméno původního tábora svobody [např. v USA, pozn. autora].“ [13]. Takto definovaná „svoboda“ však znamená ve skutečnosti privilegia, která jsou poskytnuta některým lidem na úkor ostatních lidí. Jedná se de facto o návrat k feudalismu. Tento příslib se však ukázal být dle autora mocnou zbraní [14]. Demokratický socialismus Hayek považuje za utopii [15]. Avšak je zřejmé, že i demokratickou cestou se dá k socialismu značně přiblížit. Připomeňme jen volební úspěchy nacionálních socialistů ve volbách na přelomu 20. a 30. let 20. století v Německu anebo naši dnešní situaci. 

Jeden z důvodů triumfu socialismu je i touha značné části lidí po jistotě. Například po jistotě příjmu, pracovního místa atd. K tomu Hayek uvádí: „... s každým udělením naprosté jistoty jedné skupině se zákonitě zvyšuje nejistota ostatních. Zaručíte-li někomu pevně stanovený díl koláče, který je proměnný, musí část ponechaná ostatním úměrně tomu podléhat větším výkyvům než celek.“ [16]. Takto dosažená jistota také zároveň znamená omezení nebo zrušení konkurence, díky tomu podnikatelé již nebudou schopni účinně uspokojovat nejnaléhavější potřeby spotřebitelů - koláč tak bude menší, než by mohl být, a nejistota v uspokojování potřeb bude tak zákonitě větší. Velmi závažné dopady má pak jistota pracovního místa, která se realizuje formou omezení vstupu do určité profese. To vede k poškození nejen spotřebitelů, ale také nutí potencionální pracovníky přijmout místa, kde dosáhnou menšího příjmu, anebo tito zůstanou případně i nezaměstnanými [17]. Pokud člověk upadne u vládní moci do nemilosti, obejví se další nevýhody „jistoty“, o tom však dále.

Plánování a svoboda

Aby výše uvedené bylo lépe pochopitelné, je dobré si uvědomit, že zavedení socialismu vyžaduje centrální řízení veškeré legální ekonomické aktivity podle daného plánu, který určuje, kam nasměrovat výrobní faktory tak, aby byly splněny vládci stanovené cíle [18]. (Dle Hayeka je cílem zpravidla jen dosažení „spravedlivějšího“ rozdělení bohatství - viz s. 92; nicméně cíle vládců můžou být rozmanité.) Pomocí plánů plánovači určují, jaké statky budou vyrobeny a v jakém množství. Mohou také určit jejich rozdělování mezi jednotlivé oblasti a skupiny lidí. A pokud budou chtít, můžou libovolně diskriminovat konkrétní lidi [19]. Jak řekl velký znalec a praktik socialismu L. Trockij o Stalinově komunismu: „Kdo neposlouchá, ať nejí.“ Přirozeně pokud chtějí plánovači reálně něco plánovat, musejí plánovat i pohyb výrobních faktorů, a to včetně práce (pracovní síly), a to buď přímo řízením jejího pohybu, anebo nepřímo pomocí regulace (jedná se o intervencionistický socialismus – dále jen intervencionismus) platebních podmínek, případně i jiných pracovních podmínek. Pak však zbývá podstatně menší prostor na dohodu mezi zaměstnancem a jeho nadřízeným, pokud má jeden z nich anebo oba speciální požadavky (nepravidelná pracovní doba, zkrácený pracovní úvazek atd.). Nebudou již mít na výběr a jejich svoboda se tak zmenší [20]. Také pokud mi práce nevyhovuje, nevycházím se svým nadřízeným nebo spolupracovníky, pracovní podmínky mně nevyhovují anebo chci přestat pracovat a místo toho si doplnit vzdělání atp., mám v socialismu (a častečně i v intervencionismu) stiženou možnost změnit pracovní místo. Já, můj současný nadřízený a můj budoucí nadřízený musíme požádat plánovače o povolení, protože jinak narušujeme (sabotujeme?) jejich plány a cíle. Je často těžké a bolestivé změnit pracovní místo na svobodném trhu, ale v socialismu je to ještě těžší a často i nemožné. V případě většího zájmu pracovníků (třeba jen v jednom oddělení jednoho podniku) o změnu pracovního místa by se vyhovění rovnalo konci plánování! Plánovač může také při přidělování práce velmi snadno diskriminovat své skutečné a domnělé kritiky - jako příklad můžou posloužit veteráni druhého odboje ze západní fronty, kteří mnohdy u nás za komunismu našli jen práci s lopatou. (Pro problémy zaměstnávání v socialismu lze doporučit knihu „Mýty o socialistických časech“ s. 23-6). Výše uvedené dobře ukazuje, že socialismus je v rozporu se svobodou. Individuální práva jsou plánování - tj. socialismu - na obtíž [21]! To platí i tehdy, pokud plánovači sami o sobě nejsou zlí anebo špatní.

Výše uvedené tak ukazuje, že v plánované společnosti jsou lidé nuceni se dohodnout na mnohem více věcech než ve svobodné společnosti [22]. Toho jsou si socialisté vědomi: „A byli to skutečně vždy socialisté, kdo vždy jako první uznávali fakt, že úkol, který si předsevzali, vyžaduje ode všech lidí přijetí jednoho společného světonázoru, určitého souboru hodnot.“ [23]. Proto se odborníci - dle Hayeka úzce zaměření idealisté - snaží vnutit svou hodnotovou škálu celému společenství lidí, pro které plánují [24]. Protože v socialismu jsou věci jako počítače, papír, tiskařské stroje, kopírky atp. vyráběny a přidělovány vládou, je jejich snažení jednodušší. V intervencionistické verzi socialismu pak bývá často svoboda slova omezována nařízeními, regulacemi, vyhrožováním atd. K tomu lze doporučit knihu Anthonyho Browneho „Úprk rozumu“.

Přirozeně jako ekonom nezapomíná Hayek ve své knize stručně poukázat na ekonomické problémy socialismu. Neexistuje univerzální (společná) hodnotová škála a žádná lidská mysl není schopna pojmout obrovské množství informací o potřebách lidí, které soupeří o dostupné zdroje [25]. Pro detailnější seznámení lze čtenáři jen doporučit jméno Hayekova učitele L. v. Misese a některou z jeho prací, která obsahuje pojednání o problému ekonomické kalkulace v socialismu (např. „Byrokracie“ nebo „Liberalismus“), případně i knihu „Jak fungují trhy“ od profesora I. Kirznera, která navazuje na Misesovy a Hayekovy myšlenky. K problému mezinárodního plánování, a tím nepřímo i k Evropské unii, se pak Hayek kriticky vyjadřuje podrobněji na stranách 181 až 185 své knihy. A to přesto, že svoji knihu napsal již v letech 1940 až 1943.

Socialismus a morálka

Hayek se v knize několikrát dotýká i tématu morálky a socialismu. Dle jeho názoru: "Kde existuje jeden společný, nade vším vládnoucí cíl, tam není prostor pro žádnou obecnou morálku či pravidla." [26]. V socialismu cíle světí prostředky [27]. Morálka je individuální záležitostí a lze o ní mluvit jen tehdy, pokud se může jednotlivec svobodně rozhodnout, zda bude morálně jednat anebo nebude. "Mimo sféru individuální odpovědnosti neexistuje žádná dobrota ani špatnost, příležitost pro morální zásluhy ani možnost prokázat pevnost svého přesvědčení tím, že obětujeme svou touhu tomu, co považujeme za správné." [28]. Lidé se nestanou více ctnostnými, pokud jsou přinuceni jednat morálně. Navíc dle Hayeka socialismus (i intervencionismus) působí, díky zbavení lidí jejich odpovědnosti, na morálku ničivě [29].

Musíme ještě doplnit, že v totalitních společnostech, které nevyhnutelně vzniknou při přechodu k socialismu, k plánování a regulování, mají větší šanci na úspěch bezohlední lidé, kteří nemají žádné zábrany [30]. Kdo chce dosáhnout úspěchu nad svými konkurenty v této společnosti, ten se musí umět opřít o následující tři kritéria: A) primitivní a "obyčejné" lidské pudy a záliby, B) poslušné lidi ochotné nechat se vodit za nos a C) nalezení vhodného "nepřítele" (Žida, kulaka, plutokrata atp.) [31]. Je nasnadě, že pokud se člověk chce o taková kritéria (zejména poslední) opřít, musí být značně otrlý a bezohledný. Tím se však nevylučuje, že mnohdy jsou to pouze dobré úmysly, které nás vedou do pekel [32]. Hayek také upozorňuje, že podpora socialismu a totalitních hnutí pochází zejména ze strany dvou zájmových skupin: průmyslových komor (tj. svazů) a odborů. Jejich spolupráce pak znamená rozmach monopolů (tj. privilegií), které škodí společnosti a zejména těm nejchudším [33]!

Věda a socialismus

V kapitole „Konec pravdy“ se autor věnuje postavení vědy v socialistické společnosti. Konstatuje, že ve vědeckých oborech, které se nejbezprostředněji zabývají lidskými záležitostmi - jako jsou historie, právo a ekonomie - nemůže být umožněno nezaujaté hledání pravdy [34]. "Pravda" se pak: "...stává něčím, co je určováno vládnoucí mocí [nebo hlasováním většiny, pozn. autora], čemu je v zájmu jednoty organizovaného úsilí věřit…” [35]. Historickou ukázkou, o které si je možné přečíst na straně 159, je pak ochota vědců spolupracovat s nacionálními socialisty. Humanitní vědy jsou velmi často socializovány (nebo je na ně alespoň dohlíženo státními orgány) i v podmínkách intervencionismu. 

Nacionální socialismus

Nacionální socialismus (též nacismus) je, jak plyne z názvu socialistickým hnutím. Hayek svoji knihu psal v letech 1940 až 1943, a proto se v knize věnoval především této verzi socialismu a vývoji v Německu. Hayek odmítá názor, že nacionální socialismus je pouhou reakcí na vzestup socialismu. A míní, že konflikt mezi nacionálními socialisty a ostatními socialistickými silami byl bojem mezi soupeřícími socialistickými frakcemi [36]. Odmítá také názor, že Němci jsou sami o sobě špatní, což je názor blížící se logice nacionálně socialistického vidění světa [37]. Hayek upozorňuje, že i mezi Němci byli významní obhájci svobody jako J. W. Goethe a W. v. Humboldt. A naopak uvádí, že mezi duchovními otci nacionálního socialismu byl Skot (T. Carlyle) a Angličan (H. S. Chamberlain) [38]. A že řada průkopníků socialismu byla i průkopníky nacionálního socialismu (Fichte, Rodbertus, Lassale atd.) [39]. Netřeba zde rozebírat dostatečně známé rasistické výroky K. Marxe a B. Engelse zejména na adresu Slovanů. Autor si také všímá, že řada bývalých komunistů a socialistů se stala v Německu stoupenci nacionálního socialismu a v Itálii se socialista (B. Mussolini) stal vůdcem celého hnutí [40].

Socialisté pokud mluví o socialismu, tak nepožadují světový internacionální socialismus a neuvažují o rovnoměrném rozdělení kapitálových zdrojů mezi všechny lidi světa (nikdo se nechce až tak moc dělit s chudými Afričany, Asiaty atd.). Socialisté zůstávají zpravidla v hranicích svých států. I přes existenci RVHP a různou pomoc měly evropské země sovětského bloku výrazně rozdílnou životní úroveň. Socialismus slouží partikulárním zájmům a není pro cizince. Socialisté jsou více či méně nacionalističtí [41]. Pěkným příkladem může být příklon většiny socialistů v čase vypuknutí první světové války k zájmům vlastního národa a státu [42].

Zajímavá je skutečnost, že řádový člen nacionálně socialistického hnutí byl v jeho počátcích chudší než průměrný odborář či člen staré socialistické strany, přičemž si pamatoval, že dříve se měl lépe. Úspěšná dělnická hnutí tak mohla připadat těmto lidem spíše jako vykořisťující třída něž třída vykořisťovaná [43] – což se vzhledem k jejich možnosti stanovit restrikcionistickou cenu pravdě blíží. Socialistické ideje a požadavky se jakoby obracely proti jejich původním hlasatelům. V neposlední řadě Hayek upozorňuje na podobnost vývoje v tehdejších demokratických státech s vývojem v Německu během první světové války a po ní [44]. "V tuto chvíli nám možná připadá poněkud zatěžko uvažovat o Německu, Itálii či Rusku nikoli jako o jiných světech, ale jako o produktech myšlenkového vývoje, na němž jsme měli účast i my… A přece dějiny těchto zemí v letech před vzestupem totalitního systému vykazovaly jen málo rysů, které bychom dobře neznali i z vlastní zkušenosti." [45]. Pokud se podíváme na vzestup vládních výdajů za posledních 100 let, zjistíme, že se ekonomická svoboda jednotlivce, a tím i jiné svobody pořádně zmenšily [46]. Přibylo také regulací, a to dokonce i v dobách údajně svobodomyslných vládců [47]. Je dost možné, že jsme opět na cestě - uvážíme-li navíc Rakouskou ekonomickou školou prokázanou nestabilitu intervencionismu - k plynovým komorám a gulagům. Tento vývoj však není dle Hayeka nevyhnutelný [48].

F. A. von Hayek, socialismus a funkce státu

Po výše uvedeném výkladu by bylo chybné se domnívat, že Hayek je úplně proti socialismu. Hayek určitou míru socialismu požaduje. Pravděpodobně se domnívá, že výhody omezeného socialismu převáží nad řadou negativ, které ve své knize rozebírá. Hlavní zásadou by podle něho mělo být, aby se co nejvíce využívalo spontánních sil a co nejméně se sahalo k donucování [49]. Mezi funkce státu přesto řadí i takové věci jako jsou hygienické předpisy, omezení pracovní doby, stavební předpisy, dopravní značení, stavbu silnic atd. Dokonce uvádí, že zachování konkurence se nevylučuje s rozsáhlým systémem sociálních služeb. Hayek je sice proti privilegiím v podobě sociálních jistot, ale zároveň volá po zajištění určitého jednotného existenčního minima - tj. volá po privilegiu [50]. Podle něho také: "V žádném případě nestačí, aby zákon uznával [pouze, pozn. autora] princip soukromého vlastnictví a svobodu uzavírání smluv." [51]. I když ve své knize psal převážně o důsledcích socialismu ve smyslu veřejného vlastnictví výrobních prostředků, uvádí v předmluvě z roku 1976, že tyto důsledky se také vztahují i na intervencionismus (zasahování státu do ekonomiky, státní regulace jednání jednotlivců). Důsledky intervencionismu se pak dostavují pomaleji, oklikovou a nedokonaleji [52]. Tudíž stejné důsledky by měl i Hayekův ideální stát, který jde značně za funkce minimálního státu, a který je intervencionistický! V "Cestě do otroctví" Hayek nedefinuje do jaké míry je potřeba provádět intervencionismus a do jaké míry je tedy nutné omezit svobodu - tj. postoupit vlastně směrem k otroctví. Hayek nezvážil, že i k tak závažným věcem jako jsou stavební předpisy a předpisy o kvalitě potravin, existuje tržní alternativa [53].

Dle Hayeka by měly být zákony něco jako pravidla hry: "V rámci všeobecně známých pravidel hry může jednotlivec svobodně usilovat o naplnění osobních přání a přitom vědět, že vládnoucí moc neobrátí jeho úsilí vniveč." [54]. Taková pravidla by se měla vztahovat na situace obecného typu a měla by být dána na delší dobu tak, aby nebyla předvídatelná v tom smyslu, že bude dopředu možné určit, které skupině přinesou v budoucnosti prospěch. Přičemž pravidla by měl stát dávat taková, aby bylo jeho jednání předvídatelné (!) [55]. Dle Hayeka se vláda práva vyznačuje absencí zákonných privilegií a zaručuje rovnost před zákonem. Také zdůrazňuje, že v socialistické společnosti nepanuje vláda práva [56].

Vyjma poslední věty se dá s Hayekovým názorem polemizovat. M. N. Rothbard ve své slavné knize "Etika svobody" píše, že pokud budeme mít společnost hayekovských obecných a předvídatelných pravidel hry, jako je například zotročování jednou za tři roky, zákaz kritiky vlády pod trestem smrti, zákaz pití alkoholu atp., tak tato společnost sice splňuje Hayekova kritéria, ale je despotická a totalitní. Tuto společnost pak dává do protikladu s jinak svobodnou společností, kde pouze vládce jednou ročně napadne dle své libovůle (tj. nepředvídatelně) jednoho jednotlivce, a oprávněně se ptá, která z těchto společností je vlastně svobodnější [57].

Základním problémem Hayekova přístupu je široké vymezení pojmu donucení. Pod donucení Hayek řadí i dobrovolná, nenásilná a neinvazivní jednání [58]. Blíže k tomuto viz kapitola 28 Rothbardovy "Etiky svobody". Protože zákony se zabývají mimořádně rozmanitými lidskými činnostmi a jejich důsledky, je velmi pravděpodobné, že budou mí dopady na některé skupiny lidí a na jiné nikoliv nebo budou tyto dopady slabší. Ať už budou zákony přijímány parlamentem, diktátorem anebo bude právo objevováno, lidé vždy budou přitom zvažovat dopady zákonů a práva na ně samotné a na ostatní, alespoň v tom smyslu, co je na první pohled zřejmé (co je vidět). Pokud by tomu tak nebylo, budou zákony a práva zcela odtrženy od lidského jednání a lze je stanovovat třeba pohledem z okna.

Závěr

Proč je dobré si knihu "Cesta do otroctví" od Friedricha Augusta von Hayeka přečíst - jaké lze udělat shrnutí?
A) Socialismus (intevrencionismus) a plánování jsou v rozporu se svobodou, nic takového jako socialismus s lidskou tváří není možné.
B) Nacionální socialismus (nacismus) byl a je pouze jednou z verzí socialismu, navíc každý socialismus je do určité míry nacionální anebo alespoň lokální.
C) Skutečná svoboda je důležitá pro dělbu práce, a proto, aby jednotlivec mohl rozvinout svůj um, díky tomu je svoboda důležitá pro vznik (a udržení) rozvinuté civilizace.
D) F. A. v. Hayek byl sám umírněný socialista.

Na úplný závěr uveďme ještě jednu Hayekovu myšlenku: "Módní pohled na demokracii jako na hlavní ohroženou hodnotu má svá úskalí. Je do značné míry odpovědný za zavádějící a nepodložené přesvědčení, že dokud je základním zdrojem moci vůle většiny, nemůže se moc zvrhnout ve zvůli." [59]. Demokracie sama o sobě není zárukou svobody a může klidně vést k socialismu, a tím i totalitě.

[1] Hayek, s. 31
[2] Ibid, s. 86-7
[3] Ibid, s. 88
[4] Ibid, s. 93
[5] Ibid, s. 57, viz i s. 58
[6] Ibid, s. 32-3
[7] Ibid, s. 96-7
[8] Ibid, s. 35
[9] Janák, s. 392 a 389
[10] Hayek, s. 100
[11] Ibid, s. 39
[12] Ibid, s. 40
[13] Ibid, s. 41
[14] Ibid, s. 41
[15] Ibid, s. 44
[16] Ibid, s. 115
[17] Ibid, s. 115-6
[18] Ibid, s. 47
[19] Ibid, s. 89
[20] Ibid, s. 90-1
[21] Ibid, s. 83
[22] Ibid, s. 67
[23] Ibid, s. 103
[24] Ibid, s. 61 a 69, podobně i s. 133
[25] Ibid, s. 65
[26] Ibid, s. 129
[27] Ibid, s. 130
[28] Ibid, s. 173
[29] Ibid, s. 174
[30] Ibid, s. 120
[31] Ibid, s. 122-3
[32] Ibid, s. 25
[33] Ibid, s. 161-4
[34] Ibid, s. 138
[35] Ibid, s. 140
[36] Ibid, s. 28, podobně i s. 42-3
[37] Ibid, s. 27
[38] Ibid, s. 27
[39] Ibid, s. 144-5
[40] Ibid, s. 42
[41] Ibid, s. 124-5
[42] Winter, s. 47-8, podobně s. 164-5
[43] Hayek, s. 105-6
[44] Ibid, s. 24
[45] Ibid, s. 30
[46] Šuster
[47] The Freeman
[48] Hayek, s. 56
[49] Ibid, s. 34
[50] Ibid, s. 48-50, 81, 110 a 172
[51] Ibid, s. 49
[52] Ibid, s. 20-1
[53] Rothbard-Ekonomie, s. 125-130
[54] Hayek, s. 75
[55] Ibid, s. 76-7
[56] Ibid, s. 79-80
[57] Rothbard-Etika, s. 277-8
[58] Ibid, s. 268
[59] Hayek, s. 72

Literatura:
1. The Freeman: Smutné dedičstvo Ronalda Reagana. [online, 2011]. Dostupný z (přístup 05/2011):  http://www.mises.cz/clanky/smutne-dedicstvo-ronalda-reagana-282.aspx
2. Hayek, F. A. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal 2010, 2. vyd. dotisk, ISBN 978-80-87029-32-9.
3. Janák, J. Morava v národním a politickém ruchu 19. století. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-80-86488-03-5.
4. Rothbard, M. N. Etika svobody. Praha: Liberální institut 2009, ISBN 978-80-8638-955-4.
5. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
6. Šuster, M.: Jak obrovský byl nárůst státních výdajů v průběhu 20. století? [online, 2009]. Dostupný z (přístup 05/2011): http://www.leblog.cz/?q=node/351
7. Winter, J. M. První světová válka: fakta, svědectví, souvislosti. Praha: Mladá fronta 1995, ISBN 80-204-0520-8.