Fast foody, daně a tržní řešení

Mises.cz: 15. října 2013, Mises.org (přidal Jakub Skala), komentářů: 0

Nedávná debata o převratných změnách ve zdravotním systému ve Spojených státech způsobila, že koncept Pigouovy daně, kde argumentem pro tuto daň je fakt, že vyvažuje „sociální náklady“ nákupů jednotlivců, je zpátky v módě. Nedávný článek v The Economist popisuje sérii paperů, která obhajuje daň z nezdravého jídla.

Příklad, který uvádějí autoři a je citován v článku, je jednoduchý: lidé, kteří jedí nezdravá jídla, více trpí závažnými chorobami než jejich protějšky, které jedí zeleninu. Podle The Economist jsou roční zdravotní náklady u tlustých lidí o sedm set dolarů vyšší než u štíhlých lidí. Nicméně tyto vyšší náklady nenesou plně tito tlustí lidé.

Studie navrhuje, aby uvalení daně na nezdravou stravu přesměrovalo tyto zvýšené náklady právě k těm, jejichž stravovací návyky způsobují růst celkových nákladů na zdravotnictví. Takové daně, argumentují tito ekonomové, by internalizovaly negativní externality, které tlustí lidé uvalují na zbytek společnosti, vygenerovaly další potřebné peníze pro zdravotnictví a dokonce vytvářely incentivy ke zdravějšímu životu spotřebitelů.

Ačkoliv si The Economist udržuje k debatě o Pigouově dani skepsi, tento článek zapomíná na nejdůležitější věc: proč jsou produkty s vážnými vedlejšími efekty po celém světě stále tak horlivě spotřebovávány?

Všichni víme, že brokolice je zdravější než cheesburger a že mrkev je zdravější než pizza. Mít nějaké zlozvyky je normální, všichni nějaké máme. Ale to není to podstatné. Otázka je, proč jsou některé konkrétní zlozvyky, které negativně ovlivňují náš zdravotní stav, tak populární. Proč je nezdravé jídlo poptáváno obrovským množství světové populace?

Když se podíváme na standardní menu fast foodů, uvidíme, že mají společnou jednu věc: jejich nabídka obvykle obsahuje maso. Maso bylo historicky luxusním zboží, ale obrovské fast foodové korporace s efektivní produkcí a řetězcem dodavatelů dokázaly prodávat maso kterékoliv americké rodině kdykoliv v roce a to vše jen za pár dolarů.

Mimo to také fast foodové řetězce připravují svoje jídla tak, aby udržely zákazníku u jejich značky. Nevyhnutelným důsledkem jsou pak tučná jídla s omáčkami, které obsahují v podstatě jen tekutý cukr a posilovače chuti. Za posledních deset let ve Spojených státech zvýšily fast foodová menu společně se stále klesajícími cenami a stabilní hladinou příjmu průměrnou velikost kalhot z M na XL.

Zdá se, že můžeme snadno vysvětlit, proč lidé milují fast foodové jídlo: obsahuje hodně masa, je připraveno tak, aby dobře chutnalo a je stále levnější a levnější. Ale jak může zboží, které je potenciálně nebezpečné, neustále zlevňovat? Neměl by trh zohlednit tento hazard tak, že lidé, kteří chtějí riskovat pro potěšení své chuti, by si měli platit vyšší pojištění?

A tady přichází do hry veřejné zdravotní pojištění. Jelikož vláda deformuje trh se zdravotním pojištěním, osvobozuje tak pojištěnce od jeho vlastní zodpovědnosti.

Standardní příplatek lidí s nadváhou (a kuřáků) ke zdravotnímu pojištění je určitě pod potenciální cenou, která by se vytvořila na volném trhu. Nejzřejmějším důkazem tohoto tvrzení je letošní deficit veřejného zdravotnictví, který by si soukromá společnost nemohla rok po roku dovolit bez toho, že by ji převálcovala konkurence. Na volném trhu by tlustí lidé museli určitě platit větší příplatek ke zdravotnímu pojištění, než jaký platí nyní.

Předpokládejme, že na volném trhu by kuřáci platili dvakrát tolik, kolik platí za zdravotní pojištění dnes. Nebylo by to pro ně stimulem ke změně životního stylu? A pokud ne, není snad právem každého, kdo si to může dovolit, a jehož činy negativně neovlivňují ostatní, aby dělal cokoliv se mu zlíbí? Na volném trhu se zdravotním pojištěním bychom se nemuseli starat o dobrovolnou obezitu ostatních.

Ale trh se zdravotním pojištěním není ve skutečnosti bez státních intervencí a příplatky pro obézní lidi jsou příliš nízké, což tvoří problematickou incentivní strukturu. V tomto prostředí nakonec veřejnost podporuje občany, kteří mají zdravotní problémy způsobené konzumací nezdravé stravy. Pro tyto lidi neexistuje žádný stimul, který by je nutil změnit svoje návyky.

Pokud mluvíme o obezitě, měli bychom mluvit obecně o zdravotním pojištění a o tom, jak by mělo být liberalizováno, tak aby byl každý zodpovědný za svoje činy. Ale místo toho mluví vláda o další regulaci – kterou má být další daň. Bohužel dvě špatné regulace nedělají regulaci dobrou. Přesto se zdá, že vláda má morálně navrch. Nakonec jejich cílem je zdraví pana a paní Ameriky, ne?

Záměry a následky

Předpokládejme že vládní činitelé by skutečně mysleli své záměry vážně a chtěli by podporovat zdravou stravu a zlepšenou životní úroveň v obyvatel Spojených států. Přijměme také vládní předpoklad, že vyšší daň na nezdravé jídlo by snížila spotřebu pizzy a burgerů.

Na koho by tato daň nejvíce negativně dopadla? Určitě ne na potenciálního zákazníka fast foodů, protože podle tohoto scénáře by profitoval z lepšího zdravotního stavu a tento zisk by převýšil zvýšené náklady na zaplacení účtu v restauraci.

Jaké jsou důsledky poklesu poptávky? Rozhodně by to pro fast foodové řetězce znamenalo omezení jejich nákupů. V odvětví, kde 70% prodejní ceny tvoří náklady na práci, je poměrně jasné, kdo bude touto daní ovlivněn: lidé, kteří stojí za kasou a několiksetkrát denně se ptají: „Tady nebo s sebou?“

Jak bylo argumentováno výše, je to přeregulace, co nyní udržuje poptávku po nezdravém jídle tak vysoko a tak alokuje práci směrem do tohoto odvětví. Trh by na další pokřivení trhu způsobené daní reagoval realokací práce do jiných sektorů. Výsledkem by byla znatelná nezaměstnanost a ztráta poptávky, kterou by tato nezaměstnanost způsobila. Regulace by také skoro stejně jako  fast foodové řetězce ovlivnila sektor zemědělství, vzhledem k tomu, že fast foody patří mezi největší zákazníky zemědělských producentů.

Člověk by mohl jistě argumentovat, že tyto následky by byly dočasné a trvaly by pouze do té doby, než by zpracovatelé a prodejci jídla přizpůsobili svoji produkci, zaměstnanci získali nová zaměstnání a zákazníci změnili své návyky. Nicméně nemohu si pomoci a považuji takovýto řetězec událostí za neférový.

Nakonec i když bychom připustili vládní předpoklady, lidé kteří by nesli toto břemeno, neudělali nic špatně. Zaměstnanec, který přijal práci v kvetoucím průmyslu, se choval perfektně rozumně. Podnikatelé vlastnící fast foody si pouze uvědomili, že zde existuje poptávka po produktu, jehož cena je podhodnocena a chovali se jako racionální byznysmeni tak, aby vyplnili nabídku. To je přesně to, co chceme, aby podnikatelé dělali! Mají hledat příležitosti, maximalizovat profit a tak poskytovat pracovní místa a vytvářet bohatství.

A co zákazníci? Vláda jim dala iluzi, že vedlejší efekty jejich chování pro ně nebudou mít žádné náklady. Zákazník určitě není tím, kdo by měl nést vinu za tuto situaci. Je to vládní přeregulace, která způsobila tento nepořádek a která nese vinu.

Jakékoliv prosperující odvětví může v principu čelit naprosto stejným svévolným vládním intervencím. Vezměme si například odvětví mobilních telefonů. Některé studie naznačují vztah mezi častým používáním mobilního telefonu a výskytem nádoru na mozku. Měli bychom také uvalit Pigouviovu daň na uživatele mobilních telefonů, jelikož jejich zdravotní problémy mohou způsobit náklady, které nejsou plně započítané v pojištění?

Můj postoj je takový, že pouze soukromí poskytovatelé zdravotního pojištění mohou korektně nalézt cenu za toto riziko. Při úplné liberalizaci trhů se zdravím a zdravotním pojištěním, by společnosti zaměřené na zisk ohodnotily špatné návyky tak, že by se staly méně dostupné. Zákazník by viděl potenciální riziko pramenící z používání daného produktu. Pokud by toto riziko bylo tak vážné, jak se dnes tvrdí, pak by to tržní cena těchto produktů zohledňovala.

Závěr

Ačkoliv lidské jednání je komplikované a mnoho zlozvyků má hlubší psychologické kořeny, ty zlozvyky, které negativně ovlivňují naše zdraví a přesto se ve velké míře vyskytují, by měly být analyzovány ze strukturální perspektivy. Jsou příznakem zásadního problému, který má kořeny v poskytování veřejného zdravotního pojištění. Toto pojištění osvobozuje lidi nikoliv od nejistoty ve smyslu zdravotních služeb, ale od zodpovědnosti za sebe sama.

Pokud je naším zájmem snížit spotřebu nezdravé stravy, jedinou udržitelnou politikou je ta, která volá po úplné liberalizaci zdravotnictví. To by vyřešilo problém chronického podfinancování veřejného zdravotnictví a uvědomili bychom si, že zdraví je drahocenný statek.

Z toho by také mělo být jasné, že spotřeba jídla ve fast foodech a nebo cigaret by zůstala nezměněná pro ty, kteří by si to mohli dovolit. V systému soukromého zdravotního pojištění, kde by životní styl mého souseda neovlivňoval mě, by mě jeho stravovací návyky vůbec nemusely zajímat. Lidé by mohli a měli být schopni si volně zvolit vlastní životní styl, do té doby, dokud jejich činy negativně neovlivňují ostatní.

Původní článek naleznete zde.

Pozn. překladatele - tento vynikající článek názorně popisuje rozdíl v uvažování vlády a rozumného člověka. Vláda typicky vytvoří regulaci, která z nějakého záhadného důvodu nefunguje a její často tragické následky se snaží vyřešit další, ještě hloupější regulací. To vše vede k mylné alokaci zdrojů v regulovaných odvětvích a u těch odvětví, které stát kompletně převezme, k naprosté neefektivitě. Ostatně má někdo pocit, že mají nedostatek peněz např. pekařství, automobilky nebo telefonní operátoři? Přesto ale slyšíme neustále nářky na podfinancování školství, zdravotnictví, dopravy a další státem ovládaných odvětví. Kdyby byly tyto sektory kompletně liberalizovány, zlepšila by se kvalita služeb, snížila jejich cena a odstanili bychom tak nerovnosti, které stát uměle vytváří.