Fedofilie

Mises.cz: 25. prosince 2012, George Selgin (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 7

Ačkoliv hnutí za zrušení Fedu („End the Fed“) má rostoucí množství příznivců, jen velmi málo ekonomů – mimo našich vážených přispěvatelů – bere tuto možnost vážně. Pro zbytek Federální rezervní systém samozřejmě není ideálním měnovým systémem (kdo by se to odvážil tvrdit?), ale implicitně ho berou jako nejlepší ze všech možných systémů. A ačkoliv návrhů na jeho reformování je dost a dost, téměř všechny volají po pouhém záplatování. Může to vypadat jako zaslepená láska, faktem však zůstává, že většina ekonomů se Fedu nadále drží.

Toto uctívání Fedu se mi dlouho zdálo zvrácené. Těžko lze tvrdit, že fakta poskytují oporu pocitu spokojenosti s jeho výkony a ještě méně víře, že žádný jiný systém by nemohl fungovat lépe. (Vskutku, tato fakta, jak zdokumentovali Bill Lastrapes, Larry White a já, dokonce ukazují, že Fed nepředstavuje žádné zlepšení ani oproti evidentně vadnému Národnímu měnovému systému, který nahradil.) Navíc, protože Fed je jak monopolem, tak centrálním plánovacím úřadem, člověk by čekal, že ekonomové, kteří jsou na základě svých teorémů blahobytu proti monopolům a na základě zkušenosti s pádem socialismu proti centrálnímu plánování, budou mít vůči němu silné předsudky. A přesto místo hromadného hledání tržních alternativ k Fedu většina ekonomické profese pokládá takový výzkum za okrajový.

Proč? Tato otázka vyžaduje odpověď od těch, kteří jsou názoru, že zkoumat alternativy k Fedu stojí za to, i kdyby jen kvůli tomu, aby se dal lidem vyvrátit jejich přirozený (ale mylný) sklon předpokládat, že ekonomická profese se o tyto alternativy nezajímá, protože je už důkladně zvážila – a odmítla.

Je svůdné vinit z fedofilie, nebo toho, čemu Larry White říká „status quo“ předsudek v monetárním výzkumu, přímý vliv Fedu na ekonomickou profesi. V roce 2005 zaměstnával Fed o 27 procent více makro- a monetárních (včetně bankovních) ekonomů než top 50 amerických ekonomických kateder dohromady. Většinu svého výzkumu pak šířil bezplatně skrze různé vnitřní publikace nebo jako working papery. Není žádným překvapením, že ani po důkladném prostudování těchto publikací White nenašel „jediný Fedem uveřejněný článek, který by navrhoval jeho zrušení, privatizaci nebo i restrukturalizaci.“ To, že profesní žurnály monetární ekonomie na tom nejsou o mnoho lépe, může být odrazem faktu, že ekonomové spojení s Fedem dominují také jejich redakčním radám.

Avšak pochybuji o tom, že neochota pokousat ruku, která je krmí, je jediným, nebo i nejdůležitějším důvodem, proč většina ekonomů tak zřídka zpochybňuje užitečnost Fedu. Předpokládám, že dalším důvodem je snaha distancovat se od… bláznů. Řekněme si to na rovinu: v hnutí „End the Fed“ existuje řada lidí, kteří si myslí, že skrze Fed svět řídí Rothschildové, že JFK byl zabit Fedem, protože plánoval obnovit stříbrný dolar, a že základní plán na vznik Fedu nebyl vytvořen v kongresovém výboru pověřeném měnovou reformou, ale spiknutím wallstreetských bankéřů na přísně tajném setkání na Jekyll Islandu.

No počkat - to poslední tvrzení je vlastně pravdivé. Ale tvrzení, jako jsou tato, dávají rozumným a dobře informovaným kritikům Fedu špatné jméno a ekonomům dbalým své pověsti dávají důvod pro distancování se od toho, co pokládají za skupinu konspiračních šílenců. (Prosím, nenamáhejte se mi psát, že Fed skutečně je sionistickým spiknutím, nebo se osobně postarám o to, aby si vás vystopoval a zabil někdo jménem Rothschild, i kdyby se měl ten nájemný vrah kvůli tomu přejmenovat.)

Jsem přesvědčen, že představivost a její nedostatek rovněž hrají svou roli. Do určité míry je problémem spíš příliš velká představivost než příliš malá. Se státními penězi a volně jednající centrální bankou existuje vždy teoretická možnost, aby se peněžní zásoba (nebo nějaká jiná nominální proměnná) chovala tak, jak by se ideálně měla chovat podle jakékoliv makroekonomické teorie nebo modelu, který si člověk vybere. Jinými slovy, moderní centrální banka je vždycky technicky schopná provést tu správnou věc, stejně jako je šimpanz skákající po klávesnici technicky schopen naťukat do ní Vojnu a mír. Jakákoliv představitelná alternativa k volně jednající centrální bance, ať už je založená na konkurenci měn, komoditním standardu, zmražené peněžní bázi nebo nějakém jiném „automatickém“ mechanismu, musí být nedokonalá, pokud bude posuzována ve vztahu k nějakému – vskutku jakémukoliv - teoretickému ideálu. Následkem toho stačí, když si ekonom představí, že centrální banka by mohla být řízena podle jeho konkrétního ideálu měnové politiky, aby ji uznal za hodnu existence a pouze se snažil ji posunout svým směrem. Ovšem už nikdy nebude uvažovat o jiných možných měnových uspořádáních.

V tuctu ekonomů pak může mít každý svůj odlišný ideál monetární politiky, a přesto každý z nich bude fedofilem zkrátka proto, že by Fed mohl být nástrojem pro jejich realizaci. Ve skutečnosti jednání Fedu může samozřejmě uspokojit maximálně jednoho z nich a pravděpodobně neuspokojí žádného, a tak může být horší oproti tomu, co by mohl dosáhnout nějaký alternativní systém. Takže když popustí uzdu své fantazii, všech dvanáct ekonomů skončí u podpory toho, co je v realitě horší možností. A pokud nevěříte, že ekonomové jsou vskutku schopni takové naivity, tak vás odkazuji na literaturu o měnových výborech (currency board), v nichž se člověk rutinně setkává s argumentem, že samostatná centrální banka je vždycky lepší než měnový výbor, protože může být lepší. Nebo co ti kritikové zlatého standardu, kteří z faktu, že nové objevy zlata mohou způsobit inflaci, triumfálně vyvodí, že centrální banka emitující státní peníze je lepší, protože ta může udržet ceny stabilní (když se jí bude chtít)?

Ačkoliv ekonomové nechávají svojí fantazii volně pracovat, když si místo reálně existujících centrálních bank dosazují své ideální, tato fantazie najednou vyschne, když přijde na úvahy o radikálních alternativách k současnému status quo. Ohledně konvenčního vnímání potřeby státních mincoven Herbert Spencer napsal: „Uskutečněný fakt nás ovlivňuje daleko více než ten, který si jen představujeme. Pokud by se z pečení chleba stal státní monopol, pak by výroba chleba soukromými podniky pravděpodobně jen zřídka byla pokládána za možnou, a ještě méně za výhodnou.“ Ekonomové, kteří se nijak nenamáhali představit si, jak by měnový systém bez centrální banky mohl fungovat, velmi snadno podléhají předsudku, že by zkrátka nefungoval nebo že by nefungoval nijak dobře. Fungování decentralizovaných trhů je často skryté. Schopnost těchto trhů vyřešit mnoho obtížných koordinačních problémů je nejen záhadou pro netrénované pozorovatele, ale těžko uchopitelná i pro odborníky. Ve srovnání s tím je monetární centrální plánování triviální – tedy na papíře.

Nepomáhá ani způsob, jakým jsou dnešní monetární ekonomové vychováváni. V jiných předmětech jsou teorémy blahobytu brány vážně. Například v přednáškách o mezinárodním obchodě se vždy začíná s tím, jaké by byly implikace volného obchodu. Navzdory tomu, že na světě nikdy neexistoval dokonale volný obchod a pravděpodobně ani existovat nebude. Všichni ale rozumíme tomu, že dopady celních tarifů a dalších druhů státních zásahů do volného pohybu zboží mohou být patřičně zváženy jen při porovnání s alternativou volného obchodu. A nikdo, kdo neprostudoval tuto alternativu, nemůže očekávat, že jeho prohlášení o přínosech protekcionismu budou brána vážně. Na druhé straně na přednáškách o monetární ekonomii je přítomnost centrální banky – tedy monetárního centrálního plánovače – od počátku předkládána jako daná věc a alternativě „volného obchodu v penězích a bankovnictví“ není věnována žádná pozornost. Následkem toho, když většina monetárních ekonomů mluví o přednostech té či oné centrální banky, tak plácá hlouposti, protože nemají ponětí o tom, jaké jiné instituce by mohly existovat a jak dobře by mohly fungovat, kdyby nebylo centrální banky.

Protože peněžní systémy bez centrální banky, včetně některých velmi úspěšných, skutečně existovaly, tak je neschopnost ekonomů představit si takový systém rovněž důkazem o slabé úrovni výuky hospodářských dějin. Tato neznalost, hlavně mezi mladšími ekonomy, je jasným následkem dnešního ortodoxního pohledu, že dějiny mohou být rozvařeny na hromádku korelačních koeficientů, takže stačí jen shromáždit dost čísel a udělat na nich dost regresních analýz a tím objevíme všechno, co stojí za to o historii vědět.

I ti, kteří byli ušetřeni takové „výuky“, mají často zaslepený výhled na historii peněz a bankovnictví – takový, který připomíná slavnou obálku New Yorkeru Saula Steinberga zobrazující pohled na svět z 9. avenue, kde je vidět jen neobydlená pustina mezi Hudsonem a Pacifikem a Čína, Japonsko a Rusko jsou stěží viditelné na horizontu. Pokud on či ona vůbec zná něco z monetrání historie, tak typický (tedy americký) ekonom zná něco z americké historie a o hodně méně z historie Velké Británie a tím jeho přehled končí. Krátce řečeno, jsou to právě ty omezené znalosti, které mohou být velmi nebezpečné.

A toto nebezpečí se plně projevilo. Protože Spojené státy před rokem 1914 a Anglie před tím, než Bank of England začala jednat jako věřitel poslední instance, zažily mnoho finančních krizí, omezený rozhled ekonomů dal vzniknout konvenčnímu názoru, že bankovní systém na frakčních rezervách bez věřitele poslední instance je náchylný ke krizím, a chytrým (ačkoliv zcela fantastickým) formálním modelům, které znázorňují totéž (či, podle pokroucené ekonomické rétoriky, podávají „rigorózní důkaz“). To vedlo ekonomy k tomu, že ignorují nebo podceňují rozsah, ve kterém právní restrikce, včetně jednotkových bankovních zákonů ve Spojených státech a pravidla šesti partnerů v Anglii, přispěly k defektům bankovních systémů v těchto zemích. Nakonec, a to je nejpolitováníhodnější, ekonomové začali přehlížet možnost, že monopolizace papírové měny byla sama o sobě více příčinou než léčbou finanční nestability.

Dobrou zprávou je, že fedofilie je léčitelná. Milton Friedman byl jedním ze zotavujících se fedofilů: na konci své kariéry zavrhl konvenční argumenty, které dříve předkládal na obranu měnového monopolu. Friedman byl samozřejmě zvláštním případem. Jako slavný obhájce volných trhů měl více důvodů než většina ekonomů dívat se na tvrzení o tržním selhání skepticky, i když se pod tato tvrzení dříve sám podepisoval. I tak to byla jen polovičatá proměna, částečně (jak myslím) díky tomu, že nevěnoval patřičnou pozornost bankovním zkušenostem z jiných zemí než Spojených států a Anglie.

Friedmanův případ naznačuje, že bude nutná velmi intenzivní terapie pro deprogramování dalších milců Fedu, včetně záplavy doporučené četby. History of Modern Banks of Issue od Charlese Conanta jim může pomoci překročit jejich historickou provinčnost. The Rationale of Central Banking od Very Smithové učiní totéž a zároveň je vystaví živé debatě mezi obhájci a oponenty měnových monopolů, která se odehrála před tím, než se ti první (za podpory věčně hladových státních pokladen) zmocnili bitevního pole. The Experience of Free Banking (sborník textů editován Kevinem Dowdem, kam přispěla i moje maličkost) je shromážděním studií o decentralizovaných měnových systémech, které se ukazují být stabilnějšími než jejich centralizovaní současníci. Další sbírka Banking in the Early Stages of Industrialization ukazuje, že méně centralizované systémy také lépe podpořily ekonomický rozvoj. Nakonec, místo aby jim bylo dovoleno jen chválit Bagehotovu Lombard Street, fedofilové by ji měli přečíst od první do poslední stránky a pak nahlas zopakovat ty pasáže (je jich několik), kde Bagehot vysvětluje, že ve skutečnosti by neexistovala žádná potřeba mít věřitele poslední instance, kdyby před tím nemoudrá legislativa nevytvořila centralizovaný („jednorezervní“) měnový systém. Poslední krok funguje zvlášť dobře při skupinové terapii.

Samozřejmě ani nejpřísnější deprogramovací režim nezmění zvyky tvrdého jádra obhájců Fedu. Ale může je aspoň přimět k vážnější debatě, místo aby jim umožnil nadále věřit tomu, že na veškerou kritiku odpověděli dostatečně tím, když obrátili oči v sloup.

Vyšlo na webu freebanking.org pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported.