Filip Metcheque versus anarchokapitalismus

Mises.cz: 08. srpna 2018, Urza, komentářů: 4

Filip Šimeček pod pseudonymem Filip Metcheque sleduje a hodnotí anarchokapitalismus z kolektivistických pozic již nějakou dobu; před časem jsem zde publikoval rozhovor, který se mnou dotyčný udělal pro Deník Referendum. Několik měsíců zpátky mě požádal o výtisk knihy Anarchokapitalismus, aby na ni mohl sepsat recenzi. S radostí jsem mu vyhověl a jeden mu daroval, neboť ač se na svět díváme hodně rozdílným pohledem, oceňuji každého oponenta, který je ochoten a schopen vést slušný dialog. A jak Filip Metcheque řekl, tak i učinil; jeho recenzi si můžete přečíst zde.

Já bych na ni v tomto textu rád zareagoval, neboť ačkoliv ani v nejmenším nepochybuji o recenzentově upřímné snaze korektně oponovat, domnívám se, že tuto snahu do značné míry zhatila jeho neznalost rakouské ekonomické školy; to však ukazuje na mé nedostatky coby autora, neboť jsem měl čtenáři tyto znalosti předat, případně jej alespoň důrazněji odkázat na odpovídající zdroje – budiž mi to ponaučením pro příště. V každém případě tu však můžeme vidět ještě jednu věc: Brutální zjednodušování, kterého se dopouštějí dnešní – i protržní – populární ekonomové svými modely, vede k bulvarizaci této vědy, ze které se musejí Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk či Ludwig von Mises a další představitelé rakouské ekonomické školy v hrobě obracet. Ti, které by pan Metcheque či jeho kolegové nazvali „neoliberály“ (jakkoliv to slovo nemám rád), se vlastně snahou o zjednodušování ekonomie střelili do vlastní (a co hůř – bohužel i do naší) nohy.

O čem přesně mluvím? Dovolte mi citovat Filipa Šimečka: „Vytahuje-li Urza model centrálního plánování jako teoreticky nefunkčního, je třeba dodat, že i model volného trhu selhává už v teorii. [..] Jako příklad lze uvést dva konkurující si supermarkety. Jeden je drahý a nekvalitní, druhý je levný a prvotřídní. Podle volnotržních myslitelů musí nutně vítězit ten druhý, protože lépe uspokojí poptávku ze strany zákazníků. Co když je ale pro zákazníky příliš geograficky nedostupný? Co když nemají dostatek informací k tomu, aby se racionálně rozhodli? [..] Zde bychom mohli Urzovu knihu odložit.“

Nic takového pochopitelně žádný z myslitelů rakouské ekonomické školy nikdy netvrdil. Cena a kvalita jsou pouze dva z mnoha ukazatelů; mezi další (neméně podstatné) patří kupříkladu i (geografická) dostupnost či informovanost zákazníků (zde narážíme na kolektivisty neustále haněnou reklamu). Před starou dobrou praxeologií je však v moderní ekonomii kladen daleko větší důraz na modelování, předpoklady dokonalé informovanosti, dokonalé konkurence, homo economicus (kritizovaný již Ludwigem von Misesem i jeho nástupci), v důsledku čehož jsou pak i rakouští ekonomové, kteří tento přístup vždy zavrhovali, kritizováni coby jeho zastánci. Tento stav můžeme samozřejmě považovat za selhání oněch kritiků, neboť jde o mezeru v jejich vzdělání; avšak s tímto přístupem se sice můžeme věčně plácat po ramenou, jací jsme géniové a všichni kolem hlupáci, ale ke svobodě tak nikdy nedojdeme. Musíme popularizovat praxeologii a „překřičet“ mainstreamové ekonomy s jejich modely, aby nebyly tím, co laik vidí jako první věc z celé ekonomie; v popředí by totiž měla stát subjektivní teorie hodnoty, interpersonální neporovnatelnost užitku, funkce peněz a cen coby nositelů decentralizovaných informací v ekonomice, nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování a podobně.

A začnu s tím hned teď a tady: Nabídka a poptávka, o kterých pan Metcheque píše ve své recenzi, totiž v rakouské ekonomii, ze které vychází anarchokapitalismus, nejsou nějaké teoretické stavy platné jen v dokonalé konkurenci, informovanosti za předpokladu lidí maximalizujících pouze svůj finanční prospěch; dle rakouské ekonomie jsou výsledkem skutečného lidského jednání v reálném prostředí zahrnujícím nedokonalé informace, nedokonalé chybující lidi, jejich emoce a subjektivní užitek plynoucí i ze zcela nelogických tužeb a mylných předpokladů. Na takovém modelu stojí Misesova slavná praxeologie; a ano, pane Šimečku, souhlasím, že přesně z toho důvodu nedávají žádný smysl krásně vytvarované křivky nabídky a poptávky, protože nikdo nemůže vědět, že vypadají právě takto – jsou to pouhé ilustrace. Bohužel je však velice špatným zvykem kreslit je nelineárně: Vypadají pak sice „cool vědecky“, ale spousta lidí z nich získá pocit, že jsou něčím více než jen čistou dojmologií; jenže nakreslené milionem jiných způsobů nebudou (při zachování monotonicity) o nic více či méně podložené. Spousta učitelů ekonomie pak tohle zdůrazní nedostatečně či vůbec (má učitelka makroekonomie na IES FSV UK dokonce trvala na opaku i poté, co jsem na to explicitně poukázal).

Než se dostanu k zajímavější kritice v recenzi obsažené, rád bych se vypořádal ještě s jednou absurdní; a tím nemyslím bizarní otázku, proč by měl vůbec anarchokapitalista investovat do volnotržní budoucnosti svých dětí, když jeho momentálním individuálním zájmem je třeba motocykl či hudební festival. Pan Metcheque přichází s tím, že i já v knize docházím k tomu, že je nutná určitá forma kolektivismu, když uznávám třeba pojištění a potřebu společných fondů; a že zde se kolektivista shoduje s individualistou. Možná ano, ale obávám se, že nazývat výše uvedené kolektivismem, znamená použití úplně jiných definic, než jaké používáme my individualisté. Pochopitelně nikomu nevyčítám, když si pojmy nadefinuje jinak, ale nedává smysl, aby svými definicemi vysvětloval má slova (ta je logicky třeba vykládat dle mých definic). Individualisté rozhodně netvrdí, že lidé nemají spolupracovat; ba naopak uznávají dělbu práce, směnu, společné vlastnictví, pojištění i nejrůznější fondy – kladou přitom důraz na jedno jediné: totiž dobrovolnost. I komuna se společným majetkem a lidé, kteří se zřeknou veškerého svého vlastnictví ve prospěch kolektivu, žijí zcela v souladu s anarchokapitalismem, pokud tak učinili dobrovolně, na svém a za své. Anarchokapitalisté jim v tom nebudou nikdy bránit, dokud se dotyční nepokusí takto nakládat i s majetkem těch, kdo nesouhlasí.

Za velice dobrou kritiku považuji poznámku o tom, že decentralizovaný volný trh porovnávám pouze s centrálně řízenou ekonomikou, nikoliv s dalšími možnými systémy. Je pravdou, že zde trochu zjednodušuji, neboť pracuji s předpokladem centralizace s donucením nebo decentralizace bez donucení; opomíjím systémy dobrovolně centralizované i nedobrovolně decentralizované. Důvody jsou dva: Zaprvé prostor v knize není neomezený, a já se v důsledku toho rozhodl porovnávat anarchokapitalismus se společností řízenou centralizovaným státem, protože taková je naše realita; a i tak jsou požadavky na čtenářovu pozornost dosti vysoké, což nechci nadále zhoršovat. A zadruhé, ač si dokážu (v teoretické rovině, v praxi hůře) velice dobře představit dobrovolně centralizovanou společnost, horší to je s nedobrovolně decentralizovanou; poslední dva roky se tímto myšlenkovým experimentem občas zabývám, ale nemohu říci, že bych měl úplně jasno. Považuje-li však pan Šimeček toto za zásadní nedostatek knihy, jsem ochoten s ním na téma nestandardních společenských uspořádání v porovnání s anarchokapitalismem vést veřejnou diskusi.

Na poznámku o tom, že recenzent nepovažuje anarchokapitalismus za anarchismus, odpovím totéž, co už tolikrát: Záleží jen a pouze na definicích. Definujeme-li anarchismus jako odmítání nadvlády státu či jiných organizací založených na útočném násilí, pak je anarchokapitalismus bezpochyby anarchismem; přidáme-li však do definice anarchismu požadavky na rovnost či dokonce absenci vlastnictví, anarchokapitalismus anarchismem přestane být. Žádná z těch definic není „správná“ ani „špatná“, jde jen o význam slova neformálního jazyka, což je ze samotného principu problém objektivně neřešitelný, takže nemá cenu se o něm dohadovat. Dává smysl přít se tam, kde se lidé neshodují v podstatě věcí, nikoliv v názvosloví. A upřímně řečeno je mi líto ztraceného času v pubertálních hádkách anarchokapitalistů (nadávajícím anarchokomunistům či anarchosyndikalistům za nekonzistenci, nelogičnost a neznalost ekonomie) s anarchokolektivisty (užívajících rádoby urážlivého zápisu „anarcho“-kapitalismus a ohánějících se tím, že historičtí anarchisté bývali socialisty); tito lidé by dle mého názoru udělali lépe, kdyby se raději pokusili pochopit, co druhá strana doopravdy tvrdí, místo aby soutěžili o to, kdo má většího slaměného panáka.

Za velice zajímavé považuji recenzentovo přirovnání anarchokapitalismu ke komunismu; činí tak totiž jinak, než je běžné. Zatímco typicky je anarchokapitalismus s komunismem srovnáván celkem hloupě (srovnání i odpověď najdete zde), Filip Metcheque tak činí na základě toho, že já – podobně jako komunisté – tvrdím, že k anarchokapitalismu nelze dojít ze dne na den, ale jsou třeba desítky let, což vskutku tvrdili i komunisté. Rozdíl však spočívá v tom, že zatímco komunisté navrhovali (a bohužel to i uskutečnili) ty „přechodové“ desítky let držet lidi násilím v totalitě, než se nějakým zázrakem zrodí ten pravý komunismus, já tvrdím, že podobné prostředky jsou v ostrém rozporu s anarchokapitalismem, ke kterému lze dojít pouze přesvědčováním lidí a ukazováním výhod svobody oproti státu.

Trochu neférově je mi podsouváno, že chci zavádět anarchokapitalismus skrze politiku, což však není má cesta; nezavrhuji sice ty, kdo se o to snaží, ale nemyslím si, že ke svobodě se lze provolit – je totiž třeba změnit společenské paradigma a pohled lidí na stát. Libertariánští politici možná mohou být v tomto procesu nápomocní, mohou třeba bojovat o svobodu slova těch, které budou chtít etatisté umlčet, případně následně vyslyšet společenskou poptávku po deregulaci, ale neřekl bych, že sehrají rozhodující roli; byť uznávám možnost svého omylu v této predikci, nejsem žádným horlivým zastáncem politické cesty (kdyby ano, nepíši knihy a nepřednáším, ale kandiduji).

Proto také odmítám kritiku založenou na historických příkladech údajných politických (a násilných) pokusů o údajnou liberalizaci společnosti; když pomineme, že v žádném z uvedených příkladech nikdo ani neusiloval o anarchokapitalismus (což se liší od komunistických diktátorů, kteří deklarativně o komunismus usilovali), nejsem zastáncem takové cesty. Domnívám se, že je nutné nejprve přesvědčit lidi a ukázat jim, co je stát zač; až pak je možné v reakci na přání těch lidí začít stát demontovat. Udělá-li to někdo proti jejich vůlí (nebo dokonce silou z pozice dobyvatele, jak uváděl recenzent v příkladu), se zlou se potáže. Často jsem za tento postoj kritizován i samotnými anarchokapitalisty; podle mnohých jsem příliš „sluníčkový“, ale nemohu si pomoci: Ačkoliv lze svobodu silou bránit, jsem přesvědčen, že ji nelze shora nařídit a vynutit silou, pokud ji lidé nechtějí. I to je důvod, proč dělám, co dělám; věřím, že právě toto je nejefektivnější cesta, byť sám vidím, jak šíleně dlouhá a trnitá.

V recenzi zazněla celá řada dalších tezí, se kterými bych mohl polemizovat, leč chci svou odpověď udržet v alespoň trochu přijatelné délce. Pokud však recenzentovi připadá, že jsem něco podstatného vynechal (doufám, že ne), případně nepochopil, nebo má prostě jen zájem, rád s ním povedu veřejnou diskusi na libovolné z nastíněných témat. V každém případě děkuji za kritiku, té slušné a věcné není nikdy dost.