Zastánci progresivního zdanění v Americe často horlivě propagují Evropský stát blahobytu jako argument pro velký stát, stejně tak tomu je i debatě o zdravotní péči. Ukazují na evropské země, často na sociálně demokratické severské státy, se svojí státní zdravotní péčí, veřejnými školami, štědrou sociální záchranou sítí a se všemi šťastnými lidmi, kteří tam žijí, jako na vzory.

Takovéto argumentování zaznamenalo signifikantní růst poté, co Newsweek uveřejnil článek o tom, že Finsko je nejlepší země na světě k žití, těsně následovaná Švédskem a Švýcarskem. A samozřejmě že jsou šťastní. Nakonec v těchto skvělých zemích není žádná chudoba, obyvatelstvo je vzdělané a lidé se obecně nestarají o okolní svět, protože je tu vždy laskavá vláda, která vyřeší jakýkoliv problém.

Mnoho lidí se snažilo rozehnat tento mýtus, ale ten přesto přetrvává. Nepředpokládám, že budu schopen tento mýtus zahnat, ale existují věci, které by měli lidé o této mýtické utopii, „nejlepší zemi na světě“ - Finsku, vědět.

Státní vzdělávací systém

Jako ostatní Skandinávské země se i Finsko rádo vychloubá veřejným vzdělávacím systémem. Všechny školy včetně univerzit jsou řízeny státem. Pro finské studenty neexistují poplatky za studium. Naopak, studenti ve skutečnosti dostávají 400 Euro měsíčně, aby mohli získat titul, jako bonus k výrazně dotovaným studentským půjčkám, studentským obědům etc. Vysoké vzdělání zdarma lidé vidí jako právo [na vzdělání] a proto musí být dostupné. Za tímto účelem má Finsko 20 univerzit a 27 polytechnik. To vše v zemi s 5.3 miliony obyvatel, ze kterých žije v hlavním městě 1 milion obyvatel a kde pouze pět dalších měst má populaci přesahující 100 000 obyvatel.

Člověk by si mohl myslet, že je to skvělé, že je v zemi s tak málo obyvateli tolik míst poskytujících vysoké vzdělání, a že je to důkazem, že lidé ve Finsku jsou vzdělaní a civilizovaní. Jen máloco by mohlo být dále od pravdy.

Zaprvé, důvodem pro tolik univerzit je regionální politika. Politici si kupují hlasy vytvářením a udržováním pracovních míst v oblastech postižených krizí – nejstarší trik v učebnici.

Zadruhé, velké množství univerzit a polytechnik snižuje celkovou úroveň vzdělání, protože tak malá populace nemůže udržovat vysokou úroveň vzdělání na tolika různých místech. Jednoduše není na výběr tolik kompetentních lidí, a to nezmiňuji, že mnoho univerzit a polytechnik se nachází na více než nevhodných místech. Pouze několik málo finských univerzit si může činit nárok na skutečně vysoké standardy vzdělání. Samozřejmě ekonomické vzdělání je paušálně podprůměrné.

Zatřetí, takto dostupné vysoké vzdělávání přiláká každý rok tisíce lidí k tomu, aby si udělali titul, ačkoliv v akademickém světě nemají co pohledávat. Toto produkuje obrovské množství bakalářů, magistrů a doktorů [PhD], kteří na trhu práce nemají žádnou cenu, protože studovali předměty jako literatura, historie umění, náboženské studie nebo něco podobného. V mnoha případech si nevybrali hlavní obor proto, že si mysleli, že jim přinese práci. Vybrali si ho, protože se jim zdál zábavný nebo zajímavý, nebo měl prostě snazší přijímací zkoušky než právo nebo medicína.

Nezaměstnanost mezi vzdělanými lidmi se tak stala chronickým problémem. Druhou stranou mince je, že Finsko má akutní nedostatek řemeslníků: tesařů, instalatérů, mechaniků a tak dále – lidí, kteří dokáží skutečně produkovat hodnotné služby. Tento nedostatek, předvídatelně, zvýšil ceny a prodloužil časy dodávek.

Veřejné zdravotnictví

Tak jako ostatní skandinávské země má i Finsko státní zdravotnictví. To je jednou z věcí, kterou se lidé rádi vychloubají. Avšak finské zdravotnictví je špatné i na standardy státního zdravotnictví.

Zaprvé, není to systém jednoho plátce, tak jak byste si vládou řízené a financované zdravotnictví představovali. Místo toho je finský systém municipální. Každá municipalita je formálně povinna poskytovat svým obyvatelům zdravotnické služby. Samozřejmě ne každá municipalita si může dovolit nemocnici nebo dokonce zdravotnické centrum. To je důvodem, proč je Finsko rozděleno mezi nesčetně zdravotních oblastí, které obsluhují nemocnice nebo zdravotnická centra, která jsou v municipalitách, které danou oblast tvoří. To se na první pohled může zdát rozumné a dobré. Nakonec jaký je rozdíl mezi národním a municipálním zdravotnictvím? Jak se ukázalo, tento rozdíl je velmi podstatný.

Hlavním problémem municipálního zdravotnictví je, že je velmi restriktivní. Pouze lidé, kteří jsou v dané oblasti zaregistrovaní mohou využívat tamní péče. Pokud se jedná o akutní případ, máte nárok na nezbytnou péči, ale jakmile jste mimo JIP, musíte být přestěhování do nemocnice ve vaši vlastní oblasti. Toto vedlo k mnoha případům, kdy lidé byli za peníze daňových poplatníků posíláni z jednoho místa na druhé, aby vyhověli těmto administrativním pravidlům.

Jedním z nejbizarnějších příkladů byla žena, které onemocněla v hlavním městě, v Helsinkách. Dostala nezbytné ošetření, ale jakmile pominulo akutní ohrožení, musela být transportována zpět do své vlastní oblasti, kterou byla Rovaniemi, oblast vzdálená 500 mil severně od Helsinek. Nezapomínejte na to, že když člověk opustí JIP, neznamená to, že by byl úplně zdravý a mohl být z nemocnice propuštěn. Kvůli tomu, jak je zdravotnictví ve Finsku nastaveno, musela být nemocná osoba přepravena autem do místa vzdáleného více než 500 mil od nemocnice.

Jedním ze základních pravidel společnosti je, že čím více je administrativních oblastí v rámci jednoho státu, tím větší byrokracii to přináší. Všechny tyto zdravotnické oblasti samozřejmě musí mít vlastní administrativu, která musí postupně navázat spojení s úředníky v každé municipalitě dané oblasti a musí se koordinovat s administrátory každé nemocnice a každého zdravotnického centra. A pak musíte mít další zdravotní úředníky, na národní úrovni, kteří na to vše dohlíží.

Jak si umíte představit, efektivita není jedním z hlavních atributů finského zdravotnictví. Studie ukázaly přebytky doktorů na některých místech a nedostatky na jiných. Jen velmi málo municipalit si může dovolit udržovat takové zdravotnictví, jaké vyžaduje zákon. Zdravotnická centra se zavírají každou chvíli, ale žádní úředníci nejsou nikdy propuštěni. Centrální vláda musí pravidelně transferovat peníze do jednotlivých oblastí, aby je udržela nad vodou. Jinými slovy Finsko má zdánlivě vládou řízené a financované zdravotnictví, ale ve skutečnosti má municipální systém, který vyústil v ještě větší byrokracii.

Kterákoliv země, které chce zavést státní zdravotnictví, by se neměla dívat na Finsko jako na příklad, který by měla následovat. Jednou z mnoha skutečných tragédií tohoto fiaska je fakt, že Finsko má jedny z nejlepší soukromých nemocnic na světě, ale kvůli státnímu zdravotnictví mohou přinášet prospěch pouze velmi málo obyvatelům Finska.

S licencí krást

Jako daňový poradce se často účastním právních sporů s daňovými úřady, kde zastupuji své klienty a snažím se chránit jejich práva. V těchto soubojích se setkávám s arogancí a v některých případech s čirou zlomyslností daňových úředníků. Nikdy nepřestanu být udivený ignorancí a bezohledností tohoto státního aparátu.

Pravidlem je, že se daňové orgány naprosto nezajímají o zákony, pokud je vůbec znají. Nejen to, ale z jejich chování je zřejmé, že považují každou penny za svoje peníze, které si může daňový poplatník ponechat pouze z jejich rozhodnutí. Dokonce se stává, že si vymyslí argumenty, které jsou nestydatě nepravdivé a nemají žádný právní podklad, aby mohli uvalit další daně a různé další sankce. Pokud daňový poplatník vznese námitku, jednoduše ji ignorují a pokračují, jako by se nic nestalo – ačkoliv ústava vyžaduje, že každé rozhodnutí a předpis vydané vládou musí být založeno na zákonu a podrobně vysvětleno.

Nezdá se ale, že by to platilo pro daňové úřady, stejně tak jako další právní principy. Ve všech ostatních případech platí presumpce neviny, pokud vás ale z něčeho obžaluje daňový úředník, pak musíte nevinu dokazovat vy. Pokud ji nemůžete dokázat, pak jste vinen a je to právě daňový úřad, kdo rozhoduje o vaši vině.

Tento typ chování je jistě americké veřejnosti známý, protože je IRS (Internal Revenue Service = daňový úřad) také vystavilo všemožným křivdám. Nicméně tyto křivdy se nestávají ve Finsku o nic méně než ve Spojených státech - naprostý opak aury utopie, která, zdá se, obepíná sociálně demokratické státy blahobytu severní Evropy.

Statisté mohou být spokojeni s vysokými daněmi, ale i oni jsou hákliví, když slyší o spouští, kterou na jedince a jejich rodiny daňové úřady přináší. A samozřejmě to jsou právě soukromé osoby a drobní živnostníci, kteří trpí touto agresí nejvíce, protože mají málokdy znalosti nebo zdroje, aby se mohli bránit. Miliardáři a velké korporace mají alespoň šanci bojovat, obyčejní lidé ne. Tolik k soucitné společnosti.

V takovém systému – s vágními daňovými zákony, s daňovými úředníky, kteří jsou zproštěni odpovědnosti za své činy, a tíživými nikdy nekompenzovanými právními výdaji plynoucími ze sporů s daňovými úřady – jsou práva daňových poplatníků rutině porušovány. Úředníci nemají žádný zájem na dělání správných rozhodnutích, takže kdykoliv není případ naprosto a zcela zřejmý, rozhodnou ve prospěch státu.

Poté si může daňový poplatník vybrat mezi zaplacením další a často neoprávněné daně nebo může použít další peníze a čas, aby rozsudek napadl. A protože daňoví úředníci mohou a často rutině ignorují argumenty daňového poplatníka, mohou se i ty nejtriviálnější případy dostat skrz celý soudní systém až k Nejvyššímu administrativnímu soudu, nejvyššímu soudu v zemi. Pokud má daňový poplatník smůlu, vyřešení případu může trvat až deset let, kdy poplatky za soudní výlohy vyjdou na desítky tisíc euro. A pokud vyhraje, není kompenzován za čas a výdaje, které mu vyvstaly hájením svých práv a stejně tak nenesou daní úředníci za své chování odpovědnost. Z těchto důvodů se většina daňových sporů řeší precedenčním právem, které je z velké části placeno daňovými poplatníky. Jinými slovy, stát uzákonil vágní právní legislativu a potom nutí platit daňové poplatníky za její interpretaci.

Rostoucí dluhy

Realita a budoucnost finského státu blahobytu není příliš růžová. Krize v Řecku a dalších zemích PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko) dala za vznik tolik potřebné diskusi o stavu veřejných financí v Evropě. Poprvé po dlouhé době politici skutečně mluví o potřebě ořezávání vládních výdajů. Zatímco to je bezpochyby správné, ani politici, kteří ořezávání výdajů obhajují patrně nechápou, co to ve skutečnosti znamená.

Rostoucí deficity a státní dluhy nejsou výsledkem nedostatku daňových příjmů. Ve Finsku je maximální daň z příjmu pro soukromé osoby přes 50 procent. Daň z přidaného hodnoty je uvalena na všechny výrobky a služby na všech úrovních produkce. Úroveň této daně byla u běžného spotřebního zboží či služby nedávno zvášena z 22 na 23 procent. Stejně tak jako ve Spojených státech, je ve Finsku mnoho dalších daní, které jsou uvaleny na všechno pod sluncem.

To, co přivedlo finský stát blahobytu blízko fiskální kalamity, jsou stále rostoucí výdaje vlády. Dokonce i během patnácti let před kolapsem v roce 2008, v období označovaném za stálý ekonomický růst, nebyl státní dluh splacen. V roce 1994 byl finský dluh 51.7 miliardy euro, do roku 2007 vzrostl na 56.1 miliard euro. Na konci roku 2009 dluh vystřelil k 64.3 miliardám a na konci června 2010 vzrostl na 69.8 miliard. To vše navzdory tomu, že daňové příjmy státu zůstaly konstantní a dokonce vzrostly mezi roky 2000 a 2009. Čísla ukazují, že vládní výdaje za stejnou dobu vzrostly z 33 miliard v roce 2000 na 46.9 miliard v roce 2009. Projektované výdaje v letech 2010 a 2011 jsou 52.5 miliard a 50.4 miliard v tomto pořadí. Předpokládá se, že státní dluh stoupne na 85 miliard na konci fiskálního roku 2010.

Závěr

Finsko je a dlouho bylo vzorové dítě utopických sociálně demokratických států blahobytu v Evropě, a nyní bylo jmenování nejlepší zemí světa jako bizarní remake jmenování Bena Bernakeho [šéfa FEDu] osobností roku časopisem Time.

Ve Finsku zastánci progresivního zdanění věří, že velký stát funguje. Stejně tak jako funguje státní zdravotnictví a veřejné školství „zdarma.“ A pokud to může fungovat ve Finsku, může to fungovat i ve Spojených státech. Skvrnou na tomto argumentu je ale to, že ve Finsku nic z toho nefunguje. Stejně tak jako nefungují Obamovy sliby.

Finský stát blahobytu stojí víc, než si můžeme dovolit. Zdravotnictví je hrozně neefektivní a nákladné a brání normálním lidem v cestě ke skutečně dobré zdravotní péči poskytované soukromým sektorem. Veřejné školství je také velmi nákladné a neustále trpí nedostatkem peněz. Učebnice si mezi sebou předávají generace, každý se učí stejné omyly jako ti před ním; za předpokladu, že se učebnice vůbec dají číst.

Idea práva na vysokoškolský diplom vyústila ve velké množství vysokoškolsky vzdělaných lidí, jejichž vzdělání má na trhu práce často nulovou hodnotu. Kvůli vysokým daním a jak právnímu, tak finančnímu riziku u zaměstnávání lidí je osmiprocentní míra nezaměstnanosti považována za normální. A už jsem zmínil, že důchodový systém je stejně jako ve Spojených státech pyramida, která je na pokraji kolapsu?

Státní dluh již dosahuje alarmujících výšek. A co více, v historii Finska nebylo delší období, kdy by se jádro dluhu splácelo. Při nejlepším zůstával dluh na stejné úrovni, jen aby za posledních pár let vystřelil o 50% vzhůru, pokud předpovědi vyjdou. Pokud nepřijdou výrazné změny, přijde bankrot.

Chtěl bych nicméně skončit pozitivně. V poslední době Finové v jedné anketě za druhou drtivě podporují ořezávání státních výdajů jako způsob, jak získat kontrolu nad veřejnými financemi. Dříve lidem nevadilo platit daně, ale nyní se probouzejí a chápou, že zvedání daní již dále není realizovatelná možnost.

Příští rok jdeme my, Finové, k volebním urnám, abychom volili nový parlament. Doufám, že výsledek voleb bude reflektovat toto důležité poznání.