For a New Liberty: Axiom neútočení

Mises.cz: 12. října 2011, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 68

Po překladu knihy Defending the Undefendable (Obhajoba neobhajitelného) jsme si pro čtenáře Mises.cz připravili překlad další vynikající knihy, tentokrát z pera Murrayho Rothbarda. V následujících měsících si budete moci přečíst detailně rozvedené základní myšlenky libertarianismu, jejich aplikaci v jednotlivých odvětvích a konečně i návrh cesty za novou svobodou. Budete svědky krystalicky čistých, srozumitelných a nekompromisně radikálních myšlenek pana Libertariána. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ

Libertariánské krédo

2
Vlastnictví a směna

Axiom neútočení

LIBERTARIÁNSKÉ KRÉDO spočívá v jednom jediném ústředním axiomu: žádný člověk ani skupina lidí nesmí útočit na jiného člověka ani jeho majetek. Toto můžeme nazývat „axiomem neútočení“ (the nonaggression axiom). „Útočení“ definujeme jako prvotní použití fyzického násilí nebo jeho hrozby vůči jinému člověku nebo jeho majetku. „Útočení“ je proto synonymem „invaze“ nebo „agrese“.

Pokud nikdo nesmí útočit na ostatní, neboli pokud každý člověk má absolutní právo na to, aby na něj ostatní neútočili, tak to automaticky znamená, že libertariáni jsou přesvědčenými zastánci tzv. „občanských práv“: svobody slova, tisku, shromažďování, nebo i dopouštění se takových „zločinů bez obětí“, jako je pornografie, sexuální úchylky a prostituce (které libertariáni vůbec nepovažují za zločiny, protože zločin definují jako násilný útok proti jiné osobě nebo jejímu majetku). Dále potom povinnou vojenskou službu, ať v době míru nebo války, považují za formu otroctví v obrovském měřítku. A jelikož války, a zejména moderní války, se vyznačují masivním pobíjením civilistů, libertariáni považují takové konflikty za masovou vraždu, a jako takové za naprosto nelegitimní.

Na ideologickém spektru, tak jak je v dnešní době většinově chápáno, jsou takové zásady považovány za „levicové“. Na druhou stranu, jelikož libertariáni se staví proti útokům na soukromé vlastnictví, stejně rozhodně odmítají všechny druhy státních zásahů do vlastnických práv a volného trhu ve formě regulací, kontrol, dotací nebo zákazů. Pokud každý člověk má právo na svůj vlastní majetek a nikdo mu ho nesmí vyplenit, tak z toho vyplývá, že má právo tento majetek darovat (třeba ve formě dědictví) nebo ho vyměnit za majetek jiných lidí (princip svobodných kontraktů a volného trhu), aniž by kdokoliv jiný mu v tom směl bránit. Libertariáni podporují ničím neomezené právo vlastnit a směňovat soukromý majetek neboli kapitalistický systém „laissez-faire“.

Opět podle současné terminologie se tedy libertariánské postoje k majetku a ekonomice nacházejí na „extrémní pravici“ politického spektra. Ovšem libertariáni vůbec nepovažují za rozpor, že v některých otázkách se ocitají na „pravici“ a v jiných zase na „levici“. Přesně naopak: libertariáni považují svoji pozici jako jedinou, která je vnitřně konzistetntní – konzistentní co do svobody každého jednoho člověka. Jak mohou levicoví politici bojovat proti násilí válek a povinné vojenské služby a současně podporovat agresi spočívající ve zdaňování a státní regulaci? Jak mohou pravicoví politici halasně troubit, že podporují soukromé vlastnictví a svobodu podnikání a přitom současně podporují válčení, povinnou vojenskou službu a zákaz všemožných aktivit proto, že je považují za nemorální? A jak mohou „pravičáci“ tvrdit, že podporují svobodný trh, a současně jim přijde v pořádku podpora vojenského průmyslu se všemi svými obrovskými dotacemi, neefektivnostmi a dalšími druhy pokřivení volného trhu?

Libertariáni jsou proti jakékoliv agresi vůči člověku nebo jeho majetku, ať ze strany jiného jednotlivce nebo skupiny lidí. A jsou si vědomi, že během celé historie lidstva až do dnešních dnů platilo a platí, že existuje jeden ústřední dominantní agresor vůči těmto právům: stát. Narozdíl od jiných myslitelů na levici, pravici či středu, libertariáni odmítají dát státu morální právo dopouštět se činů, které jsou většinou lidí u kohokoliv jiného považovány za nemorální či nelegální. Krátce řečeno, libertariáni aplikují všeobecné morální zákony na všechny lidi stejně a neuznávají žádné výjimky. Pokud se ale podíváme na stát v celé jeho nahotě, tak zjistíme, že je mu dovoleno, ba dokonce je to často považováno za výhodu, se dopouštět činů, které i nelibertariáni považují za opovrženíhodné zločiny. Státy se běžně dopouštějí masových vražd, kterým říkají „válka“ nebo někdy také „potlačení nepokojů podvratné činnosti“; státy vrhají své občany do otroctví svých armád a říkají tomu „branná povinnost“; státy celou svoji existenci zakládají na krádeži pod pohrůžkou násilí, kterou nazývají „daně“. Libertariáni jsou přesvědčeni, že na podstatě těchto zločinů nic nemění případná majoritní podpora společnosti. Bez ohledu na veřejné mínění, válka je masovou vraždou, branná povinnost je otroctvím, daně jsou loupeží. Libertarián je zkrátka dítětem z pověstné pohádky vykřikujícím, že král je nahý.

Aby král nebyl úplně nahý, poskytují mu pseudo-šaty intelektuálové. V minulých staletích intelektuálové informovali veřejnost, že stát a státní vůdci odvozují svou moc z Boží vůle, a to, co se jejich nevzdělaným a naivním myslím může zdát jako despotismus, masové vraždení a loupež v grandiózním měřítku, jsou ve skutečnosti nevyzpytatelné cesty Páně. V poslední době, kdy odvolávání se na Boží vůli ztratilo svou argumentační sílu, „královi dvorní intelektuálové“ přišli s novou strategií: informují veřejnost o tom, že stát pracuje pro „obecné dobro“ a „veřejné blaho“, státní daňové příjmy a výdaje drží ekonomiku nad vodou díky jakémusi tajemnému „multiplikačnímu efektu“ a v každém případě existuje celá škála služeb, které patří mezi „veřejné statky“ a které by lidé jednající v soukromém sektoru na bázi dobrovolnosti nebyli s to vykonávat. Libertarián toto všechno popírá. Libertariáni tyto argumenty považují za výmluvy, jejichž jediným účelem je zmanipulovat veřejnost tak, aby přijala státní moc, a jsou přesvědčeni, že jakoukoliv službu, kterou v současné době vykonává stát, může daleko efektivněji a daleko morálněji vykonávat soukromý sektor na bázi dobrovolné a vzájemně výhodné spolupráce.

V oblasti vzdělání proto libertarián jako svoje hlavní poslání vidí demystifikaci a odsvátnění státu v očích jeho nešťastných poddaných. Jeho úkolem je opakovaně a detailně vysvětlovat, že nejen král, ale i „demokratický“ stát je nahý; že všechny vlády světa žijí na úkor veřejnosti; a že taková vláda je všechno, jen ne objektivně nezbytná. Libertarián poukazuje na to, že již samotná existence daní a státu nutně rozděluje společnost na třídu vládnoucích vykořisťovatelů a ovládaných vykořisťovaných. Ukazuje, že úkolem dvorních intelektuálů podporujících stát vždy bylo vytvářet mystický obraz státu, aby přesvědčili veřejnost o nutnosti jeho existence, za což na oplátku získávají podíl na moci a část kořisti vybrané z ošálené veřejnosti.

Vezměme si například instituci daní, kterou příznivci státu považují za jakýmsi způsobem dobrovolnou. Nechť každý, kdo údajné dobrovolnosti daní věří, si zkusí daně neplatit a pak sledovat, co se bude dít. Pokud se skutečně zamyslíme nad daněmi, zjistíme, že ze všech lidí a institucí ve společnosti je stát jediným subjektem, který své příjmy získává násilím. Kdokoliv jiný může svého majetku nabýt jedním z pouze dvou způsobů: buď jej obdrží darem (šachový klub, charita), nebo jej získá v dobrovolné směně za jiný majetek. Pokud by se kdokoliv jiný kromě státu pokoušel „danit“, bylo by to považováno za násilný čin a loupež. Ovšem závoj obestírající mystiku panovníka myšlení lidí tak zamlžil, že pouze libertariáni nazývají daně tím, čím jsou: legalizovanou a organizovanou loupeží v ohromném měřítku.