For a New Liberty: Blahobyt a stát blahobytu - část I.

Mises.cz: 07. října 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 1

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

8
Blahobyt a stát blahobytu

Kde se vzala sociální krize?

Skoro každý, bez ohledu na ideologii, souhlasí, že s rozpínajícím se nekontrolovatelným sociálním systémem v USA – systémem, ve kterém čím dál více lidí žije jako pasivní paraziti na činnosti ostatních – je něco hodně v nepořádku. Pár čísel a jejich porovnání poslouží jako ukázka rozměrů tohoto problému: V roce 1934, uprostřed největší ekonomické deprese v amerických dějinách, na samém dně našeho ekonomického života, byly celkové sociální výdaje vlády 5,8 miliard dolarů, z čehož 2,5 miliardy připadalo na přímé platby (sociální dávky). V roce 1976, po čtyřech dekádách největšího ekonomického rozmachu v amerických dějinách, v době, kdy jsme dosáhli stavu, ve kterém jsme měli nejvyšší životní úroveň v historii lidstva a zároveň relativně nízkou míru nezaměstnanosti, vládní sociální výdaje dosáhly celkových 331,4 miliard dolarů, z toho 48,9 miliard byly přímé sociální dávky. Stručně řečeno, celkové sociální výdaje vzrostly o neskutečných 5 614 % během těchto čtyřech desetiletí; přímé dávky vzrostly o 1 856 %. Jinak řečeno, sociální výdaje v období let 1934-1976 průměrně rostly o 133,7 % ročně, zatímco přímá podpora ročně vzrostla o 44,2 %. (Pozn. překl.: Autor spočítal průměrný roční růst na základě modelu jednoduchého úrokování. Lepší by asi bylo použít složené úrokování, pak by tato dvě čísla byla 10,1 % a 7,3 %, což je stále velmi vysoké roční tempo.)

Když se dále zaměříme na přímou podporu, zjistíme, že výdaje se moc nezměnily během let 1934-1950 a nastartovaly raketový růst během boomu po druhé světové válce. V období 1950-1976 se sociální podpora zvýšila o neuvěřitelných 84,4 % ročně.

Část těchto obrovských zvýšení může být určitě připsána inflaci, která ředila hodnotu a kupní sílu dolaru. Když očistíme všechna naše čísla o inflaci tím, že je převedeme na „konstantní dolary roku 1958“ (jinými slovy tak, aby každý dolar měl zhruba stejnou kupní sílu, jako měl skutečný dolar v roce 1958), potom se tato čísla změní následujícím způsobem: V roce 1934 byly celkové sociální výdaje 13,7 miliard dolarů a přímá podpora 5,9 miliard. V roce 1976 byly celkové sociální výdaje 247,7 miliard dolarů, zatímco přímá podpora činila 36,5 miliard dolarů.

I když očistíme částky o inflaci, dostaneme růst sociálních výdajů vlády o 1 798 % za těchto 42 let, neboli 42,8 % ročně (alternativně 7,3 % - pozn. překl.), zatímco přímé sociální dávky vzrostly celkem o 519 %, neboli 12,4 % ročně (alternativně 4,4 % - pozn. překl.). Když se navíc podíváme na přímé dávky za roky 1950 a 1976 očištěné o inflaci, zjistíme, že během intervencionistických poválečných let vzrostly o 1 077 %, neboli 41,4 % ročně (alternativně 9,9 % - pozn. překl.).

Pokud dále očistíme čísla o populační růst (celková americká populace byla 126 miliónů lidí v roce 1934 a 215 miliónů v roce 1976), stále dostaneme téměř desetinásobné zvýšení v celkových sociálních výdajích (ze 108 na 1 152 konstantních dolarů roku 1958 na jednoho obyvatele) a více než trojnásobný růst přímé sociální podpory (ze 47 dolarů na hlavu v roce 1934 na 170 dolarů v roce 1976).

Pár dalších porovnání: během let 1955 až 1976 – neboli během období velké prosperity – se celkové množství lidí na podpoře zpětinásobilo z 2,2 na 11,2 miliónů. Mezi roky 1952 a 1970 vzrostl počet dětí do 18ti let věku o 42 %, ovšem počet těch, které byly závislé na sociálních dávkách, vzrostl o 400 %. Ačkoliv se celková velikost populace nezměnila, počet příjemců sociální pomoci v New Yorku skočil z 330 000 v roce 1960 na 1,2 miliónu v roce 1971. Sociální krizi tu tedy evidentně máme. [1]

Krize je ještě větší, pokud do sociálních plateb zahrneme veškerou sociální pomoc chudým. Takto se federální pomoc chudým téměř ztrojnásobila v období 1960 až 1969 skokem z 9,5 miliard na 27,7 miliard dolarů. Státní a lokální sociální výdaje vystřelily z 3,3 miliard v roce 1935 na 46 miliard, což je růst o 1 300 %! Celkové sociální výdaje roku 1969, které zahrnují federální, státní i lokální úroveň, v součtu dávají neuvěřitelných 73,7 miliard dolarů.

Většina lidí si život na sociálních dávkách představuje jako něco, co je zcela oddělené od jednání lidí, kteří na nich žijí - jako přírodní pohromu (např. přívalovou vlnu nebo sopečnou erupci), která nastane bez ohledu na jejich vůli. Obvyklá teze zní, že „chudoba“ je důvodem, proč jednotlivci nebo rodiny žijí na sociálních dávkách. Ale ať už si za kritérium pro definici chudoby zvolíme cokoliv, nedá se popřít, že na základě jakékoliv stanovené úrovně příjmů docházelo od 30. let 20. století k postupnému poklesu počtu rodin, které žily pod danou „hranicí chudoby“. Tedy, rozsah chudoby těžko může být důvodem, proč došlo k tomu obrovskému nárůstu klientely sociálního systému.

Řešení naší záhady se objasní ve chvíli, kdy si uvědomíme, že počet příjemců sociální pomoci je tím, čemu se v ekonomii říká „rostoucí nabídková funkce“. Jinými slovy, když motivace k čerpání sociální pomoci vzroste, fronty na sociálních úřadech se prodlouží; podobný závěr platí, když překážky čerpání pomoci poklesnou. Je paradoxní, že v ostatních oblastech ekonomiky s tímto pozorováním všichni souhlasí. Předpokládejme například, že někdo (zda to bude stát nebo praštěný milionář, zde není důležité) nabídne 10 000 dolarů navíc každému, kdo bude pracovat v továrně na boty. Je jasné, že se nabídka dychtivých pracovníků v obuvnickém odvětví zněkolikanásobí. To samé se stane, když budou menší překážky, například když stát slíbí, že osvobodí každého pracovníka v obuvnickém odvětví od placení daně z příjmu. Když začneme stejnou analýzu aplikovat na klientelu sociálního systému stejně jako na všechny ostatní oblasti ekonomického života, naše záhada bude najednou průhledná jako křišťál.

Co jsou tedy ty důležité motivace/překážky spojené s žitím na sociálních dávkách a jak se v průběhu času měnily? Na první pohled je jedním z velmi důležitých faktorů vztah mezi příjmem plynoucím ze sociálního systému v porovnání s příjmem, který se dá vydělat užitečnou prací. V rámci jednoduchosti předpokládejme, že „průměrná“ mzda (tedy velmi zhruba mzda, na kterou dosáhne „průměrný“ pracovník) v nějakém místě je 7 000 dolarů ročně. Dále předpokládejme, že příjem ze sociálních dávek činí 3 000 dolarů ročně. To znamená, že průměrný čistý výnos plynoucí z práce je (před zdaněním) 4 000 dolarů ročně. Nyní řekněme, že sociální dávky vzrostou na 5 000 dolarů (nebo, alternativně, že průměrná mzda klesne na 5 000 dolarů). Rozdíl mezi mzdami – čistý výnos plynoucí z práce – byl tímto snížen na polovinu, ze 4 000 dolarů na 2 000 dolarů ročně. Je jasné, že výsledkem bude ohromný nárůst uchazečů o sociální dávky (který poroste ještě více, když zahrneme skutečnost, že pracovníci pobírající 7 000 dolarů budou muset platit vyšší daně, aby tím živili nabobtnalou klientelu sociálního systému, která daně v podstatě neplatí). Dá se tedy očekávat, že když se sociální dávky budou zvyšovat rychleji než průměrné mzdy – což se samozřejmě děje – čím dál více lidí se vrhne po sociálních dávkách. Tento jev bude o to silnější, když si uvědomíme, že samozřejmě ne každý vydělává „průměrně“; budou to právě ti „hraniční“ pracovníci vydělávající méně než průměr, kteří se postaví do fronty. V kontextu našeho příkladu: když sociální dávky vzrostou na 5 000 dolarů ročně, co můžeme očekávat, že se stane s pracovníky, kteří vydělávají 4 000, 5 000, nebo i 6 000 dolarů? Ten člověk, který vydělává 5 000 dolarů ročně a který předtím vydělával o 2 000 dolarů více než člověk na dávkách, nyní zjistí, že tento rozdíl byl stlačen na nulu a že nevydělává více – vydělává dokonce méně – než klient sociálního systému státem udržovaný v pasivitě. Je snad pro někoho překvapující, když se tento člověk také napojí na zlatou žílu sociálního systému?

Konkrétně během období mezi roky 1952 a 1970, kdy se počet uchazečů o sociální dávky zpětinásobil z 2 na 10 miliónů, se průměrný měsíční příjem rodiny na dávkách více než zdvojnásobil z 82 na 187 dolarů, což je nárůst o téměř 130 % v době, kdy spotřebitelské ceny vzrostly jen o 50 %. Dále, v roce 1968 porovnala newyorská Citizens Budget Commission deset amerických států, které měly nejrychlejší nárůst v počtu uchazečů o sociální dávky, s deseti státy, které zažívaly nejrychlejší ekonomický růst. Komise zjistila, že průměrná výše sociálních dávek v deseti nejrychleji rostoucích státech byla dvakrát tak vysoká jako v deseti nejpomaleji rostoucích státech. (Měsíční sociální dávky na osobu byly v nejrychleji rostoucích státech průměrně 177 dolarů a v nejpomaleji rostoucích státech činily jen 88 dolarů.) [2]

Další příklad vlivu vysokých sociálních dávek a jejich vztahu k výši mezd za práci ukázala McCone Commission prozkoumáním okolností wattských nepokojů v roce 1965. Komise zjistila, že příjem ze zaměstnání odměňované minimální mzdou byl 220 dolarů měsíčně, z čehož ještě musely být kryty náklady související s prací jako např. pracovní oděv a doprava. Naproti tomu, průměrná rodina na sociálních dávkách v této oblasti dostávala 177 až 238 dolarů měsíčně, z čehož nemusela dávat na stranu žádné peníze na krytí pracovních výdajů. [3]

Reference:

[1] Jednotlivá roční vydání Statistical Abstract of the United States obsahují základní údaje pro USA. Pro lokálně zaměřené údaje a dřívější analýzu viz Henry Hazlitt: Man vs. The Welfare State (New Rochelle, N.Y.: Arlington House, 1969), pp. 59–60.
[2] Viz Roger A. Freeman: „The Wayward Welfare State“, Modern Age (podzim 1971), pp. 401–02. Profesoři Brehm a Saving v podrobnější studii jednotlivých států odhadli, že více než 60 % příjemců sociální pomoci v každém státě v roce 1951 bylo statisticky vysvětleno výší sociálních dávek v daném státě; na konci 50. let tento poměr vzrostl na více než 80 %. C. T. Brehm a T. T. Saving: „The Demand for General Assistance Payments“, American Economic Review (prosinec 1964), pp. 1002–1018.
[3] Governor’s Commission on the Los Angeles Riots, Violence in the City – An End or a Beginning? 2. prosinec 1965, str. 72; citováno v Edward C. Banfield: The Unheavenly City (Boston: Little, Brown & Co., 1970), str. 288.