For a New Liberty: Blahobyt a stát blahobytu - část II.

Mises.cz: 14. října 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 2

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

8
Blahobyt a stát blahobytu

Kde se vzala sociální krize?

Důležitou roli v bobtnání závislosti na sociálním systému je také čím dál menší výskyt překážek, které stojí v cestě čerpání sociální pomoci. Hlavní takovou překážkou vždy bylo stigma, které člověk jdoucí si pro sociální dávky cítil – pocit parazitování a žití na úkor produkce ostatních místo přispívání k produkci. Toto stigma bylo sociálně odstraněno rozšiřováním hodnot moderního liberalismu. Dále, státní úřady a samotní sociální pracovníci se zlatým podnosem v ruce vítali uchazeče, a dokonce radili lidem, aby se na sociálních úřadech přihlásili co nejdříve. „Klasický“ přístup sociálního pracovníka byl pomoci lidem, aby si pomohli sami, aby si získali a udrželi nezávislost a aby se postavili na vlastní nohy. Cílem sociálních pracovníků při kontaktu s klienty sociálního systému bylo pomoci jim, aby mohli přestat žít na dávkách tak rychle, jak to bude možné. Ale dnešní sociální pracovníci mají opačný cíl: dostat co nejvíce lidí na sociální dávky, popularizovat a proklamovat jejich „práva“. Výsledkem bylo neustálé snižování podmínek pro nárok na dávky, odstraňování administrativních překážek, stejně tak jako předpokladů ohledně bydliště, práce, nebo dokonce příjmu. Každý, kdo byť jen náznakem navrhne, aby příjemci sociální pomoci byli nuceni přijmout práci a přestat přijímat dávky, je považován za zpátečnického morálního vyděděnce. A díky eliminaci toho starého stigmatu dnes lidé mají tendenci se čím dál více a rychleji přiklánět k sociálnímu státu, místo aby se od něj odkláněli. Irving Kristol trefně napsal o „explozi sociálního státu“ v roce 1960 toto:

Tato „exploze“ byla vytvořena – zčásti úmyslně a z větší části neúmyslně – vládními představiteli a státními zaměstnanci, kteří se řídili státními politikami zaštítěnými „Válkou proti chudobě“. A tyto politiky byly prosazovány a uzákoňovány často těmi samými lidmi, kteří byli později vyjevení „explozí sociálního státu“. Není překvapivé, že jim dlouho trvalo, než pochopili, že problém, který se pokoušeli řešit, byl ve skutečnosti tím problémem, který způsobovali.

Zde jsou důvody „exploze sociálního státu“ 60. let 20. století:

1. Počet chudých lidí s nárokem na sociální pomoc vždy stoupne, pokud dojde ke zvýšení oficiální hranice definující „chudobu“ a „potřebu“. Válka proti chudobě tyto definující hranice zvýšila, díky čemuž nárůst počtu lidí s „nárokem“ na podporu přišel automaticky.
2. Počet lidí s nárokem na podporu, kteří o ni skutečně požádají, vždy poroste, pokud se bude podpora zvyšovat – což se dělo v 60. letech. Když dávky (a všechny přidružené výhody, např. Medicaid (americký program pro poskytování zdravotní péče chudým, pozn. překl.) a potravinové lístky) konkurují nízkým mzdám, hodně chudých lidí logicky upřednostní dávky. V dnešním New Yorku, tak jako v mnoha dalších velkých městech, sociální dávky nízkým mzdám nejen konkurují, ale dokonce je převyšují.
3. Neochota lidí s nárokem na podporu se o ni přihlásit, která je založena buď na hrdosti, lhostejnosti nebo strachu – se bude vždy vytrácet, pokud budou probíhat organizované kampaně zaměřené na to, aby se tito lidé o podporu přihlásili. Taková kampaň byla úspěšně spuštěna v 60. letech (a) několika komunitními organizacemi sponzorovanými Office of Economic Opportunity (Úřadem pro ekonomické příležitosti), (b) Welfare Rights Movement (Hnutím pro sociální práva) a (c) samotnou profesí sociálního pracovníka, která nyní byla tvořena vysokoškoláky, kteří považovali za svou morální povinnost pomoci lidem přihlásit se o sociální dávky – místo toho, jak to bylo kdysi, aby jim pomohli žití na dávkách ukončit. Navíc zde byla i spolupráce soudů, které pomohly odstranit řadu různých právních překážek (např. požadavky týkající se trvalého bydliště)…

Z nějakého důvodu skutečnost, že více chudých lidí je na dávkách a přijímá štědřejší výhody, evidentně neučinila tuto zemi lepším místem k životu – dokonce ani pro chudé příjemce podpory, jejichž životní úroveň se nejeví jako znatelně lepší než v době, kdy byli bez podpory. Zdá se, že něco selhalo; liberální a soucitná sociální politika přinesla mnoho neočekávaných a špatných důsledků. [4]

Duch profese sociálního pracovníka býval velmi odlišný – a libertariánský. Existovaly dva základní principy: (a) veškerá pomoc a sociální dávky by měly být dobrovolné a pocházející od soukromých organizací namísto násilné ruky státu, (b) cílem pomoci by mělo být učinění jejího příjemce nezávislým a produktivním tak rychle, jak to bude možné. Samozřejmě, z logiky věci, (b) plyne z (a), protože žádné soukromé organizaci by nikdy nebylo dovoleno čerpat prakticky neomezené množství peněz vysávané z dlouhodobě trpícího daňového poplatníka. Jelikož soukromé zdroje jsou striktně omezené, není zde místo pro žádné představy o sociálních „právech“ ve smyslu neomezeného a trvalého nároku na výtvory jiných lidí. Další důsledek omezenosti zdrojů je ten, že si sociální pracovníci uvědomují, že zde není místo ani pro pomoc simulantům, kteří odmítli pracovat nebo kteří použili pomoc jako ilegální přivýdělek, což nás vede opět ke stejnému konceptu rozlišování chudých, kteří si pomoc „zaslouží“ a „nezaslouží“. Díky tomu agentura Charity Organisation Society (spolek pro organizaci charity) z volno-tržní Anglie 19. století zahrnula do skupiny lidí, kteří na podporu neměli nárok, ty, kteří ji nepotřebovali, podvodníky a také každého, „jehož situace je způsobena lehkomyslností nebo nehospodárností a u kterého neexistuje naděje na to, aby byl učiněn nezávislým na… dobročinnosti v budoucnu.“ [5]

Anglický laissez-faire liberalismus, přestože vcelku akceptoval státní sociální systém založený na „právech chudých“, naléhal na to, aby existoval silný odrazující efekt: nejen nastavit striktní podmínky nároku na pomoc, ale také učinit podmínky v chudobinci dostatečně nepříjemné na to, aby bylo zajištěno, že pomoc v chudobinci bude odstrašující představa a nikoliv atraktivní příležitost. Chudým, kteří si pomoc „nezaslouží“, tedy těm odpovědným za svůj osud, mohl být systém pomoci znepřístupněn pouze tak, že „byl učiněn co nejméně pohodlným, tedy spoléháním na pracovní test (jako obecné pravidlo).“ [6]

Reference:

[4] Irving Kristol: “Welfare: The best of intentions, the worst of results“, Atlantic Monthly (srpen 1971), str. 47.
[5] Charity Organisation Society, 15. výroční zpráva, 1883, str. 54; cit. v Charles Loch Mowat: The Charity Organisation Society, 1869–1913 (London: Methuen & Co., 1961), str. 35.
[6] Charity Organisation Society, 2. výroční zpráva, 1870, str. 5, cit. v Mowat, ibid, str. 36.