For a New Liberty: Blahobyt a stát blahobytu - část IV.

Mises.cz: 28. října 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

8
Blahobyt a stát blahobytu

Kde se vzala sociální krize?

Vedle vlivu náboženství a etnických rozdílů v hodnotách ukazuje profesor Banfield ve své brilantní knize The Unheavenly City důležitost něčeho, co nazývá kulturou „vyšších vrstev“ nebo „nižších vrstev“, při ovlivňování hodnot svých příslušníků. Banfieldovy definice „vrstvy“ nejsou založeny striktně na úrovni příjmu nebo statusu, mají ovšem přesto tendenci docházet k podobnému dělení. Jeho definice vrstvy je založena na rozdílech v postoji vůči současnosti a budoucnosti: příslušníci vyšších a středních vrstev obvykle věnují pozornost budoucnosti, jsou pragmatičtí, racionální a disciplinovaní. Nižší vrstvy naopak mají sklony k vysoké orientaci na současnost, jsou rozmarní, požitkářští, bez cíle, a tím pádem nemají zájem souvisle bojovat o místo nebo kariéru. Lidé z první skupiny tedy obvykle mají vyšší příjmy a lepší místa a lidé z druhé skupiny jsou obvykle chudí, bez práce nebo na dávkách. Stručně řečeno, ekonomické úspěchy lidí jsou z dlouhodobého hlediska většinou výsledkem jejich vlastní vnitřní odpovědnosti, než aby byly určeny – jak liberálové často tvrdí – vnějšími okolnostmi. Banfield cituje poznatky Daniela Rosenblatta ohledně nezájmu o zdravotní péči díky „celkovému nedostatku zájmu o budoucnost“ mezi městskou chudinou:

Například, pravidelné kontroly automobilu zaměřené na odhalení tvořících se vad nejsou přítomny ve všeobecném hodnotovém systému městských chudých. Podobně, předměty v domácnosti jsou často opotřebeny a vyhozeny, než aby byly opraveny v raném stadiu opotřebení. Nákupy na splátky jsou využívány bez ohledu na délku splácení.

Tělo můžeme považovat jednoduše za další podobnou skupinu předmětů, které mohou být opotřebeny a neopraveny. Díky tomu se zubům nedostane zubní péče a později ani není moc velký zájem o umělý chrup, ať už se za něj platí nebo nikoliv. V obou případech jsou falešné zuby zřídkakdy využívány. Pravidelné korekční vyšetření očí je obvykle zanedbáváno, a to i u lidí, kteří nosí brýle, bez ohledu na to, o jaký typ zdravotního zařízení jde. Je to, jakoby střední vrstvy přemýšlely o svém tělu jako o stroji, který je třeba udržovat v perfektním provozu, ať už protetickými pomůckami, rehabilitací, kosmetickými zákroky nebo dlouhodobou léčbou, zatímco chudí přiřazují svému tělu omezenou dobu užitnosti: co nejvíc si ho užít v mládí a později s narůstajícím věkem jen tiše trpět. [18]

Banfield dále upozorňuje, že úmrtnost v nižších vrstvách je, a po generace byla, mnohem vyšší než u lidí z vyšších vrstev. Velká část tohoto rozdílu je způsobena nikoliv chudobou nebo nízkými příjmy jako takovými, jako spíš hodnotami a kulturou příslušníků nižších vrstev. Proto jsou jednou z hlavních příčin úmrtí v nižších vrstvách alkoholismus, závislost na drogách, vražda nebo pohlavně přenosné nemoci. Také úmrtnost při porodu vždy byla mnohem vyšší u nižších vrstev, a to obvykle dvakrát až třikrát vyšší než u vyšších vrstev. Že je to z důvodu kulturních hodnot a nikoliv díky nízkým příjmům, ukazuje Banfield na porovnání irských imigrantů a ruských židovských imigrantů na přelomu 19. a 20. století. Irští imigranti byli v té době obecně zaměřeni na přítomnost a měli postoje nižších vrstev, zatímco ruští židé, ačkoliv žili v přelidněných činžácích a měli pravděpodobně ještě nižší příjmy než Irové, byli neobyčejně zaměřeni na budoucnost, cílevědomí a obecně měli hodnoty a postoje vyšších vrstev. Průměrné očekávané dožití irského imigranta ve věku 10 let bylo na přelomu století jen 38 let, zatímco pro ruského židovského imigranta to bylo více než 50 let. Dále, ačkoliv v letech 1911-1916 byla podle studie sedmi měst úmrtnost při porodu více než třikrát větší u nižších příjmových vrstev než u vyšších, úmrtnost při porodu u židů byla velmi nízká. [19]

Stejně jako u nemocnosti nebo úmrtnosti je to i u nezaměstnanosti – která má očividně úzkou souvislost jak s chudobou, tak s kvalitou života. Banfield cituje zjištění profesora Michaela J. Piorea ohledně nevyhnutelné „nezaměstnatelnosti“ mnoha, nebo dokonce většiny, trvale nízko-příjmových nezaměstnaných. Piore objevil, že jejich nesnáze se netýkaly ani tak získání schopností nutných pro stabilní, dobře placená místa, jako spíš neschopnosti na těchto místech vydržet. Tito lidé mají sklony k vysoké absenci, odchodům z práce bez ohlášení, neloajálnosti a často i krádežím majetku zaměstnavatele. [20] Studie pracovního trhu v bostonských ghettech provedená v roce 1968 Peterem Doeringerem dále zjistila, že asi 70 % uchazečů o práci, kteří byli doporučeni centry zaměstnanosti ve svých čtvrtích, dostalo pracovní nabídku – ale více než polovina těchto nabídek byla odmítnuta a u těch, které byly přijaty, si jen asi 40 % nových pracovníků své místo ponechalo více než jeden měsíc. Doeringer uzavírá: „Velká část nezaměstnanosti v ghettech se zdá být důsledkem pracovní nestálosti, spíše než nedostatku pracovních míst.“ [21]

Nabízí se možnost porovnat popis tohoto častého odmítání stabilní práce nezaměstnanými z nízkých vrstev tvrdě odmítavého profesora Banfielda a popis vřelejšího levicového sociologa Alvina Gouldnera. Banfield: „Lidé, kteří jsou zvyklí na život na ulici a na žití na úkor žen pobírajících sociální dávky, jsou jen zřídkakdy ochotni přijmout nudnou rutinu ‚dobré‘ práce.“ [22] Gouldner, který připouští neúspěch sociálních pracovníků při pokusech odlákat tyto lidi „od života neodpovědnosti, požitkářství a bezstarostné agrese,“ prohlašuje, že oni považují předloženou nabídku za neatraktivní: „Vzdejte se nezávazného sexu, vzdejte se volného agresivního chování a divoké spontaneity… a vy nebo vaše děti možná budou připuštěni do světa třech jídel denně, střední školy, a možná dokonce i vysoké školy, do světa bankovních účtů, stabilní práce a respektu.“ [23] Je zajímavé, že Banfield i Gouldner, z obou konců ideologického spektra, se shodnou na základním způsobu fungování tohoto procesu bez ohledu na své odlišné hodnotové náhledy: že velká část trvalé nezaměstnanosti v nižších vrstvách, a tedy i chudoba, je dobrovolná ze strany samotných nezaměstnaných.

Gouldnerův postoj je typický pro dnešní liberály a levičáky: je ostudné se snažit vnucovat, jakkoliv nenásilně, „buržoazní“ a „středně-vrstevní“ hodnoty romanticky spontánní a „přirozené“ kultuře nižších vrstev. Možná, že ano, ale potom neočekávejme – a nevyžadujme – že ta stejná, tvrdě pracující buržoazie bude přinucena k podporování a sponzorování těchto velmi parazitických hodnot spojených s pasivitou a neodpovědností, které jsou očividně destrukční pro přežití jakékoliv společnosti. Pokud si lidé přejí být „spontánní“, ať si takoví jsou ve svém volném čase a pomocí svých zdrojů a ať si také nesou následky tohoto rozhodnutí a nepoužívají násilnou ruku státu, aby namísto nich přinutila ty tvrdě pracující a „nespontánní“ k nesení následků. Krátce řečeno, odstraňme sociální systém.

Pokud je hlavním problémem chudých lidí z nízkých vrstev nezodpovědné zaměřování se na přítomnost a pokud je k odlákání lidí ze závislosti na sociálním systému nutné přesvědčit je o „buržoazních“ hodnotách se zaměřením na budoucnost, potom by tyto hodnoty alespoň neměly být potlačovány, nýbrž propagovány v celé společnosti. Levicově-liberální postoje sociálních pracovníků přímo odrazují chudé prosazováním myšlenky, že sociální pomoc je „právo“ a nárok na výrobní kapacitu. Navíc ta snadná dostupnost sociální pomoci mezi své příjemce jednoznačně přináší zaměření na přítomnost, neochotu k práci a nezodpovědnost – čímž uzavírá začarovaný kruh chudoba-dávky. Jak píše Banfield, „pravděpodobně neexistuje lepší způsob, jak vytvořit vyznavače přítomnosti, než dát štědré sociální dávky každému.“ [24]

Konzervativci se ve svých útocích na sociální systém obecně zaměřovali na etické a morální problémy násilného odebírání peněz daňovým poplatníkům, které budou použity na podporu nečinných lidí, zatímco levicoví kritici se soustředili na demoralizaci „klientů“ sociálního systému spojenou s jejich závislostí na štědrosti státu a byrokracii. Ve skutečnosti jsou obě tyto kritiky správné; není mezi nimi žádný rozpor. Viděli jsme, že dobrovolné programy, jako ten praktikovaný Mormonskou církví, jsou v této oblasti velmi činné. A také je fakt, že dřívější kritikové podpory v nezaměstnanosti z tábora laissez-faire měli obavy z demoralizace úplně stejně, jako měli obavy z násilí páchaného na těch, kteří jsou silou nuceni sociální systém platit.

Proponent laissez-faire Thomas Mackay žijící v 19. století tedy prohlásil, že reforma sociálního systému „se skládá ze znovuvytvoření a získání schopnosti nezávislosti.“ Požadoval „nikoliv více filantropie, ale spíš více respektu k důstojnosti lidského života a více víry v jeho schopnost zajistit si svou spásu.“ A Mackay vyjádřil svůj názor na příčetnost zastánců štědřejšího sociálního systému, když je nazval „zprostředkovanými filantropy, kteří ve své bláznivé honbě za lacinou popularitou používají (daňové) platby vynucené od svých sousedů, aby znásobili počet překážek kladených před dav, který je plně připravený k tomu, aby spadl do pasti závislosti…“ [25] Mackay dodal, že „zákonné přiznání stavu chudoby“ pramenící ze sociálního systému „přináší do našich sociálních vztahů velmi nebezpečný a často demoralizující vliv. Jeho skutečná potřebnost nikdy nebyla dokázána. Tato potřebnost na první pohled vychází ze skutečnosti, že si sociální systém vytvořil závislou populaci.“ [26] Při dalším zkoumání týkajícím se závislosti Mackay odpozoroval, že „nejsmutnější část útrap chudých nevzniká z chudoby samotné, ale z pocitu závislosti, který musí logicky být přítomen při jakémkoliv poskytování veřejné pomoci. Tento pocit nelze odstranit, naopak je spíš ještě posilován liberálními politikami státní pomoci.“ [27]

Mackay došel k závěru, že „jediný způsob, jak může zákonodárce nebo úředník bojovat za snížení míry chudoby, je odstranění nebo snížení zákonných norem pro chudé. Není pochyb o tom, že země bude mít přesně tolik chudých, kolik jich bude ochotna platit. Odstraňme nebo snižme tyto normy…, a utvoří se nová aktivní uskupení, objeví se lidská přirozená tendence k nezávislosti, přirozené vazby mezilidských vztahů a přátelství a pod hlavičku toho všeho bych přidal ještě soukromou, nikoliv veřejnou, charitu …“ [28]

Charity Organisation Society, nejvýznamnější soukromá charitativní organizace v Anglii v 19. století, fungovala přesně na tomto principu vedení k pomoci sobě sama. Jak píše Mowat, její historik: „COS ztělesňovala myšlenku charity, která se snažila vyřešit problémy ve společnosti, odstranit chudobu a přinést šťastnou, soběstačnou komunitu. Věřila, že nejvážnějším aspektem chudoby byla degradace charakteru chudého muže nebo ženy. Nediskriminující charita nadělala víc škody než užitku, způsobovala pokles na morálce. Poctivá charita požadovala přátelství a rozmysl, přesně ten druh pomoci, který by obnovil lidskou sebeúctu a schopnost uživit sebe a svoji rodinu.“ [29]

Pravděpodobně jeden z nejsmutnějších důsledků sociálního systému je, že aktivně odrazuje svépomoc tím, že rozbíjí finanční motivaci spojenou s rehabilitací. Bylo odhadnuto, že v průměru každý dolar, který tělesně postižená osoba investuje do své rehabilitace, jí přináší zvýšení budoucích příjmů, jehož současná hodnota je 10 až 17 dolarů. Ovšem tato motivace je narušena skutečností, že při dokončení rehabilitace ztratí sociální dávky, invalidní důchod i kompenzaci od zaměstnavatele. Výsledek je, že většina tělesně postižených se rozhodne neinvestovat do své rehabilitace. [30] Dále, řada lidí už dnes chápe ničivé odrazující důsledky systému Social Security (americký systém státního sociálního pojištění, pozn. překl.), který – v ostrém kontrastu se všemi soukromými pojistnými fondy – přestane vyplácet plnění, pokud by si příjemce dovolil pracovat a vydělávat si po dosažení věku 62 let.

Reference:

[18] Daniel Rosenblatt: „Barriers to Medical Care for the Urban Poor“ v A. Shostak a W. Gomberg: New Perspectives on Poverty (Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall, 1965), str. 72–73, cit. v Banfield: The Unheavenly City, str. 286–7.
[19] Viz Banfield, str. 210–16, 303. Porovnání úmrtnosti při porodu mohou být nalezeny v O. W. Anderson: „Infant Mortality and Social and Cultural Factors: Historical Trends and Current Patterns“ v E. G. Jaco: Patients, Physicians, and Illness (New York: The Free Press, 1958), str. 10–22. Studie sedmi měst je v R. M. Woodbury: Causal Factors in Infant Mortality: A Statistical Study Based on Investigation in Eight Cities, U.S. Children’s Bureau Publication #142 (Washington, D.C.: U.S. Government Printing Office, 1925), str. 157. Irské a židovské očekávané dožití viz James J. Walsh: „Irish Mortality in New York and Pennsylvania“, Studies: An Irish Quarterly Review (prosinec 1921), str. 632. Nutnost změny hodnot a životního stylu při snaze snížit úmrtnost při porodu viz C. V. Willie a W. B. Rothney: „Racial, Ethnic and Income Factors in the Epidemiology of Neonatal Mortality“, American Sociological Review (srpen 1962), str. 526.
[20] Michael J. Piore: „Public and Private Responsibilities in On-the-Job Training of Disadvantaged Workers“, M.I.T. Dept. of Economics Working Papter #23, červen 1968. Cit. v Banfield, str. 105, 285.
[21] Peter B. Doeringer: Ghetto Labor Markets–Problems and Programs, Harvard Institute of Economic Research, Discussion Paper #33, červen 1968, str. 9; cit. v Banfield, str. 112, 285–286.
[22] Banfield, ibid., str. 105, 112.
[23] Alvin W. Gouldner: „The Secrets of Organizations“ in: The Social Welfare Forum, Proceedings of the National Conference on Social Welfare (New York: Columbia University Press, 1963), str. 175; cit. v Banfield, str. 221–22, 305.
[24] Banfield, str. 221.
[25] Thomas Mackay: Methods of Social Reform (London: John Murray, 1896), str. 13.
[26] Ibid., str. 38–39.
[27] Ibid., str. 259–60.
[28] Ibid., str. 268–69.
[29] Mowat, str. 1–2.
[30] Estelle James: „Review of The Economics of Vocational Rehabilitation“, American Economic Review (červen 1966), str. 642; viz také Yale Brozen: „Welfare Without the Welfare State“, The Freeman (prosinec 1966), str. 50–51.