For a New Liberty: Blahobyt a stát blahobytu - část VII.

Mises.cz: 18. listopadu 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 4

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

8
Blahobyt a stát blahobytu

Co může vláda dělat?

Co tedy může vláda dělat, aby pomohla chudým? Jediná správná odpověď je ta libertariánská: Uhnout z cesty. Ať vláda uhne z cesty produktivní energii všech skupin populace, ať už jde o bohaté, střední vrstvu nebo chudé, a výsledkem bude obrovský nárůst kvality života a životní úrovně každého, a zejména těch chudých, kterým údajně pomáhá chybně nazvaný „sociální stát“.

Jsou čtyři hlavní způsoby, kterými může vláda uhnout z cesty americkému lidu. Zaprvé, může zrušit – nebo minimálně drasticky omezit – úroveň všeho zdanění, které ochromuje produkční kapacity, úspory, investice a technologický pokrok. Vlastně by vytvoření pracovních míst a růst mezd pramenící ze zrušení těchto daní prospívalo nízko-příjmovým skupinám více než komukoliv jinému. Jak poznamenává profesor Bronzen: „Při menší snaze použít moc státu na stlačení nerovností v rozložení příjmů by nerovnost zmizela mnohem rychleji. Nízké mzdy by vzrostly rychleji díky větší míře úspor a tvorby kapitálu a nerovnost by zmizela díky nárůstu příjmů těch, kteří za tyto mzdy pracují.“ [38] Nejlepší způsob, jak pomoci chudým, je osekat daně a umožnit, aby úspory, investice a tvorba pracovních míst probíhaly bez omezení. Jak před lety řekl dr. F. A. Harper, produktivní investice jsou tou „nejlepší ekonomickou charitou“. Napsal:

Podle jednoho pohledu je sdílení kůrky chleba prohlašováno za způsob dobročinnosti. Ten druhý prohlašuje úspory a nástroje pro výrobu dalších bochníků chleba za nejlepší ekonomickou dobročinnost.

Tyto dva pohledy jsou spolu v konfliktu, protože se tyto dva způsoby vzájemně vylučují, když mezi ně člověk dělí svůj čas a zdroje při všech rozhodnutích, které každý den dělá.

Důvod tohoto rozdílu v pohledu vlastně pramení z rozdílných představ o přírodě a ekonomice. První pohled pramení z přesvědčení, že celkové množství ekonomických statků je konstantní. Druhý pohled staví na přesvědčení, že rozšiřování výroby je možné bez jakéhokoliv nutného limitu.

Rozdíl mezi těmi dvěma pohledy je jako rozdíl mezi dvoj- a trojrozměrnou produkční perspektivou. Dvojrozměrná velikost je fixní v každém okamžiku, ale třetí rozměr, a s ním i velikost celku, může růst díky úsporám a nástrojům nade všechny meze…

Celá historie lidstva je důkazem, že celkové množství ekonomických statků není omezené. Historie dále ukazuje, že úspory a vylepšování nástrojů představují jedinou cestu k jakémukoliv rozeznatelnému pokroku. [39]

Libertariánská spisovatelka Isabel Patersonová to vystihla výmluvným argumentem:

Porovnejme typického soukromého filantropa a soukromého kapitalistu a představme si příklad opravdu chudého člověka, který není hendikepovaný, a předpokládejme, že mu filantrop daruje jídlo, oblečení a přístřeší – jakmile je použije, je tam, kde začal, s tím rozdílem, že si ještě možná vytvořil návyk na závislost na ostatních. Nyní předpokládejme, že někdo, kdo nemá vůbec žádný úmysl být vůči někomu benevolentní a kdo jednoduše ze svých vlastních důvodů potřebuje mít zhotovenu nějakou práci, tohoto chudého člověka najme a zaplatí mu mzdu. Tento zaměstnavatel neudělal žádný dobrý skutek. Ale přesto se situace našeho zaměstnaného člověka změnila. Jaký je ten kritický rozdíl mezi těmito dvěma skutky?

Spočívá v tom, že neochotný zaměstnavatel přivedl toho muže zpět do života zaměstnání ve výrobě, což znamená výhodu pro obě strany, zatímco filantrop se může obětovat, aniž by se muž vrátil do zaměstnání, a tím pádem bude méně pravděpodobné, že příjemce jeho pomoci najde zaměstnání v budoucnu.

Kdybychom volali po plném zapojení upřímných filantropů od té doby, co je svět světem, zjistili bychom, že by všichni dohromady svými dobročinnými aktivitami nepřinesli lidstvu ani desetinu toho, co mu přinesly normální sobecké zájmy Thomase Alvy Edisona, nemluvě o ještě větších vědcích, kteří vynalezli principy, které Edison aplikoval. Nespočet spekulantů, investorů a organizátorů přispělo k pohodlí, zdraví a štěstí ostatních – protože to nebylo jejich cílem. [40]

Zadruhé, a jako přímý důsledek drastického snížení nebo zrušení daní, máme možnost úměrně snížit vládní výdaje. Vzácné ekonomické zdroje by už nebyly dále odčerpávany do zbytečných a neproduktivních projektů: do mnohamiliardového vesmírného programu, veřejně prospěšných prací, vojensko-industriálního komplexu nebo čehokoliv dalšího. Místo toho by tyto zdroje byly připraveny produkovat zboží a služby, o které má zájem populace spotřebitelů. Nové zásoby zboží a služeb by znamenaly více zboží vyšší kvality pro spotřebitele za nižší ceny. Nemuseli bychom už dále trpět neefektivitu vládních dotací a kontraktů ani související ztrátu produktivity. Dále, odklon většiny našich vědců a inženýrů směrem k rozhazovačným vojenským a jiným vládním výzkumům a projektům by byl ukončen v zájmu mírumilovných a produktivních činností a vynálezů, které pomáhají našim spotřebitelům. [41]

Zatřetí, kdyby se vláda také zbavila těch mnoha způsobů, kterými daní chudé, aby podporovala bohaté, jako například ty, které jsme uvedli výše (vysoké školství, farmářské dotace, zavlažování, firma Lockheed apod.), toto samo o sobě by zastavilo úmyslné vládní obírání chudých. Zastavením danění chudých a následného dotování bohatých by stát chudým pomohl odstranit břemena spočívající na jejich produktivní činnosti.

Nakonec jeden z nejdůležitějších způsobů, jak by vláda mohla pomoci chudým, je odstranit své vlastní přímé překážky stojící v cestě jejich užitečným schopnostem. Zákony o minimální mzdě udržují v nezaměstnanosti ty nejchudší a nejméně produktivní příslušníky společnosti. Státní privilegia poskytnutá odborům jim umožňují zabraňovat chudším a menšinovým pracovníkům v přístupu k produktivnímu a dobře placenému zaměstnání. Zákony o licencích, zákaz hazardu a další státní restrikce znemožňují chudým, aby zakládali malé firmy a vytvářeli pracovní místa sami. Vláda všude svazuje pouliční prodej restrikcemi sahajícími od licenčních poplatků až k plnému zákazu. Pouliční prodej býval typickým způsobem, jak se imigranti, chudí, a vůbec všichni bez kapitálu stávali podnikateli, aby z nich s odstupem času byli velcí byznysmeni. Ale tato cesta byla uzavřena – zejména z důvodu udělování monopolních privilegií obchodním řetězcům v každém městě, které se bojí, že by přišly o zisky, kdyby byly vystaveny vysoce mobilní konkurenci pouličních obchodníků.

Typickým případem, jak stát naboural produktivní činnost chudých, je případ neurochirurga dr. Thomase Matthewa, zakladatele černošské svépomocné organizace NEGRO, která k financování svých aktivit vydává dluhopisy. V polovině 60. let dr. Matthew, bez ohledu na odpor ze strany vlády města New York, založil úspěšnou nemocnici pro lidi všech barev pleti v černošské části oblasti Jamaica ve čtvrti Queens. Brzy ovšem zjistil, že hromadná doprava v Jamaice byla tak otřesná, že nebyla dostatečná pro pacienty ani zaměstnance nemocnice. Protože autobusová doprava zde nebyla vyhovující, dr. Matthew nakoupil několik autobusů a spustil plnohodnotnou autobusovou dopravu v Jamaice – dopravu, která byla pravidelná, efektivní a úspěšná. Problém byl, že dr. Matthew neměl městskou licenci k provozování autobusové linky – privilegium, které bylo vyhrazené pro neefektivní, ale chráněné monopoly. Když vynalézavý dr. Matthew zjistil, že město zakazuje všem nelicencovaným provozovatelům autobusů vybírat jízdné, začal své autobusy provozovat zdarma, s výjimkou možnosti každého cestujícího si místo lístku koupit 25centový firemní dluhopis při jakékoliv cestě autobusem.

Matthewova autobusová doprava byla tak úspěšná, že se rozhodl pokračovat založením druhé linky v Harlemu, v této fázi se ale na začátku roku 1968 newyorská vláda lekla a zakročila. Podala žalobu u soudu a způsobila zastavení činnosti obou linek za provoz bez licencí.

O pár let později dr. Matthew a jeho kolegové převzali kontrolu nad nepoužívanou budovou v Harlemu, která byla vlastněna městskou vládou. (Newyorská vláda je největším newyorským majitelem nemovitostí v ghettech, protože vlastní velké množství dříve použitelných budov opuštěných kvůli neplacení vysokých daní z nemovitosti, zchátralých, a tím pádem nepoužitelných a neobyvatelných.) V této budově dr. Matthew založil nízkonákladovou nemocnici – v době raketově rostoucích nákladů na zdravotní péči a nedostatku kapacit v nemocnicích. Město nakonec dokázalo zničit i tuto nemocnici s odůvodněním „porušení požárních předpisů“. Znovu a znovu, v dalších a dalších oblastech, poslání státu vždy bylo překazit ekonomickou činnost chudých. Není překvapením, že když byl dr. Matthew tázán bílým představitelem newyorské vlády, jak by mohla nejlépe pomoci svépomocným projektům organizace Negro, Matthew odpověděl: „Ať nám jde z cesty a nechá nás pracovat.“

Reference:

[38] Brozen: „Welfare Without the Welfare State“, str. 47.
[39] F. A. Harper: „The Greatest Economic Charity“, in: M. Sennholz: On Freedom and Free Enterprise (Princeton, NJ.: D. Van Nostrand, 1956), str. 106.
[40] Isabel Paterson: The God of the Machine (New York: G. P. Putnam’s Sons, 1943), str. 248–50.
[41] Obrovský odklon vědců a inženýrů ve prospěch státu v posledních letech viz H. L. Nieburg: In the Name of Science (Chicago: Quadrangle, 1966); neefektivity a špatné ekonomické alokace vojensko-industriálního komplexu viz Seymour Melman: The War Economy of the United States (New York: St. Martin’s press, 1971).