For a New Liberty: Blahobyt a stát blahobytu - část VIII.

Mises.cz: 25. listopadu 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 3

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

8
Blahobyt a stát blahobytu

Co může vláda dělat?

Další příklad, jak funguje stát, jsme viděli před několika lety, kdy federální a newyorská vláda hlasitě slibovaly, že restaurují skupinu třiceti sedmi budov v Harlemu. Ale namísto následování postupu obvyklého pro soukromý sektor a uzavření restauračních smluv pro každou budovu zvlášť, vláda místo toho uzavřela jednu smlouvu pro celý balík třiceti sedmi budov. Tím vláda zajistila, že malé, černochy vlastněné stavební firmy nebyly schopny zakázku vyhrát, a ona tak byla přirozeně přidělena velké společnosti vlastněné bílými. Ještě jeden příklad: V roce 1966 federální Small Business Administration (úřad pro malé podniky, pozn. překl.) hrdě ohlásil program na podporu nových, černochy vlastněných malých firem. Ale stát uvalil jisté klíčové restrikce na jejich úvěry. Jednak rozhodl, že všichni zájemci o úvěr musí být „na hranici chudoby“. A protože velmi chudí lidé nemají sklony k zakládání svých vlastních firem, tato restrikce vyřadila ze hry mnoho malých firem vlastněných lidmi s jen mírně nízkými příjmy – přesně těmi, kteří by se nejpravděpodobněji stali drobnými podnikateli. Aby toho nebylo málo, newyorská SBA přidala další omezení: Všichni černoši ucházející se o tyto úvěry musí „prokázat skutečnou nutnost vyplnit dostatečně velkou ekonomickou mezeru ve své komunitě“ – a ta nutnost i mezera měly být prokázány ke spokojenosti vzdálených byrokratů s velkým odstupem od skutečného ekonomického dění. [42]

Krásné měřítko, zda a nakolik stát pomáhá nebo škodí chudým v prostředí „sociálního státu“, poskytuje nepublikovaná studie Institute for Policy Studies of Washington, D.C. (institutu pro politická studia ve Washingtonu, D.C., pozn. překl.). Zkoumala se odhadovaná velikost toku vládních peněz (na federální úrovni i úrovni distriktu) směrem do nízkopříjmového černošského ghetta Shaw-Cardozo ve Washingtonu, D.C., v porovnání s velikostí toku peněz směrem z této oblasti, spočívajícím v daních. Ve fiskálním roce 1967 měla oblast Shaw-Cardozo populaci čítající 84 000 osob (z nichž 79 000 byli černoši) s mediánovým rodinným příjmem 5 600 dolarů ročně. Celkový příjem fyzických osob všech obyvatel této oblasti v daném roce činil 126,6 miliónů dolarů. Hodnota veškeré vládní pomoci tomuto distriktu (od sociálních dávek po odhadované výdaje na státní školy) během fiskálního roku 1967 byla odhadnuta na 45,7 miliónů dolarů. Zdá se vám to jako štědrá dotace, když činí téměř 40 % celkových příjmů v oblasti Shaw-Cardozo? Možná, ale od tohoto čísla musíme odečíst celkové daně odtékající z Shaw-Cardozo, jejichž nejlepší odhad činí 50 miliónů dolarů – dostáváme tedy čistý odtok peněz z tohoto nízkopříjmového ghetta ve výši 4,3 miliónů dolarů! Může snad ještě někdo tvrdit, že zrušení celé té obrovské, neproduktivní struktury státu blahobytu by poškodilo chudé? [43]

Stát by tedy nejlépe pomohl chudým – a všem ostatním ve společnosti – tím, že by šel z cesty: odstranil by obrovskou a škodlivou pavučinu daní, dotací, neefektivit a monopolních privilegií. Jak zrekapituloval profesor Brozen ve své analýze „sociálního státu“:

Stát byl obvykle nástrojem k vytváření blahobytu pro několik málo lidí na úkor všech ostatních. Trh vždy vytvářel blahobyt pro všechny ostatní a náklady těch několika málo lidí byly velmi nízké. Stát od dob Říma, kdy poskytoval chléb a cirkusová představení pro masy lidí, nezměnil své způsoby, ačkoliv dnes předstírá, že poskytuje vzdělání a zdravotní péči, stejně tak jako mléko a umělecká představení, zdarma. Je stále zdrojem monopolních privilegií a moci pro několik vyvolených schovaných za maskou sociálních výhod pro všechny ostatní – výhod, které by nebyly tolik třeba, kdyby politici neodebírali lidem prostředky, pomocí kterých pak vytvářejí iluzi, že jim záleží na jejich voličích. [44]

Negativní daň z příjmu

Bohužel, aktuální trend – vychvalovaný celou řadou proponentů (s nepodstatnými rozdíly) od prezidenta Nixona po Miltona Friendmana napravo a mnoha dalšími nalevo – je odstranit současný sociální systém a nahradit ho nikoliv svobodou, ale přesným opakem. Tento nový trend se jmenuje „zaručený roční příjem“ nebo „negativní daň z příjmu“ nebo „plán pomoci rodinám“ prezidenta Nixona. V reakci na neefektivity, nerovnosti a byrokracii současného systému by zaručený roční příjem učinil podporu v nezaměstnanosti jednoduchou, „efektivní“ a automatickou: Berní úřady budou každý rok platit peníze rodinám vydělávajícím méně než určitý základní příjem – tato automatická podpora bude samozřejmě financována daněním pracujících rodin, které vydělávají více než základní příjem. Náklady tohoto zdánlivě šikovného a jednoduchého schématu se odhadují na pouhých několik miliard dolarů ročně.

Ale má to jeden velmi důležitý háček: odhad nákladů je postaven na předpokladu, že každý – lidé na podpoře i lidé tuto podporu financující – budou pokračovat v práci ve stejné míře jako doposud. Tento předpoklad ale vyvolává otazníky, protože hlavním problémem je ten neskutečně škodlivý efekt odrazování daňového poplatníka i příjemce od práce, který bude důsledkem zaručeného ročního příjmu.

Jediná součást dnešního sociálního sytému, která ho chrání před totální katastrofou, je přesně ta byrokracie a stigma spojené s přechodem na sociální dávky. Jejich příjemce si stále nese psychické stigma, ačkoliv už v posledních letech dost oslabilo, a stále se musí potýkat s typicky neefektivní, neosobní a spletitou byrokracií. Ale zaručený roční příjem, právě proto, že činí sociální systém efektivním, jednoduchým a automatickým, odstraní z cesty „nabídkové funkce“ sociální pomoci hlavní odrazující překážky a povede k masovému přechodu na garantované dávky. Navíc, každý bude nyní považovat nový sociální systém za automatické „právo“ spíš než za laskavost nebo dar, a veškeré stigma tak bude odstraněno.

Předpokládejme například, že „hranice chudoby“ bude definována jako 4 000 dolarů ročně a každý, kdo bude vydělávat méně, obdrží od strýčka Sama příslušný rozdíl automaticky jen na základě vyplnění daňového přiznání. Ti, kteří vydělávají nula, získají od státu 4 000 dolarů, ti, kteří vydělávají 3 000 dolarů, dostanou 1 000 dolarů apod. Zdá se zřejmé, že pro nikoho, kdo vydělává méně než 4 000 dolarů, nebude existovat žádný skutečný důvod, aby pokračoval v práci. Proč by měl, když jeho nepracující soused nakonec bude mít stejný příjem? Krátce řečeno, dodatečný příjem z práce bude nulový a celá pracující populace pod tou magickou úrovní 4 000 dolarů přestane pracovat a hromadně se odebere k čerpání „právoplatných“ sociálních dávek.

To ale není vše. Co bude s lidmi, kteří vydělávají přesně 4 000 dolarů nebo o něco málo více? Muž vydělávající 4 500 dolarů si brzy všimne toho líného vepře naproti přes ulici, který odmítá pracovat a dostává 4 000 dolarů od federální vlády, a zjistí, že jeho dodatečný příjem za čtyřicet hodin tvrdé práce týdně je jen 500 dolarů ročně. Tak přestane pracovat a půjde na dávky plynoucí z negativní daně. To samé bude nepochybně platit pro lidi vydělávající 5 000 dolarů ročně a tomu podobné částky.

Tím ale hrozivé vyhlídky nekončí. Tím, jak všichni lidé vydělávající méně nebo i znatelně více než 4 000 dolarů opustí zaměstnání a půjdou na podporu, celkové výdaje na tuto podporu musí raketově vzrůst a budou muset být financovány ještě tvrdším zdaňováním lidí s vyššími příjmy, kteří budou v práci pokračovat. Tím ale jejich dodatečný, zdaněný příjem ostře poklesne, až nakonec řada z nich opustí práci a půjde na podporu. Uvažujme člověka vydělávajícího 6 000 dolarů ročně. Na počátku je postaven před možnost vydělávat dodatečný příjem z práce ve výši pouhých 2 000 dolarů a pokud má platit, řekněme, 500 dolarů ročně na financování podpory nepracujících, jeho dodatečný příjem po zdanění bude jen 1 500 dolarů ročně. Pokud následně bude muset platit dalších 1 000 dolarů, aby mohl být financován rychlý nárůst počtu osob na podpoře, jeho dodatečný příjem klesne na 500 dolarů a on půjde na podporu také. Logické vyústění tohoto garantovaného ročního příjmu tak bude začarovaná spirála vedoucí ke katastrofě, k logickému cíli a nefungujícímu stavu, ve kterém v podstatě nikdo nepracuje a všichni jsou na podpoře.

Nad rámec tohoto všeho existují ještě další důležité skutečnosti, které je třeba si uvědomit. V praxi samozřejmě sociální systém, jakmile bude nastaven na 4 000 dolarů, na této úrovni nezůstane; neodolatelný tlak příjemců sociální pomoci a dalších nátlakových skupin bude neúprosně každý rok zvyšovat tuto základní hladinu, čímž úměrnou rychlostí přiblíží tu začarovanou spirálu a ekonomickou pohromu. V praxi také garantovaný roční příjem nenahradí existující záplatovaný sociální systém, jak si přejí konzervativní zastánci, ale bude jednoduše přidaný k existujícím programům. To je například přesně to, co potkalo státní pomocné programy pro seniory. Hlavní argument federálního programu sociálního pojištění v rámci projektu New Deal byl, že v důsledku nahradí tehdy existující záplatované pomocné programy pro seniory na úrovni států. Ve skutečnosti se samozřejmě nic takového nestalo a programy pro seniory jsou dnes mnohem rozsáhlejší než ve 30. letech. Neustále rozrůstající se struktura sociálního pojištění byla jednoduše přidána k ostatním programům. Konečně, ústupek prezidenta Nixona konzervativcům, že příjemci nového sociálního systému, kteří budou schopni pracovat, budou k práci přinuceni, je ve skutečnosti totálně falešný. Minimálně platí, že si budou muset najít „vhodnou“ práci, a je známou zkušeností státních organizací na pomoc nezaměstnaným, že se téměř nikdy nedostává žádných „vhodných“ zaměstnání. [45]

Všechna ta schémata garantovaného ročního příjmu nejsou skutečným řešením všeobecně uznávaných neduh sociálního systému; pouze by nás do těchto neduh ponořila ještě více. Jediné uskutečnitelné řešení je to libertariánské: zrušení sociálního systému v zájmu svobody a dobrovolné činnosti každého, bohatých i chudých.

Reference:

[42] Případy Matthewa a Small Business Administration viz Jane Jacobs: The Economy of Cities (New York: Random House, 1969), str. 225–28.
[43] Údaje převzaty z nepublikované studie Earl F. Mellor: „Public Goods and Services: Costs and Benefits, A Study of the Shaw-Cardozo Area of Washington, D.C.“ (představena před Institute for Policy Studies, Washington, D.C., 31. října 1969).
[44] Brozen: „Welfare Without the Welfare State“, str. 52.
[45] Brilantní teoretická kritika garantovaného ročního příjmu, negativní daně z příjmu a Nixonových schémat viz Hazlitt: Man vs. Welfare State, str. 62–100. Kompletní a aktuální empirická kritika všech plánů a experimentů spojených s garantovaným ročním příjmem včetně schématu reformy sociálního systému presidenta Cartera viz Martin Anderson: Welfare: the Political Economy of Welfare Reform in the United States (Stanford, Calif.: Hoover Institution, 1978).