For a New Liberty: Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu - část I.

Mises.cz: 02. prosince 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

9
Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu

Od 30. let až do let 1973-1974 si keynesiánci, kteří zformovali převládající ekonomickou ortodoxii, zvysoka a čile užívali. [1] V podstatě každý akceptoval keynesiánský pohled, že ve svobodné tržní ekonomice je něco, co způsobuje výkyvy nedostatečného a přílišného utrácení (v praxi se keynesiánci obávají téměř výlučně údajného nedostatečného utrácení), a že je tím pádem úkolem státu, aby kompenzoval tento tržní nedostatek. Stát měl údajný tržní nedostatek kompenzovat manipulací se svými výdaji a deficitem (v praxi se jednalo o jejich zvyšování). Zastupovat tuto životně důležitou funkci státu měl samozřejmě nějaký výbor keynesiánských ekonomů („Council of Economic Advisors“ - rada ekonomických poradců, pozn. překl.), který měl být schopen „vyladit“ ekonomiku s cílem zabránit jak inflaci, tak recesi a regulovat správnou hladinu celkových výdajů s cílem zajistit trvající stav plné zaměstnanosti bez inflace.

Bylo to v letech 1973-1974, kdy si i keynesiánci konečně uvědomili, že něco bylo s tímto sebejistým přesvědčením velmi, velmi v nepořádku; že byl čas vrátit se ve zmatenosti k tabulím a křídám. Protože nejen že těch zhruba 40 let keynesiánského vylaďování neodstranilo chronickou inflaci, která se objevila během druhé světové války, ale bylo to přesně v těchto letech, kdy inflace dočasně eskalovala k dvoumístným číslům (k zhruba 13 % ročně). Nejen to, byla to také léta 1973-1974, kdy se Spojené státy propadly do své nejhlubší a nejdelší recese od 30. let (bývalo by se to nazývalo „deprese“, kdyby tento termín nebyl ekonomy dávno zavrhnutý jako politicky nekorektní). Tento zajímavý fenomén viditelné inflace nastávající zároveň s prudkou recesí se v keynesiánském pohledu na svět jednoduše nemohl stát. Ekonomové vždy věděli, že buď je ekonomika v období boomu, v tomto případě ceny rostou, anebo je ekonomika v recesi nebo depresi vyznačující se vysokou nezaměstnaností, v tomto případě ceny klesají. Během boomu měla keynesiánská vláda „odsávat přebytečnou kupní sílu“ zvyšováním daní podle keynesiánského předpisu – měla tedy odstranit utrácení z ekonomiky. V recesi naopak měla vláda zvyšovat své výdaje a deficity a tím pumpovat utrácení do ekonomiky. Ale co pro všechno na světě měla vláda dělat, kdyby se ekonomika nacházela ve stavu inflace a recese s těžkou nezaměstnaností zároveň? Jak mohla šlapat na ekonomický plyn i brzdu zároveň?

Už během recese roku 1958 se začaly dít divné věci. Poprvé se stalo, že uprostřed recese ceny spotřebního zboží vzrostly, i když jen mírně. Jednalo se o mrak, který nebyl o nic větší než lidská ruka, a vypadalo to, že se ho keynesiánci nemusí obávat.

Spotřebitelské ceny opět vzrostly v recesi roku 1966, ale zde se jednalo o tak malou recesi, že si opět nikdo nedělal starosti. Prudká inflace během recese 1969-1971 už ovšem byla významným otřesem. Musela ale přijít rychlá recese s počátkem uprostřed dvouciferné inflace let 1973-1974, aby byl keynesiánský establishment ponořen do trvalého zmatku. Museli si uvědomit, že nejen že vylaďování selhalo, nejen že ten údajně mrtvý a pohřbený ekonomický cyklus byl stále mezi námi, ale že nyní byla ekonomika ve stavu chronické inflace se zhoršující se tendencí – a byla také předmětem přetrvávajících záchvatů recese: inflační recese neboli „stagflace“. Byl to nejen nový fenomén, ale hlavně něco, co se nedalo vysvětlit, co vůbec nemělo existovat v teoriích ekonomické ortodoxie.

A inflace se zdála neustále horší: přibližně 1-2 % ročně v dobách Eisenhowera, do 3-4 % během Kennedyho éry, k 5-6 % během Johnsonovy administrativy, potom k asi 13 % v období 1973-1974 a potom návrat „zpět“ k zhruba 6 %, ale jen za cenu prudké a zdlouhavé deprese (asi 1973-1976).

Je zde tedy několik věcí, které je téměř životně nutné vysvětlit: (1) Proč ta chronická a zrychlující se inflace? (2) Proč byla inflace dokonce i během hlubokých depresí? A když už jsme u toho, bylo by dobré vysvětlit, pokud by to šlo, (3) proč vůbec existuje hospodářský cyklus? Proč ta zdánlivě nekončící série euforií a depresí?

Naštěstí jsou odpovědi na tyto otázky snadno dostupné díky tragicky zanedbávané „rakouské ekonomické škole“ a její teorii peněz a hospodářského cyklu, vyvinutými v Rakousku Ludwigem von Misesem a jeho následovníkem Friedrichem A. Hayekem a přinesenými na London School of Economics Hayekem na počátku 30. let. Hayekova rakouská teorie hospodářského cyklu vlastně rozdrtila mladší ekonomy v Británii právě díky tomu, že jako jediná nabídla uspokojivé vysvětlení Velké hospodářské krize 30. let. Takoví budoucí keynesiánští velikáni jako John R. Hicks, Abba P. Lerner, Lionel Robbins a Nicholas Kaldor v Anglii, stejně tak jako Alvin Hansen ve Spojených státech, byli o pouhých pár let dříve hayekovci. Potom, po roce 1936, byly tabule pokryty Keynesovou Obecnou teorií v rámci opravdové „keynesiánské revoluce“, která arogantně prohlašovala, že nikdo před ní si nedovolil nabídnout jakékoliv vysvětlení hospodářského cyklu nebo Velké deprese. Budiž zdůrazněno, že keynesiánská teorie nevyhrála pozorným debatováním a vyvracením rakouské pozice; naopak, jak se často stávalo v dějinách společenských věd, keynesiánství se jednoduše stalo novou módou a rakouská teorie nebyla vyvrácena, byla pouze ignorována a zapomenuta.

Po čtyři desetiletí byla rakouská teorie udržována při životě, bez zájmu, bez uznání, bez popularizace, většinou ekonomů: stále se jí držel jen samotný Mises (na newyorské univerzitě) s Hayekem (na chicagské) a pár jejich následovníků. Určitě není náhoda, že současné znovuobjevení rakouské ekonomie nastalo ve stejnou dobu jako fenomén stagflace a následné rozbití keynesiánského paradigmatu před zraky veřejnosti. V roce 1974 byla na Royalton College ve státě Vermont uspořádána první konference rakouské ekonomie za několik desetiletí. Ten samý rok byla ekonomická veřejnost ohromena tím, že Nobelovu cenu získal Hayek. Od té doby proběhly významné konference rakouské ekonomie na hartfordské univerzitě, Windsor Castle v Anglii nebo newyorské univerzitě a Hicks s Lernerem ukázali alespoň náznaky částečného návratu k jejich původním, dlouho zanedbávaným pozicím. Na Východním pobřeží, Západním pobřeží, na Středozápadě i na Jihozápadě proběhly regionální konference. V tomto oboru vycházejí i knihy, a navíc, což je asi nejdůležitější, objevila se řada velmi nadaných studentů a mladých profesorů oddaných rakouské ekonomii, kterří budou nepochybně velkým přínosem v budoucnu.

Reference:

[1] Keynesiánci jsou stvořiteli “makroekonomie” a učedníci lorda Keynese, bohatého a charismatického ekonoma cambridgeské univerzity, jehož General Theory of Employment, Interest and Money (obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, pozn. překl.) (New York: Harcourt Brace, 1936) je základním stavebním kamenem keynesiánské ekonomie.