For a New Liberty: Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu - část III.
Mises.cz: 16. prosince 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0
Státy přišly s mnohem složitějším, sofistikovanějším a méně viditelným způsobem, jak docílit stejné věci: zosnovat nárůst peněžní zásoby, aby měly více peněz na utrácení a na dotování napojených politických skupin.
Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.
ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy
9
Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu
Federální rezervní systém a bankovnictví částečných rezerv
Nafouknutí peněžní zásoby jednoduchým tiskem peněz je ovšem nyní považováno za staromódní. Jednak je to příliš viditelné – když veřejnost uvidí kolem sebe příliš mnoho bankovek vysoké nominální hodnoty, mohla by si začít myslet nepěknou věc, že důvodem té nepříjemné inflace je to, že stát tyto bankovky tiskne – a stát by mohl o své privilegium přijít. Místo toho státy přišly s mnohem složitějším, sofistikovanějším a méně viditelným způsobem, jak docílit stejné věci: zosnovat nárůst peněžní zásoby, aby měly více peněz na utrácení a na dotování napojených politických skupin. Myšlenka byla následující: místo tisknutí peněz by si nechaly papírové dolary, marky nebo franky jako základní platidlo („zákonné platidlo“) a na nich by jako pyramidu vystavěly tajemné a neviditelné, ovšem naprosto reálné, „šekové peníze“ neboli bankovní depozita. Výsledek je inflační motor kontrolovaný státem, kterému nerozumí nikdo kromě bankéřů, ekonomů a státních centrálních bankéřů – což je přesně jejich záměr.
Nejprve si musíme uvědomit, že celý systém komerčního bankovnictví, jak ve Spojených státech, tak jinde, je pod totální kontrolou centrální vlády – kontrolou, která bankám vyhovuje, protože jim umožňuje vytvářet peníze. Banky jsou pod naprostou kontrolou centrální banky – státní instituce – kontrolou, která plyne hlavně z násilného monopolu, který centrální banka nad tiskem peněz má. Ve Spojených státech funkci centrální banky zastává Federální rezervní systém („Fed“). Fed potom umožňuje komerčním bankám, aby nad svými „rezervami“ (penězi uloženými na účtech u Fedu) pyramidově stavěly bankovní depozita („šekové peníze“) v poměru zhruba 6:1. Jinými slovy, když bankovní rezervy u Fedu vzrostou o 1 miliardu dolarů, banky mohou, a také to dělají, vytvořit u sebe depozita v hodnotě 6 miliard dolarů – jinými slovy, banky mohou vytvořit nové peníze v hodnotě 6 miliard dolarů.
Proč bankovní depozita tvoří největší část peněžní zásoby? Oficiálně nejsou penězi ani zákonným platidlem ve smyslu, v jakém jsou penězi bankovky schválené Fedem. Jsou ovšem závazkem banky, že tato depozita vyplatí v hotovosti (bankovkami schválenými Fedem) kdykoliv, kdy si o to jejich majitel (majitel účtu) řekne. Pointa je, samozřejmě, že banky tyto peníze nemají; ani nemůžou, protože mají závazek šestkrát větší než své rezervy, které jsou jejich vlastním účtem u Fedu. Veřejnost je samozřejmě vedena k tomu, aby v banky měla důvěru, iluzí kvality a svátosti, kterou se Federální rezervní systém opředl. Fed může banky v případě hrozícího krachu zachránit a také to dělá. Kdyby veřejnost rozuměla tomuto procesu a hromadně by zavalila banky požadavky na vyplacení svých peněz, Fed, kdyby chtěl, by vždy mohl v mžiku vytisknout dostatek peněz, aby banky byly schopny vyhovět.
Fed tedy kontroluje rychlost měnové inflace tím, že nastavuje poměr (6:1) tvorby peněz bankami, nebo, což je důležitější, tím, že určuje celkové množství bankovních rezerv. Jinými slovy, když si Fed přeje zvýšit celkovou peněžní zásobu o 6 miliard dolarů, místo přímého vytištění 6ti miliard dolarů zinscenuje nárůst rezerv bank o 1 miliardu dolarů a pak už nechá banky, aby vytvořily 6 miliard nových šekových peněz. Veřejnost je mezitím udržována ve stavu neznalosti tohoto procesu a jeho důležitosti.
Jak banky vytváří nová depozita? Jednoduše je během procesu vytváření půjčí lidem a firmám. Řekněme například, že banky přijmou tu 1 miliardu dolarů nových rezerv. Banky vydají půjčky za 6 miliard dolarů a vytvoří nová depozita, která jsou předmětem těchto půjček. V krátkosti řečeno, když komerční banky půjčí peníze jednotlivci, firmě nebo vládě, nejedná se o existující peníze, které si veřejnost pracně naspořila a uložila do trezorů banky, jak si lidé většinou myslí. Ony půjčují nová depozita, která vytvoří za účelem uskutečnění půjčky – a jsou omezeny pouze „požadavky na rezervy“ neboli povoleným maximálním poměrem depozit ku rezervám (například 6:1). Nakonec tedy banky netisknou papírové dolary ani nevykopávají kusy zlata, ony jednoduše vydávají depozitní neboli „šekové“ pohledávky za sebou samými – pohledávky, které by ani ve snu nemohly uspokojit, kdyby se veřejnost jako celek někdy rozhodla vstát a přijít do banky požadovat vyplacení svých účtů v hotovosti.
Jak ale Fed může zosnovat změnu (tj. téměř vždy nárůst) celkových rezerv komerčních bank? Může, a také to dělá, rezervy bankám půjčit a půjčuje je za uměle nízké úrokové sazby („diskontní sazby“). Ale ani tak banky nemají rády, když jsou příliš hluboce zadluženy vůči Fedu, a proto celková výše existujících půjček Fedu bankám není nikdy zvlášť vysoká. Zdaleka nejdůležitější kanál, kterým Fed určuje celkové rezervy, není veřejnosti známý a pochopitelný: metoda „nákupů na otevřeném trhu“. To jednoduše znamená, že Federální rezervní banka jde na trh a koupí nějaké aktivum. Nezáleží na tom, o které aktivum přesně jde. Může to být například kapesní kalkulačka v ceně 20 dolarů. Fed získá kalkulačku, důležitější pro nás ale je, že firma XYZ Electronics získá od Federální rezervní banky šek v hodnotě 20 dolarů. Ale běžní občané si nemohou za své šeky u Fedu otevřít běžný účet, to mohou jen banky a federální vláda. XYZ Electronics tedy může se svým dvacetidolarovým šekem udělat jen jedno: uložit si ho u své banky, nazvěme ji například Acme Bank. V tuto chvíli dojde k další transakci: XYZ vzroste zůstatek na běžném účtu o 20 dolarů. Výměnou za to Acme Bank získá šek vypsaný Federální rezervní bankou.
První věc, která nastala, je, že zásoba peněz XYZ Electronics vzrostla o dvacet dolarů – o tolik nově vzrostl její účet u Acme Bank – a nikdo jiný žádnou změnu ve své peněžní zásobě nezaznamenal. Takže na konci této první fáze – fáze I – peněžní zásoba vzrostla o dvacet dolarů, tedy stejnou částku, jakou činil nákup aktiva Fedem. Když se zeptáme, kde těch dvacet dolarů na nákup kalkulačky Fed vzal, odpověď je: vytvořil dvacet dolarů ze vzduchu tím, že jednoduše sám sobě napsal šek. Nikdo, ani Fed, ani kdokoliv jiný, neměl těch dvacet dolarů předtím, než byly vytvořeny během uskutečnění výdaje.
To ale není vše. Acme Bank, ke svému úžasu, vlastní šek od Fedu. Jde za ním, svůj šek si u něj uloží a je jí připsán nárůst rezerv, tedy „depozit u Fedu“, o 20 dolarů. Když má nyní bankovní systém o 20 dolarů více, může na jejich základě úvěrově expandovat neboli může vytvořit další depozita ve formě půjček firmám (nebo spotřebitelům nebo státu) až do chvíle, kdy celkový nárůst šekových peněz dosáhne 120 dolarů. Na konci fáze II máme tedy nárůst 20 dolarů v bankovních rezervách generovaný Fedem při nákupu kalkulačky v této hodnotě, nárůst 120 dolarů na bankovních účtech a nárůst 100 dolarů v půjčkách bank firmám a jiným subjektům. Celková peněžní zásoba vzrostla o 120 dolarů, ze kterých 100 dolarů bylo vytvořeno bankami při půjčování šekových peněz firmám a 20 dolarů bylo vytvořeno Fedem při nákupu kalkulačky.
V praxi samozřejmě Fed nestráví příliš času nakupováním náhodných aktiv. Jeho nákupy jsou tak velké (aby mohly nafouknout celou ekonomiku), že se musí spokojit s běžnými, vysoce likvidními aktivy. To v reálu znamená nákupy amerických státních dluhopisů a dalších amerických státních cenných papírů. Trh amerických státních dluhopisů je obrovský a velmi likvidní a Fed se nemusí pouštět do politických konfliktů, které by byly vyvolány, kdyby se rozhodoval, které soukromé akcie nebo dluhopisy koupit. Pro stát má tento postup také příjemný vedlejší účinek, že pomáhá podporovat trh se státními cennými papíry a udržovat vysokou cenu státních dluhopisů.
Předpokládejme ovšem, že nějaká banka, dost možná pod tlakem svých vkladatelů, si potřebuje vyzvednout část svých rezerv, aby získala měnu v hotovosti. Co by se v takovém případě Fedu stalo, když jeho šeky vytvořily bankovní rezervy z ničeho? Byl by přiveden k bankrotu nebo něčemu podobnému? Nebyl, protože Fed má monopol na tisknutí hotovosti a mohl by – a také by to udělal – jednoduše vyplatit zůstatek účtu v hotovosti tak, že by vytisknul tolik bankovek, kolik by bylo třeba. Jednoduše řečeno, kdyby banka přišla do Fedu a požadovala v hotovosti 20 dolarů svých rezerv – nebo kdyby požadovala i 20 miliónů dolarů – vše, co by Fed musel udělat, by bylo vytisknout toto množství peněz a vyplatit ho. Jak můžeme vidět, schopnost tisknout vlastní peníze staví Fed do jedinečně záviděníhodné pozice.
Takže zde konečně máme klíč k rozluštění záhad moderního inflačního procesu. Je to proces neustálého rozšiřování peněžní zásoby opakujícími se nákupy státních cenných papírů Fedem na otevřeném trhu. Když si Fed přeje zvýšit peněžní zásobu o 6 miliard dolarů, nakoupí na otevřeném trhu státní cenné papíry v celkové hodnotě 1 miliardy dolarů (v případě, že peněžní poměr depozit k rezervám je 6:1) a cíle je elegantně dosaženo. Vlastně každý týden, dokonce i během čtení těchto řádek, Fed vstupuje na otevřený trh v New Yorku a nakupuje tolik státních dluhopisů, kolik se rozhodl, že nakoupí, a tím přispívá k rozhodnutí o míře měnové inflace.
Měnové dějiny tohoto století se skládaly z opakovaného uvolňování mantinelů na sklony státu k inflační politice, odstraňování jedné pojistky za druhou až do chvíle, kdy je dnes stát schopný nafouknout peněžní zásobu, a tím i ceny, dle přání. Federální rezervní systém byl vytvořen v roce 1913, aby umožnil průběh tohoto chytrého pyramidování. Nový systém povolil velké rozšíření peněžní zásoby a inflace, aby bylo na zaplacení válečných výdajů během 1. světové války. Roku 1933 byl učiněn další osudný krok: vláda Spojených států ukončila v zemi zlatý standard, tzn. dolary, ačkoliv stále zákonem definovány jako jednotka hmotnosti zlata, už nebyly směnitelné za zlato. Jednoduše, před rokem 1933 byla schopnost Fedu nafukovat a rozšiřovat peněžní zásobu pevně spoutána: bankovky byly směnitelné za příslušnou jednotku hmotnosti zlata.
Existuje samozřejmě podstatný rozdíl mezi zlatem a bankovkami. Stát nemůže na přání vytvořit nové zlato. Zlato musí být během nákladného procesu vykopáno ze země. Ale bankovky mohou být vydány dle přání, s téměř nulovými náklady. V roce 1933 odstranila vláda Spojených států zlatou překážku svému inflačnímu potenciálu tím, že zajistila přechod na nekryté peníze: že ze samotných papírových dolarů udělala standardní platidlo a sama se stala monopolním vydavatelem dolarů. Bylo to opuštění zlatého standardu, které vydláždilo cestu obří inflaci amerických peněz i cen během 2. světové války a po ní.
Ale stále existovala ještě jedna vada na kráse, jedno zbývající omezení inflačních sklonů americké vlády. Zatímco Spojené státy opustily zlatý standard na svém území, pořád byly zavázány vyplatit ve zlatě jakékoliv papírové dolary (a nakonec i bankovní dolary) předložené zahraničními vládami, pokud by tyto o to stály. Byli jsme jednoduše stále na omezené a zchátralé formě zlatého standardu v mezinárodním pojetí. Proto když Spojené státy nafoukly peněžní zásobu a ceny v 50. a 60. letech, dolary a dolarové pohledávky (v podobě papírových a šekových peněz) se hromadily v rukou evropských vlád. Po dlouhém ekonomickém švindlování a politických tahanicích s cílem odradit cizí vlády od uplatnění svého práva na vyplacení zlata proti svým dolarům Spojené státy v srpnu 1971 deklarovaly národní bankrot tím, že odmítly plnění svých čestných závazků a „uzavřely zlaté okno“. Není náhodou, že toto odhození posledního pozůstatku zlatých mantinelů omezujících vlády po celém světě bylo následováno dvoucifernou inflací v letech 1973-1974 a podobnou inflací ve zbytku světa.
Tímto jsme vysvětlili chronickou a zhoršující se inflaci v současném světě i ve Spojených státech: je nemilým důsledkem neustálého odklánění od zlata ke státem vydanému papíru při určování standardu peněz v tomto století a vývoje centrálního bankovnictví a pyramidování šekových peněz nad nafouknutou papírovou měnou. Oba tyto vzájemně propojené posuny vedou k jediné věci: převzetí kontroly peněžní zásoby státem.
I když jsme vysvětlili problém inflace, stále nám ještě zbývá prozkoumat problém hospodářského cyklu, recesí a inflačních recesí neboli stagflací. Proč dochází k hospodářskému cyklu a proč se objevil ten nový, tajemný fenomén stagflace?