For a New Liberty: Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu - část IV.

Mises.cz: 23. prosince 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

9
Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu

Bankovní půjčky a hospodářský cyklus

Hospodářský cyklus přišel do západního světa v druhé polovině 18. století. Byl to zajímavý fenomén, protože se zdálo, že se nedá vysvětlit, a dříve vlastně ani neexistoval. Hospodářský cyklus spočíval v cyklicky (i když ne úplně pravidelně) se opakujících posloupnostech rozmachů a krizí neboli obdobích inflace vyznačujících se zvýšenou podnikatelskou aktivitou, vyšší zaměstnaností a vyššími cenami z ničeho nic následovaných recesemi nebo depresemi vyznačujícími se klesající podnikatelskou aktivitou, vyšší nezaměstnaností a poklesem cen, aby po období takové recese proběhlo zotavení a fáze rozmachu nastala znovu.

A priori neexistuje důvod, proč očekávat takový cyklický vývoj v ekonomické aktivitě. V jednotlivých druzích ekonomické aktivity samozřejmě budou nastávat cyklické vlny, například životní cyklus kobylky žijící sedm let bude způsobovat sedmiletý cyklus v odvětví boje s kobylkami, v produkci odpuzujících sprejů, vybavení apod. Ale není důvod očekávat cykly rozmachů a krizí v celkové ekonomice. Vlastně máme důvod očekávat pravý opak, protože svobodný trh obvykle funguje hladce a efektivně, a hlavně bez větších nánosů chyb, které vyplavou na povrch, když se období rozmachu náhle přemění v období krize a dojde k velkým ztrátám. A skutečně, až do závěru 18. století žádné takové cykly nenastávaly. Podnikání obecně fungovalo hladce a vyváženě až do chvíle, kdy narazilo na neočekávanou překážku: špatná úroda pšenice vyvolala krizi v zemědělské zemi, král zabavil většinu peněz držených finančníky, čímž vyvolal náhlou depresi, nebo hospodářské vztahy narušila válka. Ve všech těchto případech došlo ke specifickému narušení obchodu způsobenému snadno identifikovatelnou, jednorázovou příčinou a nebylo třeba dále hledat vysvětlení.

Takže proč se objevil ten nový fenomén hospodářského cyklu? Je evidentní, že cyklus nastával v těch ekonomicky nejvyspělejších oblastech každé země: v přístavních městech, v oblastech zapojených do obchodu s nejpokročilejšími světovými centry výroby a ekonomické aktivity. V této době se v Západní Evropě, přesně v těch nejvýznamnějších centrech výroby a obchodu, začaly objevovat dva odlišné a životně důležité fenomény: industrializace a komerční bankovnictví. Komerční bankovnictví bylo stejné „bankovnictví částečných rezerv“, kterým jsme se zabývali výše; Londýn byl místem první centrální banky na světě, Bank of England, která pochází z konce osmnáctého století. V devatenáctém století, jak v nové disciplíně zvané ekonomie, tak mezi finančními novináři a komentátory, začaly v rámci pokusu vysvětlit nový nepříjemný fenomén vznikat dva druhy teorií: ty, které vinu svalovaly na existenci průmyslu, a ty, které se zaměřovaly na bankovní systém. První skupina, když to shrneme, viděla odpovědnost za hospodářský cyklus hluboce zakořeněnou ve volno-tržní ekonomice – a bylo pro takové ekonomy jednoduché volat buď po zrušení trhu (např. Karl Marx), nebo po uvalení drastické kontroly a regulace vládou, aby bylo ekonomice od cyklu odlehčeno (např. lord Keynes). Na druhé straně ti ekonomové, kteří viděli chybu u systému frakčního rezervního bankovnictví, dávali vinu nikoliv tržní ekonomice, ale jedné konkrétní oblasti – penězům a bankovnictví – které dokonce ani anglický klasický liberalismus nikdy nevysvobodil z těsné státní kontroly. Dokonce i v devatenáctém století tedy dávání viny bankám nutně znamenalo vinit z cyklu rozmachů a krizí stát.

Nemůžeme zde zacházet do detailů ohledně početných chyb, kterých se dopouští školy ekonomického myšlení, které z cyklů obviňují tržní ekonomiku; postačí nám poznamenat, že tyto teorie nedokážou vysvětlit ani růst cen během rozmachu a jejich pokles během recese, ani obrovský nános chyb, který se znenadání objeví v podobě velkých ztrát, když se rozmach přemění v krizi.

První ekonomové, kteří vyvinuli teorii cyklu zaměřující se na peníze a bankovní systém, byli anglický klasický liberál začátku devatenáctého století David Ricardo a jeho následovníci, kteří vyvinuli „měnovou teorii“ hospodářského cyklu. [3] Ricardiánská teorie zněla nějak takto: banky operující na frakčních rezervách, popoháněné a ovládané státem a jeho centrálními bankami, úvěrově expandují. Spolu s tím, jak úvěrová expanze probíhá a jak jsou půjčky pyramidovány na papírových penězích a zlatě, peněžní zásoba (ve formě bankovních depozit nebo, jak bylo běžné v tomto období, bankovek) se rozšiřuje. Rozšíření peněžní zásoby zvedá ceny a uvede do pohybu inflační rozmach. Jak rozmach poháněný pyramidováním bankovek a depozit na zlatě pokračuje, domácí ceny rostou. To ale znamená, že domácí ceny budou vyšší, zejména vyšší než ceny dováženého zboží, takže dovozy porostou a vývoz do cizích zemí bude klesat. Objeví se schodek obchodní bilance, začne se rozšiřovat a bude muset být zaplacen tím, že z inflační země odteče zlato do zemí s tvrdšími měnami. Ale jak ubývá zlato, rozpínající se bankovní pyramida peněz začne být příliš těžká a banky se ocitnou v narůstajícím nebezpečí bankrotu. Nakonec stát a banky musí zastavit svoji expanzi, a aby se zachránily, musí zmenšit své portfolio úvěrů a vydaných šekových peněz.

Ten náhlý posun z úvěrové expanze ke kontrakci obrátí převládající ekonomický obrázek a rychle následuje krize. Banky se musí začít krotit a firmy, stejně jako ekonomická aktivita, trpí narůstajícím tlakem na splacení úvěrů a úvěrovou kontrakci.  Pokles nabídky peněz následně vede k všeobecnému poklesu cen („deflaci“). Fáze recese nebo deprese právě začala. Ale s tím, jak se zmenšila nabídka peněz a klesly ceny, zboží opět začne být konkurenceschopné v porovnání s cizími výrobky a obchodní bilance se obrátí; přebytek nahradí původní schodek. Zlato plyne do země a zmenšující se množství bankovek a depozit založených na rozšiřující se zlaté bázi způsobí, že se zdraví bank výrazně zlepší a dostaví se ekonomické zotavení.

Ricardiánská teorie měla několik významných atributů: Při vysvětlování chování cen se zaměřovala na změny v nabídce bankovních peněz (která se skutečně vždy zvýšila během období rozmachů a snížila v dobách krize). Také vysvětlovala chování platební rovnováhy. A dále propojila rozmach s krizí, takže krize začala být vnímána jako následek předcházejícího boomu. A nejen jeho následkem, ale i prospěšným způsobem, jak přizpůsobit ekonomiku ne moc chytrým intervencím, které vytvořily ten inflační rozmach.

Stručně, krize vůbec poprvé nebyla vnímána ani jako návštěva ďábla, ani jako katastrofa způsobená vnitřním fungováním industrializované tržní ekonomiky. Ricardiánci si uvědomovali, že hlavním zlem byl ten předcházející inflační rozmach způsobený státní intervencí v systému peněz a bankovnictví a že recese, jakkoliv jsou její příznaky nevítané, je ve skutečnosti nutným korigujícím procesem, kterým se intervencionistický rozmach odstraní z ekonomického systému. Deprese je proces, kterým se tržní ekonomika opraví, odhodí všechny excesy a zkreslení inflačního rozmachu a znovu nastolí udržitelný stav. Deprese je nepříjemná, leč nezbytná reakce na zkreslení a excesy předchozího boomu.

Proč tedy dochází k hospodářskému cyklu opakovaně? Proč vždy začne nová série rozmachu a krize? Abychom toto zodpověděli, musíme porozumět zájmům bank a státu. Komerční banky žijí a profitují z úvěrové expanze a vytváření nové peněžní zásoby, takže mají přirozenou tendenci to dělat, tedy „monetizovat úvěry“, pokud můžou. Stát si také přeje nafukovat, jak z důvodu zvýšení svých tržeb (buď tiskem peněz, nebo tak, že bude bankovní systém financovat vládní deficity), tak kvůli dotování spřátelených ekonomických a politických skupin pomocí boomu a levných úvěrů. Takže víme, kde začal původní boom. Stát a banky musely ustoupit, když hrozila katastrofa a krizový bod se přiblížil. Ale jak zlato přitéká do země, situace bank se lepší. A jakmile se banky z většiny zotaví, jsou připraveny k sebejistému návratu ke své tendenci nafukovat nabídku peněz a úvěrů. A tak je na cestě další rozmach a je zaděláno na další nevyhnutelnou krizi.

Ricardiánská teorie tedy také vysvětlila pokračující se opakování hospodářského cyklu. Nevysvětlila ale dvě věci. Zaprvé, což je nejdůležitější, nevysvětlila ten velký nános chyb podnikatelů, které jsou jim z ničeho nic připsány, jakmile krize udeří a vystřídá rozmach. Podnikatelé mají kvalifikaci na to, aby byli schopni úspěšně předpovídat, a moc na ně nesedí, aby najednou udělali náhlý shluk smrtelných chyb, které by je přivedly k všudypřítomným a vážným ztrátám. Zadruhé, další důležitá vlastnost každého hospodářského cyklu je, že jak období rozmachu, tak období krize byly mnohem znatelnější  v „kapitálových odvětvích“ (odvětvích vyrábějících stroje, vybavení, továrny nebo průmyslové suroviny) než ve spotřebitelských odvětvích. A ricardiánská teorie tuto vlastnost cyklu nebyla schopna vysvětlit.

[3] Analýza zbytku této kapitoly viz Rothbard: Depressions: Their Cause and Cure, str. 13–26.