For a New Liberty: Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu - část V.

Mises.cz: 30. prosince 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

9
Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu

Bankovní půjčky a hospodářský cyklus

Rakouská, nebo také misesovská, teorie hospodářského cyklu stavěla na ricardiánské analýze a vyvinula svoji vlastní teorii hospodářského cyklu založenou na „peněžním přeinvestování“ nebo přesněji „peněžním chybném investování“. Rakouská teorie uměla vysvětlit nejen fenomén objasněný ricardiánci, ale také ten shluk chyb a větší intenzitu cyklu v oboru kapitálových statků. A jak uvidíme dále, je jedinou teorií, která dokáže pojmout moderní fenomén stagflace.

Mises začíná tak, jak začali ricardiánci: stát a jeho centrální banka stimuluje úvěrovou expanzi bank tím, že nakupuje aktiva a zvyšuje tak bankovní rezervy. Banka v úvěrové expanzi pokračuje, a tak se v zemi zvyšuje nabídka peněz v podobě běžných účtů (soukromé bankovky už prakticky vymizely). Stejně jako u ricardiánců chápe Mises, že tato expanze bankovních peněz zvyšuje ceny a způsobuje inflaci.

Ale jak Mises poznamenal, ricardiánci podcenili nešťastné důsledky inflace bankovních úvěrů, protože zde funguje ještě něco, co je ještě horší. Expanze bankovních úvěrů nejen zvyšuje ceny, ale také uměle snižuje úrokovou míru, čímž vysílá podnikatelům falešný signál, díky kterému udělají špatná a neekonomická rozhodnutí.

Na svobodném a neomezovaném trhu je úroková míra půjček určována pouze „časovými preferencemi“ všech jednotlivců, kteří tvoří tržní ekonomiku. Podstatou jakékoliv půjčky je totiž to, že „zboží v současnosti“ (peníze použitelné v současnosti) jsou vyměněny za „zboží v budoucnosti“ (dlužní úpis, který může být použit někdy v budoucnu). Protože lidé vždy upřednostní mít peníze ihned před vyhlídkou, že dostanou stejné množství peněz v nějaký okamžik v budoucnu, zboží v současnosti se vždy bude na trhu obchodovat s přirážkou ke zboží v budoucnosti. Tato přirážka neboli „ážio“ se jmenuje úroková míra a její výše se bude měnit v závislosti na tom, jak moc lidé upřednostňují současnost před budoucností, jinými slovy na jejich časových preferencích.

Časové preference lidí také určují, jak moc budou lidé spořit a investovat s vyhlídkou na budoucnost v porovnání s tím, kolik budou spotřebovávat nyní. Kdyby časové preference lidí poklesly, neboli by klesla míra, v jaké preferují přítomnost před budoucností, lidé budou mít tendenci méně spotřebovávat dnes a více spořit a investovat; stejně tak, ze stejného důvodu, úroková míra neboli míra časového diskontu také poklesne. Ekonomický růst je z většiny důsledkem klesající míry časové preference, což přináší zvýšení poměru úspor a investic vzhledem ke spotřebě a snížení úrokové míry.

Ale co se stane, když úroková míra klesne nikoliv díky dobrovolnému snížení časových preferencí a vyšším úsporám na straně veřejnosti, ale díky státnímu vměšování, které podporuje rozšíření bankovních úvěrů a bankovních peněz? Nové šekové peníze vytvořené v rámci udělování bankovních půjček firmám přijdou na trh jako nová nabídka půjček, a proto alespoň zpočátku sníží úrokovou míru. Jinými slovy, co se stane, když úroková míra klesne uměle, tedy díky intervenci, a ne přirozeně na základě změn v hodnotách a preferencích spotřebitelské veřejnosti?

Stane se malér. Protože podnikatelé, jakmile si všimnou poklesu úrokové míry, zareagují na takovou změnu tržního signálu tak, jak mají: více investují do kapitálu. Investice, zejména ty v dlouhých a časově náročných projektech, které se dříve jevily jako neziskové, se nyní jeví jako ziskové díky poklesu úrokových nákladů. Krátce řečeno, podnikatelé reagují, jakoby se úspory opravdu zvýšily: pustí se do investování těchto úspor. Rozšíří své investice více do dlouhodobého vybavení, do kapitálových statků, do průmyslových surovin, do výstavby než do přímé výroby spotřebitelského zboží.

Takže firmy si vesele půjčují nově vytvořené bankovní peníze, které k nim při nízkých úrokových sazbách tečou, používají tyto peníze k investicím do kapitálových statků a nakonec jsou tyto peníze vyplaceny pracovníkům v odvětvích kapitálových statků ve formě vyšších mezd. Zvýšená firemní poptávka tlačí na růst personálních nákladů, firmy si ale myslí, že budou schopny tyto zvýšené náklady platit, protože byly obelhány státními a bankovními intervencemi na trhu půjček a manipulováním se životně důležitým signálem, který vysílá tržní úroková míra – signálem, který určuje, kolik zdrojů bude přiděleno na produkci kapitálových statků a kolik na výrobu spotřebitelského zboží.

Problémy vyplavou na povrch, jakmile začnou pracovníci utrácet nové bankovní peníze, které získali ve formě vyšších mezd. Časové preference veřejnosti se totiž ve skutečnosti nesnížily; veřejnost si nepřeje spořit více než doposud. Takže pracovníci vyrazí spotřebovávat většinu svých nových příjmů; jednoduše znovu nastolí svůj původní poměr utrácení ku spoření. To znamená, že přesměrují útraty v ekonomice zpět do odvětví spotřebního zboží a že nebudou spořit a investovat dostatek prostředků na nákup těch nově vyprodukovaných strojů, kapitálového vybavení, průmyslových surovin apod. Tento nedostatek úspor a investic k nákupu všech nových kapitálových statků za očekávané a existující ceny se projeví jako nenadálá, prudká deprese na trhu kapitálových statků. Protože jakmile spotřebitelé znovu nastolí svůj preferovaný poměr mezi spotřebou a investicemi, zjistí se, že firmy investovaly příliš mnoho do kapitálových statků (proto ten termín „teorie peněžního přeinvestování“) a že také investovaly málo v oboru spotřebitelského zboží. Firmy byly svedeny státním manipulováním a umělým snižováním úrokových sazeb a jednaly, jakoby bylo k dispozici více úspor k následným investicím, než tomu bylo ve skutečnosti. Jakmile se nové bankovní peníze prokousaly skrz celý systém a spotřebitelé znovu nastolili své původní proporce časových preferencí, vyplavalo na povrch, že neexistoval dostatek úspor na nákup všech výrobních statků a že firmy špatně investovaly omezené množství dostupných úspor („teorie peněžního chybného investování“). Firmy investovaly příliš mnoho do kapitálových statků a příliš málo do spotřebitelského zboží.

Inflační boom tedy vede ke zkreslení systému oceňování a výroby. Ceny práce, přírodních zdrojů a strojů v odvětví kapitálového zboží jsou během rozmachu tlačeny nahoru příliš mnoho na to, aby tato odvětví byla zisková v době, kdy jsou spotřebitelé schopni se znovu vrátit ke svým starým spotřebitelsko-investičním návykům. „Deprese“ je proto viděna – dokonce více než v ricardiánské teorii – jako nutné a prospěšné období, ve kterém tržní ekonomika odhodí a zlikviduje špatné a neekonomické investice z doby rozmachu a znovu nastolí takové proporce mezi spotřebou a investicemi, které si spotřebitelé opravdu přejí. Deprese je bolestivý, ale nezbytný proces, kterým se volný trh zbavuje excesů a chyb z doby boomu a přivede tržní ekonomiku zpět ke své funkci efektivně sloužit masám spotřebitelů. Protože byly ceny výrobních faktorů (půdy, práce, strojů, surovin) v odvětvích kapitálových statků vytlačeny příliš vzhůru během rozmachu, znamená to, že v době recese musí být těmto cenám umožněno klesnout, dokud nebudou obnoveny správné tržní proporce v cenách a výrobě.

Jinak řečeno, inflační boom nejenže zvyšuje ceny všeobecně, on také zkresluje ceny relativní, neboli zkresluje poměry mezi cenami jednoho zboží a druhého zboží. V krátkosti, inflační úvěrová expanze zvyšuje všechny ceny, ceny a mzdy v odvětvích kapitálového zboží ale půjdou nahoru rychleji než ceny v odvětvích spotřebního zboží. Na druhé straně, podstatou očistné deprese je snížit ceny a mzdy v odvětvích kapitálového zboží v poměru ke spotřebnímu zboží, aby se zajistilo, že se zdroje přesunou z přebujelé oblasti kapitálového zboží zpět do podvyživené oblasti spotřebního zboží. Klesat budou všechny ceny kvůli kontrakci bankovních úvěrů, ale ceny a mzdy u kapitálových statků budou klesat příkřeji než u spotřebního zboží. Jednoduše řečeno, jak rozmach, tak krize budou mít větší intenzitu v kapitálových odvětvích než ve spotřebitelských. Tímto jsme vysvětlili větší intenzitu hospodářského cyklu v prvním z nich.

Ovšem v této teorii se zdá být chyba, protože jelikož pracovníci získají nové peníze ve formě vyšších mezd celkem rychle a poté začnou obnovovat svůj požadovaný mix mezi spotřebou a investicemi, jak je možné, že boomy pokračují dál po několik let, aniž by musely narazit na odplatu: aniž by byly odhaleny jejich špatné investice a jejich chyby způsobené bankovním manipulováním s tržními signály? Jednou větou, proč trvá tak dlouho, než začne fungovat očistný proces deprese? Odpověď je, že boomy by opravdu byly velmi krátkodobé (řekněme několik měsíců), kdyby bankovní úvěrová expanze a následné stlačení úrokových sazeb pod úroveň volného trhu byly jen jednorázové. Klíčové ale je, že úvěrová expanze není jednorázová. Probíhá neustále a nikdy nedá spotřebitelům šanci znovu obnovit své preferované proporce spotřeby a úspor; nikdy neumožní, aby nárůst nákladů v kapitálových odvětvích dohnal inflační růst cenové hladiny. Tak jako opakované dopování koně, boom je opakovanými a zvyšujícími se dávkami stimulujících bankovních úvěrů držen při životě a s náskokem před nevyhnutelným vystřízlivěním. Až ve chvíli, kdy bankovní úvěrová expanze musí zastavit nebo ostře zpomalit (buď protože se banky začnou dostávat do problémů, nebo protože veřejnost začne být neklidná ohledně neutuchající inflace), odplata konečně dostihne boom. Jakmile se úvěrová expanze zastaví, je načase vyrovnat účet a během nevyhnutelného očištění se musí zlikvidovat všechny špatné excesivní investice z doby rozmachu a přesměrovat ekonomiku k výrobě většího množství spotřebního zboží. A samozřejmě, čím déle je rozmach udržován při životě, tím více bude špatných investic, které bude třeba zlikvidovat, a tím více trýznivá bude očista muset být.

Rakouská teorie tedy podává vysvětlení toho velkého shluku chyb (příliš mnoho investic v odvětví kapitálového zboží, které jsou náhle odhaleny zastavením umělé stimulace úvěrovou expanzí) a větší intenzity rozmachu i krize v kapitálových odvětvích než ve spotřebitelských. Vysvětlení periodického opakování, tedy nástupu dalšího boomu, je podobné jako to ricardiánské; jakmile jsou podstoupeny likvidace a bankroty a očista mezi cenami i ve výrobě je dokončena, ekonomika i banky se začnou zotavovat a banky se tedy mohou vrátit ke svým přirozeným a chtěným úvěrovým expanzím.