For a New Liberty: Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu - část VI.

Mises.cz: 06. ledna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 12

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

9
Inflace a hospodářský cyklus: kolaps keynesiánského paradigmatu

Bankovní půjčky a hospodářský cyklus

A pokud jde o rakouské vysvětlení – jediné smysluplné vysvětlení – stagflace? Jak je možné, že v nedávných recesích šly ceny nahoru? Nejprve musíme doplnit, že jsou to zejména spotřebitelské ceny, které pokračují ve svém růstu v době recese a které uvádí do rozpaků veřejnost tak, že jí dávají to nejhorší z obou možností: vysokou nezaměstnanost a vysoké životní náklady. Během větší části poslední deprese let 1974-1976 spotřebitelské ceny rychle rostly, ale velkoobchodní ceny se neměnily, zatímco ceny průmyslových surovin rychle a výrazně padaly. Jak je tedy možné, že životní náklady i nadále rostou během dnešních recesí?

Pojďme zpět a podívejme se na to, co se dělo s cenami během „klasického“ starého hospodářského cyklu (verze před 2. světovou válkou). Během rozmachu peněžní zásoba rostla, ceny všeobecně tedy rostly, ale ceny kapitálových statků rostly více než ceny spotřebního zboží, čímž braly zdroje ze spotřebitelských do kapitálových odvětví. Jednoduše, pokud abstrahujeme od všeobecného růstu cen, ve vzájemném relativním vyjádření ceny kapitálových statků během rozmachu rostly a spotřebitelské ceny klesaly. Co se stalo během krize? Pravý opak: peněžní zásoba se zmenšovala, ceny tak všeobecně klesaly, ale ceny kapitálových statků klesly více než ceny spotřebního zboží, díky čemuž se zdroje přesouvaly zpět z odvětví kapitálových statků do odvětví spotřebního zboží. Shrnuto: pokud abstrahujeme od všeobecného poklesu cen, ve vzájemném relativním vyjádření ceny kapitálových statků během krize klesaly a spotřebitelské ceny rostly.

Pointa rakouské školy je, že tento scénář relativních cen v době rozmachu i krize stále pokračuje beze změn. Během boomů ceny kapitálového zboží ve vzájemném relativním vyjádření stále rostou a spotřebitelské ceny stále klesají; během recese je to opačně. Rozdíl tkví v tom, že máme nové měnové uspořádání, jak jsme už naznačili dříve v této kapitole. Nyní, když byl zcela odstraněn zlatý standard, Fed může, a také to dělá, zvyšovat peněžní zásobu neustále, ať už je rozmach nebo krize. Od počátku 30. let nikdy nedošlo ke kontrakci v peněžní zásobě a pravděpodobně k ní nedojde ani v nejbližší budoucnosti. Takže nyní, když peněžní zásoba vždy roste, ceny budou všeobecně vždy růst, někdy pomaleji, někdy rychleji.

V krátkosti řečeno, během klasické recese šly spotřebitelské ceny relativně k cenám kapitálových statků vždy nahoru. Takže když spotřebitelské ceny v nějaké recesi klesly o 10 % a ceny kapitálových statků klesly o 30 %, spotřebitelské ceny znatelně vzrostly v relativním vyjádření. Ale z pohledu spotřebitele byl pokles v životních nákladech velmi vítaný, byl opravdovým zpříjemněním hořké pilulky recese nebo deprese. Dokonce během Velké hospodářské krize 30. let, kdy byla vysoká míra nezaměstnanosti, si těch 75-80 % stále zaměstnaných lidí užívalo nízkých cen za spotřební zboží.

Ale dnes, v době keynesiánského vylaďování, už s sebou hořká pilulka žádné zpříjemnění nepřináší. Dnes, kdy peněžní zásobě – a tedy cenám – není nikdy umožněno klesnout, nárůst relativních cen spotřebního zboží během recese na spotřebitele dopadne i jako nárůst nominálních cen. Životní náklady během deprese nyní porostou, a proto spotřebitel sklidí to nejhorší z obou světů; v době klasického hospodářského cyklu, před nástupem vlády Keynese a Council of Economic Advisors, alespoň musel čelit v každý okamžik pouze jednomu problému.

Takže jaké jsou závěry pro hospodářskou politiku, které ihned a snadno vyplývají z rakouské analýzy hospodářského cyklu? Jsou přesným opakem těch z keynesiánského establishmentu. Protože jelikož nákaza zkreslení výroby a cen pochází z inflační bankovní úvěrové expanze, rakouský lék na hospodářský cyklus je: Zaprvé, pokud jsme uprostřed fáze rozmachu, stát a jeho banky musí okamžitě přestat s nafukováním peněžní zásoby. Je pravda, že toto zastavení umělého stimulantu nevyhnutelně povede k ukončení inflačního boomu a uvolní místo nevyhnutelné recesi nebo depresi. Ale čím déle bude stát tento proces oddalovat, tím tvrdší budou muset být ta očistná opatření. Čím dříve si očistnou depresi odbudeme, tím lépe. To také znamená, že stát se nikdy nesmí snažit oddálit proces deprese; depresi se musí umožnit, aby proběhla tak rychle, jak to bude možné, aby mohlo začít skutečné oživení. Také to znamená, že stát se musí zejména vyhýbat jakýmkoliv intervencím, které jsou tak svaté keynesiánským srdcím. Nikdy se nesmí pokoušet řešit špatné obchodní situace; nikdy nesmí zachraňovat problematické firmy, ani jim půjčovat peníze. Protože když to bude dělat, jednoduše tím jen prodlouží agónii a promění ostrou a rychlou fázi nepohody v trvající a chronickou nemoc. Stát se nikdy nesmí snažit zvyšovat mzdy, ani ceny, zejména ne v odvětvích kapitálových statků; když to bude dělat, prodlouží a značně oddálí dokončení očistného procesu deprese. Také tím způsobí nekončící a trvající depresi a masovou nezaměstnanost v životně důležitých kapitálových odvětvích. Stát se nesmí snažit znovu nafukovat peněžní zásobu s cílem dostat se z deprese. Protože i kdyby tato reinflace uspěla (což není v žádném případě zaručené), jen tím zadělá na další problémy a další obnovené trvající deprese v budoucnu. Stát nesmí dělat nic na podporu spotřeby a nesmí zvyšovat své vlastní výdaje, protože tím dále zvýší poměr mezi spotřebou a investicemi v celé společnosti – v době, kdy jediné, co by mohlo urychlit očistný proces, je tento poměr snížit, aby více investic, které jsou v současné době špatné, mohly být ospravedlněny a stát se ekonomickými. Jediný způsob, jak může stát v tomto procesu pomoct, je snížit svůj vlastní rozpočet, což zvýší poměr investic ke spotřebě v ekonomice (protože vládní výdaje mohou být považovány za spotřební výdaje pro byrokraty a politiky).

Takže co by stát měl podle rakouské analýzy depresí a hospodářského cyklu dělat? Absolutně nic. Měl by zastavit svůj vlastní proces nafukování peněžní zásoby a následně by měl dodržovat striktní neintervencionistickou, laissez-faire politiku. Cokoliv bude dělat, jen oddálí a naruší očistné procesy trhu; čím méně toho bude dělat, tím rychleji tržní očistné procesy udělají to, co mají, a nastane udržitelné ekonomické oživení.

Rakouský lék na depresi je tedy diametrálně odlišný od toho keynesiánského: říká, že stát by neměl na ekonomiku naprosto vůbec sahat a měl by se omezit na zastavení své vlastní inflace a ořezání svého vlastního rozpočtu.

Mělo by být patrné, že rakouská teorie hospodářského cyklu se dobře doplňuje s libertariánským náhledem na stát a svobodnou ekonomiku. Protože stát by vždy chtěl nafukovat peněžní zásobu a zasahovat do ekonomiky, libertariánský předpis by zdůrazňoval důležitost totálního oddělení peněz a bankovnictví od státu. Toto by zahrnovalo, jako naprosté minimum, zrušení Federálního rezervního systému a návrat ke komoditním penězům (např. zlato nebo stříbro), aby peněžní jednotka opět byla jednotkou hmotnosti tržně produkované komodity, a nikoliv názvem kousku papíru vytištěného státní padělatelskou organizací.