For a New Liberty: Národní obrana

Mises.cz: 14. dubna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Honza Chromec), komentářů: 52

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

12
Veřejný sektor III

Police, právo a soudy

Národní obrana

Nyní se dostáváme k něčemu, co je obvykle finálním argumentem proti libertariánskému postoji. Každý libertarián slyšel soucitného, ale kritického posluchače říct: „Dobrá, chápu, jak by tento systém mohl být použit pro místní policii a soudy. Ale jak by se naše libertariánská společnost mohla ubránit proti Rusům*?“

V této otázce je samozřejmě obsaženo několik pochybných předpokladů. Je zde předpoklad, že Rusové mají sklony k vojenské invazi do Spojených států, který je přinejlepším nejistý. Dalším předpokladem je, že jakékoliv podobné choutky by přetrvaly i poté, co by se Spojené státy staly čistě libertariánskou společností. Tato představa opomíjí lekci z dějin, že války jsou důsledkem konfliktů mezi národními státy, kdy je každý po zuby ozbrojený, každý nanejvýš podezřívavý útoku od jiných. Libertariánská Amerika by ale zcela jasně nebyla nikomu hrozbou, ne protože by neměla žádné zbraně, ale protože by ctila neagresivitu vůči komukoliv nebo jakékoliv zemi. Jakmile bychom přestali být národním státem, který je neodmyslitelně hrozbou, bylo by velmi nepravděpodobné, že by nás kterákoliv země napadla. Jedním z velkých zel národních států je to, že každý stát dokáže se sebou ztotožnit všechny své občany; proto v jakékoliv mezistátní válce jsou nevinní civilisté, občané jednotlivých zemí, vystaveni agresi znepřáteleného státu. V libertariánské společnosti by ale žádné takové ztotožnění neexistovalo, a proto je velmi malá šance, že by se udála tak ničivá válka. Předpokládejme například, že naše psanecká Metropolitní policejní síla vyvolala agresi nen proti Američanům, ale také proti Mexičanům. Pokud by Mexiko mělo vládu, pak by si jistě mexická vláda byla plně vědoma, že Američané všeobecně nebyli zapleteni do zločinů Metropolitní policie, ani k ní neměli žádný symbolický vztah. Pokud by se mexická policie angažovala v odvetné akci k potrestání Metropolitní policie, nebyla by ve válce s Američany obecně - jak by tomu bylo nyní. Vlastě je velmi pravděpodobné, že ostatní americké policie spojí síly s Mexičany k dopadení agresora. Proto by představa mezistátní války proti libertariánské zemi nebo geografickému území s velkou pravděpodobností zmizela.

Je tu navíc vážný filosofický omyl v samotném předkládání takovéto otázky týkající se Rusů. Pokud zvažujeme kterýkoliv druh nového systému, ať je jakýkoliv, musíme se nejprve rozhodnout, zda ho chceme vidět zavedený. K tomu, abychom rozhodli, jestli chceme libertarianismus nebo komunismus nebo levicový anarchismus nebo teokracii nebo kterýkoliv jiný systém, musíme nejprve předpokládat, že už byl zaveden, a pak zvažovat, zda by tento systém mohl fungovat, zda by přetrval v existenci a jak vůbec by takový systém byl efektivní. Věřím, že jsme ukázali, že libertariánský systém, jakmile by byl zaveden, by mohl fungovat, být životaschopný a být okamžitě mnohem efektivnějším, úspěšnějším, morálnějším a svobodnějším než jakýkoliv jiný sociální systém. Ale neřekli jsme nic o tom, jak se dostat od současného systému k ideálnímu; jelikož toto jsou dvě úplně rozdílné otázky: otázka toho, co je naším ideálním cílem, a otázka strategie a taktiky ohledně způsobu, jak se dostat od současného systému k cíli. Ruská otázka smíchává tyto dvě úrovně rozpravy. Předpokládá, ne že byl libertarianismus ustaven napříč planetou, ale že z nějakého důvodu byl ustaven pouze v Americe a nikde jinde. Ale proč toto předpokládat? Proč bychom nemohli nejprve předpokládat, že byl ustaven všude, a podívat se, jestli se nám to líbí? Konečně, libertariánská filosofie je věčná, nevázaná k místu nebo času. Hájíme svobodu pro všechny, všude, nejen ve Spojených státech. Pokud někdo souhlasí, že světová libertariánská společnost, jednou ustavená, je tou nejlepší, jakou si dovede představit, že by byla funkční, efektivní a morální, nechme ho tedy stát se libertariánem, nechme ho připojit se k nám v přijetí svobody jako našeho ideálního cíle a pak se spojit dále v odlišném - a zřejmě obtížném - úkolu přijít na to, jak tohoto ideálu docílit.

Jestliže se přesuneme ke strategii, je zřejmé, že čím větší území, na kterém je svoboda ze začátku zajištěna, tím lepší budou její šance na přežití a tím lepší bude její šance na odolání jakémukoliv násilnému převratu, který by mohl být proti ní veden. Když se svoboda ustaví okamžitě na celém světě, pak samozřejmě nebude žádný problém s „národní obranou”. Všechny problémy budou problémy místní policie. Pokud se ovšem pouze Dolní Lhota ve Středních Čechách stane libertariánskou, zatímco zbytek Čech a světa zůstane státní, její šance na přežití budou velmi malé. Pokud Dolní Lhota ve Středních Čechách vyhlásí své odtržení od vlády České republiky a ustaví svobodnou společnost, s vysokou pravděpodobností Česká republika podnikne rychlou invazi a potře novou svobodnou společnost a je toho málo, co s tím bude moci jakákoliv dolnolhotská policejní síla dělat.** Mezi těmito dvěma krajními případy je nekonečné kontinuum stupňů a samozřejmě čím větší území svobody, tím lépe dokáže odolat jakékoliv venkovní hrozbě. „Ruská otázka“ je tedy více věcí strategie nežli věcí rozhodování na základě principů a cíle, ke kterému chceme směrovat své snažení.

Ale potom, co je vše vyřčeno a vykonáno, přijměme ruskou otázku tak jako tak. Předpokládejme, že Sovětský svaz by opravdu měl ďábelské sklony k útoku na libertariánské obyvatelstvo nacházející se uvnitř současných hranic Spojených států (samozřejmě by už neexistovala vláda Spojených států, aby tvořila jednotný národní stát). V prvé řadě, o formě a množství výdajů na obranu by bylo rozhodováno samotnými americkými spotřebiteli. Ti Američané, kteří preferují ponorky Polaris a bojí se Sovětské hrozby, by přispívali na financování těchto plavidel. Ti, kteří preferují systém ABM, by investovali do těchto obranných raket. Ti, kteří se takové hrozbě smějí, nebo ti, kteří jsou zapřisáhlí pacifisté, by se vůbec nepodíleli na žádné „národní“ obranné službě. Rozdílné obranné teorie by byly aplikovány podle poměru s těmi, kteří souhlasí s a podporují tyto různé nabízené teorie. Vzhledem k enormnímu plýtvání ve všech válkách a obranných přípravách ve všech zemích napříč dějinami není určitě mimo mezí zdravého rozumu předpokládat, že by soukromá, dobrovolná obranná snaha byla mnohem efektivnější než vládní marnotratné hrátky. Jistojistě by tyto snahy byly nekonečně morálnější.

Předpokládejme ale to nejhorší. Předpokládejme, že Sovětský svaz nakonec podnikne invazi a dobude americké území. Co pak? Musíme si uvědomit, že potíže Sovětského svazu tímto teprve začnou. Hlavním důvodem, proč dobyvatelská země může vládnout poražené zemi, je ten, že druhá zmiňovaná má přítomný státní aparát k přenášení a vymáhání rozkazů vítěze na dotčené obyvatelstvo. Británie, ačkoliv mnohem menší v rozloze i počtu obyvatel, mohla vládnut Indii po staletí, jelikož mohla přenášet britské rozkazy na vládnoucí indické prince, kteří je dále mohli vymáhat na poddaném obyvatelstvu. Ale v těch případech z historie, kde dobytý neměl žádnou vládu, dobyvatelé zjistili, že vláda nad dobytým je extrémně obtížná. Když Britové dobyli západní Afriku, například, shledali kontrolu nad kmenem Ibo (později tvořícím Biafra) jako extrémně obtížnou, protože tento kmen byl v podstatě libertariánský a neměl žádné vládnoucí představitele kmenových náčelníků, skrze které by byly rozkazy přenášeny na domorodce. A možná hlavním důvodem, proč trvalo Angličanům staletí, než dobyli antické Irsko, byl ten, že Irové neměli žádný stát, a tudíž nebyla žádná vládnoucí vrstva představitelů, která by dodržovala smlouvy, přenášela rozkazy atd. Právě kvůli tomuto důvodu Angličané stále odsuzovali „divoké“ a „necivilizované“ Iry jako „nevěřící“, protože nedodržovali smlouvy s anglickými dobyvateli. Angličané nikdy nemohli porozumět tomu, že bez jakékoliv formy státu mohli irští bojovníci, kteří uzavírali smlouvy s Angličany, mluvit jen za sebe; nemohli nikdy zavázat jakoukoliv jinou skupinu irského obyvatelstva. [14]

Mimoto, životy okupujících Rusů by byly ještě více ztíženy nevyhnutelným vypuknutím partyzánské války s americkými občany. Je to zajisté jednou z lekcí dvacátého století - lekcí nejprve zažitou doma díky úspěšným americkým revolucionářům proti mocnému Britskému impériu - lekcí, že žádná okupující mocnost nemůže dlouhodobě utlačovat domorodé obyvatelstvo, které je odhodlané vzdorovat. Pokud gigantické Spojené státy, ozbrojené mnohem vyšší produktivitou a palebnou silou, nedokázaly uspět proti drobounkému a relativně neozbrojenému obyvatelstvu Vietnamu, jak by proboha mohl Sovětský svaz uspět v podrobení si amerického obyvatelstva? Život ani jednoho ruského okupujícího vojáka by nebyl v bezpečí před hněvem vzdorujícího amerického lidu. Partyzánská válka se ukázala být nepřekonatelnou silou přesně proto, že vychází ne z diktátorské centrální vlády, ale z lidí samotných, bojujících za svoji svobodu a nezávislost proti cizímu státu. A zajisté očekávání tohoto moře potíží, enormních nákladů a ztrát, které by nevyhnutelně následovaly, by připravilo s předstihem i jen hypotetickou sovětskou vládu o choutky na vojenský výboj.

* Kniha pochází z období Studené války, aktuálně lze USA a Rusko zaměnit například za Jižní a Severní Koreu.
** Autor dává za příklad americké městečko a přikládá další důvod invaze - historicky danou nenávist Spojených států vůči separatistům.

[14] Peden, „Stateless Societies“, str. 3; také viz Kathleen Hughes, úvod ke knize od A. Jocelyn Otway-Ruthven, A History of Medieval Ireland (New York: Barnes and Noble, 1968)