For a New Liberty: Nevolnictví

Mises.cz: 22. dubna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 68

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

Jestli existuje něco, proti čemu musí libertarián být v totální opozici, je to nevolnictví – vynucená práce – akt, který popírá to nejzákladnější právo na vlastnictví sebe sama. „Svoboda“ a „otroctví“ se považují za pravé opaky. Libertarián je proto totálním odpůrcem otroctví [1]. Někdo může namítnout, že se jedná jen o akademickou otázku. Skutečně? Vždyť co jiného je otroctví než (a) nutit druhého k práci, kterou po něm chce otrokář, a (b) platit jej tak nuzně, aby sotva přežil, nebo aspoň výrazně méně, než kolik by otrok dobrovolně přijal. Krátce řečeno, nucená práce za mzdu nižší než mzdy na svobodném trhu.

A proto se můžeme ptát: skutečně v dnešní Americe neexistuje „otroctví“ a nevolnictví? Dodržuje se opravdu Třináctý dodatek k Ústavě, podle nějž je nevolnictví zakázané? [2]

Branná povinnost

Branná povinnost je naprosto do očí bijícím příkladem nevolnictví. V osmnácti letech se musí každý člověk zaregistrovat u ozbrojených složek, musí u sebe neustále mít vojenskou knížku a kdykoliv se federální vládě zachce, tak jej může sebrat a povolat do armády. V armádě již jeho tělo a mysl nepatří jemu. Podléhá diktátu vlády, která ho může donutit zabíjet jiné lidi a vystavit svůj vlastní život riziku zabití. Co jiného už je nevolnictvím, když ne branná povinnost?

Branná povinnost se často obhajuje pomocí utilitariánských argumentů. Stát často argumentuje takto: kdo nás bude chránit proti útoku zvenčí, pokud nebudeme mít schopnost donutit brance narukovat? Tento argument může libertarián vyvrátit několika způsoby. Zaprvé, pokud vy, já a náš společný soused potřebujeme ochranu, nemáme žádné morální právo vzít pistoli nebo bajonet a donutit někoho jiného nám tu ochranu poskytnout. Tento akt povolávání branců k naší ochraně je úplně stejným druhem neobhajitelné agrese – únosu a dost možná i vraždy – jako ta, vůči které se chceme bránit. Pokud dodáme, že branci svá těla a životy dluží v nezbytných situacích „společnosti“ či „své zemi“, musíme se ptát: kdo je tato „společnost“ nebo „země“, která se používá jako talisman k ospravedlnění zotročení? Odpověď je jednoduchá: jsou to všichni lidé žijící na daném území kromě samotných branců. „Společnost“ a „země“ jsou v tomto případě jen abstraktní pojmy, které mají zastřít, že určití konkrétní lidé k prosazení svých zájmů používají násilí.

Zadruhé, i když přijmeme utilitariánskou logiku, proč by mělo být nutné brance odvádět donucením? Na svobodném trhu nikdo nikoho k ničemu nenutí, a přesto lidé na základě dobrovolné směny nakupují a prodávají všechny možné druhy zboží a služeb, i ty nejnezbytnější pro přežití. Na trhu lze pořídit jídlo, ošacení, bydlení, zdravotní péči atd. Proč by tam nešlo pořídit i služby obrany? Denodenně si lze najmout lidi na vykonávání nebezpečných služeb, jako jsou hasiči na lesní požáry, strážci, testovací piloti, ale i policisté a soukromá ochranka. Proč by nešlo si úplně stejně najmout i vojáky?

Nebo se na to podívejme jinak. Stát najímá bezpočet tisíců lidí na všemožné služby, od řidičů nákladních aut přes vědce až po písaře. Jak je možné, že k najmutí žádné z těchto profesí není potřeba donucení? Proč zde nepanuje žádný „nedostatek“ lidí, k jehož odstranění je potřeba násilná branná povinnost? Když půjdeme ještě dále, jak je možné, že branná povinnost neexistuje u důstojníků, a přesto jich není nedostatek? Ke vstupu do ozbrojených složek nikdo nemusí nutit generály ani admirály. Odpověď na tuto otázku je jednoduchá: nepanuje nedostatek písařů, protože stát jim platí tržní mzdy. Není nedostatek generálů, protože jsou královsky placeni ve formě platů, zaměstnaneckých požitků a důchodů. Naproti tomu existuje nedostatek vojínů, protože jejich platy jsou, nebo alespoň donedávna byly, směšně nízké. Dlouhé roky byly platy vojínů poloviční oproti tomu, co si mohli vydělat v civilním životě, a to i po započtení jídla, oblečení a ubytování zdarma. Lze se tedy divit, že byl chronický nedostatek řadových vojáků? Vždy bylo každému jasné, že přemluvit někoho k vykonávání nebezpečné práce lze vyšším platem. Stát ale platil půlku toho, co si mohli vydělat v bezpečném civilním životě [3].

Rovněž tu máme ostudu v podobě branné povinnosti doktorů, podle níž lze doktory odvést do armády ještě v mnohem vyšším věku než kohokoliv jiného. Je správné trestat lékaře za volbu medicíny jako jejich povolání? Jakým způsobem lze morálně ospravedlnit uvalení tak tíživého břemene na osoby vykonávající tak životně důležité povolání? Lze právě takto vyléčit nedostatek lékařů – tím, že jim bude sděleno, že pokud si vyberou profesi lékaře, budou muset narukovat a navíc ještě v pokročilém věku? Opět platí, že armáda může jednoduše naplnit stavy svých lékařů tak, že jim nabídne tržní mzdu plus přirážku za nebezpečnou práci. Když chce stát najmout jaderné fyziky nebo vládní strategické poradce, najde vždy dost peněz na velkorysé platy. Jsou snad lékaři podřadnou formou lidské existence?

Armáda

Zatímco branná povinnost je naprosto okatě druhem nevolnictví, existuje ještě jedna forma, která není tak zjevná, a tím pádem je obtížnější si jí všimnout: samotná struktura armády. V jakém jiném povolání existují tvrdé tresty včetně vězení a někdy i popravy za „dezerci“ neboli za výpověď z toho zaměstnání? Když dá někdo výpověď z General Motors, zastřelí ho za úsvitu?

Může se namítnout, že vojáci a důstojníci se dobrovolně zavázali sloužit po nějakou dobu, a proto mají povinnost tuto dobu odsloužit. Ale celý tento koncept „doba služby“ je právě součást problému. Předpokládejme, že u firmy ARAMCO technik podepíše pracovní smlouvu, podle které má pracovat tři roky v Saudské Arábii. Po několika měsících zjistí, že takový život není pro něj a dá výpověď. Takové jednání může být považováno za nemorální, ale je právně vynutitelné ho tam držet? Krátce řečeno, má být pod hrozbou použití státního monopolního arzenálu zbraní donucen v Saudské Arábii odpracovat zbytek doby? Pokud ano, jednalo by se o vynucenou práci a zotročení. I když je pravda, že učinil slib pracovat, ve svobodné společnosti i nadále patří jeho tělo jemu samému. V libertariánské teorii i praxi takovou osobu lze kritizovat z morálního hlediska, lze jej umístit na černý seznam všech ostatních ropných firem, je možné jej donutit, aby vrátil veškeré případné platby předem, které od firmy obdržel, ale nelze z něj na dobu tří let udělat otroka firmy ARAMCO.

Pokud takové pravidlo platí pro ARAMCO nebo jakékoliv jiné zaměstnání v civilním životě, proč by nemělo platit v armádě? Pokud se člověk upíše na sedm let a pak dá výpověď, měl by být volný. Ztratí veškeré nároky na důchod, lze ho kritizovat z morálního hlediska, lze jej umístit na černý seznam pro podobná zaměstnání, ale nelze jej jakožto výlučného vlastníka sama sebe zotročit proti své vůli.

Někdo může namítnout, že ozbrojené síly jsou obzvláště důležitým povoláním, jehož povaha oproti jiným vyžaduje takovéto sankce. I když dáme stranou důležitost povolání jako je medicína, zemědělství a doprava, které takové donucovací prostředky nepotřebují, podívejme se na obdobné bezpečnostní povolání v civilním životě: na policii. Policie zcela jistě vykonává stejně, a dost možná více, nepostradatelnou službu jako armáda. A přesto každý rok do policie lidé vstupují a zase z ní odcházejí, a přitom nedochází k žádnému pokusu si donucením zavázat služby policistů po nějakou dobu. Vedle zrušení branné povinnosti libertarián tedy rovněž požaduje konec celého konceptu „minimální doby služby“ a otroctví, které z něj vyplývá. Nechť je armáda provozována na obdobném principu jako policie, hasiči, soukromá ochranka atp. – bez hrůzy a morálního zločinu nevolnictví.

O armádě jakožto instituci, a to i kdyby byla dobrovolná, je ale nutné říct ještě jednu věc. Američané téměř kompletně zapomněli na jeden z nejvznešenějších a nejsilnějších prvků původního amerického dědictví: odhodlaná opozice vůči celé instituci stálé armády. Vláda, která má neustále k dispozici stálou armádu, bude vždy v pokušení ji využít, a to útočným, vměšujícím se a bojechtivým způsobem. Zahraniční politikou se budeme zabývat níže, ale již teď můžeme vyslovit, že stálá armáda představuje stálé pokušení státu zvýšit svůj vliv, komandovat jiné lidi i jiné země a dominovat vnitřnímu životu země. Původní snahou jeffersonského hnutí – z velké části libertariánského faktoru v americkém politickém životě – bylo stálou armádu a námořnictvo nemít vůbec. Původním americkým principem bylo, že pokud bude země napadena, lidé přispěchají na pomoc a útočníka společně odrazí. Stálá armáda proto povede jen k problémům a k růstu moci státu. Patrick Henry ve svém ostrém a prorockém útoku na Ústavu při příležitosti Virginijského schvalujícího shromáždění varoval před existencí stálé armády: „Kongres svou pravomocí zdaňovat, sestavit armádu a svou schopností kontrolovat milice má v jedné ruce meč a v druhé peněženku: budeme bez obou v bezpečí?“ [4]

Jakákoliv stálá armádá proto představuje hrozbu svobodě. Její monopol na donucovací zbraně, její moderní tendence vytvářet a dále podporovat „vojensko-průmyslový komplex“, který ji zásobuje, a v neposlední řadě, jak podotýká Patrick Henry, pravomoc uvalovat daně za účelem jejího financování představuje věčnou hrozbu neustálého rozpínání a uzurpování moci. Libertarián samozřejmě odsuzuje jakoukoliv instituci financovanou z daní, ale armáda představuje jedinečné nebezpečí díky tomu, že buduje a do jedněch rukou koncentruje obrovskou sílu moderních zbraní.

[1] Existuje jedna výjimka: trest pro zločince, kteří se sami dopustili agrese vůči někomu jinému či jej zotročili. Trest za takové jednání v libertariánském systému představuje minimálně nucenou práci za účelem odškodnění oběti.
[2] Je významné, že i v samotném Třináctém dodatku představuje jedinou výjimku právě potrestání zločinců ve smyslu předchozí poznámky: „Ve Spojených státech a všech místech podléhajících jejich jurisdikci se zakazuje otroctví i nevolnictví, kromě trestu za zločin, z jehož spáchání byla osoba řádně usvědčena.“
[3] Cf. James C. Miller III, ed., Why the Draft? (Baltimore: Penguin Books, 1968).
[4] Arthur A. Ekirch, Jr., The Civilian and the Military (New York: Oxford University Press, 1956), strana 28. Výstižný útok jeffersonského teoretika na americkou exekutivu jakožto vrchního velitele vojsk čtěte v John Taylor of Caroline, An Inquiry into the Principles and Policy of the Government of the United States (1814, rep. New Haven: Yale University Press, 1950), strana 175 a dále. O významném vlivu anglických teoretiků na americkou revoluci a jejich odporu vůči stálé armádě čtěte v Bernard Bailyn, The Ideological Origins of the American Revolution (Cambridge: Harvard University Press, 1967), strany 61–64. Rovněž viz Don Higgenbotham, The War of American  Independence (New York: Macmillan, 1971), strany 14–16.