For a New Liberty: Ochrana přírody, ekologie a růst - Zachování surovin (1/2)

Mises.cz: 12. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Zachování surovin (1/2)

Jak jsme již zmínili, ti stejní liberálové, kteří tvrdí, že jsme vstoupili do věku „po vzácnosti“ a že již není důvod k ekonomickému růstu, jsou v první řadě těch, kteří si stěžují, že „kapitalistická chamtivost“ ničí naše vzácné přírodní zdroje. Například jasnovidci věštící úpadek a zkázu z řad Římského klubu, kteří jednoduše extrapolovali současné trendy ve využívání surovin, sebevědomě předpovídají vyčerpání zásadních zdrojů do čtyřiceti let. Ale sebevědomé a zcela chybné předpovědi vyčerpání surovin byly prováděny již nesčetněkrát po minulá staletí.

Co však tito jasnovidci přehlížejí, je zásadní role, kterou při zachovávání surovin hrají mechanismy volného trhu. Uvažujme například typický důl na měď. Jak to, že nebyla všechna měděná ruda již dávno vytěžena neúprosnou poptávkou naší průmyslové civilizace? Jak to, že horníci, jakmile našli a otevřeli žílu měděné rudy, ji okamžitě zcela nevytěžili? Proč s ní místo toho šetří a těží měď postupně rok po roce? Protože majitel dolu si například uvědomuje, že pokud letos ztrojnásobí produkci, může skutečně letos zvýšit svoje příjmy na trojnásobek, ale zároveň bude důl vyčerpávat, a tedy bude snižovat budoucí příjmy z dolu. Na trhu je tato ztráta budoucího příjmu okamžitě promítnuta do jeho peněžní hodnoty – ceny – dolu jako celku. Tato peněžní hodnota promítnutá do prodejní ceny dolu a poté do jednotlivých akcií dolu je založena na očekávaném budoucím příjmu, který důl vydělá produkcí mědi. Jakékoliv vyčerpávání dolu potom snižuje jeho hodnotu, a tedy i cenu jeho akcií. Každý majitel musí zvážit výhody okamžité těžby oproti ztrátě „kapitálové hodnoty“ dolu jako celku, tj. oproti ztrátě ceny jeho akcií.

Rozhodnutí majitelů dolů jsou určována jejich očekáváními o budoucí těžbě a poptávce po mědi, existujícími a očekávanými úrokovými mírami atp. Uvažujme například, že se očekává, že měď bude kvůli nové syntetické látce za pár let zastaralým materiálem. V takovém případě se budou majitelé dolů snažit vytěžit co nejvíce mědi nyní, kdy má větší hodnotu, a pro budoucnost, kdy bude mít menší hodnotu, jí ušetřit méně – čímž více prospívají spotřebitelům a ekonomice jako celku, když produkují měď nyní, kdy je žádanější. Ale naopak, pokud se očekává v budoucnosti nedostatek mědi, majitelé dolů budou nyní produkovat méně a počkají s těžbou na pozdější dobu, kdy budou ceny mědi vyšší – čímž opět prospívají společnosti, když těží měď ve chvíli, kdy je více požadovaná. Vidíme tedy, že tržní ekonomika obsahuje úžasný zabudovaný mechanismus, kdy rozhodnutí majitelů surovin o rozdělení současné a budoucí těžby neprospívá pouze jejich vlastnímu příjmu a bohatství, ale také masám spotřebitelů a ekonomice jako takové.

Ale na tomto tržním mechanismu je toho víc: Předpokládejme, že v budoucnosti je očekáván rostoucí nedostatek mědi. Výsledkem je, že mědi bude nyní více zadrženo a ušetřeno pro budoucí produkci. Cena mědi nyní vzroste. Růst ceny mědi bude mít několik „zachovávajících“ efektů. V první řadě je rostoucí cena mědi signálem jejím uživatelům, že měď je nyní vzácnější a dražší; lidé používající měď budou snižovat používání tohoto dražšího kovu. Budou používat méně mědi a místo toho ji budou nahrazovat levnějšími kovy nebo plasty; a měď bude o to více zachovávána a uložena pro ta užití, ve kterých za sebe nemá náhradu. Mimo to vyšší cena mědi bude stimulovat za a) touhu najít nové měděné doly a za b) hledání levnějších substitutů třeba pomocí technologického pokroku. Vyšší ceny mědi také podpoří kampaně za její ochranu a recyklaci. Cenový mechanismus volného trhu je přesně ten důvod, proč měď a další kovy již dávno nevymizely ze světa. Jak ve své kritice Římského klubu popisují Passell, Roberts a Ross:

Rezervy a potřeby přírodních zdrojů jsou v předpovědi využívání přírodních zdrojů vypočítány… za absence cen jako proměnné. Ve skutečném světě rostoucí ceny slouží jako signál k zachování vzácných surovin, poskytují motivaci využívat levnější zdroje místo nich, podporují výzkum jak šetřit surovinami a zvyšují ziskovost dalšího průzkumu nových ložisek surovin. [6]

Ve skutečnosti navzdory chmurným předpovědím zůstávají ceny surovin a přírodních zdrojů nízké a obecně vzhledem k ostatním cenám klesají. Pro liberální a marxistické intelektuály je to většinou znakem kapitalistického vykořisťování rozvojových zemí, které jsou často producenty surovin. Ale ve skutečnosti je to znakem něčeho úplně jiného: toho, že suroviny ve skutečnosti nejsou vzácnější, ale hojnější, proto jejich relativně nižší cena. Vývoj levných substitutů, např. plastů a syntetických vláken, udržel přírodní zdroje levné a hojné. A v následujících dekádách můžeme předpokládat, že moderní technologie vyvinou pozoruhodně levný zdroj energie – jadernou fúzi. Takový vývoj automaticky zajistí velkou hojnost surovin na práci, která bude potřebná.

Vývoj syntetických materiálů a levnější energie zdůrazňuje zásadní aspekt moderních technologií, který všichni zvěstovatelé zkázy přehlížejí: technologie a průmyslová produkce vytváří zdroje, které předtím jako skutečné zdroje vůbec neexistovaly. Například před vynalezením petrolejové lampy a především automobilů nebyla ropa zdrojem, ale nechtěným odpadem, obrovským, černým, tekutým „plevelem“. Byl to pouze rozvoj moderního průmyslu, který změnil ropu v užitečný zdroj. Moderní technologie také díky vylepšeným geologickým postupům a tržní motivaci nachází nové zdroje ropy rapidní měrou.

Předpovědi blížícího se vyčerpání zdrojů, jak jsme poznamenali, nejsou ničím novým. V roce 1908 svolal prezident Roosevelt konferenci guvernérů o přírodních zdrojích, kde varoval před jejich „blížícím se vyčerpáním“. Na stejné konferenci předpovídal ocelář Andrew Carnegie vyčerpání Iron Range poblíž hořejšího jezera do roku 1940, zatímco železniční magnát James J. Hill předpovídal vyčerpání většiny našich zásob dřeva do deseti let. Nejen to, Hill dokonce předpovídal brzké nedostatky produkce pšenice ve Spojených státech, v zemi, kde se neustále potýkáme s přebytky pšenice způsobené dotačním programem našim farmám. Současné předpovědi zkázy jsou postaveny na stejném základu: tragické podcenění možností moderní technologie a ignorování fungování tržní ekonomiky. [7]

Je pravda, že několik konkrétních přírodních zdrojů trpělo v minulosti i současnosti vyčerpáváním. Ale v každém jednotlivém případě nebyla důvodem „kapitalistická hamižnost“, ale právě naopak selhání vlády připustit soukromé vlastnictví těchto zdrojů – ve zkratce: selhání sledovat logiku vlastnických práv dostatečně daleko.

Jedním příkladem je dřevo. Na americkém Západě a v Kanadě je většina lesů v rukou nikoliv soukromých majitelů, ale federální (a provinční) vlády. Vláda potom pronajímá jejich užívání soukromým těžařským společnostem. Zkráceně: soukromé vlastnictví je dovolenou pouze u využívání zdroje, ale nikoliv u lesa, tj. zdroje samotného. V takovéto situaci nevlastní soukromé společnosti kapitálovou hodnotu lesa, a proto se nemusí strachovat o jeho vyčerpávání. Těžařská společnost nemá žádnou ekonomickou motivaci zachovat tento zdroj, znovu vysazovat stromy atp. Její jedinou motivací je porazit co nejrychleji co nejvíce stromů, protože udržování kapitálové hodnoty lesa nemá pro společnost žádnou hodnotu. V Evropě, kde je soukromé vlastnictví lesů mnohem obvyklejší, je jen málo stížností na ničení zásob dřeva. Jelikož tam, kde je dovoleno soukromé vlastnictví lesa, je přínosem pro jeho majitele zachovávat a obnovovat růst stromů, zatímco těží dřevo, aby zabránil vyčerpání kapitálové hodnoty lesa. [8]

Ve Spojených státech je tedy hlavním viníkem Forest Service ministerstva zemědělství, která vlastní lesy a pronajímá roční práva na těžbu, což vede k devastaci stromů. Oproti tomu soukromé lesy, jako jsou ty vlastněné velkými těžařskými společnostmi jako Georgia-Pacific a U.S. Plywood, vědecky kácí a znovu vysazují svoje stromy tak, aby si udržely svoji budoucí nabídku. [9]

[6] Ibid., str. 12
[7] Ohledně těchto chybných předpovědí viz Thomas B. Nolan, “The Inexhaustible Resource of Technology,” in H. Jarrett, ed., Perspectives on Conservation (Baltimore: Johns Hopkins Press, 1958), str. 49–66.
[8] Ohledně dřeva a zachovávání obecně viz Anthony Scott, Natural Resources: The Economics of Conservation (Toronto: University of Toronto Press, 1955), str. 121–25 a dále. O způsobech jak samotná federální vláda ničí místo aby ochraňovala zásoby dřeva, viz Edwin G. Dolan, TANSTAAFL (New York: Holt, Rinehart and Winston, 1971), p. 96.
[9] Viz Robert Poole, Jr., “Reason and Ecology,” v D. James, ed., Outside, Looking In (New York: Harper and Row, 1972), str. 250–51.