For a New Liberty: Ochrana přírody, ekologie a růst - Zachování surovin (2/2)

Mises.cz: 19. května 2013, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 13

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

13
Ochrana přírody, ekologie a růst

Zachování surovin (2/2)

Dalším nešťastným důsledkem neschopnosti americké vlády povolit soukromé vlastnictví u přírodních zdrojů bylo zničení západních plání na konci devatenáctého století. Každý divák „westernů“ je obeznámen s tajuplností „otevřeného prostranství“ a často násilnými „válkami“ mezi chovateli dobytka a ovcí nad vymezeným územím jejich rančů. „Otevřené prostranství“ bylo selháním federální vlády aplikovat princip homesteadingu na změněné podmínky suššího klimatu západně od Mississippi. Na východě ve vlhčím prostředí bylo garantovaných 160 akrů pro farmáře dostatečnou jednotkou k farmaření. Ale v sušším klimatu na západě nemohla být žádná úspěšná farma s dobytkem založena na pouhých 160 akrech. Jenže federální vláda odmítla rozšířit velikost půdy k zabrání, aby mohly vzniknout větší ranče. Odtud tedy „otevřené prostranství“, na kterém se mohli soukromí chovatelé dobytka a ovcí nekontrolovaně potulovat. Ale to znamenalo, že pastviny, samotnou půdu, nikdo nevlastnil; bylo proto v ekonomickém zájmu každého farmáře užívat tuto půdu a nechat dobytek spást trávu, jinak ji použije nějaký jiný farmář. Výsledkem tohoto tragicky krátkozrakého odmítání zavést soukromé vlastnictví pastvin samotných bylo přílišné spásání trávy, zničení pastvin kvůli spásání trávy příliš brzo zjara a neobnovování zničených pastvin – kdokoliv by se pokusil o obnovu, by se mohl jen bezmocně dívat, jak jeho trávu spásá dobytek jiného farmáře. Proto došlo k přílišnému vyčerpávání pastvin a ke vzniknu „Dust Bowl“. Proto také docházelo k nelegálním pokusům četných farmářů a majitelů dobytka vzít právo do vlastních rukou a oplocením půdu přeměnit na soukromé vlastnictví – a proto také často docházelo k následným válkám o prostor.

Profesor Samuel P. Hays ve své zprávě o hnutí za zachování [surovin] v Americe píše o problému prostoru:

Většina západního obchodu s dobytkem závisela na píci z „otevřeného“ prostranství, vlastněného federální vládou, které ale mohl každý používat… Kongres nikdy neposkytl legislativu regulující pastvu nebo legislativu, která by dovolovala farmářům získat další půdu. Chovatelé dobytka a ovcí se toulali po veřejném pozemku… Chovatelé dobytka ohrazovali půdu drátem, aby získali její výhradní užívání, ale konkurenti dráty přestříhávali. Farmáři se uchylovali k hrubé síle a násilí a „řešili“ svoje spory o pastviny tak, že pozabíjeli konkurenční dobytek, nebo rovnou zavraždili konkurenta… Absence nejzákladnějších institucí vlastnického práva vytvořila zmatek, hořkost a zkázu.

Veřejný prostor se v této hrůze rychle zhoršoval. Nabídka píce, která byla původně hojná a bohatá, byla vystavena silným tlakům v důsledku zvýšené spotřeby… veřejný prostor byl obsazen více zvířaty, než mohl uživit. Jelikož každý majitel dobytka se obával, že ostatní ho předhoní ve spásání píce, vydával se na pastviny brzy v roce, a tak nedovoloval mladé trávě dospět a znovu se vysemenit pro příští rok. Za takových podmínek kvalita i kvantita dostupné píce výrazně klesala; vitální trvalky uvolnily prostor jednoletkám a jednoletky plevelu. [10]

Hays dochází k závěru, že veřejný prostor mohl být díky tomuto procesu oproti svým panenským podmínkám ze dvou třetin vyčerpán.

Existuje životně důležitá oblast, u níž absence soukromého vlastnictví zdrojů způsobovala a způsobuje nejen vyčerpávání zdrojů, ale i kompletní selhání vytvořit obrovské potenciální zdroje. Tímto potenciálně enormním zdrojem je oceán. Oceány jsou mezinárodní veřejné prostory, tj. žádná osoba, společnost, dokonce ani vláda nemá povolená vlastnická práva u oceánu. V důsledku toho zůstávají oceány ve stejně primitivním stavu, ve kterém byla půda v dobách před civilizací před počátkem zemědělství. Způsob produkce primitivních lidí bylo „lovení a sběračství“: lovení divoké zvěře a sbírání ovoce, bobulí, ořechů, semínek a divoce rostoucí zeleniny. Primitivní lidé pracovali pasivně uvnitř svého prostředí, místo toho, aby se ho snažili změnit. Žili pouze z plodů země, aniž by se ji snažili přetvořit. Výsledkem toho byla neproduktivní půda a pouze relativně málo členů kmene dokázalo žít na existenční úrovni. Bylo to pouze s rozvojem zemědělství, s obděláváním půdy a přeměnou země pomocí farmaření, díky čemu mohla produktivita a životní úroveň poskočit dopředu. A jen díky zemědělství mohla vzniknout civilizace. Ale aby mohlo dojít k rozvoji zemědělství, musela existovat vlastnická práva – nejprve k polím a obilí a později k půdě samotné.

Ohledně oceánu jsme nicméně stále v primitivní a neproduktivní éře lovení a sběračství. Kdokoliv může chytat ryby v oceánu nebo z něj sbírat zdroje, ale pouze za pochodu, tak jako lovci a sběrači. Nikdo nemůže v oceánu farmařit, nikdo se nemůže zapojit do vododělství. Tímto způsobem jsme ochuzeni o spotřebu ohromného množství ryb a minerálních zdrojů moří. Například pokud by se někdo snažil farmařit na moři a zvýšit produktivitu rybolovu užitím hnojiv, okamžitě by přišel o plody své práce, protože by nemohl zabránit ostatním rybářům v chytání těchto ryb. A tak se nikdo nesnaží používat hnojivo u oceánů tak, jako je používáno u půdy. Navíc neexistují žádné ekonomické incentivy – ve skutečnosti existují antiincentivy – zabývat se technickým výzkumem způsobů, jak zlepšit produktivitu rybářských oblastí nebo těžení nerostů z oceánů. Takové incentivy budou existovat, pouze když budou u částí oceánů existovat vlastnická práva tak, jako existují u půdy. I nyní existuje jednoduchá, ale efektivní metoda, která by se mohla používat u zvyšování produktivity rybolovu: části oceánů by mohly být elektronicky ohrazeny a díky tomuto hrazení by mohly být ryby oddělovány podle velikosti. Zabráněním tomu, aby velké ryby jedly ty malé, by mohla efektivita rybolovu enormně vzrůst. A pokud by u částí oceánů bylo umožněno soukromé vlastnictví, rozkvět vododělství by vytvořil a znásobil oceánské zdroje četnými způsoby, které teď nedokážeme ani předpovídat.

Národní vlády se marně snažily vypořádat s problémem ztenčování množství ryb uvalováním neracionálních a neekonomických omezení na celkový objem úlovku nebo na délku lovné sezóny. V případě lososa, tuňáka a halibuta byly technologické metody stále primitivní a neproduktivní kvůli tomu, že nadměrně zkracovaly lovnou sezónu a snižovaly tak kvalitu úlovku. Na druhou stranu po zbytek roku stimulovaly nadprodukci a nevyužívání ryb. A samozřejmě taková vládní omezení nedělají vůbec nic pro to, aby stimulovala růst vododělství. Jak píšou profesoři North a Miller:

Rybáři jsou chudí, protože jsou [vládní regulací] nuceni používat neefektivní vybavení a rybařit pouze po malou část roku a také proto, že je jich příliš mnoho. Spotřebitel platí za lososa mnohem větší cenu, než jaká by byla třeba, pokud by byly používány efektivní metody rybolovu. Navzdory stále rostoucím regulacím není stále přežití lososa zajištěno.

Kořen tohoto problému leží v současném ne-vlastnickém uspořádání. Není v zájmu žádného jednotlivého rybáře zabývat se zachováním rodu lososů. Právě naopak: v jeho zájmu je chytit během sezóny co nejvíce ryb. [11]

Oproti tomu North a Miller poukazují, že soukromé vlastnictví oceánů, u kterého by majitelé používali méně nákladné a efektivnější technologie a zároveň zachovávali samotný zdroj, je nyní uskutečnitelnější než kdy jindy: „Vynález moderních elektronických zařízení učinil střežení velkých vodních ploch relativně levné a snadné.“ [12]

Rostoucí mezinárodní konflikty o části oceánu jen dále podtrhují důležitost soukromých vlastnických práv v této zásadní oblasti. S tím, jak Spojené státy a další národy prosazují svoji suverenitu dvě stě mil od pobřeží, soukromé společnosti a vlády se hašteří o určité plochy oceánu a traulery, rybářské sítě, ropné vrty a kopači nerostů soupeří o stejné části, vlastnická práva se stávají více a zjevněji důležitá. Jak píše Francis Christy:

Uhlí se těží v šachtách pod povrchem moře, ropa se těží z věží připoutaných ke dnu, nerosty mohou být také těženy z povrchu oceánského dna…, neplovoucí zvířata jsou lovena ze dna, na kterém mohou ležet telefonní kabely, zvířata žijící na dně jsou chytána do pastí, zvířata ze středních hloubek jsou lovena háky nebo traulery, které sem tam překáží ponorkám, druhy žijící na hladině jsou loveny sítěmi a harpunami a samotný povrch oceánu je používán pro lodní dopravu stejně tak jako plavidly, které slouží k získávání surovin. [13]

Tento rostoucí konflikt vede Christyho k přepovědi, že „moře jsou v tranzitivní fázi. Přesouvají se ze stavu, kdy vlastnická práva takřka neexistují, ke stavu, kdy dojde k vytvoření nebo umožnění nějakého druhu vlastnických práv.“ Nakonec Christy uzavírá: „Jak budou mořské zdroje získávat na hodnotě, dojde k vymezení výhradních vlastnických práv.“ [14]

[10] Samuel P. Hays, Conservation and the Gospel of Efficiency (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1959), str. 50–51. Viz také E. Louise Peffer, The Closing of the Public Domain (Stanford, Calif.: Stanford University Press, 1951), str. 22–31 a dále.

[11] Douglass C. North and Roger LeRoy Miller, The Economics of Public Issues (New York: Harper and Row, 1971), str. 107.

[12] Ibid., p. 108. Viz také James A. Crutchfield and Giulio Pontecorvo, The Pacific Salmon Fisheries: A Study of Irrational Conservation (Baltimore: Johns Hopkins Press, 1969). O podobných situacích u lovu tuňáků viz Francis T. Christy, Jr., “New Dimensions for Transnational Marine Resources,” American Economic Review, Papers and Proceedings (May 1970), p. 112; a o pacifickém lovu halibuta viz James A. Crutchfield and Arnold Zellner, Economic Aspects of the Pacific Halibut Industry (Washington, D.C.: U.S. Department of the Interior, 1961). Pro nápaditý návrh soukromého vlastnictví částí oceánů před vynálezem elektrických ohradníků viz Gordon Tullock, The Fisheries–Some Radical Proposals (Columbia: University of South Carolina Bureau of Business and Economic Research, 1962).

[13] Christy, “New Dimensions for Transnational Marine Resources,” str. 112.

[14] Ibid., pp. 112–13. Pro nejlepší diskusi – ekonomickou, technologickou a právní – o celém problému oceánu a rybářských oblastí viz Francis I. Christy, Jr., a Anthony Scott, The Common Wealth in Ocean Fisheries (Baltimore: Johns Hopkins Press, 1965).