For a New Liberty: Policie, právo a soudy III.

Mises.cz: 24. března 2013, Murray N. Rothbard (přidal Honza Chromec), komentářů: 4

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

12
Veřejný sektor III

Police, právo a soudy

Právo a Soudy

Nyní je tedy jasné, že v libertariánské společnosti bude muset existovat právní řád.

Jak? Jak může existovat právní řád, právní systém bez vlády, která by ho vyhlásila, bez systému jmenování soudců a bez zákonodárného sboru k volbám stanov? Je vůbec právní řád konzistentní s libertariánskými principy?

Ke zodpovězení nejprve poslední otázky; mělo by být jasné, že právní řád je nezbytný ke stanovení precizních pokynů pro soukromé soudy. Když například Soud A rozhodne, že všichni zrzci jsou zlí a musí být potrestáni, je jasné, že takové rozhodnutí je opakem libertariánského, že takový zákon by porušil práva zrzků. Proto by takové rozhodnutí bylo protiprávní ve smyslu libertariánských zásad a nemohlo by být dodržováno zbytkem společnosti. Pak se stane nutností mít všeobecně uznávaný právní řád, jenž se soudy zaváží dodržovat. Právní řád by jednoduše trval na libertariánské zásadě nulové agrese vůči osobě nebo majetku, definoval by vlastnická práva v souladu s libertariánskými zásadami, ustavil by pravidla důkazů (tak, jak platí nyní) v procesu rozhodování, kdo stojí mimo zákon v jakémkoliv sporu, a ustavil by řád nejvyšších trestů pro každý jednotlivý trestný čin. V rámci tohoto právního řádu by si jednotlivé soudy konkurovaly v efektivitě postupů a trh by následně rozhodl, zda jsou soudci, porota atd. tou nejefektivnější metodou poskytování soudních služeb.

Jsou tedy stabilní a konzistentní právní řády možné, když je vytváří a užívají pouze vzájemně si konkurující soudci bez přítomnosti vlády nebo zákonodárných sborů? Nejen že jsou možné, ale historicky nejlepší a nejúspěšnější části našeho právního systému vznikaly přesně tímto způsobem. Zákonodárné sbory, stejně jako králové, byly rozmarné, invazní a nekonzistentní. Do právního systému zavedly pouze anomálie a zvůli. Nakonec vláda není o nic více kvalifikovaná k tvorbě a aplikaci práva než k poskytování jakékoliv jiné služby; a tak, jak bylo náboženství odtrženo od státu, ekonomie může být oddělena od státu, tak podobně může být oddělena jakákoliv jiná funkce státu, včetně policie, soudů a práva samotného!

Jak je naznačeno výše, ku příkladu celé obchodní právo nebylo vytvořeno státem nebo státními soudy, nýbrž soukromými obchodními soudy. Vláda převzala obchodní zákon až mnohem později a znemožnila jeho další vývoj v obchodních soudech. To stejné se přihodilo námořnímu právu, celé struktuře práva moře, námořní dopravy, ochran atd. Zde opět neměl původně stát žádný zájem a jeho jurisdikce neplatila na volném moři; takže námořníci sami na sebe vzali břímě nejen užití, ale i vytvoření celé struktury námořního práva ve vlastních soukromých soudech. Teprve pak si vláda přivlastnila námořní právo k užití u svých soudů.

Konečně hlavní část Anglo-Saského práva, oprávněně opěvované common law (zvykové právo), bylo tvořeno celá staletí vzájemně si konkurujícími soudci, užívajícími časem prověřené principy spíše než často se měnící usnesení státu. Tyto principy neustavil svévolně žádný král nebo zákonodárný sbor; vyrostly během staletí užíváním racionálních – a velmi často libertariánských – zásad z předchozích případů. Myšlenka sledování precedentu byla utvořena ne jako slepá služba minulosti, ale stála na těch podkladech, že všichni soudci v minulosti vydávali rozsudky na základě užití obecně uznávaných zásad zvykového práva na konkrétní případy a problémy. Protože bylo všeobecně uznáváno, že soudce netvoří zákony (jak se tomu ale často děje nyní), tak soudcův úkol, jeho odbornost, byl v nacházení zákonu v uznávaných zásadách zvykového práva a následném aplikování takového zákonu na konkrétní případy, případně na nové technologické nebo institucionální podmínky. Sláva staletého vývoje zvykového práva je důkazem jejich úspěchu.

Soudci zvykového práva navíc fungovali hojně jako soukromí arbitři, experti v právu, ke kterým chodily soukromé skupiny se svými spory. Nebyl žádný svévolně ustanovený „nejvyšší soud“, jehož rozhodování by bylo závazné, a ani precedent, ačkoliv byl ctěný, též nebyl brán jako automaticky závazný. A tak libertariánský italský soudce napsal:

Soudy zákonodárných sborů nemohly jednoduše v Anglii nařídit vlastní svévolná pravidla, jelikož nikdy nebyly v pozici tak učinit přímo, tak říkajíc v běžných, náhlých, širokosáhlých a panovačných mravech zákonodárného sboru. Ke všemu v Anglii existovalo tolik soudů spravedlnosti, které si navzájem záviděly, že dokonce ani proslulá zásada závazného precedentu jimi nebyla otevřeně uznávaná jako platná až do relativně nedávné doby. Mimoto nemohly nikdy rozhodnout nic, co jim nebylo již dříve předneseno soukromými osobami. Nakonec k soudům chodilo jen relativně málo lidí žádajíc je o rozřešení jejich případů. [4]

A k absenci „nejvyšších soudů“:

Nemůže být zapíráno, že právnická nebo soudnická práva mohou mít tendenci nabírat charakteristiky legislativy, a to i včetně těch nežádoucích, vždy, když porota nebo soudce mají nárok na konečné rozhodnutí v případu… V naší době v určitých zemích, kde jsou ustanoveny „nejvyšší soudy“, tak mechanika soudnictví končí uvalením osobních pohledů členů těchto soudů nebo jejich většiny na všechny ostatní zainteresované kdykoliv, kdy se vyskytne větší neshoda mezi názory prvních a obvinění druhých. Ale… tato možnost, byť daleka od zahrnutí v podstatě právnického nebo soudnického práva, je od něj spíše odchylkou. [5]

Nehledě na takové odchylky, zmiňované osobní pohledy soudců byly drženy na minimu: (a) faktem, že soudci mohli konat rozhodnutí, pouze když před ně soukromí občané přednesli své případy, (b) každé soudcovo rozhodnutí platilo pouze pro ten konkrétní případ a (c) protože rozhodování soudců dle zvykového práva vždy uvažovalo precedenty v běhu staletí. Mimoto, jak Leoni poukazuje, na rozdíl od zákonodárných sborů nebo exekutivy, kde dominantní většiny nebo nátlakové skupiny tvrdě potřely menšiny, soudci, z charakteristiky jejich pozice, jsou vázáni k tomu, aby vyslyšeli a zvážili argumenty obou znesvářených stran v každém sporu. „Strany sporu jsou si rovny z pohledu soudce, ve smyslu možnosti vyslovit argumenty a představit důkazy. Netvoří skupinu, ve které nekonformní menšiny ustupují před triumfujícími většinami.“ A Leoni vyzdvihuje analogii mezi tímto procesem a volnotržní ekonomikou: „Samozřejmě, argumenty mohou být slabší nebo silnější, ale fakt, že každý účastník sporu s nimi může přicházet, je srovnatelný s faktem, že každý může individuálně soutěžit s každým na trhu tak, aby koupil nebo prodal.“ [6]

Profesor Leoni objevil, že v oblasti soukromého práva antičtí římští soudci rozhodovali ve stejném smyslu jako anglické soudy zvyklostního práva:

Římský právník byl svého druhu vědec; předměty jeho výzkumu byla řešení k případům, které mu občané předložili ke studiu, tak jako průmyslníci mohou dnes předložit technický problém týkající se jejich továrny nebo produkce fyzikovi nebo inženýrovi. Proto bylo římské soukromé právo něčím, co mělo být popsáno nebo objevováno, ne něčím, co mělo být nařizováno – svět věcí, které tam byly, tvořící část společného dědictví všech římských obyvatel. Nikdo nenařizoval zákony; nikdo nemohl změnit právo vykonáním vlastní vůle… Toto je dlouhodobý koncept, nebo, pokud chcete, římský koncept, jistoty práva. [7]

Nakonec byl profesor Leoni schopný použít znalost činnosti antického a zvyklostního práva k zodpovězení vitální otázky: V libertariánské společnosti, „kdo bude jmenovat soudce… a umožní jim tak vykonávat úlohu definování zákonů?“ Jeho odpověď je: samotní lidé, lidé, kteří budou chodit za soudci s nejlepší pověstí odbornosti a moudrosti ve znalosti a aplikaci základních zvyklostních právních zásad společnosti:

Ve skutečnosti je vcelku bezpředmětné určovat s předstihem, kdo bude jmenovat soudce, protože vlastně tak může učinit kdokoliv, jak se tomu do určité míry děje, když se lidé ubírají k soukromým arbitrům k vyřešení jejich vlastních sporů… Protože jmenování soudců není žádným natolik speciálním problémem, jako by bylo například „jmenování“ fyziků nebo doktorů nebo obdobných druhů vyučených a zkušených lidí. Vznik dobrých profesionálů ve svém oboru je v každé společnosti pouze zdánlivě zapříčiněn vlivem oficiálních jmenování, pokud vůbec. Je to vlastně založeno na širokosáhlém souhlasu na stranách klientů, kolegů a široké veřejnosti – souhlas, bez nějž není žádné jmenování účinné. Samozřejmě, lidé se mohou mýlit v tom, jakou skutečnou hodnotu má jimi zvolená volba, ale tyto potíže v jejich volbě jsou nevyhnutelné v jakékoliv volbě. [8]

Zajisté se v budoucí libertariánské společnosti základní právní řád nebude slepě spoléhat na zvyky, z kterých by mnoho mohlo být nakrásně antilibertariánských. Řád bude muset být postaven na základě uznávaných libertariánských zásad, neútočení proti osobám nebo vlastnictví druhých; ve zkratce, na základě rozumu, spíše než čisté tradice, jakkoliv by mohly její základní rysy být pevné. Poněvadž máme soubor zvyklostních práv, na které můžeme navazovat, bude však úkol rozumu v opravě a doplnění zvyklostního práva mnohem jednodušší než pokus o vytvoření souboru systematických právních zásad de nuovo od píky.

Nejpozoruhodnější historický příklad společnosti s libertariánskými zákony a soudy byl nicméně dějepisci až do nedávna zanedbáván. Toto byla také společnost, kde nejen že soudy a zákony byly široce libertariánské, ale zároveň fungovaly uvnitř čistě bezstátní a libertariánské společnosti. Tou zemí bylo antické Irsko – Irsko, které přetrvávalo na této libertariánské cestě po zhruba tisíc let, dokud nebylo brutálně dobyto Anglií v sedmnáctém století. A na rozdíl od mnoha podobně fungujících primitivních kmenů (jako Ibos v západní Africe a mnoho evropských kmenů) nebylo Irsko před dobytím v žádném slova smyslu „primitivní“ společností: jednalo se o vysoce komplexní společnost, která byla po staletí nejpokročilejší, nejvzdělanější a nejcivilizovanější z celé západní Evropy.

Po tisíc let tedy nemělo antické keltské Irsko žádný stát ani nic podobného. Jak napsal představitel čelních odborníků na antické irské právo: „Neexistoval žádný zákonodárce, žádný soudní vykonavatel, žádná policie, žádné veřejné vynucování spravedlnosti… Nebylo ani vidu, ani slechu po státem spravované justici.“ [9]

Jak tedy byla spravedlnost zajišťována? Základní politickou jednotkou antického Irska byl tuath. Všichni „čestní občané“, kteří vlastnili půdu, všichni odborníci, všichni řemeslníci měli nárok na členství v tuathu. Členové každého tuathu tvořili každoroční sněm, který rozhodoval o všech obecných politikách, vyhlašoval válku nebo příměří s jinými tuathy a jmenoval nebo sesazoval své „krále“. Důležitým bodem je, že na rozdíl od primitivních kmenů nebyl nikdo svázán s daným tuathem, ať už kvůli příbuzenství nebo geografickému určení. Jednotliví členové mohli, a často se tak dělo, volně vystoupit z tuathu a vstoupit do konkurenčního tuathu. Často se dva nebo více tuathů dohodlo na spojení v jednu efektivnější jednotku. Jak říká profesor Peden, „tuath je tak souborem osob dobrovolně spojených pro sociálně výhodné účely a jeho rozloha je sumou vlastněné půdy jeho členů.“ [10] Ve zkratce, neměli stát v moderním pojetí, s jeho nároky na svrchovanost nad daným (a obvykle rozšiřujícím se) územím, odloučený od pozemkových vlastnických práv jeho poddaných; naopak, tuathy byly dobrovolné spolky, které pouze shlukovaly pozemková vlastnictví jejich dobrovolných členů. Historicky koexistovalo okolo 80 až 100 tuathů v jakémkoliv čase po celém Irsku.

Ale co s voleným „králem“? Představoval on formu státního vládce? Král především zastával roli duchovního nejvyššího kněze, předsedajícího obřadům uctívání v tom kterém tuathu, což fungovalo jako dobrovolná církevní, stejně jako sociální a politická organizace. Tak jako byla královská funkce dědičná v pohanském, předkřesťanském kněžství, tak se tato zvyklost přenesla do křesťanských časů. Král byl zvolen tuathem z královské příbuzenské skupiny (derbfine), což splňovalo dědičnou kněžskou funkci. Politicky měl ale král přísně omezené funkce: byl vojenským náčelníkem tuathu a předsedal tuathským shromážděním. Mohl však zahájit válečná nebo mírová vyjednávání jen jako zástupce shromáždění a nebyl v žádném slova smyslu svrchovaným vládcem a neměl žádná práva vykonávat spravedlnost nad členy tuathu. Nemohl vytvářet zákony, a pokud on sám byl součástí soudní pře, musel předat svůj případ nezávislému soudnímu arbitrovi.

Opět se musíme zeptat, jak tedy byly zákony vytvářeny a spravedlnost dodržována? Za prvé, právo samotné bylo založeno na souboru antických a prastarých zvyků, předávaných jako mluvená a pak i psaná tradice skrze třídu profesionálních právníků nazývaných brehoni. Brehoni nebyli v žádném případě veřejní nebo vládní činitelé, jednoduše byli vybráni účastníky sporů na základě jejich reputace ve své moudrosti, znalosti zvykového práva a integrity jejich rozhodování. Jak říká profesor Peden:

S profesionálními právníky se radili účastníci sporů kvůli získání rad ohledně toho, jaký zákon platí v jednotlivých případech, a stejní muži často působili jako soudci mezi žalobci. Zůstávali po celou dobu soukromými osobami a ne veřejnými činiteli; jejich funkce závisela na jejich znalosti práva a integritě jejich soudní pověsti. [11]

Mimoto mezi brehony a jednotlivými tuathy nebo jejich králi nebylo vůbec žádné spojení. Byli čistě soukromí, národní v měřítku, a sloužili znesvářeným stranám po celém Irsku. Navíc, a to je důležitý bod, na rozdíl od systému soukromých římských právníků, brehon byl jedinou entitou v této oblasti, v antickém Irsku nebyli žádní další soudci, ani „veřejní“ soudci jakéhokoliv druhu.

Byli to brehoni, kdo byl vyučený v právu a kdo přidal lesk a účelnost zákonům tak, aby seděly na měnící se podmínky. Navíc neexistoval žádný monopol brehonských právníků v žádném smyslu; místo toho bylo několik konkurenčních škol právních věd, které soutěžily o přízeň irského lidu.

Jak byly rozhodnutí brehonů vymáhány? Skrze propracovaný, dobrovolně vytvořený systém „pojištění“ nebo záruk. Muži byli spojeni přes různé záruční vztahy, skrze které si navzájem garantovali nápravy křivd a vymáhání spravedlnosti a rozsudků brehonů. Ve zkratce, sami brehoni nebyli součástí vymáhání rozsudků, které spočívalo opět na bedrech soukromých jedinců spojených přes záruky. Existovaly různé druhy záruk. Záruka například garantovala splacení dluhu vlastním majetkem a následně přidání se k obžalobě ve vymáhání dluhu, pokud dlužník odmítal zaplatit. V takovém případě bude muset dlužník zaplatit dvojitou újmu: první původnímu věřiteli a druhou jako kompenzaci za svoji záruku. Tento systém se vztahoval na všechny přestupky, agrese a útoky, tak jako se vztahoval i na komerční smlouvy; ve zkratce se vztahoval na všechny složky toho, co my nazýváme „občanským“ a „trestním“ právem. Všichni kriminálníci byli považováni za „dlužníky“, kteří dlužili restituci a kompenzaci svým obětem, které se tak stávaly jejich „věřiteli“. Oběť si shromáždila muže, kteří s ní byli spojeni přes záruky, okolo sebe a postupovala dále dopadením zločince nebo veřejným vyhlášením procesu a požadovala, aby se obžalovaný podrobil rozsudku jejich sporu vyhlášeném brehony. Kriminálník mohl vyslat své muže přes záruky k vyjednání urovnání nebo svolil k předání sporu brehonům. Pokud tak neučinil, byl považován za „psance“ celou komunitou; nemohl nadále vymáhat jakékoliv své nároky u soudu a čelil potupě od celé komunity. [12]

Zajisté se vyskytly výjimečné „války“ za tisíciletou historii keltského Irska, ale jednalo se o malé potyčky, zanedbatelné v porovnání s devastujícími válkami, které sužovaly zbytek Evropy. Jak profesor Peden poukazuje,

bez donucovacího státního aparátu, který může skrze zdanění a odvody mobilizovat velké množství zbraní a vojáků, nebyli Irové schopni udržovat žádnou velkou vojenskou sílu v boji po jakoukoliv dobu. Irské války… byly bídné rvačky a krádeže dobytka dle evropských standardů. [13]

Takže jsme naznačili, že je dokonale možné, v teorii i historicky, mít efektivní a galantní policii, kompetentní a vzdělané soudce a soubor systematických a společností akceptovaných zákonů – a žádná z těchto věcí není zřizována donucovací vládou. Vláda – vyžadující nucený monopol ochrany nad geografickým územím a získávající své příjmy násilím – může být odtržena od celého oboru ochrany. Vláda není více potřebná pro poskytování životně důležitých ochranných služeb, než je potřebná pro poskytování čehokoliv jiného. A ještě jsme nezdůraznili stěžejní fakt o vládě: že její nucený monopol nad zbraněmi jí sváděl po staletí k nekonečně více jatkám a nekonečně větší tyranii a útlaku, než by vůbec kdy kterékoliv decentralizované soukromé agentury mohly zapříčinit. Pokud se podíváme do černé kroniky hromadných vražd, vykořisťování a tyranie seslané na společnost vládami v běhu věků, nesmíme být neochotni opustit leviatanský stát a… vyzkoušet svobodu.

[4] Bruno Leoni, Freedom and the Law (Los Angeles: Nash Publishing, 1972), str. 87
[5] Ibid., strany 23-24
[6] Ibid., str. 188
[7] Ibid., strany 84-85
[8] Ibid., str. 183
[9] Citováno v nejelpším úvodu do antických, anarchistických irských institucí, Joseph R. Peden, „Property Rights in Celtic Irish Law,“ Journal of Libertarian Studies I (Spring, 1977):83; viz také strany 81-95. Pro shrnutí, viz Peden, „Stateless Societies: Ancient Ireland,“ The Libertarian Forum (April 1971): 3-4
[10] Peden, „Stateless Societies,“ str. 4
[11] Ibid.
[12] Profesor Charles Donahue of Fordham University tvrdil, že světská část antického irského práva nebyla pouze nahodilou tradicí, že byla vědomě zakořeněna ve stoické koncepci přirozeného práva, odhalitelného lidským rozumem. Charles Donahue, „Early Celtic Laws“ (nepublikovaný článek, doručený na seminář v Historii právního a politického myšlení, podzim, 1964), strany 13 a dál
[13] Peden, „Stateless Societies,“ str. 4