For a New Liberty: Protistávkové zákony a daňový systém

Mises.cz: 29. dubna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 38

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

Zákony omezující stávky

Čtvrtého října 1971 se prezident Nixon odvolal na zákon Taft-Hartley Act a pomocí soudního nařízení dosáhl přerušení stávky přístavních dělníků po dobu 80ti dní; byl to již devátý případ, kdy federální vláda použila tento zákon u stávky přístavních dělníků. O několik měsíců dříve šel do vězení šéf školských odborů města New York City za to, že se postavil na odpor zákonu, který zakazuje státním zaměstnancům stávkovat. Pro společnost těžce zkoušenou dopady stávek to bylo samozřejmě výhodné, ale přesto je nutné konstatovat, že takové „řešení“ je prostě a jednoduše vynucená práce; zaměstnanci byli donuceni jít proti své vůli zpátky do práce. Ve společnosti zakládající si na tom, že nevolnictví je nepřípustné, nelze nijak omluvit soudní zákaz stávek nebo věznění těch, kteří se takovému zákazu protiví. Pro otrokáře je otroctví vždycky výhodné.

Je nicméně pravdou, že stávka je specifickým způsobem, jak přestat pracovat. Stávkující nedají jednoduše výpověď; přestanou sice pracovat, ale tvrdí, že nějakým metafyzikálním způsobem jim zaměstnání stále „patří“, mají na něj nárok a až se neshody vyřeší, zase se do něj vrátí. Ale řešením jak tohoto protimluvu tak i rušivého vlivu stávkujících odborů na ekonomiku nejsou zákony zakazující stávky; řešením je odstranit zákony na federální, státní a místní úrovni, které odborům přisuzují speciální privilegia. Jak z hlediska libertariánského principu tak z hlediska zdravě fungující ekonomiky je potřeba pouze odstranit tato speciální privilegia.

Tato privilegia jsou zakotvena ve federálních zákonech, zejména ve Wagner-Taft-Hartley Act původně z roku 1935 a Norris-LaGuardia Act z roku 1931. Ten druhý zakazuje soudům vydávat opatření v případě hrozícího násilí odborářů, ten první přikazuje zaměstnavatelům vyjednávat „v dobré víře“ s jakýmikoliv odbory, které získají hlasy nadpoloviční většiny pracovní jednotky, což je svévolně definovaný termín federální vládou, a rovněž zakazuje zaměstnavatelům diskriminaci odborových předáků. Odbory získaly svou moc až po schválení Wagnerova zákona a jeho předchůdce NIRA v roce 1933. Právě tehdy se odbory rozrostly z původních 5 % na pozdějších 20 % pracovní síly. Státní a místní zákony navíc často neumožňují žalovat odbory a omezují možnost zaměstnavatelů najímat stávkokazy, policie často dostává instrukce nevystupovat proti násilnému jednání stávkujících proti stávkokazům. Odebrání těchto zvláštních privilegií a imunit bude mít za následek výrazné omezení odborů a jejich vlivu na americkou ekonomiku.

Pro současný trend rostoucího státu je typické, že když v důsledku obecného rozhořčení nad chováním odborů došlo v roce 1947 ke schválení zákonu Taft-Hartley Act, tak stát žádné z těchto privilegií nezrušil. Místo toho vydal opatření, která omezují moc odborářů, kterou ale předtím stát sám vytvořil. Když k tomu má stát možnost, tak jeho přirozenou tendencí je svou moc zvyšovat, ne snižovat. A tak máme prazvláštní situaci, kdy stát nejdříve vytvoří odbory a potom hledá způsoby, jak omezit jejich moc. To je obdobný případ jako americké programy na pomoc farmářům, kdy jedna ruka ministerstva zemědělství platí farmáře, aby omezili svou produkci, a současně druhá ruka stejného ministerstva je platí, aby produkci zvýšili. Z pohledu spotřebitelů a daňových poplatníků je takové jednání samozřejmě iracionální, ale z pohledu dotovaných farmářů a rovněž bujícího státního aparátu naopak vysoce racionální. A stejně tak i v případě na první pohled protichůdných opatření regulace odborů: stát vytvořením odborů nejdříve zvýší svou moc regulovat pracovní vztahy a poté si z odborů vytvoří podřízeného partnera, který si je dobře vědom, od koho pochází jeho moc.

Daňový systém

V jistém smyslu je celý systém daní druhem nevolnictví. Vezměme si například daň z příjmu. Vysoká úroveň daně z příjmu znamená, že značnou část roku – několik měsíců – pracujeme zadarmo na strýčka Sama a až potom si můžeme dopřát plody své práce. Vždyť podstatou otroctví je mimojiné právě vynucená práce za nízký či žádný plat. Ale daň z příjmu znamená, že dřeme a vyděláváme peníze, jejichž značnou část si stát násilím vezme a utratí, jak sám uzná za vhodné. O co tu jde jiného než o vynucenou práci zadarmo?

Srážková povaha daně z příjmu je ještě okatějším případem nevolnictví. Neohrožená Vivien Kellemsová, majitelka továrny v Connecticutu, před lety argumentovala, že zaměstnavatel je nucen vynakládat značné prostředky na administrativu při odvádění daní svých zaměstnanců do státních rozpočtů, které mu ale nikdo nezaplatí. Jakým morálním právem lze obhájit, že jsou zaměstnavatelé nuceni vystupovat jako neplacení vybírači daní?

Srážková povaha daně je samozřejmě základním pilířem federálního systému daně z příjmu. Pokud by se stát musel obejít bez tohoto stabilního a relativně bezbolestného procesu strhávání daní přímo u zaměstnavatele a pokud by daně vybíral jednorázovou částkou jednou za rok, tak by si mohl jen nechat zdát o tom, že by vybral tolik co dnes. Jen málo lidí si dnes pamatuje, že srážková daň byla zavedena až během druhé světové války a měla být jen dočasným válečným opatřením. Ovšem stejně jako u mnoha jiných projevů státního despotismu se z dočasného nouzového opatření stala nedílná posvátná součást amerického systému.

Je příznačné, že když Vivien Kellemsová zažalovala stát a chtěla tím dokázat, že srážková daň odporuje Ústavě, tak se podstata případu vůbec neprojednávala. V roce 1948 se továrnice paní Kellemsová z Westportu v Connecticutu postavila na odpor srážkové dani a prohlásila, že svým zaměstnancům ji strhávat nebude. Požadovala od státu, aby ji zažaloval a soudy se tak musely zabývat tím, zda je srážková daň v souladu s Ústavou. Stát ji žalovat odmítl a místo toho ji zabavil peníze z jejího bankovního účtu. Paní Kellemsová poté zažalovala federální vládu a požadovala vrácení peněz. Když v roce 1951 konečně nastalo projednávání případu, tak porota přikázala státu peníze vrátit. Ale o tom, zda je samotná srážková daň v souladu s Ústavou, se nikdy nejednalo[5].

Aby toho nebylo málo, tak každý daňový poplatník je nucen si sám spočítat, kolik státu dluží, což je často úmorná činnost, za kterou mu nikdo nepoděkuje a samozřejmě nezaplatí. Ani zde nemůže státu předložit účet za náklady a dřinu utrpěné při počítání toho, kolik má zaplatit. Kromě toho je zákon přikazující každému spočítat si své daně v jasném rozporu s Pátým dodatkem k Ústavě, podle kterého stát nesmí nikoho nutit svědčit proti sobě. Soudy, které v méně citlivých případech často horlivě chrání práva garantovaná Pátým dodatkem, v tomto případě, kdy jde o samotnou existenci přebujelého aparátu federální vlády, neudělaly nic. Odbourání buď daně z příjmu, její srážkové povahy, nebo požadavku na svědčení proti sobě by znamenalo radikální omezení moci státu na relativně nízkou úroveň, která v zemi panovala před dvacátým stoletím.

Daně z prodeje a spotřební daně jsou rovněž příklady vynucené neplacené práce, neboť obchodník je nucen daň vybírat a posílat státu.

Vysoké náklady na vybírání daní mají další nešťastný efekt, který zřejmě státní úředníci nezamýšleli. Tyto náklady představují nepoměrně větší zátěž pro malé firmy než pro ty velké. Zatímco velké firmy tyto náklady rozloží, pro malé firmy jsou často likvidační. Velcí zaměstnavatelé proto rádi a vesele zaplatí tuto daň, protože vědí, že je chrání proti konkurenci menších firem.

[5] O případu paní Kellemsové čtěte v knize od ní samotné: Toil, Taxes and Trouble (Dřina, daně a problémy), New York: E. P. Dutton, 1952.