For a New Liberty: Smluvní svoboda a svobodná směna

Mises.cz: 15. ledna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 5

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

2
Vlastnictví a směna

Smluvní svoboda a svobodná směna

Jádro libertariánského přesvědčení tedy spočívá v tom, stanovit pro každého člověka absolutní vlastnická práva na soukromý majetek: nejprve na jeho vlastní tělo a poté na přírodní zdroje, které předtím nikdo nevlastnil a které přeměnil svou prací. Tyto dva axiomy, právo na vlastnění sebe sama a právo na vlastnění okolních předmětů (right to „homestead“), představují kompletní sadu principů libertariánského systému. Celá libertariánská doktrína je odvozena z těchto dvou principů. Řekněme, že například člověk A vlastní sám sebe, svou práci a farmu, na které pěstuje obilí. Člověk B vlastní ryby, které nachytal. Člověk C vlastní půdu a zelí, které na ní vypěstoval. Ovšem když člověk něco vlastní, tak musí mít právo se těchto vlastnických nároků vzdát nebo je s někým jiným vyměnit, přičemž po takové výměně má stejně absolutní vlastnická práva k onomu majetku ten druhý člověk. Z tohoto odvozeného práva na soukromý majetek vychází základní opodstatnění smluvní svobody tržního hospodářství. Pokud člověk A vypěstuje obilí, tak jeho část může a pravděpodobně také vymění s člověkem B za část jeho ryb nebo s člověkem C za část jeho zelí. Když spolu A a B (případně B a C nebo A a C) uzavřou smlouvu o výměně majetkových nároků, tak se onen majetek stává stejně právoplatným vlastnictvím toho druhého člověka. Když člověk A vymění své obilí za ryby Béčka, tak tyto ryby se stávají majetkem Áčka, který si s nimi může dělat co chce, a obilí se zase naopak stává majetkem Béčka.

Lidé navíc mohou směnit nejen hmotné předměty ve svém vlastnictví, ale i svou práci, kterou samozřejmě rovněž vlastní. Proto může například člověk C prodat svou práci učitele dětí člověka A výměnou za část Áčkovy produkce.

Tržní ekonomika se svou specializací a dělbou práce je suverénně nejproduktivnějším ekonomickým systémem, který lidstvo kdy poznalo. Díky tržní ekonomice došlo k průmyslové revoluci a díky ní máme dnes moderní ekonomiku, na které je postavena současná civilizace. Toto všechno je příjemným utilitariánským důsledkem tržního hospodářství, ale pro libertariána to není hlavním důvodem, proč podporuje svobodný trh. Hlavním důvodem je morální aspekt, který má své kořeny v obraně soukromého vlastnictví z pohledu přirozených práv, jak jsme jej popsali dříve. I kdyby se náhodou ukázalo, že totalitní společnost se systematickým porušováním práv je produktivnější než společnost, kterou Adam Smith popsal jako „systém přirozené svobody“, libertariáni budou podporovat Smithovu společnost. Naštěstí, podobně jako v mnoha jiných oblastech, jdou utilitariánský i morální pohled, přirozená práva i všeobecná prosperita spolu ruku v ruce.

Rozvinutá tržní ekonomika vypadá na první pohled strašlivě komplikovaně, ale v zásadě ji tvoří jen obrovský počet dobrovolně uzavřených obchodů mězi dvěma lidmi jako například mezi naším farmářem A a rybářem B. Když si například koupím za deset centů noviny, dojde k takovéto oboustranně výhodné směně: ja převádím vlastnická práva k mým deseti centům na trafikanta a trafikant naopak převádí vlastnictví svých novin na mě. Provádíme tento obchod podle principu dělby práce, protože já si cením více novin než deseti centů a trafikant naopak si cení více deseti centů než novin. Nebo když učím na univerzitě, tak proto, že já odhaduji, že mzda z toho plynoucí pro mě bude mít vyšší hodnotu než volný čas, kdybych nevyučoval, zatímco naopak představitelé univerzity preferují moje služby jako učitele než ušetřené peníze, kdyby mi nedávali výplatu. Kdyby po mně chtěl trafikant za noviny padesát centů, tak bych si dost možná řekl, že za takovou cenu mi nestojí. Podobně kdybych po univerzitě požadoval ztrojnásobení platu, pravděpodobně by se se mnou rozloučila.

Mnoho lidí sice připouští, že volný trh a vlastnická práva jsou spravedlivá, že farmář si smí účtovat jakoukoliv cenu za svoje obilí a zaměstnanec může požadovat jakoukoliv mzdu za svoje služby, ale jedna věc se jim nezdá: dědictví. Tito lidé jsou ochotni připustit, že je správné, aby Willie Stargell vydělával desetkrát více než Joe Jack, neboť je desetkát lepším, „produktivnějším“, basketbalistou. Ale jak lze obhájit obrovské dědictví třeba pro Rockefellera juniora, jehož jedinou zásluhou je, že se „uměl“ dobře narodit, narozdíl od Rothbarda? Na takovou otázku libertarián odpoví, že je třeba se soustředit ne na dědice, na malého Rockefellera a malého Rothbarda, ale na toho, kdo jmění dává. Jelikož totiž Smith, Jones, Stargell i Rockefeller mají vlastnická práva ke svému majetku a mají právo jej směnit za jiný, podobný, majetek, mají právo svůj majetek i darovat, komu chtějí. A samozřejmě většina případů takových darů bývá od rodičů svým dětem – neboli dědictví. Pokud Willie Stargell vlastní svoji práci a peníze, které si díky ní vydělal, tak má právo je darovat malému Stargellovi.

V rozvinuté tržní ekonomice vymění farmář obilí za peníze; obilí koupí mlynář, který jej přemění na mouku; mouku potom mlynář prodá pekaři, který ji přemění na chléb; pekař potom chléb prodá velkoobchodníkovi a ten zase maloobchodníkovi, který jej nakonec prodá konečnému spotřebiteli. A v každém kroku může producent najmout služby zaměstnanců výměnou za peníze. Jak do procesu vstupují peníze, je složitý proces, ale v principu se peníze chovají jako jakákoliv jiná komodita nebo skupina komodit, kterou lze směňovat za obilí, mouku, chleba atd. Místo peněz by mohli směňovat svou produkci za látku, železo nebo cokoliv jiného. V každém kroku se obě strany dohodnou na oboustranně výhodné směně vlastnických práv.

Nyní jsme již v situaci, kdy můžeme definovat koncept „svobody“ tak, jak jej chápou libertariáni. Svoboda je taková situace, kdy nedochází k agresi vůči vlastnickým právům na lidské tělo a legitimní hmotný majetek. Člověk, který ukradne cizí majetek, omezuje a útočí na svobodu okradeného stejně jako člověk, který někoho jiného praští po hlavě. Svoboda a ničím neomezená vlastnická práva jdou ruku v ruce. Na druhou stranu zločin je podle libertariánů akt agrese vůči vlastnickým právům jiného člověka, ať už na jeho vlastní tělo nebo na jeho hmotný majetek. Zločinem je každá násilná invaze vůči majetku jiného člověka, a tedy vůči jeho svobodě. „Otroctví“ – opak svobody – je situace, kdy člověk má silně omezená, nebo dokonce žádná vlastnická práva ke své osobě; vlastnická práva k jeho tělu a majetku jsou systematicky násilně pošlapávána otrokářem.

Libertarián je zcela jednoznačně individualista, ale ne rovnostář. Jediné „rovnostářství“, se kterým libertarián souhlasí, je rovné právo všech lidí na vlastnictví svého těla, hmotného majetku, kterého se zmocní jako první a hmotného majetku, který získal buď v dobrovolné směně nebo jako dar.