For a New Liberty: Společnost a jednotlivec

Mises.cz: 08. ledna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 10

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

2
Vlastnictví a směna

Společnost a jednotlivec

Podrobně jsme rozebrali práva jednotlivců, ale co „práva společnosti“ jako celku? Nestojí náhodou nad právy pouhých jednotlivců? Libertarián je nicméně individualista. Věří, že jednou z nejhorších chyb ve společenských vědách je považovat „společnost“ za samostatnou existující entitu. Někdy bývá „společnost“ považována za jednotku s téměř božskými rysy a vlastními nadřazenými právy, jindy zase za zlo, na které lze svalit všechny problémy světa. Individualisté nicméně tvrdí, že ve skutečnosti existují, přemýšlejí, vybírají si a jednají pouze jednotliví lidé a že „společnost“ jako samostatná jednotka neexistuje a je to jen termín označující skupinu vzájemně se ovlivňujících lidí. Zacházet se společností jako s jednotkou, která sama přemýšlí a jedná, znemožňuje pochopit, co se doopravdy děje. Pokud se v nějaké malé společnosti deset lidí domluví a společně okradou jiné tři lidi, zcela evidentně se jedná o akt skupiny jednotlivců vůči jiné skupině jednotlivců. Pokud by se dotyční zloději hájili tím, že vystupovali jakožto „společnost“ a jednali v „jejím“ zájmu, každý soud by se jim vysmál a zřejmě i samotným zlodějům by tento argument přišel trapný. Ale stačí zvýšit jejich počet a najednou takováto argumentace přestává být směšná a veřejnost ji bez dalších otázek přijímá.

Klam používání kolektivního podstatného jména jako „národ“ (v tomto smyslu podobný termínu „společnost“) skvěle vystihl historik Parker T. Moon:

Když někdo vysloví krátké slovíčko Francie, člověku se vybaví Francie jakožto jednotka. Když ... řekneme, že „Francie vyslala své vojsko dobýt Tunisko“, tak této jednotce přisuzujeme i osobnost. Slova zakrývají skutečnost a dělají z mezinárodních vztahů úchvatnou dramatickou hru, v níž jako herci vystupují personifikované státy, přičemž příliš snadno zapomínáme, že skutečnými herci v tomto divadle jsou lidé z masa a kostí... Kdybychom neměli slova jako Francie..., tak bychom tuto tuniskou výpravu popsali mnohem realističtěji: „Několik málo ze třiceti osmi milionů Francouzů poslalo třicet tisíc jiných Francouzů, aby dobyli Tunisko.“ Pokud to podáme takto, ihned vyvstane logická otázka, nebo spíše řada otázek. Kdo jsou ti „několik málo“? Proč poslali třicet tisíc lidí do Tuniska? A proč tito lidé poslechli? Impéria nevytvářejí „národy“ ale lidé. My se musíme zabývat tím najít tyto konkrétní lidi, kteří mají vlastní zájem na imperialismu, ale jichž je v každém národu menšina, a pak studovat důvody, které vedou většinu lidí k tomu tento imperialismus financovat a chodit do válek, ke kterým imperialismus nezbytně vede. [6]

Pohled individualistů na „společnost“ je krásně shrnut v této větě: „Společnost“ jsou všichni lidé kromě tebe. Naše analýza se dá aplikovat na všechny případy, kde vystupuje „společnost“ jako samostatná entita. Nejen v případech, kde vystupuje jako superhrdina se superprávy, ale i v případech, kde je superzlosynem, na nějž lze všechno svést. Vezměme si častou situaci, kdy se za nějaký zločin klade vina ne samotnému zločinci ale „společnosti“. Řekněme, že Smith okrade či zavraždí Jonese. „Staromódní“ pohled na věc nám říká, že za zločin může sám Smith. Podle moderního pohledu je viníkem „společnost“, což na první pohled vypadá jako sofistikovaný a humanitární postoj, ale jen do okamžiku, kdy se na problém podíváme jako individualisté. Pak nám dojde, že podle tohoto pohledu je viníkem každý kromě Smithe, samozřejmě včetně samotného Jonese. Když to postavíme takto, tak snad každému dojde absurdita takového postoje. Ovšem použití kouzelného slovíčka „společnost“ celou situaci pořádně zamlžuje. Sociolog Arnold W. Green říká: „Pokud za zločin může společnost a ne zločinci, tak je možné ze spáchání zločinů vinit jen ty, kteří je nepáchají. Tento donebevolající nesmysl lze ale prosadit do obecného myšlení lidí, pokud označíme společnost za ďábla, za zlo stojící mimo lidi a jejich jednání.“ [7]

Frank Chodorov, vynikající americký libertariánský spisovatel, ve svém díle „Společnost jsou lidé“ vyzdvihl tento pohled na společnost:

Společnost je jen kolektivní koncept, nic víc. Je to jen slovo, které z praktických důvodů krátce popisuje určitý počet lidí. Stejně jako „rodina“, „dav“, „gang“ nebo jakékoliv jiné jméno, které můžeme používat k označení nějaké skupiny lidí. Společnost ... není další „osoba“. Pokud sčítání lidu dojde k číslu sto milionů, tak je to všechno, není jich sto milionů jedna. Společnost nelze zvětšit jinak než zvýšením počtu jejích jednotlivých členů. Nesmysl představy společnosti jakožto nějaké metafyzické osoby krásně vynikne, když si uvědomíme, že pokud zmizí její komponenty – lidé, zmizí i sama společnost. Příkladem mohou být „města duchů“ nebo prastaré civilizace, o kterých se dnes dozvídáme jen z dochovaných artefaktů. Když zmizí jednotlivci, zmizí i celek. Celek nemá žádnou samostatnou existenci. Používání kolektivního podstatného jména spolu s přísudkem v jednotném čísle nás vede do pasti představivosti. Máme tendenci kolektivu přisuzovat jeho vlastní osobnost, tělo a duši. [8]

[6] Parker Thomas Moon, Imperialism and World Politics (New York: Macmillan, 1930), p. 58.

[7] Arnold W. Green, „The Reified Villain“, Social Research (Winter, 1968), p. 656.

[8] Frank Chodorov, The Rise and Fall of Society (New York: Devin Adair, 1959), pp. 29–30.