For a New Liberty: Stát a intelektuálové - část I.

Mises.cz: 04. března 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 6

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

3
Stát

Stát a intelektuálové

Odpovědí potom je, že od počátků státu se jeho vládci vždy obraceli na spojenectví s třídou intelektuálů jako na nezbytnou podporu jejich vlády. Masy lidí nevytvářejí svoje vlastní abstraktní myšlenky nebo dle těchto myšlenek nezávisle nežijí; pasivně následují myšlenky adaptované a podporované intelektuály, kteří se tak efektivně stávají „tvůrci názorů“ společnosti. A jelikož je to přesně tvorba názorů jménem vládců, co stát téměř zoufale potřebuje, tato skutečnost vytváří pevnou základnu pro starobylé spojenectví intelektuálů a vládnoucí třídy státu. Toto spojenectví je založeno na quid pro quo: na jedné straně stojí intelektuálové, kteří mezi davy lidí šíří ideje, že stát a jeho vládci jsou moudří, dobří a občas božští a přinejmenším nevyhnutelní a lepší než jakákoliv jiná myslitelná alternativa. Odměnou za tuto kompletní ideologickou škálu stát zařazuje intelektuály mezi vládnoucí elitu, garantuje jim moc, status, prestiž a hmotné zajištění. Dále jsou intelektuálové třeba, aby vyplnili byrokratické řady a „plánovali“ ekonomiky a společnost.

V předmoderních dobách byli speciálně plodní intelektuální pomocníčci z kněžského stavu, kteří dláždili cestu mocnému a hrozivému spojenectví šéfa válečníků a duchovenstva, spojenectví Trůnu a Oltáře. Stát „založil“ Církev a udělil jí moc, prestiž a bohatství, které získávala od svých poddaných. Odměnou za to Církev pomazala Stát božským souhlasem a vštípila tento souhlas do myslí širé populace. V moderní době, kdy teokratické argumenty ztratily mnoho ze svého třpytu v očích veřejnosti, působili intelektuálové jako vědecký kádr „expertů“ a měli spoustu práce s informováním nešťastné veřejnosti o tom, že politické záležitosti – domácí i zahraniční – jsou příliš komplexní pro průměrného člověka, než aby s nimi zatěžoval svoji hlavu. Pouze stát a jeho orgány intelektuálních expertů, plánovačů, vědců, ekonomů a „manažerů národní bezpečnosti“ mohou vůbec doufat v to, že se vyrovnají s těmito problémy. Role populace dokonce i v „demokraciích“ je ratifikovat a odsouhlasit rozhodnutí jejich moudrých vládců.

Historicky bylo spojení církve a státu, spojení trůnu a oltáře, nejefektivnějším nástrojem na vyvolávání poslušnosti a podpory mezi poddanými. Burnham potvrzuje sílu mýtu a záhady při vyvolávání podpory, když píše: „V dávných dobách před tím, než iluze vědy zkorumpovala tradiční vědomosti, byli zakladatelé měst známi jako bozi nebo polobozi.“ Pro etablované kněžstvo byl vládce buď posvěcen bohem, nebo v případě absolutistických vládců mnoha orientálních despocií bohem samotným, a tedy jakékoliv rozporování či odpor k jeho vládě byl rouháním.

Mnohé a lstivé jsou ideologické zbraně, které stát a jeho intelektuálové používali po staletí, aby donutili své poddané akceptovat jejich vládu. Další skvělou zbraní byla síla tradice. Čím déle byl někdo schopen vládnout státu, tím mocnější byly jeho zbraně, protože potom měla dynastie X nebo stát Y za sebou zdánlivou váhu staletí tradic. Uctívání jedincových předků se pak lstivě stává uctíváním dávných vládců. Síla tradice je samozřejmě podpořena dávným zvykem, který utvrzuje podané ve zdánlivé korektnosti a legitimity vlády, pod kterou žijí. A tedy, jak napsal politický teoretik Bertrand De Jouvenel:

Zásadním důvodem pro poslušnost je skutečnost, že se stala zvykem našeho druhu. (…) Moc je pro nás přirozenou skutečností. Od prvních dní zaznamenané historie vždy prostupovala lidské osudy; (…) autority, které vládly (…) v dřívějších dobách, nezmizely, aniž by nezanechaly privilegia svým nástupcům a aniž by nezanechaly v myslích lidí otisky, jejichž efekt je kumulativní. Na sled vlád, které skrz staletí vládnou stejné společnosti, může být nahlíženo jako na jednu vládu, která postupně narůstá a obměňuje se.

Další plodnou ideologickou silou státu je potlačení jedince a vyzdvihnutí buď minulé, nebo současné kolektivnosti společnosti. Jakýkoliv izolovaný hlas, jakýkoliv člověk vznášející nové pochybnosti, může být atakován jako bezbožný znesvěcovatel moudrosti jeho předků. Dále každá nová myšlenka, především pak kritická myšlenka, musí nezbytně začínat u minoritního názoru. A tedy, aby stát zabránil jakékoliv potenciálně nebezpečné myšlence, která by ohrožovala většinový souhlas s jeho vládou, bude se snažit zarazit tuto novou myšlenku v zárodku zesměšňováním každého pohledu, který směřuje proti názorům většiny. Způsoby, kterými vládci státu v dávných čínských despociích používali náboženství jako způsob spojování jedince se státem řízenou společností, byly shrnuty Normanem Jacobsem: 

Čínské náboženství je společenské náboženství snažící se vyřešit problémy společenských zájmů, nikoliv individuálních zájmů (…) Náboženství je v zásadě silou neosobního společenského přizpůsobení a kontroly – než aby bylo médiem pro osobní rozřešení jedince – a společenské přizpůsobení a kontrola jsou dosaženy skrz vzdělání a úctu k nadřazeným. (…) Úcta k nadřazeným – nadřazeným věkem, a tedy i vzděláním a zkušenostmi – je etickým základem společenského přizpůsobení a kontroly. (…) V Číně se propojení politické autority s ortodoxním náboženstvím rovnalo politické chybě. Ortodoxní náboženství bylo speciálně činné při pronásledování a ničení neortodoxních sekt, v tomto bylo podporováno sekulární mocí. 

Obecná tendence vlády vyhledávat a mařit jakékoliv neortodoxní pohledy byla nastíněna typicky chytrým a skvostným stylem libertariánského autora H. L. Menckena:

Vše, co vláda vidí v originálních myšlenkách, jsou potenciální změny, a tedy invaze do jejích privilegií. Nejnebezpečnější člověk pro kteroukoliv vládu je člověk, který si dokáže věci sám promyslet, aniž by vnímal převládající pověry a tabu. Téměř nevyhnutelně dojde k závěru, že vláda, pod kterou žije, je nečestná, šílená a netolerovatelná, a tak, pokud je to romantik, se ji pokusí změnit. A i když sám není romantik, je velmi pravděpodobné, že bude šířit nespokojenost mezi ty, kteří romantiky jsou.