For a New Liberty: Stát a intelektuálové - část II.

Mises.cz: 12. března 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 3

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

3
Stát

Stát a intelektuálové

Pro stát je též důležité, aby prezentoval svoji vládu jako nevyhnutelnou: i pokud je jeho nadvláda neoblíbená, jak tomu často bývá, setká se s pasivní rezignací vyjádřenou známým úslovím „smrt a daně“. Jedním způsobem prokázání nevyhnutelnosti je postavit na stranu státu historický determinismus: Pokud nám vládne stát X, je to proto, že neúprosné zákony historie (nebo boží vůle, nebo absolutna, nebo materiální síly tvoření) tak rozhodly a nic, co by nějaký maličký človíček udělal, nemůže změnit tento nevyhnutelný stav. Dále je pro stát důležité, aby vštěpil svým poddaným averzi k jakékoliv „konspirační teorii historie“, protože hledání „konspirací“ – jakkoliv pomýlené jsou někdy výsledky těchto hledání – znamená hledání motivů a přisuzování osobní odpovědnosti za minulé chyby vládnoucí elity. Na druhou stranu, pokud jakákoliv tyranie uvalená státem, nepoctivost nebo agresivní válka nebyla způsobena konkrétními vládci, ale záhadnými a tajemnými „společenskými silami“ nebo nesprávným stavem věcí, nebo pokud jsme nějakým způsobem všichni zodpovědní („My všichni jsme vrazi“, hlásá jeden slogan), pak není žádný důvod, aby lidé poukazovali na špatnosti a bouřili se proti nim. Navíc zdiskreditování „konspiračních teorií“ – nebo čehokoliv zavánějícího „ekonomickým determinismem“ – způsobí, že poddaní snáze uvěří důvodům pro „obecné blaho“, které je vždy předkládáno státem jako důvod pro jeho vlastní účast v agresivních činnostech.

Vláda státu se tak zdá nevyhnutelná. Navíc jakákoliv alternativa k existujícímu státu je obklopena aurou strachu. Nic nedbaje na vlastní monopol, na krádeže a útisk, vytváří stát mezi svými poddanými přízrak chaosu, který by údajně nastal v případě, že by stát zmizel. Lidé sami o sobě, tvrdí stát, by nedokázali nabízet služby na ochranu před náhodnými kriminálníky a lupiči. Dále byl každý stát po staletí obzvláště úspěšný při vyvolávání strachu z vládců jiných států mezi svými poddanými. S veškerou půdou na Zemi, rozdělenou mezi jednotlivé státy, je jednou ze základních doktrín a taktik vládců každého státu identifikovat sám sebe s teritoriem, které řídí. Jelikož většina lidí má tendenci milovat svoji vlast (geograficky), identifikace této země a její populace se státem je způsob, jakým přirozený patriotismus pracuje ve prospěch státu. Pokud by tedy „Ruritanie“ byla napadena „Walldavií“, prvním úkolem státu Ruritanie a jeho intelektuálů by bylo přesvědčit ruritánský lid, že útok je veden na ně a nikoliv na jejich vládnoucí třídu. Tímto způsobem se válka mezi vládci přeměnila ve válku mezi národy, s každým národem spěchajícím bránit svoje vládce v pomýlené víře, že jejich vládci brání je. Tento nástroj nacionalismu byl speciálně úspěšný v minulých staletích; není to tak dávno, alespoň v západní Evropě, co poddaní považovali války za irelevantní bitvy mezi různými šlechtici a jejich družinami.

Další ozkoušenou a fungující metodou pro ohýbání vůle poddaných je přivolávání viny. Na jakékoliv zlepšení životní situace jedince může být zaútočeno jako na „nepřiměřenou chamtivost“, „materialismus“ nebo „přílišné bohatství“ a vzájemně výhodná tržní směna může být označována za „sobeckou“. Nějakým způsobem se vždy dojde k závěru, že by mělo být více zdrojů odsáto ze soukromého sektoru a přečerpáno do parazitického „veřejného“ neboli státního sektoru. Často je volání po větším obejmu zdrojů pro veřejný sektor přísným voláním vládnoucí elity po větších „obětech“ v zájmu národního nebo veřejného blaha. Nicméně, ačkoliv veřejnost má obětovat a omezit svoji „materialistickou chamtivost“, oběti jsou nějakým způsobem jen na jedné straně. Stát neobětovává, stát dychtivě zabírá více a více materiálních zdrojů veřejnosti. Je to vskutku užitečné pravidlo: když váš vůdce volá po „obětech“, pak počítejte s tím, že se to týká vašeho života a vaší peněženky.

Takovýto druh argumentace zobrazuje obecné dvojí standardy morálky, které jsou vždy aplikovány na vládce států a nikoho jiného. Nikdo například není překvapen a zděšen, že se byznysmeni snaží dosáhnout většího zisku. Nikdo není zděšen, když pracující opustí špatně placenou práci pro lépe placenou práci. To vše je považováno za řádné a normální chování. Ale pokud by se někdo odvážil předpokládat, že politici a byrokrati jsou motivováni touhou maximalizovat svoje příjmy, pokřik o „konspiračních teoreticích“ a „ekonomickém determinismu“ se ponese zemí. Obvyklý názor – samozřejmě opatrně kultivovaný státem samotným – říká, že lidé vstupují do politiky nebo vlády čistě z oddaných obav o společné dobro a veřejné blaho. Co dává lidem pracujícím pro státní aparát jejich nadřazenou morálku? Možná je to nejasná a instinktivní vědomost populace, že stát je zapojen do systematické krádeže a útlaku, a mohou tak cítit, že pouze altruismus na straně státu činí tyto činnosti tolerovatelnými. Považovat politiky a úředníky za předměty těch stejných peněžních cílů, jako mají všichni ostatní, by státnímu útlaku sebralo punc Robina Hooda. Protože by potom bylo zřejmé – za použití Openheimerovy terminologie – že běžní občané následují mírové produktivní „ekonomické prostředky“ k bohatství, zatímco státní aparát je oddán násilným a vykořisťovatelským „politickým prostředkům“. Císařovy šaty údajných altruistických obav o veřejné blaho by byly z císaře strhnuty.

Intelektuální argumenty používané státem napříč historií za účelem „zřízení souhlasu“ veřejnosti mohou být rozděleny na dvě části: (1) vláda současné vlády je nevyhnutelná, naprosto nezbytná a mnohem lepší, než jakákoliv nepopsatelná zla, která by se objevila při jejím pádu; a (2) vládci státu jsou obzvláště skvělí, moudří a altruističtí lidé – mnohem skvělejší, moudřejší a lepší než jejich prostí poddaní. V dřívějších dobách nabral tento druhý argument podobu vlády z „boží vůle“, vlády samotného „božského panovníka“ nebo vlády „aristokracie“ lidí. V moderní době, jak jsme poznamenali dříve, se tento argument již tolik nesoustředí na boží souhlas, ale na vládu moudré skupiny „vědeckých expertů“, obzvláště obdařených ve znalostech o státnictví a tajuplných skutečnostech světa. Narůstající používání vědeckého žargonu, speciálně ve společenských vědách, dovolilo intelektuálům tkát obhajobu státní nadvlády, která tak konkuruje dávnému kněžstvu ve svém tmářství. Například zloděj, který předpokládá ospravedlnění svojí krádeže tím, že řekne, že ve skutečnosti pomáhal svým obětem tím, že utrácel, a tak dodal maloobchodu potřebný boost, by byl v mžiku překřičen. Ale když se ta samá teorie oblékne do keynesiánských matematických rovnic a impresivních referencí na „multiplikační efekt“, dostane od obalamutěné veřejnosti mnohem větší souhlas.

V posledních letech jsme ve spojených státech viděli vývoj profese „národních bezpečnostních manažerů“, úředníků, kteří nikdy nečelí volbám, ale kteří pokračují jednu administrativu po druhé v tajném užívání svých údajně speciálních dovedností k plánování válek, intervencionismu a vojenských dobrodružství. Pouze jejich nehorázné chyby během války ve Vietnamu vyvolaly nějaký zájem veřejnosti o jejich činnost. Předtím mohli zvysoka šlapat po veřejnosti, kterou viděli většinou pouze jako obětované pěšáky sloužící jejich vlastním zájmům.

Veřejná debata mezi „isolacionistou“ senátorem Robertem A. Taftem a jedním z vedoucích národních bezpečnostních manažerů McGeorgem Bundym byla názornou ukázkou jak věcí v sázce, tak přístupu intelektuální vládnoucí elity. Bundy zaútočil na Tafta v roce 1951 za otevření veřejné debaty ohledně korejské války. Bundy trval na tom, že pouze výkonní političtí vůdci jsou vybaveni k ovládání diplomatických a vojenských sil ve zdlouhavém, desetiletí trvajícím období omezené války proti komunistickým národům. Bylo důležité, tvrdil Bundy, aby veřejné názory a veřejná debata byly vyloučeny z vytváření jakýchkoliv nových politik v této oblasti. Jelikož, varoval, veřejnost bohužel není oddaná rigidním národním zájmům, rozeznaným bezpečnostními manažery, ale pouze reaguje na ad hoc skutečnosti daných situací. Bundy také tvrdil, že by neměly existovat žádné rekriminace nebo dokonce testování rozhodnutí bezpečnostních manažerů, protože je důležité, aby veřejnost akceptovala jejich rozhodnutí bez otázek. Taft se oproti tomu zříkal tajného rozhodování vojenských poradců a specialistů, rozhodnutích, která jsou efektivně utajena před dohledem veřejnosti. Navíc si stěžoval: „Pokud se kdokoliv odváží navrhnout kritiku, nebo jen důkladnou debatu, je okamžitě označen za isolacionistu a sabotéra jednoty a dvojstranné zahraniční politiky.“[16]

Obdobně v dobách, kdy prezident Eisenhower a ministr zahraničních věcí Dulles soukromě zvažovali válku v Indočíně, další prominentní národní bezpečnostní manažer George F. Kennan radil veřejnosti, že „Existují doby, kdy bude nejlepší využít volené vlády a nechat je vládnout a mluvit za nás všechny, jak si přeje, na radě národů.“ [17]

[16]  Viz Leonard P. Liggio, Why the Futile Crusade? (New York: Center for Libertarian Studies, April 1978), pp. 41–43.
[17]  George F. Kennan, Realities of American Foreign Policy (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1954), pp. 95–96.