For a New Liberty: Stát a intelektuálové - část III.

Mises.cz: 19. března 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

3
Stát

Stát a intelektuálové

Můžeme jasně vidět, proč stát potřebuje intelektuály; proč ale intelektuálové potřebují stát? Jednoduše řečeno, živobytí intelektuála na volném trhu není obecně vůbec jisté; jelikož intelektuál se, stejně jako ostatní, musí spolehnout na hodnoty a volby svých spoluobčanů, a pro tyto spoluobčany je charakteristické, že se obecně nezajímají o intelektuální záležitosti. Stát, na druhou stranu, je ochoten nabídnout intelektuálům teplé, bezpečné a stálé místo ve státním aparátu, jistý příjem a vysokou prestiž.

Dychtivá spojenectví mezi státem a inteligencí byla v 19. století symbolizována nezměrnou touhou profesorů z Berlínské univerzity vytvořit „intelektuální bodyguardy rodu Hohenzollernů“. Z jiné ideologické perspektivy to můžeme pozorovat z velmi pobouřené kritické reakce významného marxistického studenta dávné Číny, Josepha Needhama, na kyselou kritiku starověkého čínského despotismu Karla Wittfogela. Wittfogel ukázal důležitost podpory systému konfuciánské glorifikace učených úředníků, kteří zaplňovali pozice vládnoucích činitelů despotické Číny. Needham pobouřeně zaútočil: „Civilizace, kterou profesor Wittfogel tak hořce atakuje, byla ta, která dělala z poetů a učenců funkcionáře.“ [18] Totalitarismus žije, dokud je vládnoucí třída hojně zásobena certifikovanými intelektuály!

Uctivý a podlézavý přístup intelektuálů ke svým vládcům byl ilustrován mnohokrát napříč historií. Současným americkým protějškem „intelektuálních bodyguardů rodu Hohenzollernů“ je přístup příliš mnoha levicových intelektuálů směrem k úřadu a osobě prezidenta. A tedy pro politologa profesora Richarda Neustadta je prezident „výhradním, téměř korunním symbolem Unie“. Důstojník Townsend Hoopes v zimě roku 1960 napsal, že: „V našem systému mohou lidé vzhlížet pouze k prezidentovi, v ohledu definice povahy naší zahraniční politiky, národních programů a obětí nutných k jejich efektivnímu provedení.“ [19] Po generacích takovéto rétoriky není překvapením, že Richard Nixon, na prahu svého zvolení za prezidenta, popsal roli prezidenta takto: „Prezident musí formulovat hodnoty země, definovat její cíle a urovnat jeho vůli.“ Nixonovo pojetí role prezidenta je až strašidelně podobné formulaci Ernsta Hubera v Německu ve 30. letech 20. století v Ústavním právu německé říše. Huber napsal, že hlava státu „nastavuje významné cíle, kterých má být dosaženo, a kreslí plány pro využití všech sil národa při dosahování společných cílů, (…) dává národnímu životu skutečný smysl a hodnotu.“ [20]

Postoj a motivace současných národních bezpečnostních intelektuálních bodyguardů státu byly kousavě popsány Marcusem Raskinem, který byl členem národní bezpečnostní rady po dobu vlády Kennedyho. Raskin je nazývá „megasrmitícími intelektuály“ a píše:

Jejich nejdůležitější funkcí je ospravedlňovat a rozšiřovat existenci svého zaměstnavatele. (…) Aby ospravedlnili pokračující velkovýrobu těchto [termonukleárních] bomb a raket, potřebují vojenští a průmysloví vůdci nějakou teorii, aby odůvodňovali jejich použití. (…) To se stalo velmi urgentní během pozdních 50. let 20. století, kdy se ekonomicky uvažující člen Eisenhowerovy administrativy začal podivovat, proč jde tolik peněz, nápadů a zdrojů na zbraně, jejichž užití nemůže být ospravedlněno. A tak začíná série odůvodňování „obranných intelektuálů“ jak z univerzit, tak mimo ně. (…) Armádní obstarávání zdrojů bude pokračovat v rozkvětu a budou pokračovat v poukazování, proč tomu tak musí být. V tomto ohledu se neliší od velké většiny moderních specialistů, kteří z důvodu odměn - peněz, moci a prestiže - akceptují předpoklady organizací, které je zaměstnávají. (…) Vědí příliš mnoho, než aby se dotazovali svého zaměstnavatele na jeho právo existovat.

To neznamená, že všichni intelektuálové všude byli „dvorními intelektuály“, služebníky a podřízení moci. Ale toto byla podmínka vládnutí v historii civilizací – obecně ve formě kněžstva – tak jako byla ta či ona forma despotismu další podmínkou. Nicméně existovaly světlé výjimky, zejména v historii západní civilizace, kde intelektuálové často byli břitkými kritiky a oponenty stání moci a používali svůj intelektuální dar k tvorbě teoretických systémů, které by mohly být použity při usilování o osvobození od moci. Ale vždy, když byli tito intelektuálové schopni zdvihnout významnou sílu, tak to bylo z nezávislého mocenského základu – z nezávislého majetkového základu – odděleného od státního aparátu. Jelikož kdekoliv, kde stát ovládá veškerý majetek, bohatství a zaměstnanost, je na něm každý ekonomicky závislý a aby se objevila nezávislá kritika, je obtížné, pokud ne přímo nemožné. Bylo to na Západě, s jeho decentralizovaným ohniskem moci, jeho nezávislými zdroji majetku a zaměstnání a tedy se základnou, ze které lze kritizovat stát, kde se uskupením intelektuálních kritiků dařilo. Ve středověku to byla Římskokatolická církev, která byla od státu alespoň oddělená, pokud ne nezávislá, a nová svobodná města sloužila jako centra intelektuální a také významné opozice. V pozdějších staletích to byli učitelé a pamfletáři, kteří byli v relativně svobodné společnosti schopni používat svoji nezávislost na státu k agitování za větší expanzi svobody. Oproti tomu jeden z prvních libertariánských filosofů, Lao-c', žijící uprostřed starověké čínské despocie, neviděl jinou naději pro dosažení svobody v této totalitární společnosti, než quietismus do takové míry, že jedinec zcela vystoupí ze společenského života.

[18] Joseph Needham, “Review of Karl A. Wittfogel, Oriental Despotism,” Science and Society (1958): 65. For an attitude in contrast to Needham’s, see John Lukacs, “Intellectual Class or Intellectual Profession?,” in George B. deHuszar, ed., The Intellectuals (Glencoe, Ill.: The Free Press, 1960): 522.

[19] Richard Neustadt, “Presidency at Mid-Century,” Law and Contemporary Problems (Autumn, 1956), pp. 609–45; Townsend Hoopes, “The Persistence of Illusion: The Soviet Economic Drive and American National Interest,” Yale Review (March 1960): 336.

[20] Richard Neustadt, “Presidency at Mid-Century,” Law and Contemporary Problems (Autumn, 1956), pp. 609–45; Townsend Hoopes, “The Persistence of Illusion: The Soviet Economic Drive and American National Interest,” Yale Review (March 1960): 336.