For a New Liberty: Stát a intelektuálové - část IV.

Mises.cz: 25. března 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

3
Stát

Stát a intelektuálové

S decentralizovanou mocí, s církví oddělenou od státu, s kvetoucími městy schopnými překonat feudální mocenskou strukturu a se svobodou ve společnosti dostala ekonomika Západní Evropy možnost vyvinout se takovým způsobem, že překonala všechny předchozí civilizace. Navíc germánská – a konkrétně keltská – kmenová struktura, která přežila rozpadající se Římskou říši, měla silné libertariánské prvky. Místo mocného státního aparátu uplatňujícího monopol na násilí byly spory řešeny tak, že členové kmene, kteří spolu byli ve sporu, konzultovali se staršími členy daného kmene povahu a aplikaci kmenového obyčejového a zvykového práva. „Velitel“ byl obecně pouhý válečný vůdce, který byl povolán do své válečné role pouze ve chvíli, kdy byl kmen ve válce. V kmenech neexistovala žádná permanentní válečná nebo vojenská byrokracie. V Západní Evropě, tak jako v mnoha jiných civilizacích, nebyl typický model vzniku státu skrze „společenskou smlouvu“, ale podmaněním si jednoho kmene druhým. Původní svoboda nebo poddanství kmenu jdou tedy na vroubek dobyvatelům. Zpočátku dobývající kmen zabil a okradl své oběti a šel dál. Ale po určité době se dobyvatelé rozhodli, že by bylo ziskovější usadit se mezi podrobenými rolníky, vládnout jim a okrádat je na permanentní a systematické bázi. Pravidelný tribut vybíraný od podrobených poddaných se nakonec začínal nazývat „daň“. A stejně obecně dobývající náčelníci rozdělovali půdu rolníků různým vojevůdcům, kteří posléze nastavili a vybírali od rolníků feudální „rentu“. Rolníci byli často zotročováni, resp. připoutáváni k danému území, aby si feudálové zajistili neustálý zdroj práce.

Můžeme poznamenat několik známých případů, kdy byl moderní stát zrozen skrz dobývání. Jedním z nich bylo vojenské dobytí indiánských rolníků v Latinské Americe Španěly. Dobývající Španělé nejenže založili nad indiány nový stát, ale také rozdělili půdu rolníků mezi dobývající vojevůdce, kteří od nich posléze vybírali rentu. Dalším příkladem budiž nová forma vlády uvalená na Sasy v Anglii po jejím dobytí Normany v roce 1066. Země v Anglii byla rozdělena mezi normanské vojevůdce, kteří tak zformovali stát a feudalistický aparát za účelem vlády nad podrobenou populací. Pro libertariány je nejzajímavějším a rozhodně nejpalčivějším příkladem vzniku státu skrz dobývání nového území zničení libertariánské společnosti v Irsku Anglií v sedmnáctém století; dobytí, které dalo za vznik imperialistickému státu a způsobilo vyhnání mnoha Irů z jejich milované země. Irská libertariánská společnost, která trvala po tisíc let – a která bude popsána dále – byla schopna vzdorovat Angličanům po staletí díky absenci státu, který mohl být snadno dobyt a potom by byl zneužit k nadvládě nad původním obyvatelstvem.

Ale zatímco intelektuálové napříč historií Západu formulovali teorie určené ke kontrole a omezení státní moci, každý stát dokázal použít svoje vlastní intelektuály, aby převrátili tyto myšlenky na další ospravedlnění růstu jeho moci. A tedy, původně byl v Západní Evropě koncept „králů z milosti boží“ doktrínou prosazovanou církví za účelem omezení moci státu. Myšlenka byla taková, že král nemůže jen tak konat dle své vlastní vůle. Jeho zákony byly omezené, aby byly ve shodě s boží vůlí. Jak se ale absolutistické monarchie vyvíjely, byli králové schopni převrátit tento koncept do myšlenky, že bůh dal razítko souhlasu na každou jejich činnost; tedy že oni vládli z „milosti boží“.

Obdobně začal koncept parlamentní demokracie jako kontrola široké veřejnosti nad absolutistickou vládou monarchy. Král byl omezen mocí parlamentu garantovat mu daňové výnosy. Nicméně, postupně, jak parlament nahrazoval krále v čele státu, to byl sám parlament, kdo se stal nekontrolovaným vládcem státu. Angličtí utilitaristé, kteří na počátku devatenáctého století obhajovali další individuální svobody ve jménu společenského užitku a obecného blaha, viděli, jak se tyto koncepty omezení obrátili v souhlas s rostoucí mocí státu.

Jak píše De Jouvenel:

Mnoho autorů teorií o absolutní moci přišlo s nějakým (…) restriktivním prostředkem. Ale nakonec každá taková teorie, dříve nebo později, ztratila svůj původní význam a začala se chovat jako odrazový můstek Moci tím, že jí poskytla silného pomocníka, neviditelného vladaře, se kterým se mohla časem úspěšně identifikovat.[21]

Rozhodně v historii nejambicióznějším pokusem uložit na stát omezení byla Listina základních práv a svobod a další restriktivní části ústavy Spojených států. Zde se psaná omezení vlády stala fundamentálním zákonem, který měl být interpretován justicí údajně nezávislou na ostatních částech vlády. Všichni Američané jsou seznámeni s procesem, kterým byla potvrzena správnost prorocké analýzy Johna C. Calhouna. Státní monopol na justici neúprosně rozšířil vybudování stání moci během posledního století a půl. Ale jen málo lidí bylo tak bystrých jako levicový profesor Charles Black, který tento proces chválí, při pozorování, jak byl stát schopen transformovat justiční posuzování sama sebe z omezujícího prostředku na mocný instrument na získávání legitimity pro vlastní činnost v očích veřejnosti. Pokud je justiční vyjádření „neústavní“ mocnou kontrolou nad vládní mocí, potom je verdikt „ústavní“ stejně mocnou zbraní při pěstování veřejného souhlasu se stále rostoucí mocí vlády.

Profesor Black začíná svoji analýzu poukázáním na zásadní potřebu „legitimity“ k tomu, aby vláda mohla přežít. Tato legitimita jednoduše znamená většinovou podporu vlády a jejích aktivit. Akceptace legitimity se zvláště stává problémem v zemích, jako jsou Spojené státy, kde „jsou podstatná omezení vestavěna do teorie, o kterou se vláda opírá“. Co vláda potřebuje, dodává Black, je způsob, jakým může ujistit veřejnost, že rostoucí moc je vskutku „ústavní“. A dospívá k názoru, že toto je hlavní historická funkce soudního přezkoumávání ústavnosti.

Black popisuje problém takto:

Největším rizikem [pro vládu] je neloajálnost a pocit zneužívání široce rozšířený mezi populací a ztráta morální autority vlády jako takové, bez ohledu na to, jak dlouhá byla doba, kdy byla tato autorita násilně vynucována, ze setrvačnosti akceptována nebo tolerována pro nepřístupnost reálné okamžité alternativy. Téměř každý, kdo žije pod vládou s omezenou mocí, musí dříve či později být vystaven nějaké vládní aktivitě, kterou on sám chápe jako aktivitu mimo pravomoc vlády či vládě přímo zakázanou. Soukromá osoba může být povolána do armády, ačkoliv o povolávání do armády se v ústavě nic nedočte (…) Farmáři je řečeno, kolik pšenice může vypěstovat, a on věří a zjistí, že – a s ním i někteří renomovaní právníci stejně tak jako on – nemá právo říkat své dceři, koho si vezme za muže, vláda nemá právo říkat jemu, kolik pšenice má vypěstovat. Člověk může jít do federální věznice za to, že říká, co chce, a v cele si může nahlas odříkávat… „Kongres nesmí vydat zákon omezující svobodu slova“ [první dodatek ústavy Spojených států, pozn. překl.] (…) Vláda říká obchodníkovi s podmáslím, kolik si za něj může a musí účtovat.

Existuje reálné nebezpečí, že každý z těchto lidí (a kdo z nás k nim nepatří?) bude konfrontovat koncept omezení státní moci s realitou (tak, jak ji sám vidí), uvidí zřejmé překročení skutečných pravomocí a dojde v otázce legitimity vlády ke zjevnému závěru.[22]

[21] De Jouvenel, On Power, p. 27.
[22] Charles L. Black, Jr., The People and the Court (New York: Macmillan, 1960), pp. 42–43.