For a New Liberty: Stát a intelektuálové - část V.

Mises.cz: 09. dubna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 19

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

3
Stát

Stát a intelektuálové

Toto nebezpečí stát odvrací tím, že předkládá teorie o tom, že jen jediný úřad má mít definitivní hlas v otázce ústavnosti a že tento úřad, podle poslední analýzy, musí být součástí federální vlády. Zatímco zdánlivá nezávislost federální justice hrála pro mnoho lidí tak důležitou roli, že byly federální aktivity chápány téměř jako Písmo Svaté, je také vždy pravda, že justice je součástí a hřištěm vládního aparátu a je jmenována exekutivní a legislativní složkou moci. Black přiznává, že to znamená, že stát jmenoval sám sebe v případech, které se ho týkají, do role soudce a tím porušuje základní justiční princip spravedlivých rozhodnutí. Přesto je Black k této fundamentální trhlině příliš lehkomyslný: „Konečná moc státu (…) musí končit tam, kde ji zastaví zákony. A kdo by měl nastavit limity a kdo by měl vynucovat toto zastavování nejvyšší moci? Samozřejmě že sám stát, prostřednictvím svých soudců a svých zákonů. Kdo ovládá umírněné? Kdo vzdělává moudré?“[23] A tak Black přiznává, že jakmile máme stát, odevzdáváme všechny naše zbraně a donucovací prostředky státnímu aparátu, předáváme veškerou naši moc konečného rozhodování této zbožňované skupině a potom se musíme radostně posadit a tiše očekávat nekonečný proud spravedlnosti, kterou nás tyto instituce budou polévat – ačkoliv v podstatě rozhodují spory, jejichž jsou součástí. Black nevidí žádnou představitelnou alternativu k tomuto násilnému monopolu na soudní rozhodnutí vynucované státem, ale to se dostáváme přesně tam, kde naše nové hnutí vyzývá tento konvenční pohled na věc a prohlašuje, že existuje uskutečnitelná alternativa: libertarianismus.

Profesor Black žádnou takovou alternativu nevidí, a tak se při své obraně státu opírá o mysticismus, jelikož ve své konečné analýze dochází k závěru, že dosažení spravedlnosti a legitimity věčného státního posuzování vlastních kauz za „něco jako zázrak“. V tomto ohledu socialista Black doplňuje konzervativce Burnhama, když oba spoléhají na zázraky, a tedy připouštějí, že neexistuje žádný uspokojivý racionální argument pro podporu státu.[24]

Po použití této teze na známý konflikt mezi nejvyšším soudem a New Dealem profesor Black dychtivě kárá své kolegy podporující New Deal za jejich krátkozrakost v odsuzování soudních překážek.

Standardní verze příběhu New Dealu a soudu, ačkoliv svým způsobem přesná, přesouvá důraz někam jinam (…), soustředí se na obtíže a téměř zapomíná, co se z celé věci vyklubalo. Výsledkem této záležitosti bylo [a to bych rád zdůraznil], že po nějakých 24 měsících handrkování (…) Nejvyšší soud bez jakékoliv změny v zákonech, v jejich složení nebo významu dal New Dealu, a tím i celému novému konceptu státu v Americe, razítko legitimity.[25]

Tímto způsobem dal nejvyšší soud smrtelnou ránu velkému množství Američanů, kteří měli silné námitky proti ústavnosti New Dealu:

Samozřejmě, ne každý byl spokojený. Naivním snílkům o ústavně řízené laissez-faire to stále trhá srdce. Ale již více neexistují výrazné nebo nebezpečné veřejné pochybnosti o ústavní moci Kongresu řešit záležitosti národní ekonomiky (…). Nemáme jiný způsob kromě Nejvyššího soudu k udělení legitimity New Dealu.[26]

Tedy dokonce i ve Spojených státech, zemi unikátní v tom, že má vlastní ústavu, jejíž část byla přinejmenším míněna uvalovat striktní a vážná omezení na činnost vlády, se ústava ukázala být nástrojem k posvěcování expanze státní moci místo původně zamýšleného opaku. Jak viděl Calhoun jakákoliv psaná omezení, která ponechávají vládě možnost interpretovat vlastní moc, budou interpretována jako souhlas pro rozšíření moci a ne jako závazky na její omezení. V hlubokém smyslu se myšlenka omezení moci okovy psané ústavy ukázala jako ušlechtilý experiment, který selhal. Idea striktně omezené vlády se ukázala jako utopická; musí být nelezeny jiné, radikálnější způsoby, jak zabránit růstu agresivního státu. Libertariánský systém by tento problém řešil tím, že by se zbavil celé představy o nutnosti vytvořit vládu – instituci s monopolem na násilí na daném území – a následně doufat v nalezení způsobu, jak vládě zabránit růst. Libertariánská alternativa se zdržuje takové monopolní vlády v první řadě.

Prozkoumáme myšlenky bezstátní společnosti, společnosti bez formální vlády, v pozdějších kapitolách. Ale jedním poučným cvičením je opustit naučený způsob pohledu na věc a zvážit argument pro stát de novo. Pokusme se přesáhnout skutečnost, že stát si od nepaměti monopolizoval policejní a justiční služby ve společnosti. Předpokládejme, že bychom začínali zcela od začátku a že miliony lidí byly dovezeny na Zemi z jiné planety, plně dospělí a vyvinutí. Debata začne tím, jak bude poskytována ochrana (policejní a justiční služby). Někdo řekne: „Dejme všechny naše zbraně tady Joeovi Jonesovi a jeho příbuzným. A nechme, aby Jonesova rodina rozhodovala veškeré spory mezi námi. Tak nás Jonesovi budou schopni chránit před jakoukoliv agresí nebo podvodem, který může kdokoliv spáchat. S veškerou mocí a schopnostmi dělat konečná rozhodnutí v soudních sporech v rukou Jonese budeme chráněni jeden před druhým. A potom dovolme Jonesovým, aby získávali svoje příjmy za tyto skvělé služby užití zbraní a násilným vybíráním těchto příjmu v jakékoliv výši, kterou si budou přát.“ Jistě by v takové situaci lidé nepřivítali tento návrh ničím jiným než posměchem, protože by bylo nadevše zřejmé, že by v tomto případě neexistoval žádný způsob, jak se bránit proti agresi nebo drancování Jonesovou rodinou. Nikdo by potom neměl ten čirý nerozum reagovat na dlouhotrvající a nejbystřejší otázku: „Kdo bude střežit strážce?“ bezstarostnou otázkou profesora Blacka „Kdo ovládá umírněné?“ Je to pouze proto, že jsme si za tisíce let zvykli na existenci státu, že nyní odpovídáme takovou absurdní odpovědí na problém společenské ochrany a obrany.

A samozřejmě, stát nikdy ve skutečnosti nezačal takovouto „společenskou smlouvou.“ Jak poukázal Oppenheimer, stát se obecně zrodil v násilí a dobývání, dokonce i v dobách, kdy stát vznikl na základě interních procesů, v žádném případě to nikdy nebyl obecný konsensus nebo smlouva.

Libertariánské krédo může být shrnuto takto: (1) absolutní právo každého člověka na vlastnictví svého těla, (2) shodně absolutní právo vlastnit, a tedy i ovládat, materiální zdroje, které člověk nalezl a transformoval, a tedy (3) absolutní právo směňovat nebo darovat vlastnictví takovýchto titulů komukoliv, kdo je ochoten je směňovat nebo přijmout. Jak jsme viděli, každý z těchto kroků zahrnuje majetková práva, ale i když nazveme krok (1) „osobní“ práva, uvidíme, že problémy s „osobní svobodou“ neoddělitelně zahrnují práva k materiálnímu majetku a volné směně. Nebo stručně práva osobní svobody a „svobody podnikat“ se téměř vždy proplétají a nemohou být oddělena.

Viděli jsme, že vykonávání osobní „svobody slova“ například téměř vždy zahrnují vykonávání „ekonomické svobody“ – tj. svobody vlastnit a směňovat fyzický majetek. Uspořádání mítinku za účelem vykonávání svobody slova zahrnuje pronajmutí místnosti, cestu na mítink po silnicích, užití nějakého druhu dopravy atp. Obdobná „svoboda tisku“ ještě patrněji zahrnuje náklady na tisk a užití tisku, prodej novin zákazníkům – ve zkratce, všechny ingredience „ekonomické svobody“. Dále náš příklad s provoláváním „hoří“ v zaplněném divadle poskytuje čisté zásady na rozhodování se, čí práva musí být chráněna v dané situaci – zásady poskytuje naše kritérium: majetková práva.

[23] Ibid., str. 32–33.
[24] Oproti lhostejnosti Blacka stála výstižná kritika ústavy a moci nejvyššího soudu politologem J. Allenem Smithem. Smith napsal, že „selský rozum říká, že žádný vládní orgán by měl mít možnost určovat svoji moc.“  J. Allen Smith: The Growth and Decadence of Constitutional Government (New York: Henry Holt, 1930), str. 87. Zřejmě selský rozum a „zázraky“ diktují velmi odlišné pohledy na vládu.
[25] Ibid., str. 64.
[26] Ibid., str. 65.