For a New Liberty: Stát jako agresor - část II.
Mises.cz: 05. února 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jakub Skala), komentářů: 9
Jestliže je konečná pravomoc interpretovat ústavu dána státnímu Nejvyššímu soudu, potom existuje nevyhnutelná tendence Nejvyššího soudu souhlasit se stále rostoucí mocí jeho vlastního státu.
Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.
ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo
3
Stát
Stát jako agresor
Je pravda, že my ve Spojených státech máme alespoň ústavu, která uvaluje striktní omezení na některé pravomoci státu. Ale jak jsme zjišťovali v minulém (19.) století, žádná ústava se nedokáže interpretovat a vynucovat sama; musí být interpretována lidmi. A jestliže je konečná pravomoc interpretovat ústavu dána státnímu Nejvyššímu soudu, potom existuje nevyhnutelná tendence Nejvyššího soudu souhlasit se stále rostoucí mocí jeho vlastního státu. Dále, vysoce vyzdvihovaný systém „brzd a protivah“ a „rozdělení pravomocí“ v Americe je vskutku chabý, jelikož konečná analýza všech těchto rozdělení je součástí toho samého státu a řídí se tím stejným setem pravidel.
Jeden z nejlepších amerických politických teoretiků, John C. Calhoun, prorocky psal o inherentních tendencích státu překračovat limity své psané ústavy:
Psaná ústava má jistě mnoho značných výhod, ale bylo by velkou chybou předpokládat, že pouhé zasazení opatření, která mají omezit a limitovat moc vlády, bez vybavení těch, které mají omezení chránit, prostředky k prosazení těchto předpisů, bude dostatečné k zabránění hlavní a dominantní strany ve zneužití moci. Jsa stranou, která je u moci, bude vláda ze stejné lidské podstaty, ze které je ji třeba pro ochranu společnosti, pro moc, kterou jí bude garantovat ústava, a bude proti restrikcím, které mají její moc omezovat. Jako hlavní a dominantní strany nebudou mít žádnou potřebu využívat tato omezení k vlastní ochraně. (…)
Minoritní nebo slabší strana se bude ubírat opačným směrem a bude považovat restrikce jako zásadní v ochraně proti dominantní straně. (…) Ale pokud neexistuje způsob, kterým mohou přinutit dominantní stranu k dodržení těchto omezení, jediné východisko by byla přísnější konstrukce ústavy. (…) Proti tomu by dominantní strana oponovala volnější konstrukcí – takovou, která by dávala slovům udělení moci ten nejširší výklad, který je možný. Byla by to konstrukce proti konstrukci – jedna pro rozšíření a druhá pro omezení moci vlády k nejkrajnějšímu bodu. Ale jakou eventuální šanci by měl přísný konstrukt strany v menšině oproti volnému konstruktu dominantní strany, když tato by měla veškerou vládní moc odsouhlasit svoji konstrukci a zabránit schválení té restriktivnější? V takto nerovné soutěži by výsledek byl bez pochyb. Strana hlasující ve prospěch restrikcí by byla přemožena. (…) Konec tohoto zápasu by byl zkázou pro ústavu. (…) Restrikce by byly nakonec anulovány a vláda by získala neomezenou moc.
Stejně tak by rozdělení státu do oddělených a, jak se považují, nezávislých sekcí nezabránilo tomuto výsledku (…), jelikož každá a všechny sekce – a samozřejmě celý stát – by byly pod kontrolou početní většiny; je to natolik zřejmé, že nepotřebujeme vysvětlení, že pouhá distribuce moci mezi státní agenty nebo zastupitele může udělat jen málo nebo vůbec nic, aby působila proti státním tendencím k útlaku a zneužívání moci.[9]
Ale proč bychom se měli zajímat o slabosti omezení vládní moci? Obzvláště v „demokracii“, ve frázi tak často užívané americkými liberály během jejich zlatého období před středem šedesátých let, kdy začínaly do liberální utopie vkrádat pochyby: „Nejsme my stát?“ Ve frázi „my jsme stát“ dovolil užitečný kolektivní termín „my“ ideologickou kamufláž, aby byla přehozena přes nahou vykořisťovatelskou realitu politického života. Jelikož pokud my skutečně jsme stát, potom cokoliv, co stát jedinci provede, není pouze spravedlivé a netyranické, ale také „dobrovolné“ vzhledem k tomuto jedinci. Pokud stát způsobí obrovský dluh, který se musí splatit zdaněním jedné skupiny obyvatel pro dobro jiné, zamaskuje se toto břímě do hesla „dlužíme to sami sobě“. (Ale kdo jsme „my“ a komu „sobě“?) Pokud vláda odvede někoho na vojnu nebo ho uvězní za disidentní názor, pak „si to způsobuje sám“, a tedy se nic nežádoucího nestalo. Podle této logiky nebyl žádný Žid nacistickou vládou zavražděn, místo toho Židé „spáchali sebevraždu“, protože oni byli vláda (která byla demokraticky zvolena), a tedy cokoliv jim vláda udělala, bylo z jejich strany dobrovolné. Ale pro ty, kteří vidí stát jako laskavého a dobrovolného agenta veřejnosti, neexistuje cesta z takovýchto absurdností.
[9] John C. Calhoun, A Disquisition on Government (New York: Liberal Arts Press, 1953), pp. 25–27.