For a New Liberty: Válka a zahraniční politika - část IX.

Mises.cz: 04. srpna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 1

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

14
Válka a zahraniční politika

Dne 22. června 1941 Německo, které vyhrálo nad celým Západem kromě Anglie, spustilo nenadálý, masivní a bezdůvodný útok na sovětské Rusko, což byl akt agrese, kterému napomáhaly další proněmecké státy ve východní Evropě: Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovensko a Finsko. Tato spojenecká invaze do Ruska pod německým velením se brzy stala od té doby jedním z největších historických milníků v Evropě. Stalin byl na tento útok tak nepřipravený a tolik věřil v racionalitu německo-ruské dohody o neútočení ve východní Evropě, že nechal ruskou armádu zchátrat. Stalin byl vlastně tak málo bojechtivý, že se Německu téměř podařilo ovládnout Rusko i přes řadu překážek. Protože by se Německu jinak povedlo udržet si kontrolu nad Evropou navždy, byl to Hitler, kdo byl veden sirénou antikomunistické ideologie, díky čemuž se vzdal racionálního a opatrného přístupu a začal proces, který se později ukázal počátkem jeho totální porážky.

Mýty příznivců studené války často tvrdí, že Sověti nebyli mezinárodně agresivní až do druhé světové války – vlastně toto tvrdit musí, protože většina příznivců studené války srdečně podporovala spojenectví mezi Spojenými státy a Ruskem proti Německu v době druhé světové války. Podle nich to bylo během této války a po ní, kdy se Rusko stalo expanzivním a začalo se tlačit do východní Evropy.

Toto tvrzení přehlíží základní fakta o Německu a jeho útoku na Rusko v červnu 1941. Není pochyb, že Německo a jeho spojenci tuto válku začali. Aby bylo možné porazit útočníky, bylo očividně nutné, aby Rusové zatlačili okupující armády zpět a ovládli Německo i ostatní válčící země východní Evropy. Je jednodušší prokázat, že se Spojené státy chovaly expanzionisticky, když okupovaly a ovládaly Itálii a část Německa, než prokázat to samé pro ruské činy – nakonec Němci na Spojené státy nikdy nezaútočili.

Během druhé světové války se Spojené státy, Británie a Rusko, tři hlavní spojenci, dohodly na společné třístranné okupaci všech ovládnutých oblastí. Spojené státy byly prvními, kdo tuto dohodu během války porušil odepřením jakékoliv ruské účasti při vojenské okupaci Itálie. Přes toto závažné porušení dohody Stalin ukázal svoji neměnnou preferenci konzervativních zájmů ruského národního státu před lpěním na revoluční ideologii a opakovaným zrazováním domácích komunistických hnutí. Aby zachoval mírumilovné vztahy mezi Ruskem a Západem, Stalin se neustále pokoušel usměrňovat úspěch různých komunistických hnutí. Dařilo se mu to ve Francii a Itálii, kde komunistické stranické skupiny mohly snadno přijít k moci během německého vojenského ústupu, ale Stalin jim přikázal, aby to nedělaly, a místo toho je přesvědčil, aby se připojily ke koaličním režimům vedeným protikomunistickými stranami. V obou zemích byli komunisté časem z koalic vypuzeni. V Řecku, kde se komunistickým straníkům přijít k moci téměř podařilo, je Stalin nenávratně oslabil tím, že je opustil a poradil jim, aby předali vedení nově příchozím britským jednotkám.

V jiných zemích, zejména v těch, kde byly komunistické stranické skupiny velmi silné, komunisté kategoricky odmítli Stalinovy požadavky. V Jugoslávii vítězný Tito odmítnul Stalinův požadavek, aby se Tito podřídil antikomunistovi Mihailovičovi v rámci vládní koalice, Mao odmítnul podobný Stalinův požadavek, aby se podřídil Čankajškovi. Není pochyb, že tyto nesouhlasy byly počátkem dalších velmi důležitých rozkolů v rámci celosvětového komunistického hnutí.

Rusko proto ovládalo východní Evropu jakožto válečný okupant poté, co vyhrálo válku, která proti němu byla vedena. Původní ruský cíl nebylo rozšíření komunismu ve východní Evropě pomocí sovětské armády. Cíl bylo získat jistotu, že východní Evropa nebude dlážděnou cestou pro útok na Rusko, jako tomu bylo třikrát během půlky století – naposledy během války, ve které bylo zmasakrováno dvacet miliónů Rusů. V krátkosti, Rusko mělo zájem o země podél svých hranic, které by nebyly protikomunistické ve válečném slova smyslu a které by nemohly být použity jako odrazový můstek pro další invazi. Politické klima ve východní Evropě bylo takové, že pouze v modernizovaném Finsku existovali nekomunističtí politici, kterým Rusko mohlo věřit, že budou následovat mírumilovnou strategii ve své zahraniční politice. A ve Finsku byla tato situace výsledkem práce jednoho bystrého státníka, zemědělského vůdce Julia Passikiviho. Důvodem bylo, že Finsko, od té doby až dodnes, důsledně následovalo „Passikiviho linii“, že Rusko stáhne z Finska své jednotky a nebude naléhat na zavedení komunismu v této zemi – i přestože v posledních šesti letech s Finskem vedlo dvě války.

I v ostatních zemích východní Evropy Rusko tíhlo ke koaličním vládám po několik let po skončení války a k plnohodnotnému nástupu komunismu došlo až v roce 1948 – po třech letech neústupného amerického tlaku v rámci studené války směrem k vypuzení Ruska z těchto zemí. V jiných oblastech Rusko ochotně své jednotky stáhlo, například z Rakouska nebo Ázerbájdžánu.

Příznivci studené války mají problémy vysvětlit ruské chování ve Finsku. Kdyby Rusko skutečně tak dychtivě prahlo po uvalení komunistické vlády všude, kde to jde, proč najednou ta „měkota“ ve Finsku? Jediné smysluplné vysvětlení je, že jeho zájmem je bezpečnost ruského národního státu před útokem, přičemž úspěch celosvětového komunismu hraje pouze velmi vedlejší roli na škále jeho preferencí.

Vlastně příznivci studené války nikdy nedokázali ani vysvětlit nebo přijmout existenci hlubokých rozkolů ve světovém komunistickém hnutí. Protože kdyby všichni komunisté byli vedeni společnou ideologií, potom by každý komunista musel být součástí jednoho unifikovaného kolosu, který by z nich díky časnému úspěchu bolševiků dělal podřízené či „agenty“ Moskvy. Jestli jsou komunisté vedeni hlavně jejich poutem marxismu-leninismu, jak je možné, například, že existují vážné neshody mezi Čínou a Ruskem, které na čínsko-ruských hranicích drží milion vojáků připravených k boji? Jak mohlo dojít k nevraživosti mezi jugoslávským a albánským státem? Co současný válečný konflikt mezi kambodžskými a vietnamskými komunisty? Odpověď je, pochopitelně, že jakmile revoluční hnutí převezme státní moc, začne velmi rychle přebírat zvyklosti vládnoucí třídy, kde hlavním třídním zájmem je udržení státní moci. Světová revoluce začne v jejich vnímání chladnout, až ztratí důležitost. A protože státní elity mohou mít a mají konfliktní zájmy z hlediska moci a bohatství, není překvapivé, že se zakoření mezi-komunistické konflikty.

Od svého vítězství nad Německem a s ním spojené vojenské agrese během druhé světové války Sověti pokračovali ve své konzervativnosti ve vojenských otázkách. Jediným použitím jejich jednotek byla obrana jejich území uvnitř komunistického bloku, a nikoliv snaha o jeho rozšiřování. Proto když Maďarsko vyhrožovalo odtržením se od sovětského bloku v roce 1956 a Československo vyhrožovalo podobně v roce 1968, Sověti zakročili se svými vojenskými jednotkami – což bylo jistě zavrženíhodné, ale stále spadající do rámce konzervativní a obranné politiky, spíše než expanzionistické. (Sověti se evidentně pečlivě zamýšleli nad invazí Jugoslávie, když ji Tito odtrhl od sovětského bloku, ale zalekli se hrozivých schopností partyzánského boje jugoslávské armády.) Rusové nikdy nepoužili své jednotky k rozšíření svého bloku ani k ovládnutí více oblastí.

Profesor Stephen F. Cohen, ředitel oboru ruských studií na princetonské univerzitě, nedávno vylíčil povahu sovětského konzervatismu v zahraničních otázkách:

Zdá se absurdní, že by se systém, který byl zrozen uprostřed revoluce, i nadále hlásající revoluční myšlenky, měl stát jedním z nejkonzervativnějších na světě. Ale k tomuto konzervatismu přispěly všechny ty faktory, o kterých se různě tvrdí, že jsou nejdůležitější v sovětské politice: byrokratická tradice ruské vlády před revolucí, následná byrokratizace sovětského života, která rozšířila konzervativní normy a vytvořila zakořeněnou třídu zanícených obránců byrokratických privilegií, senilní povaha dnešní elity, a dokonce i oficiální ideologie, jejíž záběr se před mnoha lety odklonil od vytváření nového sociálního pořádku k velebení toho současného…

Jinými slovy, hlavní záběr dnešního sovětského konzervatismu je zachovat, čeho již bylo dosaženo doma i v zahraničí, nikoliv to ohrožovat. Konzervativní vláda je samozřejmě schopna nebezpečných vojenských akcí, jak jsme viděli v Československu…, ale toto jsou činy imperialistického protekcionismu a obranného militarismu, nikoliv revolučního nebo zveličujícího. Je samozřejmě pravda, že pro většinu sovětských vůdců, stejně tak jako asi pro většinu amerických, zmírnění mezinárodního napětí není projevem altruismu, ale projevem obrany národních zájmů. V určitém smyslu je toto smutné. Nejspíš ale také platí, že oboustranné prospěchářství poskytuje déle trvající základ pro zmírnění mezinárodního napětí než povýšenecký a ve finále prázdný altruismus. [16]

Tak dokonalý protisovětský zdroj informací, jakým je bývalý šéf CIA William Colby, podobně nachází hlavní bod zájmu Sovětů v podobě obrany a snahy vyhnout se další katastrofické invazi jejich země. Jak řekl Colby před Senátním výborem pro zahraniční vztahy:

Uvidíte obavy, nebo spíše paranoiu, ohledně jejich [Sovětů] vlastní bezpečnost. Uvidíte odhodlání už nikdy nepodlehnout invazi a potýkat se s takovým zmatkem, který je potkal, a s různými invazemi… Myslím, že… se chtějí přehnaně chránit, aby zabránili určitým věcem… [17]

Dokonce i Čínané, přes všechno to jejich vztekání, následovali konzervativní a pacifistickou zahraniční politiku. Nejen že nikdy neobsadili Tchaj-wan, který je mezinárodně uznáván jako součást Číny, ale dokonce umožnili, aby malé ostrovy Ťin-men a Matsu zůstaly v Čankajškových rukách. Nepodnikli žádné kroky proti Hongkongu a Macau, enklávám okupovaným Británií a Portugalskem. A Čína dokonce podnikla neobvyklý krok, když vyhlásila jednostranný klid zbraní a stažení jednotek za své hranice, když snadno porazila indické armády v jejich vyhrocené hraniční válce. [18]

[16] Stephen F. Cohen, „Why Detente Can Work,“ Inquiry (19. prosince 1977), str. 14-15.

[17] Citováno v Richard J. Barnet, „The Present Danger: American Security and the U.S.-Soviet Military Balance,“ Libertarian Review (listopad 1977), str. 12.

[18] Viz Neville Maxwell, India's China War (New York: Pantheon Books, 1970). Ani čínské znovudobývání Tibetu a potlačování národního odporu není korektním argumentem proti našemu tvrzení. Protože Čankajšek, stejně jako všichni ostatní Číňané, po mnoho generací považovali Tibet za součást širší Číny a Čína zde jednala ve stejném konzervativním smyslu ochrany národního státu, jaký jsme viděli u Sovětů.